Jude - 19. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Jude

Jsem pryč o pár minut déle, než jsem čekal, protože cestou zpět potkávám známého, kterého jsem už dlouho neviděl. Po slibu, že někdy brzy zajdeme na pivo, se vydávám k lavičce, kde jsem nechal Lilu.

První, co vidím, když tam dorazím, u lavičky shromážděný malý dav lidí a samotná lavička je prázdná, až na Liliina plyšáka. V hlavě mi zazvoní poplašné zvonky a já se rozběhnu, už teď na sebe kurevsky naštvaný, že jsem byl tak hloupý, že jsem ji nechal samotnou, byť jen na vteřinu.

Jakmile se přiblížím, zaslechnu Liliin zvýšený hlas, který vychází ze středu skupiny svalnatých chlapů. Jeden z nich se hlasitě rozesměje. Obtěžují ji, uvědomím si, a možná je to ještě horší. Rozběhnu se rychleji a prodírám se davem, abych spatřil, jak jí jeden z těch masňáků sevřel ruku. Než však stihnu cokoli udělat, Lila vykřikne, zvedne nohu a tvrdě jí dupne na chlapův nárt. Ten vyjekne bolestí a uvolní sevření natolik, že se mu vymaní, pak přenese váhu, zvedne dlaň druhé ruky a vrazí ji chlápkovi do nosu.

„Jdi do prdele!“ Lila vykřikne, když se prohne a zakryje si obličej. Skrz prsty mu začne stříkat krev, zatímco řve v agónii.

Jeden z dalších kluků udělá pohyb, jako by chtěl svému kamarádovi pomoct. Postavím se před něj a zatarasím mu cestu.

„Chceš mi říct, že tady tvůj kámoš potřebuje pomoct proti holce, která je o polovinu menší než on?“ Vyzývám ho. „Vážně budeš pyšnej na to, že si s touhle holkou poradíte ve dvou?“

Frajer otevře hubu, aby odpověděl, ale žádná slova z něj nevypadnou. Po vteřině ji zase zavře.

„Ty zasraná děvko!“ vyhrkne zraněný.

„Neopovažuj se mi říkat děvko, ty zasranej rádoby násilníku!“ Lila zavrčí zpátky. Stojí jako bojovnice, s nohama rozkročenýma a čeká na další úder.

Jeden z dalších mužů v davu, který drží napůl vypitý plastový kelímek s pivem, houkne a zapumpuje pěstí.

„Zlomila jsi mi zasranej nos, ty píčo!“ zakucká se frajer, zatímco mu po tváři stéká krev.

„Hej, ty,“ řeknu a prodírám se davem, abych se postavil vedle Lily. „Takhle se s dámou nemluví. A podle toho, co jsem viděl, sis to zasloužil.“

„Měl bych sehnat policajty, aby ji zatkli!“ zařve, oči vytřeštěné bolestí a vztekem.

„Jasně, jasně,“ souhlasím. „Vlastně by mi to ani nevadilo. Bylo by to docela zábavný pro zdejší dav, sledovat, jak vysvětluješ policii, jak jsi na tu ženskou sahal a nebral jsi ne jako odpověď, takže ti ukázala, abys to bral vážně. Chci říct, uznávám, že chlap si musí být dost jistý svou mužností, aby přiznal, že ho zmlátila holka o polovinu menší než on.“

Chlap, který houkl, se začal chichotat. „Jo, Trente, zasraně ti nakopala prdel, kámo!“

„Jdi do prdele, Andy!“ Trent zařve.

„Souhlasím s Andym, Trente,“ řeknu. „Opravdu ti nakopala prdel.“

Položím Lile ruku na rameno. Je napjatá jako pružina, pořád v obranném módu. Zdá se, že můj dotek sotva zaregistrovala, ale aspoň mě neodstrčí.

„No, myslím, že jsme se tu dneska všichni poučili,“ oznámím davu hlasitě. „Nedotýkejte se kurva žen, které nechtějí, aby se jich někdo dotýkal. Přeji vám všem hezký den. A doneste někdo Trentovi kornout ledu na ten nos.“

Opatrně vyvedu Lilu z davu a sehnu se, abych z lavičky sebral jejího plyšového lva. „Pojď, zlato,“ zamumlám. „Chceš jít ještě na nějaké hry nebo atrakce?“

„Ne,“ vyhrkne Lila. Vnímám, jak z ní vyzařuje adrenalin. „Prostě odsud vypadneme.“

Sakra. Nesnáším, že jí ti kreténi zkazili dobrou náladu. Část mého já se tam chce vrátit a vymlátit z Trenta a všech jeho posraných kamarádů duši. Ale nechci Lile nic brát, ani to, že tomu chlápkovi dala na prdel úplně sama.

