TF - 36. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

MARCUS & CELLA: 

ČÁST 5

Marcus

„Jak se nám sem dneska podařilo dostat tvé rodiče, mé rodiče, jednoho z tvých bratrů a mého a to všechny na stejné místo?“ zeptala se Cella po Marcusově pravici. „Sere, že jsou Ren s Luciou mimo město… později zavolám Lilianě, abych to řekla i jí. Ale hele, nevedli jsme si špatně, že?“

„Ne, to ne.“

„Ale jak jsme to dokázali?“

Jeho smích přehlušil hluk, který vycházel z reproduktoru v autě i muže, který hlásil příšerný provoz, kterému budou při příjezdu do New Yorku brzy čelit. Ne, že by se jednalo o něco nového nebo by očekával něco menšího. Vždycky se dalo počítat s tím, že provoz na Manhattanu byl absolutní sračkou. Jedno kdy.

„Štěstí,“ odpověděl.

Při tom zvedla obočí. „Štěstí?“

„Musel jsem Corradovi vyhrožovat… ale bylo to hlavně kvůli němu a tomu, jak se choval, a méně ohledně toho, aby se ujistil, že se objeví. Jeho postoj dneska nepotřebujeme, že?“

Na sedadle spolujezdce v jeho BMW se usmála svým sladkým, vědoucím způsobem. „Nemůže si pomoct, že se dostává do svých nálad.“

„Dneska si s tím může pomoci.“

„Marcusi.“

V odpovědi jen pokrčil rameny. Jeho jasné nevyřčený řekl jsem, co jsem řekl. Také to myslel vážně.

Když přišlo na Corada a jeho… nálady, jak řekla, pokud chtěla, mohla by být chápavá a soucitná. Marcus, na druhou stranu plánoval, že dnešek proběhne bez jediného zádrhelu. Včetně ať už jakéhokoli postoje, který by mohl Corrada mít a způsobit, že by se Cella zamračila.

Zatímco bude jejich rodinám oznamovat novinku o těhotenství, nebude dělat nic jiného, než se usmívat. Ta jediná věc, kterou v souvislosti s tím měla cítit, by mělo být štěstí. Nic méně. Byl si jasně vědom toho, že už tak byla z toho dne, večeře a oznámení obecně nervózní.

Nebyli svoji… pro muže a ženy jako oni, kteří pocházeli z prostředí a rodin jako pocházeli oni, prakticky neslýchané. Nemluvě o tom, že si byl jistý, že se jim od rodin vrátí spousta otázek ohledně toho, kdy plánují svatbu nebo zařídit bydlení, protože byli stále ve dvou různých zemích. Otázky se daly očekávat. Stále však bylo nervy drásající jim odpovědět, když pro teď neměli žádné odpovědi.

Ale přesto se chtěli o své novinky podělit.

A byli dospělí.

Nasrat na zbytek.

Vyřeší to.

Zároveň si byl jistý, že to bude v pořádku. Každý bude šťastný. Nebyl důvod si myslet, že by tomu tak nebylo, takže kdykoli se Cella odvážila některou ze svých obav vyjádřit nahlas, přesně to jí řekl.

Všechno bude v pořádku.

„Myslím, že někteří z nich – hlavně moje máma,“ zabručel tišeji, když po něm střelila pohledem, „tak jako tak pravděpodobně mají představu o tom, co jim dneska řekneme.“

„Proč?“

„Ne proto, že jsem jim to řekla já! To tajemství jsem nikomu neprozradila. Slíbila jsem to.“

Když se ze zadního sedadla ozval nový hlas, Marcus se se širokým úsměvem zadíval do odrazu ve zpětném zrcátku. Tiffany usazená ve své autosedačce zářila tak obrovskou pýchou, jak jen bylo možné.

„Správně, Marcusi?“ zeptala se.

„Správně, slíbila jsi to,“ souhlasil. „A dokázala jsi tajemství skvěle udržet.“ Dokonce i Cella se ve svém sedadle mírně pootočila a rukou si zaclonila oči, aby v záři sluníčka konce srpna, které dovnitř svítilo skrz okénka, lépe viděla. „Byla jsi v tom dokonalá, zlato.“

Tiffany, stejně jako vždycky, když byla pochválená, se v pochvale vyhřívala jako kočka na slunci. Do posledního paprsku, až se v sedačce celá rozzářila, kdy jí růžová barva na tvářích ladila s barvou letních šatů a mašlí v blonďatém culíku. Dítě nemělo nic raději, než když mu bylo řečeno, že odvedlo skvělou práci.

