Jude - 25. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Lila

O dva dny později se chystám do posilovny, když se ozve hlasité zaklepání na dveře mého bytu. Polekaně je otevřu a čekám, že to bude Steeze. Místo toho je to Jude.

„Dneska tě odvezu,“ zavrčí dřív, než stihnu něco říct.

Steeze asi musel Angelovi říct, že už mi po naší poslední hádce nechce dělat šoféra. Tiše si odfrknu.

„Co je na tom k smíchu?“ Zeptá se Jude a zamračí se na mě.

„Nic. Promiň, že jsi zase uvízl v tom, že mě vozíš. Za pár minut jsem venku.“

Zavřu za ním dveře a otočím se, abych se dokončila přípravu, teď už podivně nervózní. Natáhnu se, abych si stáhla vlasy do culíku, než si vzpomenu, že už jsou krátké, a podrážděně vydechnu. Jak dlouho bude trvat, než to přestanu dělat? Místo toho si uhladím strany a zastrčím pár krátkých pramínků za uši. Stáhnu si tričko, které mám na sobě, a vyměním ho za přiléhavé tílko s podprsenkou všitou uvnitř. Zkontroluji, jestli mám v batohu instruktorskou uniformu, pak popadnu klíče, rychle pohladím Spikea a řeknu mu, že se brzy vrátím.

Jude se opírá o bar a mluví s nějakým prospektem. „Jsem připravená,“ oznámím mu. Otočí se, rozloučí se s prospektem a pak mi otevře vstupní dveře, abych mohla projít. Venku zamíří ke svému pickupu.

„Nevezmeme si tvou motorku?“ Ptám se, když ho následuji.

„Musím s tebou mluvit,“ zavrčí. „Na motorce s tebou mluvit nemůžu.“

Otevře mi dveře a já nasednu na místo spolujezdce a všimnu si, že i když je na mě očividně pořád naštvaný, chová se ke mně se stejnou úctou.

Jude nasedá na stranu řidiče, pak vyjíždí z parkoviště a okamžitě zrychluje. Neřekne ani slovo. Čekám, že začne mluvit, ale ne. Nakonec už to nevydržím.

„Na někoho, kdo se mnou potřebuje mluvit, toho moc nenamluvíš,“ dobírám si ho.

Jeho ruce sevřou volant. „Chtěl jsem s tebou mluvit o té noci.“

„Dobře.“

„Slyšel jsem, že tvůj táta odešel.“

„Jo.“

Jude neodpovídá. Napětí mezi námi roste. Rozčileně vytáhnu telefon a začnu si s ním hrát.

„Co to děláš?“ vyhrkne.

„Nudím se.“

„Mluvím s tebou.“

„Ne, nemluvíš. Začni mluvit a já odložím telefon.“

„Chováš se dětinsky.“

„A ty jsi směšný.“

„Nevytáčej mě, ženská,“ varuje mě.

„Říkáš ‚ženská‘, jako by to byla urážka. Můžeš mi říkat jménem.“

Udeří pěstí do volantu. „Kriste, ty jsi ale osina v zadku!“

„Já nejsem ten, kdo říkal, že se mnou chce mluvit,“ opáčím a zvýším hlas. „Jestli jsem taková osina v zadku, mohl jsi dneska nechat řídit Steeze, jako obvykle.“

„To chceš?“ odtuší.

„Já chci, abys mi sakra řekl, co jsi mi chtěl říct!“

Dojedeme do tělocvičny. Prudce přibrzdí před vchodem, pak zajede na parkoviště a otočí se ke mně. Otevře ústa, ale já trhnu dveřmi a začnu vyskakovat z kabiny.

„Hej!“ vyštěkne. „Ještě jsme neskončili.“

„Musím ještě učit. Můžeme si promluvit, až skončím,“ vyštěknu a zabouchnu za sebou dveře. Bože, on je k vzteku.

Když za mnou zavolá, kráčím od auta a vejdu dovnitř Super Girls. Cherylynn je jako obvykle na recepci a podívá se na mě, úsměv se jí rozšíří na pozdrav. Ale její přátelský výraz v mžiku zmizí.

