TF - 37. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Cella

Díky bohu, že než skutečně dorazili do restaurace Cellina táty na Manhattanu, se Tiffany zeptala už jen pětkrát, zda tam byli či ne. Děti. Pokud nedokázalo člověka zabavit a nutit být ve střehu nic jiného, dítě to rozhodně dokázalo. Cellina dcera rozhodně ano. I za to Tiffany zbožňovala.

Bohužel, když dorazili k restauraci, ranní nevolnost – která se během ranních hodin nikdy neprojevila – se rozhodla, že bylo na čase dát o sobě vědět. Rozhodla se, že místo toho, aby okamžitě vystoupila ven z auta, se nejdřív napije vody a pár minut bude jen dýchat nosem. Stání nevolnost jen zhoršovalo.

Její lékař, ten v New Yorku, u kterého byla od doby, co těhotenství zjistila, více než jednou, řekl, že ženy, které nosí vícečetná těhotenství, mívají často ošklivé ranní nevolnosti. Horší než normálně.

Měla štěstí.

Sledovala, jak Marcus odpoutal Tiffany ze zadního sedadla a pozdravil strážce, který čekal před restaurací. Dcera pak popadla velkého muže za ruku a zamířila dovnitř. Známá auta zaparkovaná na vyhrazených místech jí řekla, že rodina už tam byla, připravena zahájit večeři.

Čekali jen na ně.

Nakonec se Marcus vrátil na stranu spolujezdce. Když jí otevřel dveře, vítr z ulice se jí omotal kolem nohou a divoce ji rozfoukal sukni šatů. Snažila se obdivovat pohled na něj, v nažehlených černých kalhotách a hedvábné košili s knoflíky, jejíž rukávy měl vyhrnuté až k loktům. Tmavý poprašek chloupků, který mu vykukoval z místa, kde si nechal u krku rozepnuté knoflíky, mizel níž. To, jak polkl a přitom se mu poskočilo hrdlo, pro ni bylo škádlivým rozptýlením.

Ale znovu, na tomhle muži ji rozptylovalo všechno krásné a hříšné. Byl tím, koho ráda následovala, kdykoli a kdekoli. To s ní dokázal udělat jen on.

Obvykle šel do značkových třídílných obleků, ale letní vedro ho přimělo rozhodnout se pro něco méně těžkého, stahujícího a horkého. Ani trochu mu to nevyčítala. Kromě toho, hedvábná košile jí umožňovaly skvělý výhled na vyrýsovaná záda a paže. A na to si rozhodně nehodlala stěžovat.

I když to jediné, co právě teď měla chuť udělat, bylo přijít o oběd a vyzvrátit mu ho přímo na naleštěné kožené mokasíny. Podle toho, jak ho znala, pravděpodobně by se jen usmál a řekl, že i to bylo v pořádku.

„Je lépe?“ zeptal se.

Chabě se zasmála. „Definuj lépe.“

Zašklebil se. „No, jestli nás tam nedostanu, někdo přijde ven a zeptá se proč, srdíčko.“

Správně.

Nechtěla, aby jejich noviny pro shromážděnou rodinu byly zničeny tím, že se její ranní nevolnost rozhodla dneska ukázat a být mrchou.

„Ještě minutku?“ zeptala se ho.

Naklonil se do auta, na čelo jí vtiskl jemný polibek a zamumlal: „Jasně, cokoli potřebuješ.“

Když byl tak blízko, pevně ji objímalo letní teplo a autem se proháněl čerstvý vzduch, začala se s přibývajícími vteřinami cítit lépe. Nepotřebovala celou minutu a s jeho pomocí mohla vystoupit ven z auta. Otočila se čelem k bočnímu vchodu do restaurace, stejnému, kterým jen před chvilkou prošla Tiffany s rodinným strážcem, a vydechla, aby uvolnila stres, který jí ležel nízko v břiše jako těžké závaží.

I když to nepřiznala.

Bylo to tam.

Dobře, už ne.

Dnešek byl dobrý den. Ideální okamžik na oslavu těhotenství s rodinou. Nic ho nekazí, ale hlavně ne žádný strach, který cítila, když ve skutečnosti neměla moc důvodů ho cítit.

„Podělme se o dobré zprávy,“ řekla mu.

V denním světle se po ní blýskl sexy úsměvem. „Pojďme na to, Cello.“

• • •

Cella musela přiznat dceři uznání, protože to si rozhodně zasloužila. Navzdory tomu, že byla téměř deset minut se svými prarodiči a všemi ostatními, kteří na ně uvnitř restaurace čekali, sama, dokázala o překvapení mlčet. I když byla pravděpodobně ze všech nejnadšenější, aby se podělila o novinku, že z ní bude velká sestra, neudělala to.

Když se Cella a Marcus objevili u velkého stolu v soukromé jídelně, všichni se už na ně dívali.

Vyčkávavě.

S očekáváním…

Přemýšleli, vsadila by se.

Jakmile si se všemi vyměnili obvyklé pozdravy a každý měl svou chvíli na to, aby je pozdravil, objal nebo políbil tak, jak se to dělalo v Itálii, Cella a Marcus se posadili po obou stranách Tiffany. Hovor u stolu pokračoval dál, tišeji, než v době, když do prostoru poprvé vstoupili. Vypadalo to, že pozornost jejich rodin teď byla celá na nich.

