TF - 13. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Valeria

Bylo neobvyklé, že byl jejich domov tak tichý, že slyšeli hudbu, která vycházela ze stereo systému v Chrisově kanceláři. Ten hluk, který tak rád neustále pokračoval, protože by přísahal, že se tak soustředil nejlépe.

Valeria se nedohadovala.

Každému svoje.

Obvykle tu byl nějaký hluk, ať už Mariina tři koťata, někdo, kdo neustále přicházel a odcházel, nebo dokonce i výměna názorů mezi ní a Chrisem. Pokud dcera nespala nebo nebyla doma – jako teď – v domě byl život.

Všechna světla byla ztlumená.

Domem se nesla tichá hudba.

Chris ji sledoval, jak se opírala o kuchyňský stůl a přitom popíjela sklenku vína a vychutnávala si chutě, které jí připomínaly Abrilinu oblíbenou láhev v Mexiku. Vlastně nebyla fanouškem vína, ale zároveň jí to umožnilo trochu nostalgie, která v ní zároveň nezanechávala pocit viny, nebo ještě hůře, trauma tak, jako všechno ostatní z minulosti.

Když naklonil hlavu ke straně, zvedla sklenici ke rtům a mírně se usmála. „Tohle bych si měla užít víc,“ řekla mu, „protože mám v plánu, že na nějakou dobu bude mou poslední.“

Rty se mu rozdělily tím nejsvůdnějším úšklebkem. „Ach?“

Pokrčila rameny. „Myslím, že lepší v bezpečí, než později litovat.“

„Pravda.“

Odlepil se od stolu a odhodlanými, cílevědomými kroky přešel kuchyni. Každým krokem se k ní dostával blíž a blíž. Přísahala by, že každý z nich cítila i v srdci.

Bože.

Tohoto muže milovala.

Nikdy nebude vědět, jak moc.

Neznala slova, která by to dokázala vyjádřit.

Než sklenici zachytil, podařilo se jí dopít to málo vína, které v ní zbylo. Odložil ji na pracovní desku za ní a polštářkem palce ji přejel po spodním rtu dotykem, ze kterého jí po zádech přeběhl mráz.

Ano.

Bude to zatraceně skvělá noc.

Už by o tom mohla vyprávět.

Přisunul se k ní o něco blíž, a když zamumlal: „Slyšíš hudbu?“ pohupování jeho těla a smyslná křivka rtů mu jen přidaly na přitažlivosti.

„Mělo by být nelegální vypadat tak, jak vypadáš ty v kalhotách a košilí s rukávy vyhrnutými k loktům.“

Uchechtl se. „Ale co hudba?“

„Ano, slyším ji.“

Současná skladba byla jen náhodou o něco více sexy a v rychlejším tempu. Populární klubová skladba, díky které se lidé pohybují blízko sebe, třou se o sebe a společně se pohupují do rytmu.

„Zatancuj si se mnou,“ řekl a natáhl ruku dlaní vzhůru, aby ji přijala.

Tentokrát to nebyla žádost.

Neodmítla by mu to.

Nemohla.

Proč by to dělala, když vypadal, jako by na ni čekal? Jakmile se s ním setkala dlaní, sevřel ji prsty a odtáhl od pultu. Když ji k sobě otočil, nějak jí připadalo, jako by hudba zesílila. Hrudí se opřela o jeho, mezi ně zvedla dlaň a nehty se mu jen mírně zaryla do hrudi.

Chtěla, aby i on cítil to teplo. Stejné horko, které v ní probudil pokaždé, když se jí dotkl. Každé ráno ji budil tím, že byl mezi jejími stehny. Každým chraplavým zvoláním jejího jména.

Celý on.

Nikdy ji nenapadlo zeptat se ho, kde se naučil tančit, protože přesně věděl, jak při každé písničce hrané v rádiu pohybovat tělem, ale uměl to. To, jak dokázal pohybovat boky v souladu s těmi jejími, a přitom ji držet dostatečně blízko, aby cítil každý její zrychlený tep, kdy ji ústy útočil na krk. Pokaždé přitom cítila slabost v kolenou.

A znovu, všechno, co udělal, v ní vyvolávalo takový pocit. Od toho, jak se na ni po ránu usmál, až po to, jak si dával na čas, když ji po jejich tanci svlékl v kuchyni donaha, než ji zvedl na pult a vstoupil ji mezi stehna.

Svým pohlazením ji probouzel.

Tancem.

Pak svlékáním.

Škádlivým dotekem.

Polibkem, ve kterým byl příslib.

„Bože, miluji tě,“ vydechl do jejich polibku.

„Miluji tě víc, než kdy budeš vědět, Chrisi.“

Protože ještě nenašla správný způsob, jak mu to říct. Bůh věděl, že to zas a znovu zkoušela, ale pokaždé skončila se stejnou větou: Miluji tě.

Vypadal, že mu to vyhovovalo.

Po nahé kůži ji šeptal chladný vzduch. Přesto měla pocit, že byla horká.

Když do ní vklouzl, doširoka ji roztáhl a jedním přírazem, který ji vynesl přímo do nebe, ji naplnil, udělal to mnohem lepší.

Jediné, o co tehdy žádala, bylo víc.

I to jí dal.