Chris - 3. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Mami, dívej!“

Valeria už svou dceru jedním okem sledovala, ale přesto zvedla lem velkého růžového letního klobouku výš, aby ji Maria viděla. Usmála se a odmítla dovolit svému šestiletému dítěti, aby vidělo její nepohodlí ohledně toho, kde bydlely. Maria měla ráda bazén v usedlosti svého dědečka, Martína, v Mexico City, ale Valeria ho nenáviděla.

Nebo ještě lépe, nenáviděla zdejší lidi.

Většinu z nich.

„Kdy se naučila plavat?“

Jemný hlas nalevo od Valerie neodvedl její pozornost od dcery v bazénu – bezpečnost na prvním místě a to všechno – ale přesto Abril na lehátku odpověděla. „Loni v létě. S kamarádkou jsme ji braly dvakrát týdně na lekce do krytého bazénu.“

„Kamarádka?“

Valeria dělala, co mohla, aby na švagrovou nezakoulela očima. Šest let na útěku a Jorge ji dohonil. Nebyla to Abrilina vina a nikdo nikdy nezjistil pravdu o tom, jak jí před všemi těmi lety pomohla. Byla zpátky v Mexiku, pod Jorgeho palcem, už rok… a život byl horší.

„Haven Murphy,“ řekla Valeria a pohledem sklouzla k mramorovým schodům, které vedly dozadu ke dveřím na terasu. Teď to byl pro ni zvyk – pokud se odvážila zmínit cokoli o čase, kdy utekla, hledala Jorgeho, protože pokud by byl na doslechu nebo pokud by to na ni řekl někdo jiný, později by za to trpěla. „Myslela si, že je to dobrý nápad.“

V ostře bílých jednodílných plavkách, které kontrastovaly se silně opálenou pokožkou, se k ní Abril posunula na lehátku blíž. Valeria stále jedním okem sledovala holčičku ve vodě, jen pro případ, že by se unavila a potřebovala, aby za ní skočila.

„Myslím, že bys na ni možná mohla být… furioso – naštvaná – po tom všem.“

Val zamrkala. „Proč?“

„To kvůli ní tě našel, ne?“

„Nevyčítám jí to. Nebyla to její chyba, že někdo prosákl na veřejnost fotku ze soukromé svatby a byla to ta, na kterém jsme byly i my s Mariou, Abril. Byla to jen shoda okolností a nic víc.“

Valeria nikdy nepochopila, jak se s Haven spřátelila, když se dobrý rok po odletu z Mexika ocitla v New Yorku, ale nikdy nebyla za přátelství vděčnější. Za všechny ty roky byla Haven jediným člověkem, na kterého se musela spolehnout – proboha, žily spolu. A když se Haven setkala s někým, kdo byl pro Valeriu možná stejně nebezpečný, jako byl Jorge, věděla, že bylo riskantní v přátelství pokračovat.

Až na to, že se bála odejít.

Kamarádku zbožňovala.

Haven se za toho muže provdala.

Ukázalo se, že nebyl tak hrozný jako Jorge.

Zbytek, od uniklé fotky ze svatby, to všechno ji přivedlo zpátky do této pekelné krajiny, kterou Jorge rád nazýval domovem. A ach, byl tak zatraceně potěšený, když viděl, jak ji jeho muži táhli branami areálu, celou rozcuchanou a bojující, zatímco jiný muž mu nesl jeho zdrogovanou dceru, která spala.

„Neměly bychom o tom mluvit,“ řekla Valeria.

„Hmm.“

Hlavně proto, že to Jorgeho sralo a Valeria neměla chuť to později večer s manželem řešit. Ale také proto, že ji bolelo u srdce, když pomyslela na lidi, které nechala za sebou.

Haven.

Nejlepší kamarádka.

Bylo pravděpodobné, že Haven už nikdy neuvidí. Pokud vzala v úvahu všechny okolnosti, bylo by to Haven jen k nejlepšímu prospěchu. Cokoli, na čem Valerii záleželo a Jorge si toho všiml, použil to proti ní, aby ji udržoval pod kontrolou a donutil ji, aby se dobře chovala.

Dokonce ani dcera pro něj, toho parchanta, nebyla za hranou. Za poslední rok od donuceného návratu se naučila, že bylo lepší dělat to, co od ní ten kretén chtěl, než aby s ním na každém kroku bojovala.

Méně to bolelo.

