Jude - 14. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Jude

Něco na tom, že si Lila nechala ostříhat vlasy nakrátko a obarvit na černo, ji zřejmě trochu změnilo. A k lepšímu, protože se zdá, že je méně napjatá, od chvíle, kdy jsme našli Andrého tělo. Ale svým způsobem je to, jako by si oblékla kostým. Kostým kočky, která nedovolí, aby cokoli proniklo dál pod povrch. Přitom jen z její blízkosti vím, že to není pravda.

S novými vlasy jí to moc sluší. Do prdele, vypadá tak dobře. Vždyť už předtím byla s tou změť kudrnatých zrzavých vlasů fakt krasavice. Ale tohle je jako… nevím, jako Lila Uma Thurman z Pulp Fiction. Turbo-nabitá sexy kočka. Dělá mi to v hlavě zmatek.

A nejenom v té hlavě, která mi sedí na krku, jestli mi rozumíte.

Abych řekl pravdu, už nějakou dobu se k ní snažím ignorovat docela silnou přitažlivost. Když jsme byli mladší – když jsem ji poprvé potkal – bylo snadné vidět v ní jen otravného spratka. Prostě malé dítě. Je o čtyři roky mladší než já a tehdy byl rozdíl mezi jejími třinácti a mými sedmnácti zatraceně propastný.

Ale teď je jí osmnáct a bůh mi pomáhej, je ztělesněním sexu, i když o tom zřejmě neví. Jakoukoli holku, která by vypadala jako ona, tak bych dělal všechno pro to, abych ji co nejrychleji sbalil. Než si ostříhala vlasy, jediné, co mi pomáhalo udržet si odstup, bylo to, že i když je zatraceně sexy, tak mi pořád připomínala tu malou holku. Kdykoli se moje malá hlavička příliš rozvášnila a snažila se převzít vedení, jen jsem tak trochu přimhouřil oči a snažil si ji znovu představit ve třinácti. Obvykle to fungovalo dobře.

Ale teď, když se pohybuje v té jiné sexy podobě … ošukej mě. Jak tomu mám sakra odolat?

A samozřejmě, v rámci extrémního ošukej mě, Jude, zdvořilosti vesmíru, si mě teď Beast vybral jako Lilina osobního strážce dvacet čtyři hodin, sedm dní v týdnu. Beze mě neopustí klubovnu, a když potřebuje někam jít, jsem to já, kdo ji odveze. Vím, že kdyby se jí něco stalo, můj viceprezident mě to dá sežrat. A jsem si jistý, že pokud se jí jen dotknu způsobem, který považuje za nevhodný, dá mi koule do svěráku.

Pořád je lepší, že si vybral mě než zasraného Steeze. Čmuchá kolem ní jako honicí pes, kdykoli může. Vaří se mi koule, když vidím, jak se Lila směje jeho vtipům nebo jak na ni zírá, jako by byla něco k snědku. Tisíckrát mě napadne, že ho vezmu dozadu a vymlátím z něj duši. Ani nevím, proč to neudělám. Už jsme se v minulosti párkrát poprali – většinou když jsme pili – a já vím, že i když má na mě pár centimetrů, není tak rychlý ani tak dobrý. Byl by to zatraceně dobrý pocit, kdybych ho složil.

Vím, že kdybych to udělal, Lila by si mě dobírala, že žárlím. Což tak není. Jen nechci, aby se zapletla s hráčem, jako je on. Zaslouží si něco lepšího.

Většinou se doprovod Lily, omezuje na to, že ji vozím do tělocvičny k Brooke a do knihovny. Ale jednoho dne se Jewel konečně podařilo přemluvit mě, abych k ní a Angelovi přišel na večeři, a řekla mi, abych Lilu vzal s sebou.

„Ta chudák holka neměla domácí jídlo od té doby, co se nastěhovala do klubovny,“ říká Jewel soucitně. „A soudě podle toho, co mi Brooke řekla o jejím životě, je to nejspíš mnohem déle. Vsadím se, že Lila by ocenila, kdyby strávila normální večer u normální večeře s normální rodinou.“

„Jestli nazýváš normálním vysedávání v domě prezidenta MC,“ posmívám se. Ale i tak Lilu pozvu, protože to poslední, co chci, je trávit čas nějakým srdceryvným rozhovorem s našimi rodiči. Vždycky byli podezřívaví vůči každému, koho považovali za outsidera, takže doufám, že Liliina přítomnost je donutí zmlknout a nechat mě na pokoji. Můžu splnit slib, který jsem dal Jewel, a pak odtamtud můžeme vypadnout dřív, než se mě někdo pokusí přimět, abych si hrál na šťastnou rodinu.

Rozhodnu se, že k Angelovi a Jewel pojedu na motorce, místo abych Lilu vezl autem. Je z jízdy na motorce tak nadšená, že mě trochu mrzí, jak se musí pořád nudit, i když denně chodí do posilovny k Brooke. Vezme si helmu, nasedne, obejme mě rukama a položí nohy na kolíky jako profesionálka. Snažím se uklidnit stoupající penis a soustředit se na řízení, přičemž se ze všech sil snažím ignorovat její teplo na zádech.

