Jude - 13. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Lila

Když uplyne týden a po Andrého smrti se nestane nic šíleného, Beast mě začne pouštět do Brookeiny posilovny. Nemůžu tam ale chodit sama, protože Lordi se stále bojí o mou bezpečnost. Takže mě jeden z nich – obvykle Jude – odveze, někdy se pak ještě zastavíme v knihovně, abych si doplnila zásoby knih.

Zpočátku chodím do Super Girls jen proto, abych na chvíli vypadla z klubovny a trochu se odreagovala. Ale netrvá dlouho a začnu si to užívat stejně, jako když jsem tam v minulosti chodila pravidelně. Nikdy jsem nebyla placenou instruktorkou, ale jak jsem se zlepšovala v různých sebeobranných technikách, které Brooke vyučuje, začala mi pomáhat s ukázkami. Nechávala mě cvičit v přední části třídy, abychom my dvě mohly předvádět pohyby ostatním dívkám. Někdy mě dokonce nechávala spolu s ní kontrolovat postavení ostatních dívek. Vzpomínám si, jak jsem bývala pyšná, že mě někdo jako Brooke považuje za výjimečnou. A jak dobře mi dělalo, že se to nebála ukázat ostatním dívkám.

Nepamatuji si, že bych se někdy v životě předtím nebo potom cítila podobně.

Jednoho dne, když se objevím v posilovně, mě na recepci přivítá nápadně známá tvář. Na chvíli si ji nedokážu zařadit a zdá se, že ani ona. Pak se její svraštělé obočí zvedne a oči se jí překvapeně rozšíří.

„Lilo?“ zalapá po dechu. „Jsi to ty?“

Při zvuku jejího hlasu to ve mně zacuká. „Cherylynn?“

Jméno mé známé ze střední školy – kamarádky vlastně nemám – se mi konečně vybaví. Natáhnu ruku a rozpačitě se dotknu těsně zastřižených vlasů na zátylku a uvědomím si, proč mě zprvu nepoznala. „Co tady děláš?“

„Teď tady pracuju,“ mrkne na mě s nechápavým úsměvem. „Od včerejška. Brooke mě najala na částečný úvazek, abych odbavovala lidi a zvedala telefony.“

„Páni,“ zamumlám. „Gratuluju.“

„Nemůžu uvěřit, že jsi to ty!“ pokračuje a nakloní se dopředu. „Vypadáš tak jinak! Proč už nechodíš do školy?“ Cherylynnina prostořekost byla vždycky jedním z jejích charakteristických rysů.

„Ah,“ řeknu neurčitě, „už mě to nebavilo. A pak mi bylo osmnáct a uvědomila jsem si, že už mě nikdo nemůže nutit, abych tam chodila, takže…“

„Vážně? Páni.“ Nedokážu říct, jestli je ohromený výraz v její tváři obdiv, nebo jestli si myslí, že jsem blázen. „Ale co budeš dělat, až budeš maturovat?“

Zvednu rameno. „Nejspíš si udělám jen maturitu. To je snadné.“

„Páni,“ zopakuje. „Všichni mluví o tom, kam jsi šla, víš. Dokonce se na tebe vyptával jeden kluk. Teda spíš dospělý, a ptal se na tebe dětí před školou.“

„Cože?“ Moje nenucená fasáda spadne. „Kdy to bylo? Co chtěl?“ Naléhavě se zeptám.

„Jen, víš, jestli někdo neví, jak tě kontaktovat.“

„Kdo to byl?“ Nakloním se přes stůl.

Cherylynn se překvapeně nadechne. „Neřekl to.“

„Jak vypadal?“

„Já nevím! Prostě jako dospělý. Normálně oblečený. Tmavé vlasy. Sluneční brýle. Žádné vousy nebo tak něco.“

Sakra. To mi vůbec nic nepřipomíná. Ne že by mi popis nějak pomohl, když nevím, jak vypadá některý z Pecherových mužů.

