FN - 1. kapitola

Překlad: Jitka

 VŠICHNI MUŽI JSOU STEJNÍ

Poslala jsi tetě Lucy informace o svém letu?“ Ptám se mámy, když ležím vedle jejího otevřeného kufru. Poslouchám zvuk pohybujících se ramínek, který se ozývá ze skříně na opačné straně pokoje.

„Ano, mami,“ odpoví jako puberťačka a já skutečně slyším, jak koulí očima.

„A dala jsi jí i seznam léků, které budeš potřebovat, během tvého pobytu u ní, aby je mohla objednat v lékárně?“

 V tu chvíli se setkám s jejím pohledem, protože právě ke mně přistoupí s plnou náručí věcí a všechny je hodí na hromadu oblečení, která už je vedle mě vyskládaná do výšky.

„To jsem udělala. A teď si už přestaň dělat starosti.“ Když ji vidím s úsměvem na tváři a se zdravou barvou ve tváři, skoro mě to nutí uvěřit, že poslední rok a půl byl jen zlý sen. Ale květinová čelenka zakrývající stříbrné vlasy, které jí teď znovu rostou na hlavě, mi stačí jako připomínka, abych věděla, že to tak nebylo.

Během posledního roku absolvovala dvě operace, poté podstoupila chemoterapii a ozařování, aby se lékaři ujistili, že rakovina prsu, která jí byla diagnostikována, je skutečně pryč. Patří mezi jednu z těch šťastných žen, které mohly před týdnem ukončit poslední část léčby. Ale ten nepříjemný pocit v žaludku, který se mi objevil hned po té, kdy jí oznámili tuhle diagnózu, tam pořád je a nejsem si jistá, jestli někdy zmizí.

„Budu v pořádku.“

Její prohlášení mě vytrhne z myšlenek a já se na ni znovu soustředím. Když vidím, jak se jí do jejích krásných rysů vryly vlastní starosti, ale tentokrát o mě, na tváři mi naskočí úsměv.

„Já vím.“ A opravdu vím, že bude v pořádku, ale stejně se mi nelíbí představa, že bude tak daleko ode mě. „Řekni mi ještě jednou, proč musíš odjet na tak dlouho? Chci říct, co vůbec budeš s tetou Lucy šest týdnů dělat?“ zeptám se.

„Já si to tam s Lucy parádně užiju a ty, moje krásná dcero, se budeš chovat jako sedmadvacetiletá svobodná žena, kterou jsi. Budeš chodit ven s kamarádkami... nebo si najdeš muže... se kterým strávíš volný čas.“

Zavrčím. Nemůžu si pomoct. Bohužel nemám žádný společenský život, protože mě všechny kamarádky přestaly zvát ven, když máma procházela jednotlivými fázemi léčby a moje odpověď na jejich všechna pozvání musela být vždycky záporná.

A trávit čas s mužem? Ne, děkuji pěkně. Už jsem to zažila a nechci to znovu opakovat.

„Nebuď tak zarputilá. Mohla by ses alespoň znovu pokusit chodit na rande.“ Povzdechne si.

„Mami, měla jsem možnost poznat dost mužů a všichni jsou stejní, jeden jako druhý. Nejspíš vůbec už neexistují žádní správní muži.“

„Ale to není pravda, pořád existují hodní kluci, Penny. Jen je musíš začít hledat.“

„A kde bych podle tebe měla jednoho takového hodného kluka najít, mami?“ Povytáhnu obočí. „Na seznamovací aplikaci, kde kluci hledají známost na jednu noc? Nebo v baru, kde jsou chlapi opilí... a taky  chtějí si jenom rychle vrznout?“

„Nebuď chytračka. Můžeš se s někým seznámit v obchodě.“

„V obchodě?“

„Ano, to se stává pořád.“

„Tak to bych si tedy měla najít letní brigádu v obchodě s potravinami. Abych byla připravená, až bude nějaký pan Úžasňák z Hallmarku potřebovat galon mléka.“ Zasměju se, když po mně hodí jeden ze svých nařasených polštářů.

