TF - 19. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

BENE & VANNA:

ČÁST 3

Bene

„Tam?“

„Mmhmm.“

„A tam?“

„Všude, Bene.“

Hlavní ložnici jejich střešního bytu v centru Toronta osvětlil jeho smích. Stále se zmiňoval, že by možná měli začít hledat skutečný domov. S dvorkem, někde v klidu… ale zatím to vypadalo, že Vanna byla s jejich bytem ve městě dokonale spokojená. A pokud by byl upřímný, sám byl také spíše městským klukem než typem z předměstí.

Ale pokud se její přání změní, změní se i jeho.

Tak nějak fungovala láska.

Prsty dál zpracovával všechny napjaté svaly, na které si stěžovala od okamžiku, kdy se vrátila domů. Konečně se vrátila do školy, což znamenalo, že teď byla v osmnáctém týdnu těhotenství, většinu dne stála na nohou a byla až příliš unavená, aby v době, kdy se vrátila domů, vůbec promluvila. Jediné, co chtěl, bylo, aby se usmála.

Láska k ní.

Neustálá.

Jako teď.

„Lepší?“ zeptal se.

S povzdechem se překulila se na záda. Dívala se na něj jiskřivýma očima. Tmavé vlasy ji splývaly po povlaku polštáře. Nedokázal si pomoct a musel se jí dotýkat – byla to neovladatelná touha, která ho nejen přiváděla k šílenství, ale také ho posadila na zadek tak, že když ji konečně dostal do rukou, nemohl dělat nic jiného.

„Lepší,“ vydechla.

Na posteli spočinul vedle ní a natáhl se, aby ji prsty hladil po pramíncích vlasů. Pak se s doteky přesunul na její krk. A stejně jako sladké kotě, kterým dokázala být, když neměla vytažené drápky, aby byla připravena zabíjet, s povzdechem změkla. Posunula se k němu, aby se k sobě mohli přivinout.

Tohle bylo lepší.

Vždycky bude.

„No,“ zamumlal, objal ji rukama a bradu si opřel o její hlavu, „aspoň máš na odpočinek vánoční prázdniny, než se budeš muset vrátit zpátky do školy.“

„Bože, tou dobou už budu tak velká.“

Stálo ho to všechnu sílu, aby nezakoulel očima. Už jednou to udělal a poučil se z toho, protože ho za to plácla. Když to řekl svému dvojčeti, Beni prohlásil, že si to asi kurva zasloužil, protože kdo by byl tak hloupý, aby zlehčoval city těhotné ženy, které cítila sama k sobě? Odvést od toho řeč, popřít to, nebo ji prostě milovat… ale nikdy tím neopovrhovat.

„Je to už jen pár týdnů a budeš nádherná,“ řekl. „Stejně jako jsi právě teď.“

Na polštáři zaklonila hlavu a dívala se na něj. Jemně růžové rty zvedla do nádherného úsměvu. To bylo to, co chtěl vidět nejvíc.

„Jsi uhlazený řečník,“ řekla mu.

Mrkl na ni. „Dělám, co můžu, zlato. Co pro tebe mohu udělat dál, hmm?“

Její úsměv se stal mnohem víc sexy, protože ji překulil na záda a pak se nad ní tyčil, kdy se rukama opíral o postel po obou stranách její hlavy. Díky tomu pohybu se spodní polovinou těla ocitl přímo mezi jejími roztaženými stehny. Malá oblina bříška – ještě ji pořádně nevyskočilo – se tiskla mezi ně a jako by na to snad mohl zapomenout, mu znovu připomněla, že tato žena nosí jeho dítě…

A kurva, na zádech pod ním vypadala tak zatraceně dokonale.

Rozhodně si to myslel.

Sklonil se a políbil ji jednou a pak podruhé. Při tom třetím mu na polibek odpověděla svým vlastním způsobem, při kterém se mu penis pod kalhotami probudil k životu. Pootevřela rty a konečně mu dovolila ochutnat její sladká ústa.

Cukroví.

Vždycky chutnala jako cukroví.

„Ano,“ vydechla mu do rtů, „rozhodně bys měl udělat i tohle.“

S úsměvem na ni mrkl. „Jo?“

Dokud nenosila jeho dítě, bylo toho hodně, co o těhotenství nevěděl nebo opravdu nechápal. Jako ranní nevolnost? To byl zkurvený mýtus. Nebyla jen ráno. A mohlo ji způsobit cokoli. Od vůně připravovaného jídla až po to, že po zkurveném spánku se až příliš rychle zvedla z postele. Těhotenství bylo také vyčerpávající, ale zejména v prvním trimestru. Přísahal by, že prvních třináct nebo čtrnáct týdnů jeho dívka víc, než zůstávala vzhůru, spala, a když musela být vzhůru, bylo to kvůli škole. Nebylo to vyčerpávající pro něj, pokud nebral v úvahu, že každá reklama, která se mu objevila na telefonu, se týkala dětských věciček. A to bylo únavné.

Nicméně těhotenství byla bestie.

Zcela nové monstrum.

Neobviňoval ji, že neměla zájem s ním spát, protože chtěla jen spát. Nebo za to, že byla štěkavá a ufňukaná, protože měla ty nejhorší chutě, ale věděla, že za pár hodin se jí to po snědení může vrátit do úst zpátky.

Ne, prostě jen… promluvil si o tom s bratry, kteří už tohle prožili. A s tátou. Usoudil, že tohle všechno bylo dost normální, a prostě jen na ni musel počkat. Koneckonců, co bylo pár týdnů bez sexu ve srovnání s životem, který mu dávala?

„Miluji tě,“ zašeptala mu do dalšího polibku.

„Ti amo, principessa.“

Bez dechu se zasmála, protože ji čelist posel polibky a pak se s nimi vydal horkou cestičku níž, na její hrdlo. „Kdy jsem se stala princeznou?“

„Ve vteřině, kdy ses stala mou.“

„Ach, dobře, tak to se mi líbí.“

Dobře.

Mělo by.

„Jeden týden,“ řekl jí, „a pak zjistíme pohlaví.“

Znovu klesla do polštáře, úsměv měla jemnější než kdy dřív. „Jsi nervózní – vlastně jsem se ani nezeptala, ale dal bys přednost chlapečkovi nebo holčičce?“

Upřímně řečeno?

„Ne,“ řekl jí. „Budu šťastný, ať to bude tak či onak.“

„Jo?“

„Absolutně, ale pokud je to chlapeček…“

Zvedla obočí. „Co?“

Na tenhle rozhovor se připravoval už nějakou dobu a nepřišel úplně přesně na to, jak by jí měl říct o tradici své rodiny, co se týče jména prvního chlapečka každé z generace. Věděl ale, že jí to musel říct, protože kdyby to neudělal… určitě by to udělal někdo jiný, a chtěl to udělat raději sám.

„První chlapec z jakékoli generace Guzzi se vždy jmenuje Marcus,“ řekl. „Táta má to jméno jako své druhé jméno – jeho dědeček byl Marcus a strýc, který zemřel, když byl mladší, také. I můj nejstarší bratr je Marcus.“

Zamrkala. „Ach.“

Necítila smutek.

Spíše… váhavost.

„Není to moderní nebo –“

Ani mu nedala příležitost domluvit a řekla: „Bude vůbec v pořádku, když to dítě bude chlapeček?“

Ach.

Teď to pochopil.

Horší bylo, že se s ním nesetkala pohledem.

Sakra.