TF - 25. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Bene

„Jsi nervózní?“

Vanna ze svého sedadla na straně spolujezdce v Lambu střelila po Beneovi oslnivým úsměvem, který ho přiměl k úsměvu. „Ne.“

„Ani trochu?“

Pokrčila rameny. „Ne.“

Dobře.

To bylo to, co chtěl.

„Ale,“ protáhla a významně se podívala na dvoumístné Lambo, „nervózní můžeš být ty, když si uvědomíš, že brzy budeš muset tohle auto vyměnit za něco vhodnějšího.“

„Jako co?“

„Třeba něco se zadním sedadlem. A ještě lépe, pokud se na to zadní sedadlo vejde dětská autosedačka.“

Zamračil se. „Jak se ti podařilo tuhle konverzaci obrátit proti mě?“

Cestu přes bránu, která vedla do sídla jeho rodičů, následoval její smích. Opravdu nerad to přiznával, ale co se týče auta, které tak zbožňoval, měla pravdu. Dřív mohl tvrdit, že to auto zbožňoval víc než cokoli jiného na světě, ale teď věděl, že tomu tak není.

Zatímco pokračoval dál po vinuté příjezdové cestě, řekl: „Lamba se nezbavím – je pro mě pracovním autem.“

„Pracovním. To je k smíchu. Necháváš řvát motor téhle věci, i když jedeš jen blok do toho zatraceného obchodu, Bene. Jsem si dost jistá, že za minulý měsíc jsi dostal minimálně dvě pokuty za hluk. Co se týče tohoto auta, pro tebe je víc než jen práce. No tak.“

Zazubil se.

Nemýlila se.

„Přesto,“ řekl, když se na něj ze strany podívala, „má toho v sobě dost na to, abych se dostal z jedné strany města na druhou za polovinu času. Víš, pokud v cestě nestojí žádný zkurvený provoz.“

„A ten je tam vždycky.“

Povzdechl si. „Jo, v podstatě.“

Brzy zaparkoval na velké kruhové příjezdové cestě, která vedla k vile jeho rodičů. Když zastavil a vypnul motor, auto přestalo vrnět. Než očima spočinul na usmívající se Vanně na sedadle spolujezdce, předvedl obrovskou show a přejel interiér toužebným pohledem.

„Opravdu si myslíš, že se toho auta zbavím, co?“ zeptal se.

„Vlastně ne.“

„Dobře, protože se ho nezbavím.“

„Věděla jsem to,“ ušklíbla se.

„Ale na parkovišti je právě teď nové čtyřdveřové SUV Mercedes s tvým jménem. Musíme tam zajít a podepsat to. Myslel jsem… po večeři s rodiči?“

„Je neděle –“

„Parkoviště otevřou, aby to auto prodali, Van.“

Stiskla rty k sobě a snažila se potlačit úsměv. A taky nádherně selhala. Než mohla říct další věc, naklonil se a její sladké rty zachytil svými v dlouhém, pomalém polibku. Bylo to přesně to, co potřeboval, než zamíří dovnitř a rozšíří zprávu o svém chlapečkovi.

Nemusela být nervózní. Byl dost nervózní za ně za oba.

• • •

„Podívej se na sebe – tvůj hrbolek je tak malinký… roztomilý,“ pochválila ji Cara.

„Vůbec nežárlím,“ dodala Valeria v křesle vedle jeho mámy.

Vanna se zasmála, a když Caru objala, věnovala pohled Valerii. „Neboj se, brzy budu stejně těhotná jako ty.“

„Ano,“ souhlasila Val, „ale mě už zbývá jen pár týdnů a ty –“

„Odsud se budu teprve zvětšovat, že?“

„V podstatě.“

„Ale stojí to za to,“ dodala Cara rychle s mrknutím.

Bene věděl, že bylo lepší se nesmát, ale ta výměna názorů byla tak trochu komická. Takže si místo toho přejel po ústech hřbetem ruky, aby potlačil smích a všechny důkazy svého pobavení důkladně skryl. S více než jednou ženou, která byla v jejich rodině těhotná současně, nemluvě o emocionální stránce… dobře, bylo lepší nechat to být samo o sobě.

Jo.

Nikdo nikdy o něm neřekl, že je hloupý.

„Takže, kdo všechno ví, co je dítě zač?“ zeptala se Cara a zatímco stále stál kolem Vanny, přejela ho pohledem.