Srdce mi teď buší jako o závod, ale donutím se uklidnit. Ani nevím, kdo byl ten člověk, co se na mě vyptával. Sakra, mohl by to být třeba záškolák. Možná to vůbec nic neznamená. Kromě toho, jim nikdo nemohl nic říct, protože ve škole nikdo nic neví.

„Poslouchej, Cherylynn.“ Ztiším hlas. „Musím tě o něco požádat. Potřebuju, abys mi slíbila, že nikomu ve škole neřekneš, že jsi mě viděla.“

Bojím se, že odmítne, ale k mé úlevě se jí začnou lesknout oči. „Jé, tajemství!“ zašeptá. „Proč?“

Zvažuju, jak odpovědět. Je jasné, že jí nemůžu říct pravdu. Ale o Cherylynn vím jedno: nemá o nic víc přátel než já.

Kousnu se do rtu. „To ti nemůžu říct. Alespoň ne teď. Ale řeknu ti to, až budu moct, slibuju.“ Je to lež, ale říkám si, že někdy jí možná budu schopna říct verzi pravdy, která toho příliš neodhalí.

„Dobře,“ zamumlá a vypadá zklamaně.

„Jsem ráda, že jsem tu narazila zrovna na tebe,“ pokračuju a věnuji jí vřelý úsměv. „A ne na někoho jiného ze školy. Jsi někdo, komu můžu věřit. Můžu ti věřit, ne?“

„Rozhodně.“ Narovná se a pak napodobí uzamčení rtů klíčem.

Hlasitě si povzdechnu. „Moc ti děkuju,“ rozplývám se. „Jsi opravdová kamarádka.“

Cherylynn vypadá při mých slovech tak šťastně, že se cítím trochu špatně, jako bych si s ní hrála. Ale říkám si, že to tak trochu myslím vážně: udržet moje tajemství je něco, co by udělala opravdová kamarádka. Jsem zvyklá držet se stranou od ostatních lidí. Nikomu se nesvěřuji. Když o tom tak přemýšlím, je jedna z mých nejbližších kamarádek. Rozhodnu se, že se budu snažit být na ni milá, až ji tu příště uvidím. Když nemůžu být tak úplně její kamarádka, můžu být aspoň přátelská. Dát jí něco výměnou za to, o co ji žádám.

V tu chvíli vychází Brooke ze své kanceláře a všimne si, jak si my dvě povídáme. Mávne na mě, abych šla k ní. Řeknu Cherylynn, že se uvidíme později.

„Ahoj!“ Brooke mě vezme za ruku. „Vidím, že už ses s Cherylynn seznámila.“

„Vlastně ji trochu znám,“ přiznám.

„Ty ji znáš?“ Brooke se zeptá. „No jasně, jste stejně staré. Nejspíš ji znáš ze školy, ne?“

„Jo, teda, neznám ji dobře nebo tak, ale je milá.“

„Doufám, že jí to vyjde.“ Brooke se zadívá přes rameno ke stolu. „Každopádně působí dobře a přátelsky.“

Napůl se bojím, že si Brooke spojí, že by možná někdo ze školy neměl vědět, kde jsem, a buď Cherylynn vyhodí, nebo to řekne Beastovi. Nesnesla bych, kdybych se měla vrátit k tomu, že budu zavřená v klubovně čtyřiadvacet hodin denně. Ale naštěstí to tak nevypadá. Místo toho mi řekne, že jedna z dalších instruktorek je nemocná, a zeptá se mě, jestli by mi nevadilo vést ten den její hodinu. „Samozřejmě ti zaplatím,“ ujistí mě Brooke. „Prokázala bys mi tím obrovskou laskavost, Lilo. Uděláš to?“

„Teda, asi jo?“ Koktám. „Nejsem si jistá, jestli jsem k tomu opravdu kvalifikovaná.“

