Jude - 24. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Lila

Ve dnech po mé hádce s Judem si udržuje odstup, a to mi vyhovuje.

Angel mi říká, že Jude má ještě nějaké další záležitosti, které musí vyřídit, a že Steeze se nabídl, že mi bude nějakou dobu dělat řidiče a bodyguarda.

Neptám se Angela, jestli ví, že jsme se s Judem pohádali. Koneckonců nikdo neví, že by mezi námi bylo něco jiného než jen přátelství. A při představě, že bych si měla promluvit o našem vztahu s prezidentem Lords of Carnage, se mi rozhoří tvář.

Steeze ale rozhodně vypadá, že ví, že se něco děje.

„Ty a Golden Boy jste se pohádali?“ prohodí ke mě jednoho dne, když mě veze do knihovny.

„Bez komentáře,“ zamumlám.

„Dělá, jako by mu hovna nesmrděla, ale Jude není takový. Měla bys zkusit opravdovýho chlapa.“

„A tím ‚opravdovým mužem‘ asi myslíš sebe?“ Odpálím to.

Steeze se na mě podívá a zašklebí se. „Nic opravdovějšího není, zlato.“

Najednou už mám jeho pokusů dostat se mi do kalhotek plné zuby. „Víš co, Steeze?“ Vyprsknu. „Ne všechny ženy chtějí, aby se s nimi každou hodinu zacházelo jako se zatraceným sexuálním objektem. Už mě ty tvoje kecy unavují. Chceš o mně fantazírovat? Chceš si ho v noci honit a myslet na mě? Jdi do toho, s tím nic nenadělám. Ale mě z toho vynech, jo? Nech si ty návrhy. Nemám zájem. Chápeš? Ne dnes, ne zítra, ani nikdy!“

Steeze zrudne. Čelist se mu sevře. Naštvala jsem ho a možná jsem mohla být méně přímočará, ale v tuhle chvíli je mi to jedno.

„Jsi zasraná děvka, víš to?“ zavrčí. „Přijdeš si jako ta chudinka, co má smůlu. ‚Ochraňuj mě, ochraňuj mě! Čekáš, že se ti lidi budou zasraně klanět, a přitom jim za to dáš hovno. Až na Judea, že jo? Pro něj roztáhneš nohy docela snadno.“

„Ty drž hubu,“ odseknu. „Moje věc je moje věc. A s tebou to nemá nic společného.“

„Jednou dostaneš, co si zasloužíš. Víš to?“ Steeze na mě zúží oči. „A já se budu smát jako čert, až se tak stane.“

Obrátí oči zpátky k silnici a už neřekne ani slovo. Zkřížím ruce a otočím se k oknu. To mi vyhovuje. Budu radši, když bude držet jazyk za zuby, jestli se takhle chce chovat. Už mám dost toho, že nebere ne jako odpověď. Radši beru to, že mě nenávidí. Aspoň mě možná nechá na pokoji.

 

Nevolám Huntera Dunna. Alespoň ne hned. Ani se Tweaka nezeptám na jeho číslo. Dny do jeho odjezdu do Seattlu ubíhají, ale jak slíbil, nepokouší se mě kontaktovat. Nechává mi prostor. Nechává mi odstup.

Je to ten nejlepší dárek, jaký mi mohl dát.

Pátý den – dva dny před jeho plánovaným odjezdem – jdu do maličké skříně ve svém bytě a vytáhnu svůj otlučený batoh. Rozepnu ho, sáhnu dovnitř a vytáhnu jednu z mála věcí, které v něm zůstaly: malou krabičku, kterou jsem sebrala z nočního stolku v den, kdy jsme našli Andrého tělo.

Posadím se na podlahu. Spike přijde ke mě a vyleze mi na klín. Určitě je těhotná, jak Jude odhadl. Pořád se zvětšuje. Zdá se, že nikdo jiný v klubovně si toho zatím nevšiml. Asi bych to ale měla říct Angelovi, než bude mít koťata na kulečníkovém stole nebo tak něco.

Panty na té maličké krabičce jsou ztuhlé. Neotevřela jsem ji už roky. Popravdě se divím, že jsem si vůbec vzpomněla, že ji mám, natož aby mě napadlo ji na poslední chvíli vzít z domu.

Vypáčím ji. Uvnitř je jednoduchý zlatý prsten s drobným kamínkem. Vypadá jako diamant, ale netuším, jestli je pravý. Váhavě ho vyndám a nasadím si ho na levý prsteníček. Sedí téměř dokonale. Když jsem to dělala naposledy, byl na můj dětský prst příliš velký.

Prsten mé mámy. Ten, který jí dal Hunter, když ji požádal o ruku.

Je to doslova jediná věc, kterou mám po svém otci. A teď je to jedna z mála věcí, které mám a které kdysi patřily mé matce.

Ne že by mi ho dala. Ale jo, ukázala mi ho, když byla jednou pěkně opilá a cítila nezvyklou nostalgii. Do druhého dne nejspíš zapomněla, že to udělala. Věděla jsem, kde ho má, na dně šuplíku komody pohozené mezi spoustou dalších věcí. Jednou, když mi bylo asi dvanáct, bylo peněz opravdu málo a ona opilá blouznila o věcech, které by mohla prodat. Jednou z věcí, o kterých se zmínila, byl prsten. Počkala jsem, až večer odpadne na gauči, pak jsem se vkradla do ložnice a krabičku vzala. O pár týdnů později jsem ji slyšela, jak se přehrabuje v zásuvkách a nadává si pod nosem. Hádala jsem, že ji hledá. Nikdy se mě ale nezeptala, jestli vím, kde je. Musela si myslet, že ji nějak ztratila.

