TF - 26. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Vanna

O pět měsíců později…

„Ťuk, ťuk,“ ozval se uhlazený hlas.

Vanna zvedla hlavu od svého zavinutého novorozence a ve dveřích soukromého nemocničního pokoje našla stát Marcuse. I když byla unavená, bolavá a ohromená vším, co se za posledních osmačtyřicet hodin od jejího příjezdu do této nemocnice stalo, dokázala se na svého nového švagra usmát.

„Ahoj,“ řekl.

„Ahoj, Marcusi.“

„Omlouvám se. Nechtěl jsem si to nechat ujít. Přistál jsem právě jen před hodinou a zamířil rovnou –“

„To je v pořádku; uniklo ti hlavně to, jak Bene vyšiloval, když mě odvezli na císařský řez, a pak začalo zdejší oddělení vyhrožovat, že zavolá ochranku, pokud se rodina trochu neutiší, když jí Bene přišel jeho narození oznámit.“

Marcus se potichu uchechtl. Stále zůstával stát přesně tam, kde byl, nepohnul se ani o píď dál. „Přesto jsem nechtěl být mimo město, když se všechno seběhlo.“

„Život nikdy nejde podle plánu.“

Sama se to velice dobře naučila.

„Mohl bych…?“

Otázka šla do ztracena, ale to, jak pohledem sklouzl k dítěti, se kterým právě pohupovala v křesle rohu místnosti, jí prozradilo všechno, co se nedořekl.

„Samozřejmě. Právě se najedl a teď spí. Bene běžel dolů do města, aby mi přinesl hamburger a hranolky. Nemocniční jídlo stojí za hovno.“

Opravdu.

„Nechci ho budit nebo tak něco,“ řekl.

„Neprobudíš. Pojď sem.“

Zvedla by se a dítě mu přinesla, ale právě teď pro ni pohyb nepředstavoval nic tak skvělého. Když dítě houpala, nebylo to tak špatné, ale vstát a chodit? Ha. Ne. Absolutně ne. Měla pocit, jako by se jí při tom měla bránice roztrhnout v novém švu, který teď měla.

Pomalu a opatrně, aniž by vydal jediný zvuk, místnost přešel a postavil se před ní. „Myslím, že když jsi tu byla, nic nešlo podle plánu, co?“

Povzdechla si. „Vlastně ne, ale to je v pořádku.“

Opravdu bylo.

Stačilo se jí podívat na svého chlapečka a věděla to nade vše. Když se mu dívala do malé tvářičky, na ničem z toho, co se stalo, nezáleželo. Tak moc se podobal svému tátovi, ale vzal si i trochu po ní. Měl sice její vlasy, ale tmavé, zamlžené oči, o kterých ji všichni ujišťovali, že se brzy rozjasní a umožní jí vidět jejich nádhernou barvu. Dokud ho někdo držel, nebrečel, a pokud to byl Bene, kdo ho houpal, chlapeček dokázal do tří minut usnout. Bylo to roztomilé, protože dítě mělo oči úplně otevřené, aby zíralo na svého tátu, a pak je najednou zavřelo a usnulo.

Chtěla přirozený porod bez léků, nejlépe v jedné z těch porodních van se svým novomanželem ve své blízkosti, s tlumeným osvětlením a seznam skladeb, který si sama vybrala, a které by zněly v jinak ve velice tichém pokoji. Bože, naplánovali pro to to nejlepší, co mohli, dokonce i několik hodin předporodních kurzů, jen aby si mohla dělat, co chtěla, až to všechno konečně začne.

Místo toho se dítě nepohnulo.

Ani se jí neotevřel děložní čípek.

Pak, když srdeční tep malého chlapečka nebezpečně klesl, doktor udělal rozhodnutí. Z přípravy a přijetí na operaci si pamatovala velice málo. Živě si však vybavovala první pláč svého novorozeného syna, když jí ho vytáhli ven z těla.

A jak Bene brečel.

Jo, to bylo tak trochu dokonalé. Mělo záležet na zbytku? Ne, když měla zdravé dítě.

„Bože, je dokonalý, co?“ zamumlal Marcus.

Natáhl se dolů a od bradičky dítěte odtáhl zavinovačku, aby mu viděl lépe do tváře. S tichým zasmáním přejel jediným prstem po rysech dítěte.

„Vypadá jako každý jiný Guzzi chlapec,“ poznamenal.

„To mi řekli doslova všichni.“

„Vsadím se, že v tom bylo hodně máminy nostalgie.“

Přikývla. „Jo, nechtěla ho pustit.“

„Vybrali jste jméno?“

„Ano. Marcus Gian Guzzi.“

Její dítě nebylo první, které neslo tohle jméno, ale vsadila by se, že s ním udělá ty nejúžasnější věci. A to se počítalo, že?

„Takže jste se tedy rozhodli tak, jak jste se dohodli?“

Usmála se. „Přišlo nám, že mu sedí.“

„Ahoj, chlape. Jsem rád, že ses konečně vrátil.“

Vanna předala dítě Marcusovi a Bene za sebou tiše zavřel dveře. Cestou poplácal bratra po rameni a syna rychle políbil na temeno hlavy. Pak přímo své ženě předal sáček s mastným jídlem. Jakmile ho měla v rukou, zvedla hlavu, aby ji mohl políbit. Bene jí dal přesně to, co chtěla, ale pak jí vtiskl na čelo další, jemnější polibek.

„Jsi v pohodě?“ zamumlal otázku.

„Jo, tak v pohodě.“

„Už ses ho zeptala?“

„Zeptala se mě na co?“ zeptal se Marcus.

Oba se naklonili ke straně, aby měli dobrý výhled na Marcuse, jak držel svého synovce. Málokdy kdo kdy viděl tohoto muže, aby byl tak jemný a laskavý, ale kdykoli měl v náručí dítě, proměnil se v obřího plyšového medvěda. Dokonce i teď to bylo tak, jako by neexistoval nikdo kromě Marcuse a dítěte, které držel.

Bylo to opravdu sladké.

„Přemýšleli jsme,“ začal Bene s úsměvem, „že bys možná chtěl být kmotrem našeho syna. Chci říct, jsi první ze své generace a on je první ze své. Možná potřebuje někoho, kdo chápe, co to znamená, Marcusi.“

Muž konečně odvrátil pohled od dítěte. „Myslel jsem – dobře a co Beni?“

„Mluvil jsem s ním,“ odpověděl Bene. „Chápe to.“

Marcus se podíval dolů na dítě. „Tomu fakt nemůžu říct ne, že?“

Bene se zasmál. „Vlastně ne, opravdu ne.“

„Stejně bych to neudělal.“

Jo.

Věděli to i oni. Tak tahle rodina prostě fungovala.

Bez ohledu na cokoli byli stále rodina.