Ale ona se mi vysměje. „Poslední dobou tě pozoruju, co ses sem začala vracet. Zpočátku jsi byla trochu zrezivělá, ale neztratila jsi šikovnost. Kromě toho, tohle je třída pro začátečníky. Jsi víc než schopná. Třída je v místnosti A. Začínáme za deset minut.“

A tak trávím dalších pětačtyřicet minut tím, že učím partu pětiletých a šestiletých holčiček začátky taekwonda. Nemám žádný plán výuky, takže využívám čas k tomu, aby mi ukázaly, co už umí, a pak dělám nějaké zábavné cviky a kombinace. Všechny jsou tak energické a hopsavé, ale zároveň to berou strašně vážně. Je to radost. Zasáhne mě vlna nostalgie, jak se mi vše vrací. Přesto je to tu trochu jiné, než to bývalo. Brooke původně založila tuhle tělocvičnu, aby pomohla dívkám, které vlastně neměly kam jinam jít. Dívkám, jako jsem já. Na druhou stranu, tyhle děti vypadají jako průřez populací Tanner Springs. Jen podle jejich úborů a vlasů poznáte, které z nich pocházejí z rodin s většími penězi a které z rodin, které se jen tak tak protloukají. Které z nich sem dnes ráno nejspíš přivezli v drahých SUV a které nejspíš vysadili rodiče v rezavých autech cestou na směnu do práce. Ale samotné dívky si těchto rozdílů zřejmě nevšímají. Závidím jim jejich nevinnost a doufám, že jim vydrží co nejdéle.

Když hodina skončí, ukloní se mi a pak s křikem a smíchem utíkají s kamarádkami. Několik rodičů si pro ně přijelo, aby je vyzvedli, a pár se mi představí. Když jim řeknu, že jsem náhradník za instruktora, který je nemocný, vůbec se nediví. Chovají se ke mně jako k dospělému. Jako k rovnému.

Bože, kéž bych to mohla dělat častěji.

„Hej!“ zavolá Brooke ode dveří do třídy, když uklidím terče na kopání. „Jak to šlo?“

„Skvěle,“ řeknu. „Ty děti jsou plné energie. Páni.“

„Mám teď trochu času a v podstatě je čas oběda,“ usměje se. „Chceš si objednat v té sendvičové restauraci, o které jsem ti říkala? Mohli bychom se najíst u mě v kanceláři.“

O dvacet minut později sedíme naproti sobě u jejího stolu, ona má v ruce krůtí sendvič a já italský.

„Panebože,“ zasténám nad druhým soustem. „Ten chleba je úžasný! Zapomněla jsem se nasnídat. Umírala jsem hlady. Budu mít fantazie o tomhle sendviči, přísahám.“

„Myslela jsem, že ti bude chutnat.“ Brooke žvýká a polyká. „Proč jsi nesnídala? Copak v té klubovně nemají Lordi žádné jídlo?“

„Ale ne, o to nejde. Jen nemám po ránu moc chuť k jídlu. Obvykle si dám jenom kafe. Ale při učení jsem spálila víc kalorií než obvykle.“

„Když už mluvíme o klubovně, jak to tam vypadá?“

„Dobře. Mám pocit, že se kluci snaží nedělat nic moc pobuřujícího, když jsem tam, což mě trochu mrzí.“ Vypustila jsem ze sebe zachrčení. „Jako bych jim kazila styl, nebo tak něco.“

Při jídle si chvíli povídáme o některých Lordech a jejich starých dámách a dětech. Brooke mě vypráví, co se dělo s některými lidmi, které jsem už dlouho neviděla. Je to už víc než dva roky a já s údivem zjišťuju, že právě Tank a Striker mají ze všech lidí staré dámy. A že Tank je otec – i když to dítě je zřejmě vlastně Strikerovo? Je to šílený příběh, ale vypadá to, že jsou všichni spokojení s tím, jak to dopadlo.

