Jude - 26. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Jude

Sedím před Super Girls na kapotě svého auta, kouřím cigaretu a snažím se vymyslet, jak se sakra bavit s Lilou, aby to neskončilo hádkou. Už je tam pár hodin a hádám, že se brzy vrátí.

Zatímco přemýšlím o tom, jaká je to zatraceně horká hlava, přichází ke mně kluk zhruba v mém věku nebo o něco starší. Jde pěšky, ale nejspíš přišel od jednoho z aut zaparkovaných na druhém konci parkoviště u obchoďáku.

„Ahoj,“ zavolá, když se přiblíží. „Máš cígo?“

Nemůžu si pomoct, ale obdivuju jeho koule. Většina lidí, kteří vidí vestu, jakou nosí Lords of Carnage, si od nás udržuje dost vymezený odstup. Což mě přivádí na myšlenku, že není zdejší. Vytáhnu cigára, jedno mu protřepu a pak ho podržím. Vezme si ji a pak vytáhne z vlastní kapsy zapalovač.

„Máš tady nějaký kšeft?“ Kývnu směrem k tělocvičně. „Není to tělocvična pro všechny.“

Vydechne. „Jo, já vím. Přišel jsem vyzvednout sestřino dítě po vyučování.“

„Na jakou hodinu chodí?“

Chlap se na mě podívá. „Nevím. Trampolínu? Co dělají holky v tělocvičně?“

„Ty jsi z jiného města?“

„Jo. Jsem tu na pár dní na návštěvě.“ Odmlčí se. „Nevíš, kde by si chlap mohl užít nějakou akci?“

„Holky?“ Ptám se. „Nebo párty?“

„Asi obojí.“

V tu chvíli udělám začátečnickou chybu.

„Jestli jsi ochotný jet autem, tak asi patnáct kilometrů tímhle směrem je striptýzový klub,“ řeknu a otočím se od něj, abych ukázal. „Klub Haven. Je to -“

Tvrdá rána do zátylku mi způsobí výbuch v lebce.

Světla zhasnou.

    

Když se probudím, mám ruce svázané za zády něčím, co mi připadá jako kus látky. Otevírám oči a mrkám bolestí, která se mi line ze zadní části lebky. Sedím vzadu v něčem, o čem si myslím, že je to zasraná limuzína, se dvěma dlouhými lavicemi proti sobě.

„Tady je,“ protáhne jeden ze tří mužů sedících přímo naproti mně. Žádný z nich není ten chlápek z parkoviště. Zvuk jeho hlasu je jako hřebík do mé hlavy. „Mysleli jsme, že se neprobudíš včas.“

„Na co?“ Zasténám.

„Včas na rozloučení,“ usměje se a podívá se vedle mě. Zmateně přimhouřím oči a otočím se, abych zjistil, co tím myslí.

Vedle mě sedí svázaná a s roubíkem v ústech Lila.

„Kurva!“ Reflexivně vykřiknu.

Chlap uprostřed si odfrkne. „To máš pravdu, juniore. Jsi v prdeli. Máš smůlu. Ten druhej měl dneska vézt tu píču.“

Snažím se pochopit smysl jeho slov, i když se ve mně všechno bouří z toho, jak právě nazval Lilu. „Ten druhý? Steeze?“

„Jo, ten by tam byl, ty ne. Měl ji odtamtud dostat, vzít ji k nám. Ale dokud budeš dělat, co ti řekneme, dostaneš se z toho v pohodě. Rozumíš mi?“

Mluví na mě. Ne s Lilou. Jen ke mně. Znovu se na ni podívám a její bledý obličej a rozšířené oči mi napovídají, že si to uvědomila taky.

„Kam nás vezete?“ Dožaduji se, ale první chlap vyštěkne smíchy.

„Máš odvahu, ale nejsi tak blbý, aby sis myslel, že ti to řeknu. Jinak bych tě musel zabít.“ Hlasitě se zasměje svému vtipu. „Ne že bych nezabil ji, samozřejmě.“

Lila vedle mě vydá v hrdle přidušený zvuk. Otočím se a upřu na ni oči. Zůstaň v klidu.

Hrdlo se jí stáhne v polknutí.

Mírně se posunu, ale jsem příliš daleko na to, abych se jí mohl dotknout, aniž by si toho ti gorily všimly, a to mi nehodlají dovolit.

„Proč bys sakra nechal žít mě, ale ji ne?“ Ptám se. Můj hlas je ochraptělý.

„Nechceme mít problémy s Lordy,“ řekne ten uprostřed. „Ale věděli jsme, že ji nenecháte jít bez boje. Víme, že jsi byl u té tělocvičny a chránil ji před námi.“

„Jako Steeze,“ zavrčím a začínám chápat.

„Jo. Dneska tam měl být. Všechno by to proběhlo v pohodě, jak jsem říkal.“

„Tak co se mnou uděláš?“

„Dobré načasování.“ Třetí chlap promluví hlubokým barytonem, který mi připomíná Lurche ze zasrané Addamsovy rodiny. „Jdeš támhle.“

Zírám na pole - sójových bobů? Sakra, to nevím - a sotva se stihnu otočit, abych se zeptal, co tím myslí, limuzína uhne na krajnici a zastaví. Než se naděju, všichni tři kreténi mě vytáhnou z auta a hodí mě do příkopu uprostřed zatracenýho ničeho. Dopadnu tvrdě na bok, na něco, o čem si myslím, že je velký kámen vyčnívající ze země. Vydám ze sebe bolestný výkřik.

