TF - 27. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

BENI & AUGUST:

ČÁST 4

August

Jednou ze zdaleka nejlepších věcí na práci August Guzzi pro Manic Media byla skutečnost, že jí dali volnou ruku, aby mohla dělat to, co považovala za nejlepší. Když došlo na její postřehy v časopise a články, do kterých vložila hodiny života a lásky, ti, kdo je četli, mohli věřit, že na těch stránkách byla stoprocentně ona. Nikdo se jí nekoukal přes rameno a neposuzoval možné projekty, protože šéfka jí věřila, že ví – lépe než kdokoli jiný –, co její publikum chce vidět.

Ve svých sedmadvaceti letech konečně dosáhla takové úrovně úspěchu, kdy když se svým týmem předala dokončený projekt, nepřišly z vyšších míst žádné otázky, žádné změny, které by jí nutily články předělat, aby byly pro jisté skupiny lidí víc skousnutelné, a to bylo ono. Ne vždy to bylo tak snadné, a když do Manic Media nastoupila, občas se jí na cestě objevily výmoly, ale celkově… ničeho nelitovala. Nic by neměnila.

Což bylo důvodem, proč, když před týdnem umělec z Los Angeles kontaktoval někoho z jejího týmu s příběhem o začínajícím rapperovi, který mu ukradl umělecká díla pro své nedávno vydané album, a dokonce je prodával přes merch, nikdo nezpochybňoval její rozhodnutí se za tím příběhem se vydat. Ani se neptala, zda by za tím příběhem mohla jít, ale raději dala šéfce vědět, co měla v plánu.

A dostala zelenou.

Přesně tak.

Ano, bylo jí řečeno, získej povolení od umělce, udělej rozhovor a pak nám dej vědět, kam s ním chceš jít.

Žádné otázky.

Hayden Frankson, digitální umělec, který právě vtrhl na scénu v LA, si na židli u stolu naproti August poposedl. Prsty si projel skrz dredy svázané šátkem, a zavrtěl hlavou. „Pohřbí mě v právním –“

„Ne nutně,“ přerušila ho August.

Raději chtěla muže odvést od jakéhokoli tématu, které by ho mohlo dovést k rozhodnutí, aby z tohoto rozhovoru s ní vycouval. Právě teď to bylo všechno nebo nic. Jen rozhovor, který měl projít příběh, který musel vyprávět, důkaz, který byl schopný poskytnout o rapperovi a umění, které ukradl, a pak možná i to, kam by se od toho mohli dostat dál. Ať už to bylo právní cestou, něco s Manic Media, nebo možná i obojím, pokud by se mu ten nápad líbil.

Nicméně pokud by se rozhodl, že hrozba odporu ze strany médií, veřejnosti nebo jinak by na něj mohla být na konci dne příliš, nikam by nedošli – a tomu muži by už vůbec nemohla pomoci. Ne, že by v tomto ohledu nemohla mít soucit s tím, co cítil. Bůh věděl, že byla tak či onak online zrušena, protože se skupina trollů rozhodla, že měla až příliš velkou hubu s názory, které se jim nelíbili.

Jednou to bylo proto, že se někdo rozhodl zveřejnit údaje z jejího soukromého života, i když nic z něj nebylo příliš soukromé, když byla on-line – a také její práce – a to už celé roky. Pokud by se někdo pořádně podíval, mohl by o ní najít, co chtěl.

Ne, že by k tomu lidi povzbuzovala.

Jo, její situace nebyla úplně stejná jako Haydenova, ale pokud by to nezahráli správně, konečný výsledek by mohl být.

Umělec, který seděl naproti ní, se rychle a roztřeseně nadechl. Kavárna s chromovými a zelenými akcenty byla kolem nich stále rušná, ale kromě velkého latté, které měla před sebou, tam opravdu nebyla kvůli tomu, aby si užívala scenérii nebo atmosféru. Nepotřebovala, aby jí ten muž říkal, jak byl nervózní, i když tam jen tak seděl. Bylo to zřejmé z každého jeho pohledu, když se ozvalo zazvonění nade dveřmi, které oznamovalo, že do podniku vešel někdo nový.

„Chceš to udělat jindy?“ zeptala se. „Pokud ano, chápu proč, a mohli bychom se sejít ji –“

„Včera jsem kontaktoval právníka.“

„Opravdu?“

Pokrčil rameny. „Jo, myslel jsem, že… je lepší vědět, na co se těšit ze strany právní stránky sraček, víš?“

„A?“

„Řekl mi, abych svá autorská práva bránil. Že by to byl precedens pro ostatní umělce a v branži jako takové. Řekl také spoustu dalších sraček, ale to je celý právní žargon, kterému jsem opravdu nerozuměl. Víš, co na to všechno řekl můj kamarád?“

August odložila blok a pero na stůl, připravená chvíli jen poslouchat a ne klást otázky, které by se jí snad hodily do článku. Občas musela odložit svou novinářskou stránku a být jen sama sebou. Člověkem se srdcem a city, protože to lidé potřebovali víc než pohledy, kliknutí a zapojení, které k tomu mohla dodat od stolu.

