TF - 38. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Marcus

„Tati?“

Nezáleželo na tom, kolikrát Tiffany Marcuse nazvala svým tátou. Pokaždé ho to zasáhlo přímo do hrudi. Jako kopanec, kterému se nemohl vyhnout, a tvrdě na něj dopadla tíha toho, co znamenalo být pro ni tím mužem. Byl stejně tak poctěný, jako rozhodnutý to nějakým způsobem nedělat.

Teď to říkala, jen když byli spolu jen oni dva v soukromí, nebo spolu s její mámou. Když se jí na něj lidé ptali, občas o něm jako o tátovi promluvila, ale v tomto ohledu většinou stále jen testovala vody.

Nevadilo mu to.

Měla na to všechen čas, který potřebovala. Bude tam, ochotný reagovat na jakékoli označení, kterým by mu chtěla říkat, ať už to byl táta, tatínek nebo ten muž, který miloval její mámu. Bez ohledu na cokoli s tím byl v pohodě. Rozhodnutí bylo jen na ní.

„Ano?“ zeptal se a opřel se ve dveřích ložnice.

Místo dlouhé cesty zpátky do Toronta se rozhodli zůstat na zbytek víkendu v Rochesteru u Celly. I když mu to občas způsobilo problémy při práci – i když to by Celle neřekl – nikdy neřekl jediné slovo o svém domě v Torontu nebo o tom, že pokud by chtěla, zůstal by tady s ní. Byl připravený na cokoliv.

Stále.

Byla zalezlá pod růžovou přikrývkou a z očí ji svítily otázky. Na večeři s rodinami si vedla skvěle. Na dítě, které se potřebovalo tak moc ptát, jako si tak hodně ráda povídala, umožnila dospělým, aby si povídali, aniž by se do toho po většinu večeře zapojovala. A za to byl vděčný, ale ani ho nijak nepřekvapilo, že teď byla připravená mluvit.

„Maminka už skončila?“

„Ne. Stále je na telefonu,“ řekl. „Až domluví, přijde, dobře?“

Neobtěžoval se s vysvětlováním, že telefonovala s klientem, který na ni už týdny naléhal, aby za dva týdny práci dokončila. Tak jako tak by tomu Tiffany stejně nerozuměla. A neměl problém připravit holčičku do postele a přečíst ji pohádku na dobrou noc, když ho o to předtím Cella požádala. Pokud něco nemohla udělat, vložil se do toho a udělal to za ní. Ani ho o to nemusela prosit.

Prostě to udělal.

Nebylo to to, co rodiče dělali? Nebyla to věc lásky?

A ani Tiffany to nevadilo.

„Dobře, mám otázku,“ řekla a zvedla blonďaté obočí, jako by očekávala, že ji odpoví jediným vhodným způsobem.

Věděl, co čekala, takže přesně to řekl: „A co je to za otázku, lásko?“

Její úsměv mu řekl, že měl pravdu.

„Až se s maminkou vezmete,“ řekla a zamžourala na baldachýn nad svou postelí, jako by vážně zvažovala další slova, „znamená to, že budeme všichni žít spolu?“

To nebyla otázka, kterou očekával. A přesto… pomyslel si, že na to byla snadná odpověď.

I když spolu prakticky stejně žili mezi New Yorkem a Torontem, také to nebylo oficiální. Vsadil by se, že – hlavně Tiffany, že? – viděla jasný rozdíl mezi domem, kterému říkali Marcusův dům, a místem v Rochesteru, kde žila s mámou v době, než se vůbec na scéně objevil. A pro ni tento rozdíl znamenal, že nežili ve stejném domově.

Ne, jako to dělali ostatní lidé.

Nemýlila se.

„No, ano,“ odpověděl.

„Ach,“ odpověděla. „Ale… tady?“

Ach, tady to bylo.

Tenkrát to slyšel.

Zaváhání.

„Pravděpodobně v Torontu,“ řekl, „a ne tady. Ale tam to máš ráda, že? Mohla by sis vybrat úplně novou školu nebo dokonce jít do té, kam chodí Maria, pokud chceš. Což by znamenalo, že už bys tam měl kamarádku. A z mé strany tam budeš mít spoustu rodiny. Spousta Guzzis. Vím, že by to byla změna, a není to tam, jako… tady. Ale po nějaké době může být. Může to být i domov.“

Zhluboka se nadechla.

S úsměvem čekal, až to v sobě zpracuje.

„Asi,“ řekla nakonec. „Mám ráda Toronto. A budeme se často vracet na spoustu návštěv, že? Stále se sem budeme vracet, abychom –“

„Tak často, jak jen budeš chtít. Bez obav.“

Nebo tak často, jak to bude možné.

Vážně pochyboval, že by mu rodina Marcellos, co se týče trávení přiměřeného množství času s Cellou a Tiffany, dala příliš na výběr. Už teď, pokud měl Lucian pocit, že se jeho dcera a vnučka neobjevovaly dost, neváhal mu dát najevo, že je třeba to napravit. A to co nejrychleji.

Marcus to respektoval.

Většinou.

„A myslím,“ dodal, „že až se s tebou a tvou mámou do Toronta přestěhujeme, nebude to do mého domu, ve kterém teď bydlím.“

„Ne? A kam?“

Zazubil se. „Do nového domu. S větší ložnicí pro tebe. Sálem, kde bychom se mohli dívat na filmy. Pravděpodobně i s bazénem.“

Kurva, chtěl všechno. Sídlo s několika křídly, jen proto. Něco podobného tomu, kde sám vyrůstal.

Pokud se konečně chystal vyrazit do života dospělých, včetně svatby, mohl by se v něm také usadit. Jako koupit pro manželku dům snů, který by mohla zařídit podle svého vkusu.

Proč kurva ne?

Tiffany se znovu zabořila do přikrývek a výraz v tváři mu napovídal, že z představy stěhování teď byla mnohem šťastnější než před pár minutami. „A taky štěně?“

„Cože?“

„Mohl bych mít v novém domě štěně?“

Zasmál se, nedokázal se tomu ubránit, ani když odpověděl: „Víš co, Tiff, určitě uvidíme, co s tím můžu udělat.“

Z hromady polštářů se na něj dívala nejmenší láska jeho života. „To nebylo ano.“

Chytré dítě.

Pak se usmála a dodala: „Ale to také nebylo ne.“

S mrknutím na ni ukázal prstem. „Přesně tak.“

A u dětí to někdy bylo všechno o kompromisu. I když věděl, že Tiffany není typem dítěte, které na to za pár měsíců zapomene. S tím byl v pohodě.