Zpátky u motorky přivazuju lva na zadní sedadlo. Lila mě beze slova pozoruje, stojí nehybně a mlčí jako ryba. Narovnávám se a snažím se vymyslet něco, co bych řekl, abych odlehčil náladu.

„Sakra, holka, věděl jsem, že jsi bojovnice, ale ještě nikdy jsem tě neviděl v akci,“ zavtipkuju. „Brooke vytvořila zatraceně smrtící zbraň.“

Usměju se na ni a čekám, až mi úsměv oplatí.

Ale místo toho se rozpláče.

„Kurva,“ zamumlám. Lila si zakryje obličej rukama a já k ní instinktivně udělám krok a obejmu ji. Začne se třást vzlyky a celé její tělo se chvěje proti mému. Příliš pozdě si uvědomím skutečný dopad svých slov: Lila skutečně použila smrtící sílu, když zabila Pechera. Vím, že s tím stále bojuje. A to, co se právě stalo, v ní nejspíš vyvolalo ošklivé vzpomínky.

Kurva. K čertu s tím.

Pokračuji v objímání Lily, zatímco ona pláče. Na parkovišti kolem nás projde pár lidí, ale já ji chráním před jejich pohledy. Nakonec se začne snažit mluvit, škytavými nádechy. „Je mi to líto,“ zalapá po dechu.

„Pšššt… Neomlouvej se.“ Trochu ji sevřu a pak povolím, aby se necítila přidušená. „To bylo peklo, co jsi tam vzadu prožila. Obklíčili tě a ty ses z toho vysekala.“

„Já jen… cítila jsem se tak uvězněná…“ Chvějivě se nadechne. „Připadalo mi to jako…“

„Jako když jsi byla uvězněná v Pecherově kanceláři?“

Lila se napne. Zvedne svou uslzenou tvář k mé. V jejím výrazu je patrný šok.

„Tak to bylo, že?“

Přikývne a potlačí další vzlyk.

„Měla jsi to zatraceně těžké, Lilo,“ zamumlám. „A umíš se o sebe postarat líp než kdokoli, koho znám. Ale to neznamená, že z něčeho takového vyjdeš bez úhony. To nedokáže nikdo.“

Zůstáváme tak, ani jeden z nás se nepohne. Podívám se na ni. Ona se na mě podívá. Přestane plakat. Otevře ústa, plné rty se rozestoupí. Nemůžu si pomoct, ale zírám na ně.

„Jude,“ zašeptá.

Ve způsobu, jakým vyslovuje moje jméno, je otázka.

Odpovím na ni jediným způsobem, který znám.

Skloním se k ní. Mé rty se zmocní jejích. Lila se do mě zaboří. Čekám, že se odtáhne, jako když jsem ji líbal naposledy. Ale její ruce mi sevřou ramena a přitáhnou si mě blíž k sobě, skoro jako by se ve mně chtěla ztratit. Teplo jejích úst je omamné, na jazyku má stále sladkou chuť koláče.

Tenhle polibek je jiný. Je pohlcující. Veškeré napětí v ní mizí, jak se ke mně tiskne. Přeruším polibek a moje ústa putují po jejím krku. Slyším, jak šeptám její jméno. Vydá tichý sten, který je téměř výkřikem, a zakloní hlavu. Zachvěje se.

„Jude,“ zašeptá znovu. „Já…“

„Co?“ Vím, že to chce, ale taky vím, že právě zažila pořádný strach. Odtáhnu se a pátrám v její tváři. Potřebuju vědět, co chce, na co myslí. „Co, zlato?“

„Já…“ polkne. „Jsem panna.“ Pomalu zvedne oči k mým. „Ale já nechci být.“

V té vteřině je mi jasné všechno, co se mi snaží říct – všechno, na co se mě ptá.

Teď je řada na mně, abych měl pocit, že vyletím z kůže.

„Pojďme zpátky do klubovny,“ řeknu jí chraptivě.

O jeden hluboký, téměř zoufalý polibek později, se snažím udržet svůj penis na uzdě, když nasedám na motorku a ona se usazuje za mnou a objímá mě kolem pasu.

Až donedávna jsem si myslel, že k tomuhle mezi námi nikdy nedojde.

A přesto mám najednou pocit, že to bylo od začátku nevyhnutelné.