Jude - 12. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Lila

V následujících dnech mi v šílenství brání jen přítomnost Spikea.

Beast mi přinese jednorázový telefon s uloženými čísly Brooke a jeho a řekne mi, že Brooke čeká, že jí zavolám. Když se Brooke dozví o kočce, okamžitě se vydá do obchodu a přijde do klubovny s krmivem, stelivem, pytlem podestýlky a nějakými kočičími hračkami. Chudák Spike nevypadá, že by byl rád zavřený, ale výměnou za vylepšenou stravy a měkký pelíšek, na kterém se může natáhnout, to toleruje. Nejdřív jsem se bála, že nebude naučený na kočičí záchod, ale ukázalo se, že se nemám čeho bát. Myslím, že v kočičích mozcích je nějaká zvláštní prapodivná věc, díky které se rodí s vědomím, že písek se rovná kočičímu záchodu. Jakmile nachystám krabici a dám do ní vrstvu steliva, Spike do ní vleze, hrabe se v ní a okamžitě si udělá svou potřebu.

Z obchodu mi Brooke přinese ještě pár dalších věcí, také na mou žádost: nůžky a krabičku barvy na vlasy. Jsem pekelně nervózní, že mě Pecherovi muži najdou, ale i já vím, že v téhle klubovně nemůžu zůstat schovaná navždy. Nakonec budu muset jít zase ven, jinak se z toho úplně zblázním. A mým zdaleka nejpoznatelnějším rysem je dlouhá hříva kudrnatých zrzavých vlasů. Musí pryč, to je jasné. Takže se zhluboka nadechnu, požádám Brooke, aby mě ostříhala na pixie, a aby mi je pomohla obarvit na tmavě hnědou, skoro černou.

Když konečně smyju přebytečnou barvu z vlasů a vysuším je ručníkem, obličej, který se na mě dívá v zrcadle, je téměř k nepoznání, až na zbytky modřin od hojícího se nosu. Bez všech vlasů, které obklopují můj obličej, se mé oči zdají dvakrát větší a všechny rysy výraznější. Moje pleť je vedle tmavých vlasů ještě bledší.

„Ach, Lilo, takhle jsi tak krásná!“ Brooke vydechne, když se obě díváme na můj odraz. „Tvoje pleť je s tou tmavší barvou dokonalá. Kdo by si pomyslel, že budeš taková dokonalá přírodní brunetka?“

I já musím uznat, že mi můj nový vzhled lichotí. Jedno je jisté: rozhodně vypadám starší. Natáhnu ruku a dotknu se tváře, fascinovaná tou osobou v zrcadle, která zároveň jsem i nejsem já. Je to skoro, jako bych měla možnost zmáčknout tlačítko reset. Jako bych mohla na chvíli předstírat, že minulost, která se za mnou táhne jako koule na noze, neexistuje. Cítím se lehčí, a není to jen proto, že už mě netíží vlasy.

Zatím se ve zprávách neobjevily žádné informace o tom, že by někdo našel Andreho tělo. Podle všeho jeho auto z parkoviště u Walmartu zmizelo, ale Jude to prověřuje a zjišťuje, že ho odtáhli na odstavné parkoviště. Několikrát se Angela zeptám, jestli se o Andreho smrti dozvěděl něco víc, ale on mi jen řekne, ať si s tím nedělám starosti.

„Klub to vyšetřuje,“ říká. „Kdyby bylo potřeba něco nahlásit, co bys potřebovala vědět, řeknu ti to. Do té doby to prostě pusť z hlavy, Lilo. Tady jsi v bezpečí. Jediné, co musíš udělat, je dát si pozor, abys nikam nechodila bez některého z Lordů, který tě bude chránit.“

Když mi nikdo neřekne, co se děje, chce se mi křičet. Ale zároveň je to skoro úleva, že to celé neleží už na mých ramenou. Je to snad poprvé v životě, kdy mám dobrý pocit, že na mě dává pozor někdo jiný. Rozhodně si na to budu muset zvyknout.

Uplynul týden. Přečetla jsem všechny knihy, které jsem si půjčila v knihovně. Trochu víc se zdržuji v samotné klubovně a méně ve svém pokoji. Začínám se cítit trochu méně divně a trochu více jako doma – nebo alespoň tak moc doma, jak se může cítit někdo, kdo vlastně není členem klubu. Lordi jsou více než přívětiví, což ve mně vyvolává pocit vděčnosti, a dokonce i trochu pokory.

Zvlášť Beast se snaží zkontrolovat, jak se mi daří. Nejprve se jen tak mimochodem zeptal: „Lilo, daří se ti dobře?“ Rychle mu ukážu palec nahoru. Ale později přijde a sedne si ke mně na gauč, když si čtu knížku.

„Ahoj,“ zabručí a opře se o polštář vedle mě.