Když projíždíme ulicemi Tanner Springs, vím, že každý, kdo nás uvidí proletět kolem, bude předpokládat, že je to moje přítelkyně nebo manželka. Uvědomím si, že je to první a jediná osoba, která se mnou na téhle motorce kdy jela. Je to příjemný pocit. Přirozenější, než bych chtěl.

Když nás Jewel přivítá u svých dveří, také nás obklopí vůně, kterou okamžitě poznávám.

„Sarma?“ Zeptám se jí, když vstoupíme dovnitř.

„Udělala to máma,“ usměje se Jewel a přikývne. „Říkala, že chce, aby ho ochutnala i její vnoučata.“

Sarma bývala jedním z mých nejoblíbenějších jídel, když jsme byly děti. Je to srbské jídlo, zelné závitky plněné mletým vepřovým masem a rýží. Máma je občas dělala, když si je otec vyžádal. Ta vůně by měla vyvolat hezké vzpomínky. Ale místo toho mě jen naštve, že se najednou chová jako nějaká milovaná babička, která předává nějakou posranou cennou rodinnou tradici.

A hrozí, že se část toho vzteku přenese i na Jewel, která jí to vlastně nechává dělat.

Vejdeme dovnitř a Jewel představí Lilu našim rodičům. Máma, která má na sobě zástěru a utírá si do ní ruce, řekne Lile, že je milé ji poznat, a já málem kurva upadnu, protože ona nikdy neříká, že je něco milé. Táta se ani nehne z místa na gauči. Zavrčí něco, co by mohlo být pozdravem, a očima těká po mně, než se vrátí ke čtení pomačkaného časopisu ve svých rukou. Navzdory sobě samému se na něj na chvíli podívám, což jsem při poslední návštěvě neudělal. Je hubenější než dřív, a i když sedí, vypadá, že se zmenšil asi o palec na výšku. Vzpomínám si, že jsem slyšel, že je normální, že se lidé s přibývajícím věkem zmenšují. Ani nevím, kolik je v tuhle chvíli mým rodičům let. Začátek šedesátky? Jewel se jim narodila a já o něco později, když bylo mámě tuším něco přes třicet. Po milionté si říkám, jestli nás vůbec někdy chtěli. Určitě se mi to nikdy tak nepřipadalo.

Starší děti Jewel a Angela, TJ a Faith, se okamžitě vrhnou na mě a Lilu. Pětiletý TJ je malé peklo s Angelovým přístupem. Tříletá Faith je klidnější, stejně jako Jewel, a vypadá skoro přesně jako sestra na fotkách v tomhle věku. Faith se zpočátku před Lilou trochu stydí, ale Lila byla vždycky jako zaříkávač dětí. Brzy se na ni Faith pověsí a prosí o svezení. Lila jí ráda vyhoví.

„Hurá!“ Faith křičí, když ji Lila vozí po pokoji. „Jeď rychleji!“

„Tak to ne, Faith,“ řekne přísně Jewel. „Žádné běhání po domě. To platí i pro dospělé.“

„Aww!“ Faith se naštve, ale Jewel ji zastaví pohledem.

Do obývacího pokoje vejde Angel, pozdraví nás a poplácá mě po zádech. Jewel říká, že jde zkontrolovat dvojčata, která spí v dětském pokoji, a ptá se Lily, jestli nechce jít s námi. Lila souhlasí, a začne Faith spouštět dolů, ale ta na protest zakňučí.

„Můžeš jít s námi,“ řekne Jewel dceři, „když budeš hodně potichu. Slibuješ?“

Faith přikývne. Jewel se na Lilu usměje. Všechny tři zmizí v chodbě.

Angel se mě zeptá, jestli si dám pivo, a jde mi pro něj, zatímco já se posadím do křesla naproti gauči. Pár vteřin jsme tam jen já, táta a TJ, který si hraje s nějakými hračkami na podlaze. Táta zírá do časopisu a očima přejíždí sem a tam. Jako bych tu ani nebyl.

Angel se vrací s mým pivem. Bavíme se o fotbale, o tom, jak se vede v naší garáži, Twisted Pipes, dokud se nevrátí Jewel a Lila. Jewel oznámí, že bychom si měli jít sednout ke stolu na večeři. Jewel a Angel usadí Faith a TJe na židle a my ostatní si vybereme svá místa. Já si vezmu jedno na opačné straně než rodiče. Lila si sedne vedle mě.

Jewel a máma přinesou talíře a mísy s jídlem, včetně sarmy, a kulatý hnědý bochník chleba, jaký jsme jedli v dětství. Podáváme si tácy kolem stolu a v relativním tichu se obsluhujeme.

„Jude poznal vůni sarmu, hned jak vešel do domu, mami,“ říká s úsměvem Jewel, když jednu z nich položí Faith na malý talířek.

