Jude - 27. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Lila

Třesu se.

Ne strachem - i když se právě teď bojím. Ale z adrenalinu. V limuzíně mrznu a nekontrolovatelně se třesu. Muži, kteří jsou mými vězniteli, na mě stále míří pistolí - stejnou, jakou ještě před chvílí mířili na Judea - zatímco auto najíždí zpět na dálnici.

Pořád mám roubík, v ústech mám nacpanou smradlavou látku tak hluboko, že mi jazyk tlačí na zadní část krku. Ale neobtěžovali se mi zavázat oči.

Což mi říká jednu věc.

Je jim jedno, jestli vidím, kam jedeme.

Což znamená, že si nedělali legraci, když Judeovi říkali, že mě plánují zabít, až se mnou skončí.

Zatnu zuby a čelist pevně sevřu proti roubíku, abych se nerozbrečela, zatímco zírám z okna. Nebudu brečet. Jestli mi ten roubík někdy sundají, nebudu prosit o život. Nebudu prosit. Vím, že by to k ničemu nebylo.

Ale málem mi rupnou nervy, když si vzpomenu na to, jak se přede mě Brooke snažila vrhnout v tělocvičně. Do konce svého krátkého života si budu pamatovat, jak stála mezi mnou a zbraní, která na mě mířila. Jak riskovala svůj život, když se mě snažila ochránit.

Prosila jsem Brooke, aby si lehla zpátky na zem k ostatním dívkám. Pošeptala jsem jí, že musí chránit všechny ty ostatní dívky. Řekla jsem jí, že vím, co dělám. Že mě nezabijí. Že pokud se vzdám, nechají všechny ostatní jít.

V tom posledním jsem měla pravdu. Ale zbytek byla lež, která ji měla jen uchlácholit.

Je mi teprve osmnáct. Umřu, nejspíš do hodiny. Krev mi hučí v uších, je ohlušující. Chci křičet, chci bojovat. Chci se zhroutit. Ale nic z toho nezmění to, co se má stát.

Nikdy se nevdám. Nikdy nebudu mít děti.

Nikdy neuvidím Spikeova koťata.

Nikdy…

Při pomyšlení na Judea se ve mně rodí vzlyk. Na to, jak jsme všechno opustili. Hromotluk, který na mě míří pistolí, se spokojeně ušklíbne, když vidí důkaz, že se brzy zhroutím.

Ne. Nedopřeju jim to zadostiučinění. Zadívám se zpátky z okna, tělo pevně vzpřímené. Silněji se zakousnu do látky. Z toho tlaku mě bolí hlava, ale je mi to jedno. Zatínám svázané pěsti a zarývám si nehty do dlaní.

Brooke už nejspíš zavolala Lordy. Ne že by mohli něco udělat. Nevědí, kam jedeme. Jediné, o čem vědí, je restaurace, kam jsem šla v den, kdy jsem zabila Pechera. Ale doufat, že mě tam vezmou, je příliš velká naděje. Ti chlapi nemůžou být tak hloupí.

Stisknu oči a bojuju s vlnou nevolnosti. Čekám, že mě odvedou někam na pole a zastřelí mě. Nechají moje tělo havranům. Dýchám mělce a zrychleně, jak se mi v hrudi objevuje strach.

Vysílám tichou modlitbu, aby to bylo rychle, ať už mě zabijí jakkoli.

Ale nevyženou mě na pole. Limuzína jede dál, až nakonec sjede ze silnice u opuštěné benzinové pumpy. Pneumatiky narážejí na rozbitý cement parkoviště a zastavují se u zadní části budovy.

Když zastavíme, jedny dveře se otevřou a hromotluk naproti mně popadne šňůru, která mi svazuje ruce, a vytáhne mě za zápěstí ven. Klopýtám za ním, polykám výkřiky bolesti a snažím se udržet krok, zatímco v duchu nadávám, že jsem se nebránila. Ale jak bych mohla? Co můžu dělat proti všem těm ozbrojeným mužům?

Než mě vtáhnou dovnitř zaprášené, plesnivě páchnoucí stanice, po tvářích mi stékají slzy frustrace a zoufalství. Stále se třesu a snažím se je zastavit, ale nejde to. Představuji si, jak mě teď mučí, nebo jak mě polévají benzínem a upalují zaživa. Moje mysl i tělo mě v těchto posledních chvílích začínají zrazovat. Hrůza, kterou cítím, se nepodobá ničemu, co jsem kdy poznala.

Jeden z mužů cvakne vypínačem na zdi. Nade mnou se ozve zvuk. Zběsile se podívám nahoru. Je to spouštění navijáku. Druhý muž ze zadní části vozu mi vytahuje svázané ruce nad hlavu a připevňuje pouta k háku. Ten u dveří ho znovu zvedá, dost na to, abych visela téměř úplně nad zemí, špičkami se jí sotva dotýkám.