„Nikdo, mami.“

„Lži.“

Vanna si sama pro sebe odfrkla. „Ta ti nikdy na nic neskočí, co?“

Cara se usmála. „Ne, to ne.“

„Marcus a Beni,“ připustil Bene. „A to je všechno.“

„Celí dva lidé, kteří nejsou já? Dva, Bene?“

„No tak, ma –“

„Dva! Giane… Giane!“ zakřičela na tátu, který rychle přešel z jídelny do přilehlé kuchyně se zvednutým obočím a přimhouřenýma tmavýma očima, protože jeho manželka křičela. To pro člověka, který ji přiměl křičet, nikdy nevěstilo nic dobrého. „Slyšel jsi, co mi tvůj syn právě řekl?“

Gian okamžitě stočil oči na Benea. „Ne, neslyšel.“

„Poslouchej, Marcus to musel vědět, když šel s Vannou na její schůzku. Nikdo jiný ve městě nebyl. Volal jsem doslova všem,“ pospíšil si Bene s vysvětlením. „A Benimu jsem to musel říct. Ten kretén mě to donutil slíbit a to všechno, mami.“

„To ano,“ zavolal Beni odněkud z kuchyně. „Jsem jeho dvojče, technicky je to tak, že to dítě je z poloviny –“

„Ne, není,“ zakřičel Bene zpět. „Je celý můj, díky. Chceš zkurvené dítě? Tak si udělej své vlastní.“

Jídelnu zahalilo ticho. Beneovi trvalo až příliš dlouho, než si uvědomil, co udělal v těch pár předchozích vteřinách. To, jak mámin úsměv zjemněl a táta na druhé straně místnosti zmírnil postoj, způsobilo, že se ztěžka nadechl. Byl to však Vannin pobavený úsměv, kterým po něm střelila přes rameno, co za to všechno opravdu mohlo.

Řekl, že on.

„Je to chlapeček?“ zeptala se máma.

Bene pokrčil rameny. „Jo, mami. To dítě je chlapeček.“

„Máš nulový takt,“ řekla mu Vanna.

Jo, dobře…

„Překvapení,“ řekl a pro jistotu dokonce rozpřáhl ruce.

Smích, který se ozýval ze všech místností, ho přiměl znovu si povzdechnout a zavrtět hlavou. Ale hele, takový byl jeho život… a kurva, tenhle život zbožňoval.

„Teď,“ řekla máma, „kdy se…“ Ukázala mezi ně a dodala: „A tím myslím ty a ona, vezmete?“

„Ano,“ zamumlal táta od vchodu do kuchyně, „také jsem čekal na to oznámení. Víš, na čem jsme se dohodli, Bene.“

Správně.

Muselo to být dřív, než se dítě narodí.

Právě teď si s tímhle dělal daleko menší obavy než o to, jak se vypořádat s nádhernou růžovou barvu, která se objevila Vanně ve tvářích. Nevypadalo, že by si toho kromě něho všiml někdo jiný. Rychle přešel těch pár schodů, které je oddělovalo, aby ji mohl sevřít do náruče.

Lépe řečeno, jednou paží ji objal kolem pasu a druhou se zabořil do vnitřní kapsy saka, aby našel malou krabičku, kterou v ní celý týden schovával. Konečně dorazil prsten – nikdy se ho na něj nikdo nezeptal a nehodlal jí jen tak dát nějaký prsten z klenotnictví. Musel být dokonalý. Stejně dokonalý, jak byla dokonalá ona pro něj. Nehodlal se s ní oženit jen proto, že mu bylo řečeno, aby to udělal. Zasloužila si žádost o ruku, svůj vlastní velký den a cokoli jiného, co by chtěla. Měl v plánu se ujistit, že všechny ty věci dostane a ještě mnohem víc.

Počínaje tímto okamžikem.

Vytáhl bílou sametovou krabičky a zapomněl na ostatní lidi v místnosti. Mezi nimi otevřel víčko krabičky, aby předvedl velký oválný diamant usazený v kroužku z bílého zlata. Ode všech plošek drahokamu se odráželo světlo.

„Odpověď na to, kdy si ji plánuji vzít,“ řekl a věnoval ji malý úsměv, „je, kdy a kde mi řekne své ano.“

Rukou ho sevřela za paži a zašeptala: „Ano.“