„Jen říkám, že si můžeš najít nějakou zábavu, zatímco budu pryč, která nebude zahrnovat sezení na gauči v pyžamu a sledování dokumentů o světových válkách a starověké historii jako nějaká sedmdesátiletá stařena.“

„Historie je důležitá.“

„Jasně.“ Usměje se, pak její tvář změkne, ale tón zvážní. „Prosím tě, začni dělat i něco zábavného, ano? Třeba jen jednu věc. A potom mi o tom můžeš všechno povyprávět, až se vrátím, ano?“

„Dobře, najdu si něco zábavného, co budu dělat, zatímco budeš pryč.“

„Děkuji.“ Nakloní se, aby se dotkla prsty mé tváře, a pak se podívá na svůj kufr. „Teď mi pomoz tohle všechno sbalit, abych se mohla dostat na letiště.“

„Máš asi pět hodin čas, než ti letí letadlo.“

„Ano, ale možná si budu chtít dát kafe nebo si něco koupit, než nastoupím do letadla. Navíc nechci spěchat.“

„Dobře, dobře, sbalíme tě, jen abys mě mohla dřív opustit.“ Trucuju a poslouchám její smích, když se posadím. Pravda je, že se mi nelíbí, že odjede, ale zároveň jsem ráda, že bude moci strávit čas s tetou a babičkou v New Yorku, i když mi bude chybět. Chvíli jsme nevěděly, co nás čeká v budoucnu, takže to, že může cestovat, je sakra dobrá věc a já vím, že tenhle výlet moc potřebuje.

Navíc mám své vlastní plány.

Poslední rok, kdy máma podstupovala léčbu, jsem komunikovala s cestovní kanceláří a plánovala cestu do Paříže – kam se toužila máma vždycky podívat od té doby, co si pamatuji. Chtěla jsem ji tímhle výletem překvapit, až budeme mít skutečně potvrzené, že je zdravá. Takže až se vrátí z New Yorku, budu mít pro ni překvapení, že jedeme na její vysněnou cestu. Deset dní v Paříži, budeme bydlet v luxusním hotelu blízko Eiffelovy věže, budeme jíst a pít do sytosti. Uvidíme na vlastní oči zblízka celou tu historii, kterou tolik miluju.

Jsem nadšená a vím, že až se to dozví, nejspíš omdlí naprostým štěstím.

Ale nejdřív musím zvládnout několik následujících týdnů, protože abych mohla zaplatit celý výlet, musela jsem si najít letní práci. Měla jsem v plánu pracovat v jednom z místních podniků poblíž mého bytu, ale pak se mi ozvala kamarádka z vysoké školy Christy a nabídla mi místo dočasné asistentky. Právě se jí narodilo dítě a potřebovala někoho, kdo by ji zastoupil, zatímco bude na mateřské dovolené. A protože si tímhle záskokem vydělám mnohem víc než třeba prací v kavárně, přijala jsem moc ráda její nabídku.

Ale jsem trochu nervózní. Kancelářskou práci jsem nedělala od té doby, kdy jsem ukončila vysokou školu. Jediné, co si pamatuju, je, že jsem ji nenáviděla každou vteřinu. Nebylo nic horšího než chodit do práce a potýkat se s firemní politikou a různými typy chování kolegů. Navíc přiznávám, že nemám praxi v jednání s dospělými, protože většinu dne trávím krocením šesti a sedmiletých dětí. Ale pořád si říkám, že když zvládám všechna ta dramata, která se denně odehrávají v mé třídě, měla bych být s dospěláky v pohodě.

Nebo v to alespoň doufám.

Jediná věc, která mě trochu znepokojuje, je skutečnost, že ten člověk, kterého Christy původně najala, aby ji zastoupil, nečekaně odešel, a když jsem se jí zeptala proč, změnila rychle téma a pak se vyhnula rozhovoru úplně, když jsem se k němu znovu chtěla vrátit. Její šéf je nějaké velké zvíře a je v pořádném balíku, takže si dokážu představit, že on byl důvod, proč ten člověk odešel s okamžitou výpovědí. Proto si nedělám moc naděje ohledně toho, co mě tam čeká.

Ale třeba se mýlím. Třeba je šéf úžasný a já jen přeháním. To, ale ukáže až čas.