„No, alespoň ti dovolil na tenhle víkend opustit areál,“ zamumlala Abril, překulila se na lehátku na záda a sklopila krempu bílého klobouku tak, aby ukryla tvář před slunečními paprsky. „To je začátek.“

Ano, ale k čemu?

Jorge nedělal nic bezdůvodně.

Valeria předpokládala, že tohle bylo to samé.

„Ne tak moc daleko,“ zavolala na dceru, když se Maria odvážila zamířit do hlubokého konce bazénu. Uměla plavat, ale Valerii to přesto na její vkus stále znervózňovalo. „Vrať se tam, kde ještě stačíš, Mario.“

„Dobře, mami,“ odpověděla holčička.

Sledovala, jak Maria plavala blíž k okraji bazénu na mělké straně, opálenýma nohama bouřlivě kopala kolem sebe, až voda stříkala na dlážděný okraj. Teprve pak si Valeria všimla, že se k nim blížil muž, protože ho Maria náhodou postříkala vodou.

Ne, že by vypadal, že by mu to vadilo.

Oblečený do béžových kalhot podrážky kožených bot neslyšně našlapoval na dlaždice. Rukávy hedvábné košile měl kolem loktů vyhrnuté nahoru, čímž vystavoval kůži zhnědlou díky slunce. Horní dva knoflíky košile si nechal u krku rozepnuté a vypadal, že byl v pohodě s tím, aby mířil směrem k nim.

Roberto García.

Syn vůdce konkurenčního kartelu.

Jejich nepřítel.

V mírových rozhovorech.

A také –

„Ach, holubičko, moc se vystavuješ slunci,“ zamumlal, když se zastavil vedle Abrilina lehátka.

Abril se zhluboka nadechla, ale nepohnula kloboukem, aby se podívala na muže, který by se pro ni během pár příštích měsíců měl stát zamýšleným manželem. Nebo tak to Valeria pochopila. Podle Jorgeho to byl jeden z mnoha pokusů o uzavření míru mezi soupeřícími kartely. I když si nebyla jistá, zda by měla věřit čemukoli, co vyšlo z jeho prohnilých úst.

„Jsem v pohodě, ale děkuji,“ odpověděla Abril ne nelaskavě.

Přesto ji v tónu hlasu přetrvávalo kousnutí.

Robertovi to neušlo, pokud představovalo mírné přimhouření očí znamení jeho slábnoucí trpělivosti. Pohledem zabloudil k Valerii a věnoval jí napjatý úsměv. „Vy dvě dneska vypadáte jako dvojčata – skoro.“

Ano, ona ve světle růžových jednodílných plavkách.

Abril v bílých.

Valeria pokrčila rameny. „Ale jen zezadu.“

To Abril rozesmálo.

Roberto to nechápal.

Valeria se usmála.

Její pobavení netrvalo dlouho, ne, když se na mramorových schodech objevila známá postava. Přísahala by, že i ze vzdálenosti třiceti stop rozeznala ten pohled, který do ní přibíjel. Díky tmavým leteckým slunečním brýlím, které měl na hlavě, mu neviděla do očí, ale ta tíha byla stále hmatatelná.

„Valerio, umyj Marii a pojďte dovnitř,“ zavolal na ni Jorge, „už jsme připraveni zasednout k večeři.“

Neodpověděla, prostě jen udělala, co jí bylo řečeno. Sklouzla dolů z lehátka a zamířila k okraji bazénu. Když vytahovala Mariu z vody, už měla připravený ručník, aby ji osušila a oblékla. Než Roberto zamířil zpátky do sídla, něco za ní zamumlal k Abril.

S Mariou zabalenou do ručníku se otočila právě včas, aby našla Abril mračit se do zad muže, který odcházel. „Buď opatrná,“ řekla své švagrové, „protože se jim nebude líbit, když uvidí, jak se na něm takhle tváříš.“

Abril, než se její nenávistný výraz proměnil v prázdný list, zaťala čelist. „Odmítám se za toho muže provdat.“

„Není to špatný člověk.“

„Není to muž, kterého chci, Val.“

Ano, dobře… věděla, jak to funguje.

Jak tento jejich život fungoval.

Podívejme se na ni.

Valeria neřekla nic.

Abril nevypadala, že by jí to vadilo.

• • •

Kolem stolu mezi muži proudila španělština, ale ženy po jejich bocích mlčely a soustředily se na jídlo. To bylo to, co muži Lòpez očekávali od svých manželek nebo v případě Abril od sestry. Neměli zájem slyšet ženský pohled na svůj byznys a nechtěli znát jiné názory.

Valerii to bylo ukradené.

