Chris - 2. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

O sedm let později…

Pro muže jako je Christopher Guzzi přicházelo pohodlí snadno. Obvykle. Nejvíc mu vyhovovalo být obklopený lidmi, kterým důvěřoval – nebo lépe těmi, které miloval. Pro začátek svou rodinou. Když to byli jen oni, bratři a táta nebo máma a on, pak si svou masku nenasazoval.

Tu, kterou nosili všichni synové Guzzi.

Donovo dítě.

Mafián.

Řádný Guzzi.

Vždy ho ohromilo, že když se lidé dívali zvenčí dovnitř, viděli perspektivu jeho rodiny, kterou během let formovali a zdokonalovali. Nedotknutelnou. Nesmírně bohatou. Nebezpečnou. Vůči všem ostatním tací museli být, představovat impozantní zeď mafiánského Dona a armády synů sešikovaných na ochranu jejich organizace a dědictví.

Protože si všichni uvědomovali, co by se jinak stalo. Pokud někdo nemohl mít to, co měl, pak musel být tím, čím byl. Famiglias jako oni se nedržely na vrcholu, protože by byly slabé, a Bůh věděl, že Guzzi rozhodně slabí nebyli.

Když však byli všichni sami, dveře se za nimi zavřely a v soukromí byli jen tátou a syny, pravidla se změnila. Masky odešly a stěny klesly. Chris, kterému bylo pouhých třiadvacet let, si bez pochyb užíval své pozice mladého mafiána v tátově Cosa Nostra.

Tohle měl také rád.

Snadný hovor s tátou o čemkoli, nejen o byznysu. Nejstarší bratr Marcus se smál z místa, kde seděl na rohu tátova dubového stolu – protože kurva, bylo vzácné, aby se Marcus uvolnil. Ne, když byl až příliš zaneprázdněný být jako tátův nástupce.

Občas to vypadalo, jako by mafie převzala každý aspekt jejich života, kontrolovala, jak se musí chovat i k sobě navzájem, a stírala hranice mezi byznysem a krví. A pak byly okamžiky jako tyto, kdy se všichni vrátili zpátky na zem a připomněli si, proč tu byli.

Byli rodina.

A tací byli nejlepší.

Bůh chraň duši, která by si myslela, že ji zničí.

Gianův – tátův – smích pohasl nad vtipem, který Marcus vyslovil, a pohledem se obrátil na Chrise na druhé straně stolu. „Mluvil jsi se svým bratrem?“

Chris měl čtyři bratry, a přesto, když mu někdo položil takovou otázku, znamenalo to, že se ptá na jeho jednovaječné dvojče, Corrada. Jeho dvojče bylo ze všech bratrů tím jediným, kdo se rozhodl nevstoupit do rodinného byznysu. Ne, že by ve svém životě, co se zákona týče, mířil rovným směrem – stále se pohyboval na hodně ilegální stránce života, ale nebylo to v rámci mafiánském žebříčku.

„Ano, právě chytil let do New Yorku,“ řekl Chris. „Moc toho neřekl, možná byl roztržitý.“

Marcus se uchechtl. „To se vsadím.“

Chris střelil po bratrovi pohledem.

Marcus jen pokrčil rameny.

„No tak,“ zamumlal Gian.

„Stále se snažím přijít na to, jak to funguje, to je celé.“

„Dokud jim to bude fungovat, je to to jediné, na čem záleží,“ vrátil se Chris k Marcusovi.

„Já se dobře nedělím,“ poznamenal Marcus. „Nejsem si jistý, že by to pro mě fungovalo.“

Chris o tom zapřemýšlel.

„Jo, to ani já,“ zamumlal.

Jeho dvojče se nějak ocitlo zamilované a ve vztahu se dvěma lidmi. S Alessiem a Ginevrou. Chris věděl, jaké sexuální preference Corrada po většinu života provázely a pronásledovaly, protože nikdy nevypadal, že by zapadal do zbytku rodiny nebo jejich života, a byl šťastný, že našel lidi, ke kterým patřil. Co víc bylo potřeba říct?

Rozuměl, jak ten tříčlenný vztah fungoval?

Ne.

Chtěl?

Znovu ne.

Nebyl to jeho život, domov nebo postel.

Tak prosté.

A nechtěl, aby o tom diskutovali další lidé, když součástí té diskuze nebyli Corrado, Alessio nebo Ginevra osobně. Dobré vychování a tak.

Správně?

