TF - 14. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Chris

O měsíc později…

„Ne, brzy něco vymyslíme, Haven,“ řekla Val. „Ano, slibuji. Co se tam vůbec děje?“

Chris se zastavil ve dveřích své kanceláře a našel Valerii sedět na kraji stolu s lokty opřenými o kolena, kdy přitom mluvila do telefonu. Okamžitě ho zahlédla a své společnici na druhém konci řekla: „Jen okamžik, Haven.“

Přitiskla si telefon na hruď a věnovala mu úsměv. „Ahoj, můžeš uložit Mariu do postele? Tuším, že pravděpodobně chce přečíst milion příběhů. S Haven jsem nemluvila celý týden a –“

Střelil po ní úsměvem. „Bez obav. Zvládnu ji.“

Poslala mu pusu. „Díky.“

„Později mi to můžeš vynahradit.“

Ze dveří kanceláře ho vyhnal její škádlivý smích a pokračoval dál, i když ji slyšel říct: „Jo, jsem zpátky, Haven.“

Chodbou zamířil dál a zastavil se ve dveřích ložnice, která se nějak stala růžovou zónou katastrofy. A přímo uprostřed toho byla Maria, která si na posteli hrála s hrstkou panenek. Alespoň se jí do ní podařilo zalézt.

„Vyčištěné zuby, učesané vlasy, obléknutá do pyžama a napitá, abys mohla do postele?“ zeptal se.

Podívala se na něj od svých panenek a usmála se. „Hotovo, hotovo a hotovo.“

Opravdu by měl Beneovi poděkovat, že ji to naučil, ale… ne.

„Kde je máma?“

„Telefonovala s Haven. Myslel jsem si, že bych ti dneska večer mohl přečíst pohádku na dobrou noc já.“

„Dobře!“

Sám pro sebe se usmál. Maria zatím spěchala uklidit postel od všech hraček. Nechala tam na straně jen hromádku knih. Možná to její máma trochu přeháněla. Nebyl to milion knih. Ale minimálně deset jich bylo.

Čtení však bylo dobré pro duši.

Nevadilo mu to.

„Zítra,“ řekl, zatímco procházel válečnou zónou, kterým se stalo její patro se všemi panenkami, jejich doplňky a spícími koťaty, která nějakým způsobem našla místo, kde se uložit, „tenhle pokoj uklidíme.“

„Au,“ zasténala. „Ale proč?“

„Je tu nepořádek.“

„Až já vím, kde všechno je!“

I když to možná mohla být pravda…

„Musíme uklidit,“ zamumlal a konečně zamířil k posteli. Během okamžiku si udělal slušné místo, kam si vedle odpočívající Marii sednout. Zády se opřel o čelo její postele. Natáhl se po knize, ale už mu jednu podávala. „Merci.“

„Tu první.“

Podíval se na obálku. „Tenhle týden jsme ji četli už patnáctkrát.“

Pokrčila rameny. „A pořád je mou nejoblíbenější.“

„Takže tedy ještě patnáctkrát?“

Rozzářila se.

Úsměv ji opětoval.

Upřímně, tohle byla jeho oblíbená část dne. Nebo opravdu cokoli, co s ní dělal, vždycky všechno zlepšilo. Svou holčičku miloval. Bordel v pokojíčku a to všechno. Ale stejně by tu zatracenou věc měli zítra tak či onak uklidit.

Prošel třemi knížkami, než mu podala další ze své hromádky. Nadpis? Moje nová malá sestřička. To ho přimělo zarazit se, protože tuhle knihu na poličkách ještě neviděl, a tohle bylo poprvé, kdy ho požádala, aby jí ji přečetl. Ale rychlé otočení stránky mu vysvětlilo naprosto přesně, odkud knížka pocházela. Razítko školní knihovny na první stránce a malá kartička řekly vše.

„Missy má novou sestřičku,“ řekla, i když víc sama pro sebe než směrem k němu, pomyslel si. „Říkala, že ta knížka je dobrá, takže jsem si ji vzala jako další.“

„Ach?“

„Mmhmm. Budu mít taky jednu?“

Dobře, to ho umlčelo.