Toho času využila k tomu, aby se ujistila, že Maria snědla dost jídla, aby po skončení večeře nemusela každých pět minut žádat o svačinu. A když všechnu pozornost věnovala dceři, což se nestávalo příliš často, protože Jorge byl kretén, vypadalo to, že jí samotné nikdo nevěnoval pozornost.

To považovala za výhru.

Správně?

Maria seděla mezi mámou a Jorgem. Říkala mu Papá, protože odmítal reagovat na cokoli jiného, ale Bůh věděl, že Maria muže, který jí pomohl dát život, neměla ráda. Nepomáhalo ani to, že dítě bylo přímo v první řadě svědkem příšerného zacházení, kterého se od něj denně dostávalo jeho mámě.

Nemluvě o tom, že až do loňského roku otce vůbec neznala. A taky ji donutili odejít z Ameriky, postavili před muže, který se choval jako monstrum, a očekávali, že ho bude šestileté dítě milovat.

Dobře.

Valeria dělala, co mohla, aby se ujistila, že se Maria chovala slušně a věnovala otci pozornost, kterou chtěl. Pro všechny to tak bylo jednodušší, ale v soukromí nechala dceru, aby ji pevně objímala, brečela a žadonila, aby se vrátily zpátky do Ameriky a k Haven. Pryč od těchto lidí, o kterých řekla, že jsou zlí a mámě ubližují.

Co jiného mohla dělat?

„Je to dobré?“ zeptala se Valeria.

Maria přikývla. „Mám to ráda.“

„Dobře.“

„Tohle bude dobrý obchod,“ řekl Martín, její tchán, a prstem významně ukázal mezi Abril a Roberta, kteří seděli vedle sebe naproti Valerii a Jorgemu. „Je to dobrý pár a naše organizace to sblíží… víc peněz, víc moci, sí?“

Jorge se sladce usmál. „Absolutně, papá.“

Roberto se přes stůl uchechtl. „Garcías si nikdy nemysleli, že se dočkáme dne, kdy uzavřeme mír s rodinou Lòpez, ale jak se říká, všechny války musí jednou skončit, že?“

„Tak se to říká,“ zamumlal muž vedle Roberta.

Samuel.

Druhý syn Lòpez.

Nikdo mu nevěnoval pozornost.

Valeria byla trochu rozptýlena tím, že se snažila ignorovat ruku, která se zastavila za její židlí. Jorge ji prsty stočil kolem ramene a bolestivě se s nimi do něj zarýval. Přesto se jí nějak podařilo usmát se na dceru mezi nimi, dost na to, aby ho to přimělo předpokládat, že byla s jeho doteky v pohodě.

Chtělo se jí zvracet.

Přesto, když se jeho otec usmál na muže, kterého teď díky dohodnutému sňatku s Abril vnímal jako budoucího zetě, se jí Jorgeho ruka znovu opřela o rameno. I kdyby necítila napětí v manželově ruce, pravdu by znala. Jorge v soukromí nezavřel hubu.

Jeho otec se před nějakou dobou stáhl z řízení kartelu. Jorge byl tím, kdo měl hlavní kontrolu nad operací, ale to otci nebránilo v tom, aby do všeho občas zasáhl, aby všem připomněl, že král není doopravdy mrtvý.

Jako tato dohoda s nepřítelem.

Toto manželství.

Jorge tím vším opovrhoval.

„Nám všem se dějí dobré věci,“ zamumlal Jorge k přítomným a zvedl sklenku červeného vína, aby ostatní následovali jeho příklad. Sklenku naklonil směrem k otci: „Na moc, papá, ať už ji získáme jakýmikoli prostředky, že?“

Martín s úsměvem zvedl vlastní sklenku. „Na moc.“

Jorge naklonil sklenku a obsah vypil jediným douškem. Valeria věděla, že pokud to bude takhle pokračovat až do doby, než se později vrátí do pokoje, bude opilý a nepříjemný. Přinejmenším… spíš násilnický a toužící po ní.

Něco dalšího, z čeho se jí dělalo špatně.

„A máme se na co těšit,“ dodal Jorge a postavil sklenku tvrdě na stůl. „Od příštího týdne další byznys. Pokud to půjde správně, všichni z toho budou mít prospěch.“

Roberto se z druhé strany stolu zeptal: „Všichni?“

Myslel tím i jejich stránku věci. Protože teď, pokud by se oba kartely spojily, i když se to Jorgemu nelíbilo, to, co by prospělo jim, by mělo prospět i organizaci Robertova otce. Tak by to mělo fungovat, ale Valeria ani na vteřinu nevěřila, že by s tím Jorge souhlasil.