„Ahoj, jsi v pořádku?“ zeptá se zamračeně. „Vypadáš rozrušeně.“

„Uf. Jsem v pohodě,“ řeknu a hodím batoh na pult. „Můj řidič se jen choval jako blbec, to je všechno.“

Přinutím se na pár minut zastavit a popovídat si s Cherylynn v naději, že se její veselost přenese i na mě a zlepší mi náladu. Moc to nepomáhá, ale aspoň to trochu mentálně vzdálí Judea a to, co se mezi námi stalo.

Cherylynn mi vypráví o nějakém klukovi z naší třídy, který byl právě vyloučen za rozeslání pomstychtivého porna – příběh, který je teď zřejmě největším skandálem na celé škole. Je to jeden z prvních případů, kdy se zmínila o škole ode dne, kdy mi řekla, že se na mě ptal nějaký divný kluk. Není to poprvé, co se přistihnu, že mě mrzí, že jsme se nikdy moc dobře neznaly, když jsme byly spolužačky.

Možná, že až tohle všechno skončí, můžeme být opravdové kamarádky.

Pokud to tedy někdy skončí. Říkám si, že to jednou skončit musí. Od chvíle, kdy policie našla Andrého tělo, se doslova nic nestalo. Nevím, kdy Lordi rozhodnou, že hrozba pominula, nebo co přesně by to určilo. Možná bych si s nimi o tom měla promluvit. Sakra, možná je načase, abych začala přemýšlet o cestě do Seattlu. Mohl by to mohl být nový začátek, který potřebuju, a jsem si skoro jistá, že bych se nemusela bát Pecherových mužů až na druhém konci země. Tím bych si sice uzavřela možnost skutečného přátelství s Cherylynn, ale možná bych si v novém prostředí snáze našla nové přátele.

Řekla jsem Judeovi, že přijdu pozdě na hodinu, ale byla to jen lež, abych se dostala z jeho zatraceného auta. Pravdou je, že mám čas tak akorát na půlhodinový posilovací trénink. Strčím si věci do skříňky a jdu do posilovací části tělocvičny. Hodiny strávené v posilovně Lords of Carnage mě posílily jako nikdy předtím; myslím, že nuda může být přece jen k něčemu dobrá. Je příjemné projít několik sérií s těžkými váhami, které bych před pár měsíci nikdy nedokázala zvednout. Soustředění na trénink mi zlepšuje náladu na dobu, kdy mám učit, a pomáhá mi na chvíli vypustit z hlavy hádku s Judem.

Moje hodina jde jako obvykle dobře. Dokonce po ní na pár minut zůstávám, abych pomohla několika dívkám vypilovat nový pohyb, který jsem je naučila. Když skončím, dopřeju si dlouhou horkou sprchu a vyjdu z ní s lepším pocitem než před několika dny. Právě jsem vyšla z koupelny, když do malé šatny vyhrazené pro zaměstnance přišla Brooke.

„Ahoj! Jak to jde s tvým tátou?“ zeptá se mě a rozkročí se na jedné z dlouhých dřevěných lavic před skříňkami.

„Docela dobře,“ odpovím. „Pořád je to divné. Ale je to čím dál míň divný, víš?“

„Beast mi řekl, že se vrátil do Seattlu, takže co bude dál?“

Stáhnu si ručník omotaný kolem hlavy a hodím ho do koše na prádlo. „Jo. Odjel před pár dny.“ Předkloním se, prohrábnu si prsty vlasy, abych jim dodala trochu objemu, a pak se zase postavím. Pořád mě udivuje, jak rychle mi můj nový krátký sestřih schne. „Nemohl si od dovolit vzít v práci víc volna. Ale řekl mi, že mám stálou pozvánku, abych za ním kdykoli vyrazila, když budu chtít.“