„Kde je jídlo?“ zeptala se Cella a odmítala dát najevo, že vnímala zvědavé pohledy, které ji a Marcuse sledovaly. Určitě by mohli ještě pár okamžiků počkat. Nikoho z nich by to nezabilo. „Myslela jsem, že se najíme?“

„To ano. Jídlo je na cestě,“ řekl táta.

„Poslali jsme pro něj, jakmile jsme věděli, že jste dorazili,“ dodala máma.

Její rodiče seděli v čele stolu. Na druhém konci seděli Marcusovi rodiče. Jeho bratr Corrado – spolu se svou velkou rodinou – seděl naproti nim, zatímco John, jeho žena a jejich děti seděli na židlích vedle Celly, Marcuse a Tiff.

Celý stůl byl plný.

„Máme oznámení, že?“ zeptal se Corrado z druhé strany stolu. „Protože to mi bylo řečeno a –“

„Ticho,“ zamumlal Marcus a ukázal na bratra prstem.

„Cože?“

„Je to svatba, že?“ zeptala se Siena z kraje po Cellině pravice. „Vsadím se, že se konečně dozvíme datum svatby.“

„Už bylo načase,“ dodal John a na sestru se usmál. „Jen to říkám, Cello.“

A prostě jen tak se kolem stolu vznesla štěbetání od člověka k člověku. Nezpomalila ani nezastavila a každý přítomný člověk měl něco dalšího, co přidat. Cella nechala svou rodinu – a Marcusovu – dělat jejich obvyklé věci.

Nic nového pod sluncem.

Stále byli hlasití.

Do všeho strkali nosy.

Samozřejmě.

„Pokud všichni skončili,“ ozval se jemný, pobavený hlas Cary Guzzi z druhého konce stolu, kde seděla se svým manželem. Oba se na Cellu a Marcuse dívali; nepřipojili se ke klábosení se zbytkem stolu. „Rádi bych slyšeli to překvapení. Že, Giane?“

Gian vedle ní přikývl. „To ano.“

„Doufala jsem, že se nejdřív najím,“ řekla Cella, když se k ní Marcus naklonil blíž přes opěradlo Tiffanyiny židle mezi nimi, jen napůl škádlivě. Prsty ji jemným dotekem lechtal na boku a zároveň ji políbil na mušličku ucha. „Pak bychom se mohli dostat k překvapení.“

„Prostě jim to řekni,“ pobízel jí do ucha.

„Proč to neuděláš ty?“

„Nebo bychom to mohli nechat na Tiff.“

Ta se při pouhé zmínce svého jména na židli rozzářila jasněji než kdy jindy. „Ano, řeknu! Můžu?“

Kolem stolu se nesl smích jejich rodin. Když se Cella setkala s Marcusovým pohledem, střelila po něm tichou otázku. V odpověď pokrčil rameny. Přišlo jí to v pořádku.

„Do toho, zlato,“ řekla Tiff, když se Marcus na židli znovu narovnal. „Řekni jim to překvapení!“

Tiffany nečekala ani vteřinu a vyhrkla: „Budu mít dva bratříčky… nebo sestřičky!“

„A budeme se brát,“ dodala Cella rychle, „ale překvapením byly spíše miminka.“

Stůl zahalilo ticho.

Než se pak ozvala exploze štěstí.

Rodiny se zvedaly ze svých míst, místností se ozývalo jejich škrábání podlahy. Než vůbec věděla, co se stalo, obklopili ji máma s tátou, bratr i tcháni. Gratulace, objetí a polibky pokračovaly dál a dál, až si byla jistá, že už to nevydrží ani o vteřinu déle. Přesto to vydržela. A také to zbožňovala.

„Dlužíš mi tisícovku, Giane,“ řekl Lucian.

„Jak to?“ odpověděl její již brzy tchán. „Řekl jsem svatba. Ty jsi řekl těhotenství. Oba jsme měli pravdu. Je to remíza.“

„Těhotenství bylo na prvním místě. Výhra je výhra, člověče.“

Gian se zazubil a zeptal se: „Ale je to tak? Protože já si vzpomínám, jak se Marcus zmínil o tom, že si s tebou nedávno přišel popovídat… proč sis nevybral manželství?“

Lucian mu úsměv hned oplatil. „Nikdy nesázím na jistotu, Giane. Přijmi svou prohru.“

Mezi muži u stolu, včetně Marcuse vedle ní, vybuchl smích. Rodiny se znovu usadili zpátky na místech. Konečně dorazilo i jídlo. Cella by se byla víc než ráda soustředila na to, aby začala jíst – teď měla pořád hlad – ale mámina otázka jí zabránila natáhnout se pro misku s chlebem, kterou jí servírky položily na dosah ruky.

„Kdy bude svatba?“ zeptala se jí Jordyn. „Před nebo po narození dětí?“

„Před,“ řekl Marcus.

Cella zároveň odpověděla: „Nevíme.“

Oba se k sobě otočili tváří v tvář.

Stolem se ozvalo další kolo smíchu.

Marcus zvedl obočí a řekl: „Ohledně toho vám dáme vědět. Dobře, zlato?“

Cella se usmála. „Správně.“

Hezky popořadě.

Takhle se vypořádávali se vším.

Sračky.

Fungovalo to.