„Ahoj.“ Sklopím knihu a zavřu ji, cítím se trochu znepokojená. Beast má ve tváři výraz, který můžu popsat jen jako… divný. „Děje se něco?“

„Cože? Ne, ne.“ Odmlčí se. „Jen jsem tě chtěl, víš… jen jsem tě chtěl trochu zkontrolovat. Zjistit, jestli jsi v pořádku.“

„Jasně.“

„Určitě?“ Beast se na mě zamračí. „Protože vím, že je to poslední dobou trochu těžší. Hodně sis toho prožila. Věci, které by mohly položit každého. Jen jsem ti chtěl říct, že chápu, jaké to je. Bylo by v pořádku, kdybys měla problémy… se zpracováním všeho, nebo jak se to říká.“

Chvíli si nejsem jistá, o čem to mluví, a pak mi to dojde.

Beast mi říká, že ví, jaké to je někoho zabít.

Nejenže jsem zabila člověka. Byla jsem nepřímo zodpovědná za smrt dalšího. To znamená, že jsem způsobila dvě úmrtí. Ať už to byli dobří lidé, nebo ne, kvůli mně už na zemi nejsou.

Mám pocit, že se mi svírá hrdlo. Odvrátím se od Beastova starostlivého výrazu, aby neviděl, co mám v očích, aby se nesnažil číst mé myšlenky. Jak se mi v nočních můrách vybavuje Andreho mrtvá tvář. Jak někdy místo něj vidím Pechera. Jak jsem zase v jeho kanceláři v té restauraci, a ostatní muži mě drží, když dokončil, co začal.

„Jo…“ Zašeptám a hlas se mi zadrhne. „Tahle část byla… trochu divná.“

Bojím se, že po mně Beast bude chtít, abych mluvila dál, ale on si jen odkašle a položí mi ruku na rameno. „Jen chci, abys věděla, že je to normální. Něčím takovým neprojdeš a nezmění tě to. Ne, pokud nejsi psychopat. Budeš v pořádku. Ale jestli nejsi – jestli si o tom potřebuješ s někým promluvit –, jen jsem ti chtěl dát vědět, že jsem tady.“

„Díky, Beaste,“ je jediné, na co se zmůžu. Jednou mi stiskne rameno, pak se zvedne a odkráčí pryč.

Je to nejdelší rozhovor, jaký jsem s ním kdy vedla. A zdaleka nejvážnější. Je to člověk, který neplýtvá slovy, o to víc mě překvapí, že se mnou takhle mluvil. Jsem mu za to vděčná víc, než dokážu říct, i když jsem zároveň v rozpacích.

Zdá se, že i Spike si na pobyt v klubovně zvyká. Slíbila jsem Angelovi, že ho nechám jen ve svém pokoji, ale netrvá dlouho a uvědomím si, že Spike nemá v úmyslu mi ten slib pomoci dodržet. Je to chytrý hajzlík a čeká hned za dveřmi, aby mohl vyběhnout z bytu, kdykoli se mu naskytne příležitost. Čekám, že motorkáři budou kvůli tomu naštvaní, ale místo toho mi jen řeknou, ať si s tím nedělám starosti, a nechají ho, ať si to tady užívá. Někteří z Lordů dokonce vypadají, že se jim líbí, když je poblíž, což mě sakra překvapuje. Takže se celkem brzy přestanu bát, že je taky na obtíž.

„Kočky jsou v pohodě,“ řekne mi jednoho dne Bullet a pokrčí rameny. „Jsou jako ženský. Jen jim musíš dát prostor, když ho potřebují, a je to v pohodě.“

Z dřívějšího pobytu v klubovně vím, která místa jsou pro mě nepřístupná, a dávám si pozor, abych tyto hranice respektovala. Na oplátku mi Lordi nechávají k dispozici ostatní části, včetně posilovny, kde začínám trávit víc času, jen abych upustila páru. Motorkáři, kteří mě znají už z dřívějška, se ke mně chovají jako k dceři Brooke a Beasta. Někdy můžu skoro předstírat, že je mi pořád třináct a že se nic v posledních pěti letech nestalo.

Novější Lordi si na mě taky začínají zvykat. Jeden z nich, pohledný tmavovlasý kluk jménem Steeze, se kolem mě motá trochu víc, než bych si přála, a flirtuje se mnou. Je to divné, ale někdy je to tak nějak v pořádku. Chrlí na mě jeden vtip za druhým, až si nemůžu pomoct a musím se smát. A smích je něco, čeho se mi v poslední době moc nedostává, takže se to snažím brát s nadhledem.

Zdá se, že Steeze se odpoledne, když se nudím, často potlouká po klubovně. Jednoho dne mě vyzve ke hře kulečníku. Podle jeho nafoukaného úsměvu poznám, že si myslí, že bude moci předvést své dovednosti a dát mi rady. Místo toho se s ním vsadím o dvacet dolarů, že mě neporazí. Typický kluk, jeho úsměv se ještě rozšíří, když sázku přijímá.