Jorge neodpověděl.

Valeria pochybovala, že by to ten druhý muž přehlédl.

• • •

Valeria si pomocí pásku přitáhla hedvábný župan k tělu blíž. Jeho přítomnost vycítila v okamžiku, kdy otevřel dveře ložnice.

Jorge měl ten efekt.

„Proč sis tohle oblékala?“ zeptal se.

Podle tónu hlasu poznala, že po večeři ještě dopil láhev červeného vína, která byla na stole. Skvěle. Když byla až trochu moc opilý a nedržel zavřené rty, vždycky byl ještě horší.

Nejen, že se musela vypořádat s jeho rukama v posteli, ale také s jeho zatracenou hubou, kterou nikdy nezavřel. Byla to předem prohraná bitva.

„Val,“ zamumlal.

Otočila se k němu čelem, jen aby zjistila, že obešel nohy postele, aby se k ní dostal blíž. Možná měla zaměřit pozornost na dveře, protože když ho viděla přicházet, vždycky se jí dařilo ho lépe zvládnout

Nesnášela překvapení.

Jako teď.

Jak předpokládala, byl opilý. Důkladně. Když se na ni díval s přimhouřeným pohledem, měl krví podlité oči, ochablá ústa a vrásky na čele se mu leskly potem. Ne, že by měla moc času reagovat, protože neměla.

Natáhl se po ní dřív, než by ho mohla odmítnout – zalhat a říct, že měla svůj cyklus, což ho dokázalo vypnout jako nic jiného. Hrubě z ní strhl župan, který si právě přitáhla k tělu, a to mu umožnilo získat přístup k hedvábným šortkám a košilce, které měla pod ním.

Vybíral jí i oblečení.

„Jorge,“ začala.

Rukou jí našel ňadro, vklouzl pod hedvábí a stiskl ho tak pevně, aby jí sebral všechen dech a slova. Pak zamumlal: „Příští týden, až přijdou Kanaďané uzavřít tu dohodu, nebudeme už toho zkurveného Garcíase k ničemu potřebovat. A pak můj otec pochopí, že to dokážu bez sloučení. Chytré, že?“

Ztěžka polkla, ignorovala žluč, která ji stoupala vysoko do krku, protože rukou sklouzl na druhé prso a pak s ní vyjel výš na její krk, aby zůstal tam. Pokud by s sebou ucukla, byl by hrubý. Nepotřebovala další modřiny, které by musela skrývat pomocí make-upu.

Stejně to nikdy nefungovalo.

„Samozřejmě, že ano,“ lhala. „Ale on by mohl být naštvaný?“

„Je mi jedno, čím bude!“

Trhla sebou.

Protože se ozval vysoký výkřik, který znamenal, že se jejich dcera probudila v místnosti, kterou v domě používala na druhé straně chodby.

Mariiny unavené výkřiky byly tlumené, ale stále je slyšela. Upravila si oblečení na spaní, ale Jorge z ní ruku stále nestáhl.

„Je jí šest,“ odsekl, „a je v pořádku – usne znovu sama.“

„Je to pro ni nové místo a mohlo by ji to vyděsit.“

„Nemůžeš z ní dělat mimino navždy.“

Ne, ale právě teď to hodlala udělala.

Maria ji potřebovala.

A sama se potřebovala dostat pryč od něj.

Výhra pro obě strany.

„Prosím,“ zašeptala, „jen ji znovu uspím a pak se vrátím zpátky do postele.“

S povzdechem obrátil oči v sloup, pustil ji krk a ustoupil o krok zpět. „Fajn. Cokoli. Běž.“

Nepotřebovala, aby to opakoval. Doufala, že než se vrátí zpátky, už bude v bezvědomí. Občas ji vesmír pracoval ku prospěchu. Jindy měla pocit, že se jí chtěl jen vysmát přímo do tváře.

Bez ohlédnutí vyšla ven z ložnice a přešla chodbu. Jakmile se ocitla v dceřině pokoji, Maria se po ní z přikrývek, které se v ničem nepodobaly těm, které ve své růžové posteli v New Yorku, tak zbožňovala, natáhla.

Nic tady nebylo jako New York.

„Mami,“ vydechla, „někdo zakřičel.“

„To je v pořádku,“ zamumlala Valeria, vklouzla k ní pod přikrývky a pevně ji objala. „Máma je tady, bebito. Miluji tě.“