Máma se na mě podívá. „Jurij měl vždycky rád sarmu. Hodný srbský chlapec.“

Podívám se na ni. Přísahám Kristu, že je to poprvé za celý můj život, co jsem ji slyšel říct o mně, že jsem hodný.

Lila na mě svraští obočí.

Jewel zkouší teplotu jídla na talířích Faith a TJe a čeká, co na to jídlo řeknou. TJ vypadá rozpolceně, ale Faith si nabere první sousto, pak polkne a zbytek si strčí do pusy. „Chutná vám to?“ Zeptá se jí Jewel. Faith přikývne. „Jsou dobré, babi,“ prohlásí.

Vedle mě si Lila ukousne ze své sarmy. „Faith má pravdu, jsou vynikající,“ zamumlá.

„Děkuju, děvče,“ řekne stroze.

„Ježíši, mami,“ vyplivnu. „Ona se nejmenuje holka. Jmenuje se Lila.“

„Nenadávej mi, Juriji,“ odsekne.

„Dobře, víš, to bude problém,“ zasyčím. Šťouchnu směrem k ní naštvaně prstem a potlačím pocit, že se chovám tak trochu jako kretén. „Říkám si Jude. Ne Jurij.“

Její čelist se vysune. „Tvé křestní jméno je Jurij. Jméno, které jsme ti dali s tvým otcem.“

„Asi to jediné, co jste nám dali,“ zamumlám. Lila vedle mě trochu zalapá po dechu.

„Takhle se svou matkou mluvit nebudeš!“ Tátův hlas zahřmí. Jsou to první slova, která pronesl ode dne, kdy jsme sem přijeli, ať už ke mně, nebo ke komukoli jinému. Otočím se k němu a jeho tvář je zarudlá, hlava se mu trochu třese. „Budeš ji respektovat!“

„Respekt se musí zasloužit,“ vystřelím zpátky. „A platí to oběma směry. Jmenuji se Jude.“

„Jude, prosím…“ Jewel se nadechne.

Otec zkříží ruce. „Ty jsi syn. Ne otec.“

„Julijano…“ Máma se začne otáčet k mé sestře. Přeruším ji.

„Nezatahuj do toho Jewel,“ zavrčím. „Možná by jí nevadilo, když sem vy dva přišli bez ohlášení a čekali, že to prostě přijme. Je to její právo. Ale já se s tím nemusím smířit ani v nejmenším, a ani s vámi. A mimochodem, když už mluvíme o úctě, ještě jsem neslyšel, že byste mi poděkovali za to, že vás nechávám bydlet ve svém domě.“

Táta na mě upře oči jako dýky. Vím jistě, že není v žádném případě schopen mi za to poděkovat, ani za nic jiného. Máma vedle něj trochu zavrtí hlavou.

„Ne?“ Hořce se zasměju. „Ani za to mi nemůžeš poděkovat. Věř mi, když říkám, že to nejmenší, co bys mohl udělat, je oslovovat mě jménem, které mám nejradši.“

„Vždyť jsme ti sedmnáct let poskytovali domov!“ Táta procedí skrz zaťaté zuby. „Přesto nám za to nepoděkuješ.“

„Nikdy jsem nežádal, abych se narodil,“ odpálím. „Byla to tvoje volba, ne moje. Vy dva jste se neobtěžovali věnovat ani jednomu z nás čas, když jsme vyrůstali, kromě toho, že jste nám říkali, jaké jsme pro vás zklamání, a jak jsme bezcenní. Takže teď najednou něco potřebujete, a tak nám prostě vtrhnete do života a čekáte, že to všechno bude hodíme za hlavu? Proč tu vůbec jste? Proč nám neřeknete pravý důvod?“

Stojí mě to kurevské úsilí, abych před dětmi nenadával nebo nekřičel. Nechci je vyděsit, protože přesně to bych udělal, kdybych ztratil nervy. Máma na mě vrhne kyselý, vyčítavý pohled. Táta jen zatne čelist a upřeně se zadívá do bodu na zdi přímo nad mou hlavou. Nikdo jiný nepromluví.

„To je směšné,“ řeknu. „Tady jsme skončili.“

Vstanu a nohama hrubě narážím do židle dozadu. Lila se okamžitě postaví se mnou. Skoro jí řeknu, ať zůstane, ale kašlu na to, jestli chce jít se mnou, nevadí mi to. Rozhodně ji nechci nechat s mými debilními rodiči, když tu nechce zůstat.

Jewel se mě nesnaží zastavit. Angel taky ne. Jewel nás ale doprovodí ke dveřím a já slyším, jak šeptá Lile omluvu.

„Jude…“ Oči mé sestry mě tiše prosí, ale víc neřekne.

„Ne. Byla chyba sem chodit. Můžeš s nimi mít vztah, Jewel. Ale já jsem mimo. Jsou pro mě mrtví.“

Jewel se při mých příkrých slovech zarazí. Mrzí mě, že jsem jí ublížil, ale je to pravda. Odvrátím se, a než si uvědomím, co dělám, popadnu Lilu za ruku a táhnu ji dolů po schodech do noci.