„Kromě toho, pokud se chceš na něco zeptat ohledně Corrada,“ řekl Marcusovi, „tak se můžeš zeptat jeho. Nebo Lese – je dost otevřený o tom mluvit.“

Marcus zamrkal. „Pravděpodobně ne.“

„Tak nespekuluj.“

„To je fér,“ řekl Gian, čímž se vložil do diskuse. Na stole mu však zazvonil telefon. Než hovor zvedl a přiložil si telefon k uchu, podíval se na své syny a na oba ukázal prstem v mlčenlivém gestu ticho. „Bonjour, ciao, tady Gian.“

Trvalo mu jen okamžik, než uslyšel, kdo je na druhé lince. Pak se natáhl, stiskl tlačítko hlasitého odposlechu a telefonu uložil zpět do kolébky. Hlas, který naplnil kancelář, byl ten, který Chris už nějakou dobu neslyšel, a stále si nebyl jistý, jak se cítil, když ho slyšel.

Předpokládal, že šlo o celou směsici věcí.

Jen pár z nich bylo dobrých.

„Máš chvilku na popovídání, Giane?“ zeptal se Dare.

„Pár – jsou tady dva chlapci.“

„Kteří?“

„Marcus a Chris. Co pro tebe můžeme udělat?“

Chris se táty nikdy nezeptal na podrobnosti o tom, jak se dostal do kontaktu s Darem – vypadalo to, že nikdo neznal jeho příjmení – ani na všechny jemnější detaily jejich byznysu, ale nějak k tomu muselo dojít. Gian skončil jako jeden investor, který stál na čele velkého množství hotovosti, která financovala byznys, který teď ovládal Dare a jeho partner.

Říkali mu Liga.

Organizace, která cvičila vrahy, jako byl jeho bratr Corrado, a pak je v aukci prodala tomu, kdo udělal nejvyšší nabídku. Jistě, Liga měla také své vlastní týmy vrahů, kteří pracovali pouze pro Ligu, a nezávislé dodavatele, znovu jako Chrisovo dvojče a jeden z Corradových milenců, Alessio.

Skutečné peníze ale vydělávali zejména v aukcích. Prodávat jedince s dovednostmi, kteří by na požádání dokázali kohokoli zabít stovkou nejrůznějších způsobů.

Chris byl jedním z těch lidí – trénoval s Corradem, protože si sakra nedokázal představit, že by své dvojče nechal v něčem jako Liga bez někoho, kdo by mu kryl záda. Vždycky na své dvojče dohlížel.

Liga pro něj nebyla a poměrně rychle si to uvědomil, ale smlouvu dodržel. Absolvoval roční výcvik, zůstal tam další rok pracovat v týmu s bratrem a ostatními, ke kterým ho umístili, a pak se v devatenácti vrátil zpátky domů.

Nebyl jako oni.

Chtěl být mafiánem.

A také se jím stal.

„Mám problém,“ řekl Dare, „a myslel jsem, že by mi mohlo pomoci utřídit si myšlenky díky tomu, že získám tvůj názor na to, co bych s tím měl udělat, Giane.“

„Povídej.“

„Přišla práce. Klient není nový, respektive jeho rodina ne.“

„Kdo?“

„New York – Marcellos.“

Gian se ztěžka nadechl a s propletenými prsty se opřel do křesla. Nepodíval se na žádného ze synů, ale Chris nepotřeboval vidět tátovy oči, aby pochopil, co si myslel, když do hry vstoupilo to jméno. Ach, jistě, jejich rodina se s Marcello Cosa Nostra v New Yorku přátelila. Jednalo se největší mafiánskou organizaci v Severní Americe, takže bylo vždy lepší být s nimi na stejné straně.

Tátovu reakci bezpochyby vyvolalo to, že přemýšlel, co byl ten problém. U Marcellos nemohlo jít o nic malého. Tam to bylo vždy všechno nebo vůbec nic. Nic mezi tím pro ně neexistovalo a to bylo jedním z důvodů, proč je Chris ve velkém schématu věcí respektoval.

„A?“ zeptal se Gian.