Cella si vedle něj odkašlala, aby znovu získala jeho pozornost a rukou si zakryla část obličeje, aby dcera neviděla, co Marcusovi řekla. „Abych byla fér, poslední měsíc jsme ji také hodně zaměstnávali.“

Musel zadržet smích.

Nemýlila se.

Spoustu času strávili hledáním lékaře v New Yorku, který by byl ochotný spolupracovat s lékařem v Torontu, protože Cella na část těhotenství, ne-li celé, potřebovala lékaře v obou zemích. Alespoň do doby, než vyřeší, kde chtěli, aby se dvojčata narodila a zda to bylo možné.

Také měla svou práci a klienty. Sám měl byznys famiglia, který nikdy nekončil. A k tomu všemu přidejme snahu udělat si čas jeden na druhého a připravit Tiffany na nadcházející školní rok… dobře, bylo toho hodně. Neustále byli v pohybu a něco dělali.

Ne, že by si stěžoval. Ani náhodou. Protože si nestěžoval. Pokud byli spolu a šťastní, byl ochotný udělat cokoli. Ve skutečnosti by byl tím první, kdo by to udělal.

Stačilo, jen aby o to požádala.

Vyjádřil to jasně.

V žádném případě si nemyslel, že pro ně bude všechno snadné. Zejména ne tehdy, když před sebou měli celou cestu s těhotenstvím, svatbou, stěhováním se… a dalším. Ale byl ochotný to udělat. Udělal by pro ni všechno.

S ní cokoli.

To byla láska.

Správně?

Jako by mu dokázala číst myšlenky, a věřil, že občas to skutečně uměla, natáhla se přes prostor mezi sedadly a na tvář mu vtiskla letmý polibek. Bylo to opravdu to jediné, co si na rušné dálnici mohla dovolit, protože nesměl odtrhnout na příliš dlouho pohled od silnice, aby si toho užil mnohem víc.

Ne, že by ho to zastavilo ve snaze.

Otočil se, aby její rty zachytil svými. Rychle a letmě. Stěží se hedvábnými ústy dotkla jeho a bylo to tak rychlé, že ji ani pořádně neochutnal. A přesto to bylo stále dokonalé, kdy na sobě dál cítil otisk jejího úsměvu a při každém nádechu, který udělal, cítil dotek jejího nebeského parfému. To víc než stačilo, aby ho to uklidnilo.

Každopádně prozatím.

Později z ní toho dostane víc.

Vždycky to dostal.

Když se holčička ze zadního sedadla zeptala: „Už jsme tam?“, konečky pěstěných nehtů ho podráždila po linii čistě oholené čelisti

„Skoro,“ zalhali Marcus a Cella unisono.

Ani zdaleka ne.

Suma sumárum, Tiffany byla pro cestování v autě dost dobrá. Dlouhé jízdy jí nevadily, ale pokud by jí řekli pravdu, ptala by se na stejnou otázku každých pět minut až do doby, než by konečně dorazili. To nikdo nechtěl. Ani samotná Tiff.

„Zpátky k mámě,“ řekla Cella. „Proč si myslíš, že to ví?“

Ach jo.

Na to zapomněl.

Cella byla v rozptylování dobrá.

S ohledem na rozhovor, který měl se svou mámou začátkem týdne, kde se zmínila o večeři v New Yorku a zeptala se na jejich překvapivé oznámení, zabubnoval prsty do volantu. Ne, že by jí něco dal, když se zeptala. Rozhodně ne žádné detaily, které by zkazily překvapení o těhotenství. Cařino jednoduché, ale upřímně konečně jsi na řadě ty, Marcusi, ho přimělo myslet si, že máma ví, co chtějí všem říct a to ještě než to vůbec řekli.

„Protože to prostě dělá,“ řekl. „Je to moje máma… ona ví všechno.“

To Cellu rozesmálo.

„Dost fér. Mámy prostě vědí.“

Také se mýlil.

Ze zadního sedadla se Tiffany znovu zeptala: „Jste si jistí, že tam ještě nejsme?“