TF - 20. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Vanna

„Víš, že to není tak, že by tě nenáviděli, že? Nebo nás. Rozhodně ne tak, že by nenáviděli dítě, které se ještě ani nenarodilo, zlato.“

Vanna se na Beneho podívala. „Je to… trochu protáhnuté, když říkáš, že to není tak, že by mě nenáviděli. Vlastně si myslím, že někteří z tvé rodiny –“

„Není to tak. Nebyli bychom tu teď, pokud by to tak bylo.“

Jeho pevné – tak jisté – prohlášení ji uklidnilo, ale i to bylo v pořádku. Dalo jí to možnost přemýšlet o všech ošklivých pocitech, které ji neustále vyskakovaly v hlavě, kdykoli nebyla připravena vypořádat se s nimi a s tím, co chtěla říct dál.

Těhotenství představovalo hodně věcí… obtížných; emocionálních. Nebyla typem ženy, které by brečely při pohledu na cokoli dojemného. Včera se jí však podařilo rozlít sklenici mléka na pult a půl hodiny po tom vzlykala. Bene seděl u stolu a díval se na ni jako na blázna. Pravděpodobně proto, že neměl nejmenší ponětí, co dělat, a aniž by se o to skutečně snažil nebo to měl v úmyslu, často věci zhoršil. Jo, brečela nad zatraceným rozlitým mlékem.

Ta ironie, která v tom byla, ji neunikla.

Bože.

Své dítě už ale milovala. To byla jediná jasná věc na celé této situaci. I když si nemyslela, že někteří lidé v jeho rodině byli zvlášť šťastní, že nosila jeho dítě, byla pozadu ve škole a už neměla lidi z otcovy strany, kteří by se chovali jako rodina – i když choval se tak opravdu někdy alespoň jeden z nich? – nezáleželo na tom. Nic z toho neubíralo na zuřivé lásce, kterou cítila k dítěti, které ještě ani nepojmenovala, a dokonce ani neznala jeho pohlaví. Neměla ponětí, zda se bude více podobat jí nebo Beneovi… právě teď si ani nedokázala představit, že by skutečně rodila, ale věděla jednu věc, kterou si byla jistá…

Své dítě milovala.

Chtěla, aby ho milovali i všichni ostatní.

„Hloupé těhotenské hormony,“ zamumlala s popotáhnutím.

I když vnitřní myšlenky nevyslovila nahlas, neměla pocit, že by to cokoli měnilo na skutečnosti, že jí zvlhly oči a odvážilo se z nich uniknout pár slzám, aby prozradily pravdu o válce, která ji panovala v mysli a srdci. Bene se v posteli stále vznášel nad ní. Natáhl se a polštářkem palce setřel zrádné slzy dřív, než by ji mohly zdárně doputovat k třesoucím se rtům.

„Omlouvám se,“ zašeptala. „Nechci brečet.“

„Bylo mi řečeno, že to přichází s tím vším.“

Musela se tomu smát.

Nemýlil se.

Kromě toho byl skvělý. Víc, než by kdy dokázala vysvětlit. I když si myslel, že jí nepomáhal, ve skutečně ji pomáhal. A snažil se. Vynaložil zatracené úsilí, aby jí jednak zlepšil dny, a jednak… aby se ujistil, že věděla, že ji miluje. Dělal to každý den a za to ho milovala.

„Nejsem si jistá, zda by něco jako tradiční jméno někteří lidé z tvé rodiny uvítali,“ řekla.

Jako třeba jeho bratr Marcus.

Který byl současným nositelem jména.

„Vlastně na tom nezáleží,“ řekl jí, „protože taková je tradice. Takže ať se to Marcusovi bude líbit nebo ne, nebude to mít žádný vliv na to, co rodina očekává. Protože vím, že toho máš na mysli, i když to neřekneš nahlas. Ale… tam ještě nejsme, Vanno. Nevíme, zda je to dítě chlapeček nebo holčička, takže jsem to možná vytáhl pro nic za nic.“

„Ale mohl by to být chlapeček.“

Usmál se. „Mohl by být.“

„A pokud ano…?“

Pokrčil rameny. „Pak to všem řekneme v neděli po kostele, až půjdeme k mým rodičům na večeři.“

Pane Bože.

„Máš své způsoby, jak mě vyděsit k smrti, Bene,“ řekla se zavrtěním hlavy.

Sklonil se rychleji, než stačila mrknout, s hříšným úšklebkem, který mu pohrával na okrajích rtech, se jimi vznášely nad jejími, a zamumlal: „Co kdybys mě nechal vrátit se k té druhé věci, a na tohle všechno hned zapomeneme, hmm?“

„Ach, k té věci se sexem?“

„Jo, to. Řekni ano, prosím, Bene.“

Našpulila rty. „Ty jsi opravdu něco, že?“

„To není ano, prosím, Bene.“

Ještě víc ho milovala, když se choval takhle.

Tak mnohem víc.

„Ano, prosím,“ vydechla, „Bene.“

S každým zašeptaným slovem k ní ústy klesal níž. Jeho už se nemůžu dočkat, až tě kurva ochutnám, a bez šortek, teď, vypadal v kontrastu s měkkou lehkostí, se kterou rukama pracoval na jejím oblečení, tak drsně. Teď znal její tělo tak skvěle. Dokázal na něj hrát jako na hudební nástroj, který by dokázal ovládat se zavřenýma očima.

To bylo důvodem, proč v okamžiku, kdy jí svlékl hedvábné šortky na spaní a od kundičky ho nic nedělilo, upadla do stavu beztíže. Byla naprosto spokojená s tím, že mu dovolila pojídáním ji dostat až do nebes tak, jak to uměl jen on. Každým tvrdým tahem jazyka přes štěrbinku ji dostával výš a výš. Pak zamířil přímo ke klitorisu a pracoval na něm do doby, až jí srdce začalo hučet a to jediné, co dokázalo, bylo pod konečky prstů vydechovat jeho jméno.

Teprve poté, co se mu přestala zvedat k ústům, se nad ní začal znovu vznášet. Vklouzl za ní a na rameno ji vtiskl polibek, mokrý od jejího vzrušení. Takhle ji miloval. Bok po boku, kdy měla nohu zvednutou a zaháknutou kolem jeho stehna, zatímco ji rukama dováděl k šílenství.

Jeho tahy přicházely s bolestí. Hluboko uvnitř ji šukal rychlými, krátkými přírazy, díky nimž docílila druhého orgasmu rychleji, než kdy dřív. Nepochybovala, že než tahle noc skončí, bude mít díky němu mysl prázdnou a plnou blaženosti.

Znovu byli jimi.

Vanna a Bene.

Na ničem jiném pak nezáleželo.