„Uděláš to?“

Vytáhnu ze skříňky bundu a zavřu ji. „Možná. Tedy, pravděpodobně, někdy. Teď je ale fajn vědět, že se mnou chtěl mít vztah. Vždycky jsem si myslela, že na mě prostě zapomněl.“

„Nikdo na tebe nemůže jen tak zapomenout, Lilo,“ řekne Brooke loajálně. „Samozřejmě že nezapomněl. Ale jsem za tebe ráda, že se vrátil do tvého života. Zvlášť teď.“

Neptám se jí, co tím myslí. Koneckonců má pravdu. Přece jen se cítím o něco lépe, že alespoň jeden z lidí, kteří jsou se mnou pokrevně spojeni, se mnou chce mít vztah. Je to nová, zvláštní emoce. V místě, kde by měla být moje rodina, mám v srdci stále tvrdý, ostrý střep. Nejsem si jistá, jestli někdy zmizí, ale možná je to začátek.

„Mimochodem,“ pokračuje Brooke. „Chtěla jsem s tebou mluvit o tom, že bychom ti tady mohli vybrat další třídu. V Marianině skupině máš velký úspěch a instruktorka té začátečnické hodiny taekwonda, kterou jsi suplovala, chce změnit rozvrh na více večerních hodin. Byla bys ochotná ji vystřídat?“

„Jasně,“ řeknu okamžitě, i když jsem ještě před hodinou přemýšlela, že se na všechno vykašlu a odstěhuju se do Seattlu. Je zvláštní, jak moc mě Brookeina tělocvična spojuje s Tanner Springs. Chtěla bych hrát roli v tom, že pomáhám dívkám zesílit a naučit se cítit dobře sama se sebou. Tolik z nich mi připomíná mě samotnou, když jsem byla v jejich věku. A díky tomu, že Mariana vypráví svým kamarádkám, jak jsem jí pomohla porazit Connora v páce, jsem se tu stala tak trochu hrdinkou. Sakra, nejspíš bych mohla vést kurz jen o tomhle a měla bych ho plný. Při té představě se zasměju.

„Skvělé!“ Brooke se rozzáří. „Promluvím s Carnou a dám jí vědět. Zapíšu tě do rozvrhu na tu hodinu od příštího týdne, jestli to vyjde…“

Vtom se na druhé straně dveří šatny ozve hlasité prasknutí. Tělocvičnou se rozlehne hlasitý křik. Brooke a já se na sebe podíváme a pak se rozběhneme dopředu. Dojde ke dveřím dřív než já, otevře je a já ji následuju.

Uprostřed místnosti stojí čtyři velcí muži v černém. Dva z nich mají poloautomatické pušky. Všichni mají na obličeji masky.

„Na zem!“ zařve jeden z nich. „Všichni! Hned!“

Všechny dívky piští jako vyděšená kořist a padají na zem. Některé z nich se už přestávají ovládat, pláčou nebo křičí. Jeden z mužů zvedne pistoli ke stropu a vystřelí. Křik se stupňuje a pak ustává.

„Držte huby!“ zařve. „Jsme tu z jediného důvodu, kvůli jedinému člověku. Vy ostatní se kurva uklidněte, ať se nikomu nic nestane!“

Starší dívky se choulí nad mladšími, aby je chránily. Dolehne k nám posmrkávání a tlumené vzlyky. Brooke a já jsme také padly na kolena, napůl ochromené strachem.

Po chvilce muž pokračuje. „Lila Dunn. Jsme tu pro tebe. Pojď s námi. Nebo to tady rozstřílíme. Hned.“

Postavím se na nohy. Brooke se s přidušeným výkřikem chňapne po mé paži, chytá mě za bundu, ale já ji odstrčím. Nevím jistě, kdo jsou, ale mám dobrou představu. A není pochyb o tom, že musím jít s nimi. Nemůžu takhle riskovat životy nikoho jiného. Je to nemožné.

„Tady,“ hlesnu. Muži se ke mně otočí, zbraně sledují jejich pohledy. Pročistím si hrdlo. Znovu promluvím.

„Jsem tady.“