„Ber to jako čekárnu,“ řekne druhý muž s nepříjemnou grimasou.

Tři muži odejdou a nechají mě tam viset, vyděšenou a usilovně se snažící popadnout dech, abych neomdlela. Namáhám se, abych udržela prsty nohou na zemi a odlehčila zápěstí. Netrvá to dlouho - jen pár minut - a krev mi začne opouštět paže. Začínají brnět, pak pálit.

Tehdy se konečně přestanu ovládat a vzlykám tak silně, že z nedostatku vzduchu omdlím.

 

Později - o kolik později, to nevím - mě někdo silně udeří do obličeje. Oči se mi otevřou, když mi hrubá ruka vytrhne roubík z úst. Reflexivně se zhluboka a roztřeseně nadechnu.

V tu chvíli vzhlédnu a spatřím Pecherovu tvář.

Výkřik se mi vydere z hrdla dřív, než ho stihnu zastavit. Jsem přesvědčená, že musí být duch. Má šedivou kůži, zhubl a tváře má propadlé, takže jsou vidět kosti v lebce. Ale chtivé, pronikavé šípy v jeho očích mi říkají, že je velmi živý.

Pecher otevře ústa a ozve se sípavý dech. Očima přelétnu k jeho hrdlu, k rudé jizvě, kterou jsem mu tam nasadila.

„Díky tobě nemůže mluvit,“ vyhrkne ze sebe muž, který mě vtáhl do místnosti. „Přesto ale bude mluvit mým prostřednictvím.“

„Cože…“ Podaří se mi vydat pouze toto jediné slovo, ale nedokážu zformulovat další, abych se zeptala na víc.

„Myslela sis, že je mrtvý, že jo?“ Řekne Pecherův břichomluvec. Pecher vypustí další sípavý zvuk, o kterém si myslím, že je to smích. „Můj otec přežil. Ale za to, co jsi udělala, zaplatíš.“

Matně si uvědomím, že Pecherův mluvčí je jeho syn. Můj mozek se snaží pochopit, že tento muž – tatro zrůda - je otcem.

„Co… co se mi chystáš udělat?“ Vyhrknu a najednou se mi zatočí hlava. Mé oči se upírají na Pecherovy, jako by ten hlas patřil jemu.

„Dostane od tebe to, co měl dostat už předtím.“ Slyším, jak si Pecherův syn olizuje rty. „A pak dostaneš to, co ses pokusila udělat ty jemu.“

Nezabránila jsem Pecherovi, aby mě znásilnil. Jen jsem to oddálila. A za to zaplatím životem.

„Pošleme tvé tělo zpátky Lords of Carnage,“ pokračuje Pecherův syn a jeho dech mě hřeje u ucha. „Ze zdvořilosti. Dalo by se říct, že ze slušnosti. A abychom jim ukázali, že už se nemají plést do našich záležitostí.“

Pecher přikývne, jako by to byl on, kdo právě promluvil. Nějak mě to táhne očima dolů a vidím, jak se jeho erekce tlačí skrz lacinou látku kalhot. Chlípně se na mě dívá, se strašlivým, zlostným chtíčem, z něhož mi běhá mráz po zádech a který znovu spustí chvění.

„Ne,“ zašeptám, ale je to reflex. Vím, že nemůžu nic dělat.

Když se ke mně Pecher blíží, uvědomím si, že po všem, co se stalo - po všem, co jsem udělala, abych se pokusila utéct od toho, kam mě život přivedl -, jsem skončila přesně tam, kde jsem začala. Sama na světě, ve spárech muže, který ve mně vidí jen kus masa. S vědomím, že budu znásilněna a pak zabita.

Nezapomeň, že jsi udělala něco dobrého, šeptá mi hlas v hlavě. Pamatuj, že jsi zachránil Brooke a Cherylynn a všechny děti v té tělocvičně.

Ale ne. Lords of Carnage a jejich rodiny jsem v první řadě ohrozila já. A nakonec to nepřineslo nic dobrého. Ani mě to nezachránilo. Všechny jsem je vystavila riziku, kvůli svým vlastním sobeckým potřebám.

Lidé, kteří se mi snažili pomoci, se mi teď míhají před očima. Tváře lidé, které už nikdy neuvidím.

Brookeina milá, ustaraná tvář.

Beastova chraplavá, ochranitelská starostlivost.

Angelova odhodlaná, tichá síla.

Jude…

Judeovy oči. Jeho rty. Jemnost jeho drsných rukou.

Jeho smích. Ne ten, který znají všichni ostatní. Ten, který si schovává pro mě. Ten, který jsem slyšela, jen když jsme byli spolu sami.

Naviják se o kousek sníží, jen tolik, abych se mohla posadit na zem. Zápěstí a ruce mám jako mrtvé, divoce kopu nohama, abych od sebe Pechera odehnala.

I když je to k ničemu.