Kulečník jsem se naučila hrát právě v téhle klubovně. Ale Steeze to neví.

Jeho úsměv netrvá dlouho.

Na konci hry, která je mnohem kratší, než si pravděpodobně myslel, se nakloním nad stůl a chystám se potopit svou poslední kouli. Narovnám se, popadnu křídu a mžourám na stůl, když ji otírám o špičku tága. Steeze, který stojí naproti mně, zatíná čelist, zmítán mezi naštváním, že prohrává, a snahou předstírat, že je mu to jedno. Jakmile mám tágo namazané křídou, ukážu s ním na kapsu, kam se chystám potopit osmičku. Když se ohlédnu, abych se ujistila, že vidí, kam ukazuju, přistihnu Steeze, jak mi místo toho zírá na hruď.

„Oči sem,“ vyštěknu. „Osmá koule, rohová kapsa.“

Zamračí se. „Tohle si užíváš až moc.“

„Nic takového jako moc neexistuje,“ opáčím, skloním se nad stůl a protáhnu se, abych provedla poslední ránu. Když koule zapadne, Steeze pod nosem zanadává a pak si lokne ze svého longnecka.

„Zaplať, kámo.“ Obejdu stůl a natáhnu ruku.

Zamručí, vytáhne peněženku a vytáhne dvacku. „To je blbost.“

„Chceš dvojnásobek, nebo nic?“

Otevře ústa a pak se zašklebí. „Co takhle odvetu za něco jiného než za peníze?“ zeptá se a svraští obočí.

Potlačím zasténání. „Chci vědět, co se chystáš navrhnout?“

„Jen malou zábavu mezi dvěma dospělými lidmi.“ Jeho úsměv se rozšíří. Drží dvacku mezi dvěma prsty a dělá pohyb, aby ji nacpal zpátky do peněženky.

„Takže tohle dostanu, když prohraju?“ Nakloním hlavu. „A co dostanu, když vyhraju?“

„Miláčku, v téhle hře se neprohrává. Vyhrajeme oba. To je na tom to krásné.“ Posune okraj dvacky podél véčkového výstřihu mé košile. Jeho tmavé, škádlivé oči se setkávají s mýma.

„Vezmu si ty peníze, díky.“ Natáhnu se, abych mu bankovku sebrala, ale on mi ji vytrhne. Přiblíží se na centimetr, spustí tichý, chraplavý smích a pak mě chytí za zápěstí, abych to nemohla zkusit znovu.

„Škoda,“ zavrčí a zastrčí mi bankovku mezi prsa. „Užili bychom si to. Vím, jak ti udělat dobře, zlato.“

„Já…“

„Lilo,“ Judeův hlas za mnou je drsný, ostrý. Otočím se k němu a všimnu si temné bouře v jeho očích. „Je všechno v pořádku?“

„Je v pohodě, brácho,“ odtuší Steeze. „Jen si tu trochu povídáme.“

„Ptal jsem se jí. Ne tebe.“

V rozpacích se ho snažím odbýt. „Jasně, jsem v pohodě,“ řeknu, ale hlas se mi podivně zachvěje, což nesnáším. „Zrovna jsem porazila Steeze v kulečníku a on mě žádal o odvetu.“

Jude mi upřeně hledí do tváře, jako by něco hledal. Mihne se v ní něco jako stín. Ohryzek se mu pohne, jak polkne, a na vteřinu nic neřekne. Nedokážu říct, jestli je naštvaný, nebo se mě jen snaží chránit, nebo co. Nějak se skoro stydím, ale nevím proč. Jako by mě při něčem přistihl. Zlobím se za to na sebe.

Brada se mi vzdorovitě vysune. „Takže co, Jude? Zeptáš se mě, jestli jsem v pořádku, a pak mi nebudeš věřit?“

Zamrká, ale výraz v jeho tváři se nezmění. „Dobře. Nestav se na zadní.“ Ustoupí o krok dozadu, rozkročí se a pak se podívá na Steeze. „Jen se ujišťuju,“ zavrčí.

Když se otočí a odchází, Steeze si tiše pískne. „Vypadá to, že tě náš Jude chce mít jen pro sebe.“

Jeho slova ve mně vyvolávají šok. Že by to bylo tohle? Mohlo by to tak být? Otevřu ústa, abych to popřela, ale pak vykoktám, že musím jít nakrmit Spikea, a prchám do svého pokoje. Uvnitř se omámeně svalím na postel a všimnu si, že mi v hrudi začalo splašeně bušit srdce.

Je možné, že ke mně Jude něco cítí?

A co bych dělala, kdyby ano?