Na celé tři vteřiny, protože děti byly chytřejší, než jim mnozí dospělí přiznávali, a i když si člověk nemyslel, že poslouchaly, pravděpodobně přesto poslouchaly. Slyšely mnohem víc, než si kdokoli myslel, a věděly víc, než si lidé mysleli.

Hlavně jeho dítě.

Od doby Valeriiny schůzky s lékařem, kde si nechala vyjmout tělísko, uplynul víc než měsíc a vedli spolu ohledně rozšířené své rodiny víc rozhovorů, než by mohl spočítat. Navzdory tomu, že se tyhle rozhovory snažili držet mimo dosah malých oušek, byla velká šance, že je jednou nebo dvakrát o tom slyšela mluvit.

Nicméně nehodlal to vytahovat až do doby, než se zeptá. Konverzace dospělých měla zůstat mezi dospělými, a to až do doby, kdy už nebyla jiná možnost, než na to dítě upozornit. Pokud Maria přímo neřekla, že o tom slyšela mámu s tátou mluvit, pak z ní ty informace nehodlal páčit.

„Byla bys ráda,“ začal se ptát, „pokud bys měla bratříčka nebo sestřičku?“

Pokrčila rameny. „Jo, myslím, že jo.“

Uchechtl se. „Jenom myslíš?“

„No, můj pokoj by byl pořád mým pokojem, že?“

„Ale možná by sis ho musela udržovat v pořádku. Je spousta maličkostí, kdy miminka nechápou, že si je nesmí dávat do pusy. Nechtěli bychom, aby se to stalo.“

„Správně,“ řekla s přikývnutím. „Svůj pokoj bych mohla udržovat v čistotě.“

„A dělit se o hračky.“

Povzdechla si. „No…“

„K tomu se můžeme vrátit později,“ řekl a snažil se skrýt smích.

„Možná bychom měli,“ souhlasila, „ale stále si myslím, že bych jednoho chtěla.“

„Uvidíme.“

• • •

Chris právě zavřel dveře Mariiny ložnice, když se v chodbě ozvalo odkašlání, což ho přimělo zvednout hlavu a najít zdroj zvuku, který se opíral o zeď. Valeria tam stála se zamračenou tváří a v ruce držela předmět, který nečekal, že by viděl.

Těhotenský test.

„Co děláš?“ zeptal se.

Když přišel dost blízko, aby si od ní test vzal, pokrčila rameny. Stačil jen letmý pohled na bílo růžový proužek plastu, aby pochopil příčinu smutku.

Těhotenství není, bylo jasně uvedeno na digitálním displeji.

„Ještě mi ani nezačala menstruace,“ řekla tiše, „ale už je to měsíc, takže jsem si řekla, že bych si měla alespoň jeden udělat a zjistit to, že? Že bychom možná mohli mít štěstí a –“

„Je to jen měsíc,“ rychle řekl a strčil si test do kapsy kalhot, aby se na něj nemusela stále dívat. Protože bylo jasné, že se na něj dívala a viděla v něm jen selhání. Sám to tak nebral. „Víš, jak vzácné je otěhotnět hned při prvním měsíci snažení, Val?“

„No –“

„Hele.“

S nádechem uzavřel vzdálenost, která je dělila, aby ji mohl sevřít v objetí. Tam ji ukrýval před světem a nic se nemohlo stát. Nikdo se jí nemohl dotknout ani jí ublížit. Na ten nesmysl byla příliš dokonalá; příliš sladká, než aby byla smutná nebo něco podobného.

Na temeno hlavy ji vtiskl polibek a zamumlal: „Dej tomu trochu času.“

„Jak dlouho ho tomu dáme, než –“

„Žádné než; žádná ale. Nic z toho, mia cara.“

Pomalu, stabilně vydechla. „Vždycky víš, jak říct ty správné věci, že?“

Usmál se a pak se naklonil, aby ji dovolil políbit ho na ústa. „Taková moje práce. To je to, co dělám.“

A ani trochu mu to nevadilo.