„Kurva! Lilo!“ Zařvu, když se ti kreténi vyškrábou zpátky do limuzíny a ta se odlepí od krajnice.

„Zatraceně!“ Zařvu, když se motor vzdaluje do dálky. Ležím na boku a z kyčle mi vyzařuje bolest. Ruce mám pořád svázané, takže jsem nemohl zpomalit pád. Odstrčím se do sedu a pak se stočím do preclíku, abych se podíval, co je svazuje. Jak jsem si myslel, je to látka. Látka z šátku, která není určena k tomu, aby mě dlouho udržela. Přinutí mě to myslet si, že neplánovali, že s Lilou seberou ještě druhou osobu.

S kroucením se zapřu a začnu na něm pracovat, škrábu ho o kámen tak dlouho, až látka na jednom místě zeslábne. Pak napnu svaly, zatáhnu co nejsilněji a látka se roztrhne. Sundám si šátek a vypotácím se na nohy, ignorujíc bolest v boku. Sáhnu po telefonu, pak po pistoli, ale obojí je pryč. Museli mi je sebrat.

Začnu běžet po silnici, stejným směrem jako limuzína. Podle mého výpočtu jsou pryč nanejvýš pár minut. Ale teď se počítá každá zatracená minuta. Lila je v prdeli, jestli nepřijdu na to, jak se k ní dostat. Zoufale hledám řešení.

Asi o další minutu později se z druhé strany hřebene objeví auto, které jede asi tři čtvrtě míle ode mě. Strhávám si vestu a obracím ji naruby, aby nebyly vidět záplaty. Pak, zdůrazňujíc své kulhání, začnu kráčet směrem k němu uprostřed silnice a mávám na něj, abych ho upozornil. Nejsem si jistý, jestli mi zastaví, ale asi mě štěstí úplně neopustilo, protože se z něj vyklube dobrý samaritán.

„Hej, jsi v pořádku?“ Chlapík v kšiltovce s podkovovitým knírem a silným kentuckým přízvukem se vykloní z okénka svého pickupu.

„Já…“ Zalapám po dechu. „Jsem zraněný. Měl jsem autonehodu…“ Gestem ukážu za sebe. „Musím do nemocnice.“

„Do prdele.“ Dobrý samaritán vystupuje z auta tak rychle, že je mi ho skoro líto. „Pojď, můžu tě vzít. Můžeš v pohodě nastoupit do auta?“

„Nevím…“ Odmlčím se a klopýtám k němu. „Možná by se mi hodila pomoc.“

Chlapík přistoupí, vezme mě kolem ramen a zvedne mě. Uděláme pár kroků k autu. Když už jsme skoro u něj, nahrbím se, opřu se mu o hruď a tvrdě ho přitlačím ke kapotě.

„Tohle mě mrzí,“ vyhrknu. „Ale musím si vzít tvůj náklaďák.“

Chlap se vzpírá, zeširoka se rozmáchne proti mé hlavě a téměř se trefí. Jednou ho silně uhodím do ledviny. Zalapá po dechu a prohne se.

„Já se neptal,“ řeknu mu. „Jo, a taky budu potřebovat tvůj telefon.“

Nečekám, až odpoví, jen mu z náprsní kapsy flanelky vytáhnu mobil. Stisknu tlačítko zapnutí. Displej je zamčený.

„Jaký je kód?“ Žádám ho.

Chlap je pořád napůl ohnutý a neodpovídá. Popadnu ho, znovu ho přitlačím k náklaďáku a udeřím ho do břicha.

„Jaký je kód?“ Opakuji.

Vydusí ho ze sebe. Pro jistotu ho jednou zkusím.

Odtáhnu ho od auta a hodím dolů; je řada na něm, aby sjel do příkopu. Drápu se a lezu dovnitř. „Jak jsem řekl, omlouvám se za to,“ zavolám, když zabouchnu dveře a nastartuju motor. „Támhle vzadu, asi dva kilometry je farma. Můžeš si zavolat o odvoz do města. Nakonec se ti ten náklaďák nejspíš vrátí. Uvidíme, jak to bude s telefonem.“

Zařadím rychlost a otočím se tak rychle a těsně, že mi ten chlap musí uskočit z cesty. Stojím čelem ke správnému směru a pedál mám na podlaze. Pickup vyrazí dopředu a zanechá za sebou pruh gumy. Nakloním se a otevřu odkládací schránku v naději, že můj odhad, že by tam ten chlap mohl mít zbraň, je správný. Jistě. Sáhnu dovnitř a vytáhnu pistoli, v níž poznávám Smith and Wesson K-22. Je to pistole na střílení vačic, ale stačí.

Když se rozjíždím, nacvakám kód do mobilu. Řídím jednou rukou, zatímco se soustředím na hledání zadání telefonního čísla v nastavení. Jednou si ho zopakuju a pak zavolám na jediné číslo, které znám nazpaměť.

„Jewel!“ Vykřiknu, když se ozve. „Poslouchej! Jsem na dálnici číslo sedm a mířím na jih, asi pět mil za hranici státu Kentucky. Zavolej Angela. Řekni mu, že Lilu chytili. Bude vědět kdo. Řekni mu, že pronásleduju černou limuzínu a potřebuju posily. Mám telefon nějakého chlápka. Řekni mu, kde jsem, a ať mi zavolá na číslo 555-763-1214.“

Zůstávám na lince jen tak dlouho, aby mi zopakovala informace, pak zavěsím a soustředím se na co nejrychlejší jízdu. Musím tu limuzínu dohnat. Musím najít Lilu.

Musím.