„Co říkal tvůj kamarád?“ zeptala se.

Tvrdě se zasmál, a když zamumlal další slova, byla z toho slyšet jasná frustrace: „Že bych za to měl být vděčný… Expozice a to všechno. Opravdu zkurvený vtip. Jako by mi to, že Tay-J zapojí mé umění do svých sraček – aniž by se zeptal, zda by mohl – zaplatilo účty. Jak? Ten chlap mi ani nepřipsal žádné zásluhy. Každopádně to není druh expozice, který bych chtěl.“

„Ano? Protože i tohle bys měl zvážit. Pokud nechceš, aby se z jeho strany objevily problémy, buď připravený na reakci, kterou to vyvolá. Ať tak či onak, stane se to. Jde jen o to, co budeš ovládat ty, zatímco se to bude dít.“

To ho přimělo se zastavit.

„Jaké možnosti teď mám?“ zeptal se tiše. „Protože z místa, kde sedím, to všechno vypadá jako jeden obrovský výstup ke zdolání hory.“

To byla skutečná otázka, že? Alespoň věděl, co měl před sebou. Byl to krok správným směrem. Lepší vědět, než tím být bez varování zasažený.

„Vydat se právní cestou je dobrý začátek,“ řekla, „a tak mě kontaktovali. Protože tebe a tvou práci mohu dostat do povědomí veřejnosti dřív, než bude mít tým Tay-J vůbec šanci zareagovat jakýmkoliv smysluplným způsobem. Pokud dokážeme rychle roztočit veřejné mínění ve tvůj prospěch, pak ti mohu téměř zaručit, že se to vyřeší dřív, než bys stačil mrknout. Pravděpodobně bez větší pozornosti, protože se s tím budou muset dost dobře vypořádat tak, jak to je. Jde jen o to dostat tě do správného postavení, abys mohl tyhle věci dělat. Rozumíš?“

„Vlastně ne,“ zamumlal. „Jen jsem chtěl vytvořit nějaké umění.“

Usmála se. Ten pocit znala až příliš dobře. „Věcí je, že umění stále děláš. Bez ohledu na cokoli se to nezastaví.“

„Myslíš, že bych měl bránit svá autorská práva?“

„Naprosto.“

„A jsi ochotná pomoci s… publicitou a –“

„Pokud bych nebyla ochotna opustit Los Angeles s něčím hmatatelným, s čím bych se vrátila ke svému redaktorovi, neletěla bych z Chicaga až sem,“ odpověděla. „S něčím, co ti pomůže, jen do záznamu. Nezabývám se tím, že bych za kliky prodávala svou morálku.“

Přikývl. „Dobře.“

„Vážně, dobře?“

„Jo, dobře. Pojďme to udělat.“

To bylo to jediné, co potřebovala slyšet. Zvedla blok a pero a pohledem přelétla otázky, které si pro toto setkání připravila. Už teď se jí v mysli formoval rozhovor ve stylu článku a to, jak ho chtěla otevřít.

Co se stane s uměním, když jsou umělci zapomenuti?

Připadalo jí to jako dobrý titulek. Takový, který dokáže upoutat pozornost. Už viděla, jak tučné, černé písmo v bloku nabírá na celé stránce tvar a vede čtenáře k úvodnímu odstavci, kdy byla připravená, aby po pouhých pár slovech byli připraveni zhltnout zbytek článku. Koneckonců, psaní bylo stále její vášní.

To, co jí šlo nejlépe.

Protože pravda, která následovala, by jistě každého přiměla k zamyšlení; když byli umělci zapomenuti, přestali dělat umění.

„Dobře,“ řekla a v tašce u nohou ucítila zabzučení mobilního telefonu. „Vraťme se k tomu, kdy jsi zjistil, že ti ukradli umění pro album. Od toho se odpíchneme. Zní ti to dobře?“

„Jasně,“ odpověděl.

Zatímco probírali podrobnosti o události, o které věděla, že musela být pro umělce, který byl ve svém oboru stále poměrně neznámý, traumatizující, se natáhla, aby si zvedla tašku do klína. Zabořila se do ní, aby našla bzučící telefon. Nijak jí nepřekvapilo, že měla tři zmeškané hovory.

Všechny od manžela.

Beniho kontakt se třemi černými srdíčky, které si dala vedle jeho jména, svítil přímo na domovské obrazovce telefonu. Poslední oznámení nebyl ani hovor, ale textová zpráva.

Miluji tě, kotě, doženeme se později, dobře? Vím, že jsi zaneprázdněná, napsal.

Vždycky byla zaneprázdněná.

Stejně, jako byl v poslední době i on.

Pokud by zavolala zpátky, bezpochyby by to nezvedl. Rychlý pohled na hodiny jí prozradil, že byl pravděpodobně jako obvykle na jižním konci Chicaga. Dělal… ať už dělal cokoli.

Naučila se neptat. Tak to fungovalo lépe, ale tohle byl jejich život.

Bůh věděl, že to milovala.

A jeho.

Milovala ho.

Na tom záleželo nejvíc.