„Když už mluvíme o dětech a rodičích,“ pokračuje Brooke a její tón se zmírní, „bylo mi líto, když jsem slyšela o tvé mámě. Beast říkal, že jsi mu řekla, že zemřela. To jsem netušila, Lilo.“

Trochu se napnu. „No jo, ale to jsi nemohla vědět, když jsem ti to neřekla.“

„Proto jsi přestala chodit do tělocvičny?“ zeptá se jemně.

„Tak trochu jo. Prostě… byla nemocná a potřebovala mě u sebe. A pak, když zemřela…“ Vydechnu. „Chvíli se mi prostě nechtělo nic dělat, víš?“

„A po její smrti jsi žila s jejím přítelem, dokud…“ Brooke se zarazí. V jejím tónu je otázka, na kterou se chce zeptat, ale neodvažuje se.

„Jo. Neměla jsem kam jít.“

„Mohla jsi mi zavolat.“

Zvednu oči od sendviče a podívám se na ni. Brooke se tváří… no, nevím přesně, jak se tváří. Skoro jako by se snažila nemít vůbec žádný výraz. Jako by možná doufala, že když si dá pozor, aby mě nerozrušila, řeknu jí, proč jsem na poslední dva roky zmizela. Proč jsem nevěděla, že se na ni můžu spolehnout. Proč jsem jí nevěřila.

Žaludek se mi zvedá směsicí emocí. Vina. Vztek. Obrana. Protože pravdou je, že vlastně nemám dobrou odpověď.

Začnu zvedat sendvič k ústům, ale uvědomím si, že už nemám hlad. Odložím ho na papír.

„Já vím,“ zamumlám nakonec.

„Chyběla jsi mi, Lilo.“

„Ty mně taky.“

To je všechno, co dokážu říct, jediné, na co se zmůžu. Jak jí mám říct, že část důvodů, proč jsem se přestala objevovat, spočívala v tom, že jsem si vždycky přála, aby Brooke a Beast byli moji rodiče? A když pak moje vlastní matka onemocněla, cítila jsem se kvůli tomu tak provinile, že jsem se nemohla zbavit pocitu, že je to moje vina, že ji nemám dost ráda. Že jsem si přála, aby byla někým jiným, jiným typem matky. Někdo jako Brooke, kdo by mě učil být silnou a říkal mi, že jsem milovaná, místo aby mi ukazoval, jak slabá a nepotřebná ve skutečnosti jsem.

Když máma zemřela a André mě začal využívat, abych za něj vyřizovala jeho pochůzky, bylo to ještě horší. Cítila jsem se jako poškozené zboží, ještě víc než předtím. Ne že by Lords of Carnage nedělali nějaké nelegální věci. Nejsem slepá. (I když Jude mi říkal, že klub se v posledním roce nebo tak nějak zlegalizoval. Těžko tomu uvěřit, ale je to působivé.) Ale Brooke mi vždycky tak zdůrazňovala, jak jsem úžasná. Problém pak byl v tom, že jsem si každým dnem připadala méně a méně úžasná. Méně hodná vší té pozornosti a chvály, kterou mi věnovala. Už jsem se s tím nedokázala smířit. Připadala jsem si jako podvodnice.

A přesto se zdá, že teď, když jsem zpátky, si o mně pořád myslí jen to nejlepší.

Měla bych se cítit vděčná. Mělo by se mi ulevit.

Ale nějak se teď cítím ještě hůř.

Jak tam tak sedím a přemýšlím, nad svým napůl snědeným sendvičem, přecházím od spokojeného pocitu, že jsem se vrátila domů, k uvědomění, že sem patřím ještě méně než kdy dřív. Oči mě pálí, ale podaří se mi spolknout slzy, které hrozí, že se objeví.

Nejsem si jistá, jestli si Brooke všimla náhlé změny mých emocí. Naštěstí se objeví Jude, aby mě odvezl zpátky do klubovny, a rozhovor skončí dřív, než stihnu cokoliv říct. Zabalím zbytek sendviče, řeknu Brooke, že se uvidíme později, a následuju Judea, vděčná za záminku k odchodu.