Nevím, proč mi ten prsten připadal natolik důležitý, abych ho schovávala, aby ho máma neprodala. Ne že by mi otec chyběl. Koneckonců jsem si na něj nikdy ani nevzpomněla. Ale svým způsobem mi alespoň připomínal, že existoval. A důkaz, že moji rodiče byli kdysi skutečně manželé. Že kdysi před mou existencí existovala naděje. Naděje na rodinu. Něco, co plánovali a co chtěli. I když ta naděje už dávno vyprchala, když jsem se na scéně objevila já.

Vzít si prsten z Andrého domu – vzpomenout si na něj a nenechat ho tam – bylo jako vzít si s sebou kousek mámy. Ale byl to i kousek mého táty.

A na rozdíl od mámy, je táta pořád tady.

Zamyšleně sundám prsten z levého prstu a nasadím si ho na pravý. Pak přesunu Spika z klína a jdu najít Tweaka.

Hunter Dunn mi zvedne telefon hned při druhém zazvonění.

„Haló, tati?“ Řeknu.

 

Hunter – Táta – mě vezme na večeři večer před svým odjezdem, poté co si to vyjasní s Angelem a Beastem. Předchozí den jsme strávili většinou v klubovně, jen jsme hráli kulečník a šipky a doháněli všechny ty roky, které jsme promeškali. Vypráví mi víc o tom, jak se vztah mezi ním a mojí mámou zhoršil, a nezastírá, že se na tom podílel. Říká mi, že nejvíc v životě lituje toho, že přišel o možnost vidět mě vyrůstat.

Snažím se mu věřit. Přistihnu se, že doufám, že je to pravda – že tehdy opravdu chtěl být v mém životě. Že to není jen něco, co si vymyslel, aby přede mnou vypadal lépe, když je teď tady a my se znovu spojili. Lidé si rádi vymýšlejí příběhy, já vím. Koneckonců knihovna, kterou mám tak ráda, je jich plná. Máme pro ně nejrůznější potřeby, v nejrůznějších situacích. Někdy slouží k pobavení druhých, jindy k uklidnění nás samotných. Někdy jsou od obojího trochu.

Vím, že na určité úrovni chce každý věřit, že je hrdinou nebo hrdinkou svého vlastního příběhu. Bez ohledu na to, jak upřímní se snažíme být sami k sobě, na určité úrovni nás přitahuje ta verze našeho příběhu, která činí naše motivy čistými a naše cíle jasnější.

Táta říká, že chce být mým otcem. Že vždycky chtěl být v mém životě. Ať už je to pravda, nebo ne, myslím, že tomu oba chceme věřit. Já to však zatím nejsem ochotná přijmout. Ale možná nám bude stačit, že je to příběh, který oba chceme, aby byl pravdivý. Já nevím.

Myslím, že to ukáže čas.

Táta dost naléhá, že mě vezme zpátky s sebou, jakmile se dozví víc o tom, proč zůstávám pod dozorem v klubovně Lords of Carnage. Ale Beastovi se ho podaří přesvědčit, že teď jsem v bezpečí tady. Říkám mu, že nejsem připravená sbalit si celý svůj život – takový, jaký je – a přestěhovat se někam do nového, k otci, kterého znám ani ne týden.

Na konci našeho posledního večera, než odjede, mi dá pusu na čelo – což je sakra trapný pocit, ale na druhou stranu to je hezké.

„Teď už jsi dospělá, Lilo,“ říká. „Můžeš se svobodně rozhodovat. Ale pamatuj si, že chci, abys přijela do Seattlu. Udělalo by mi to větší radost než cokoli jiného. Takže kdykoli, kdyby sis to rozmyslela, prostě přijeď, ano? Slib mi to.“

Slíbím mu to.

Poté, co mě vysadil u klubovny, sleduji, jak odjíždí, a žasnu, že mám konečně tátu. Je to něco, co mě ještě před měsícem ani nenapadlo si přát. A teď je tady. Jedna moje část si přeje, abych se mohla vrátit v čase a alespoň na chvíli ho tu mít, když jsem byla malá. Učil by mě o autech nebo o něčem jiném, a říkal mi, co mám dělat. Možná by byl opravdu přísný a řekl by mi, že nesmím jít na rande, nebo by mi dal domácí vězení. Kladl by na něco důraz, jako to dělají tátové ve filmech a knížkách.

Tenhle to ale neudělal. Tenhle mě nechá žít můj život. Prostě tu pro mě bude. Možná bude mojí záchrannou sítí pod mým lanem. Jen pro jistotu.

Možná to stačí.

Jude je před klubovnou, sedí na jednom z piknikových stolů na vzdáleném okraji parkoviště, zatímco Hunter Dunn odjíždí. Zvedne na mě bradu, ale neřekne ani slovo.

Uvědomím si, že i Jude mi dává prostor. Od naší hádky kvůli Hunterovi jsme spolu ještě nemluvili. To mi ale nezabránilo v tom, abych s ním v duchu nevedla padesát rozhovorů. V těch rozhovorech mu znovu vítězoslavně říkám, že jeho problém s mým tátou souvisí spíš s jeho pocity vůči vlastním rodičům.

Ale pokaždé, když si tu scénu přehrávám, mám menší radost z toho, že mám pravdu. A jsem z celé věci unavenější a smutnější. A z pocitu klínu, který to mezi nás vrazilo.