„Potřebují provést znovuzískání člověka,“ řekl Dare, „což na první pohled vypadá jednoduše – je to specialita mého týmu, že?“

„Vypadá to jako jejich zaměření, ano.“

„Až na detaily, které tuto práci dělají problematickou. A kromě těchto problémů mám ještě další problém.“

„Což je co?“ zeptal se Gian. „Protože můj návrh, Dare, by bylo dát rodině Marcellos, co chtějí, a tím se jich zbavit ze zadku. Nejsou typem lidí, se kterými by se dalo vyjebat, a nesnesou, abys škubal jejich řetězy, pokud chápeš, kam mířím. Zatímco s nimi jednáš, ber to v úvahu.“

„To beru,“ zamumlal Dare, „o to nejde.“

„Dobře, co tedy?“

„Aukce, Giane.“

„Aha,“ řekl táta s povzdechem a prsty si masíroval spánky. „Správně, ty jsou příští měsíc.“

„A hlavní tým – ten, který bych použil pro tuto práci – bude příští měsíc poslaný do Ruska na úkol s osvobozením vězně. Potřebujeme někoho, kdo nejprve určí cíl a získá co nejvíce informací. Pak shromáždíme, koho a co potřebujeme. Následně můžeme cíl dostat, ale ne dříve. Možná dva měsíce, nebo o něco méně. Nemám nikoho, kdo by se pro tuto práci hodil. Až na Corrada a Alessia.“

„Zvládnu to,“ řekl Chris.

Toho, že to řekl, rozhodně nelitoval. Jakmile slova vyslovil, všechny oči v místnosti se obrátily na něj. A dokonce i muž na telefonu se při prohlášení odmlčel.

„Co?“ zeptal se.

„Pro Ligu jsi nedělal práci od svých devatenácti let,“ řekl táta.

„Je to jako jízda na kole,“ odpověděl Chris, „spadneš a nasedneš zpátky.“

Správně.

Jako jízda na kole.

Chris promluvil hlavně proto, že nechtěl, aby bylo obtěžováno jeho dvojče a ta zkurvená zakořeněná potřeba v bytosti pečovat o Corrada a dávat na něj pozor – i když dvojče nemělo ponětí, že to dělal – byla zakořeněna hodně hluboko.

Za to vinil genetiku.

A tátu.

„To je… to bude vlastně můj návrh,“ řekl Dare a z reproduktoru se znovu ozval jeho hlas. „Protože s tvým vlivem a jménem, Giane, by bylo zatraceně snazší infiltrovat organizaci, kde se domníváme, že se cíl nachází.“

„O čem to kurva mluvíš?“ zeptal se Gian.

„Kdy se vy dva můžete dostat do Vegas na řádnou instruktáž?“

Gian se podíval na Chrise.

Pokrčil rameny.

„Brzy jsou Vánoce,“ řekl Gian.

„Hned po Novém roce?“

Chris kývl směrem k tátovi. „Po Novém roce je to v pohodě.“

„Dobře. Zařídím to s Marcellos.“

Hovor skončil dřív, než se kdokoli rozloučil. Ne, že by to Chrisovi nebo tátovi vadilo. Marcus pokračoval v popíjení sklenky whisky, aniž by se do toho obtěžoval jakkoli vložit.

„Jsi si jistý, že chceš ten úkol přijmout?“ zeptal se Gian Chrise. „Máš také povinnosti k la famiglia, synu. Jsem si jistý, že bych to na pár měsíců zvládl, ale o tom to není. Chci, abys měl jistotu, že tohle je to, co chceš udělat.“

Táta dával na své chlapce vždycky pozor.

To Chris oceňoval.

„Proč ne?“

Jo, proč ne?

Vypadalo to jako příběh jeho života.

Mohl do něho přidat další kapitolu.

• • •

Liga řídila svůj byznys ze shluku propojených budov umístěných hluboko v pusté zemi Nevady, který nazývali komplex. A upřímně řečeno, Chris si myslel, že jméno vzhledem k jeho obrovské velikosti sedělo. Muselo se vzít v úvahu, že všechno a cokoli, co Liga potřebovala k hladkému fungování, bylo přímo uvnitř komplexu.

Trénoval zde. Tady se zlomil. Za těmito zdmi žil – jedl, spal a přežíval. Byl si jistý, že navzdory době, kdy tu zůstal a pracoval, neviděl každý čtvereční centimetr toho místa.

V průběhu let také mnohé přistavěli a přestavěli, aby komplex vyhovoval jejich účelům. Bylo to už nějakou dobu, co naposledy navštívil odlehlý shluk propojených budov, takže až do doby, než se ocitl v dotyčných dveřích přímo proti sobě, netušil, že sem přidali í bazén olympijské velikosti.

Díval se na klidnou modrou vodu, vynervovaný černým obkladem na dně bazénu. Vodě to dodávalo bezedný efekt, což vyhnalo jeho úzkost až na střechu.

Pokud mu voda kurva sahala nad hlavu, byla příliš hluboká. Jako dítě skoro utonul, což v něm zanechalo paranoiu a strach z vody. Snažil se to před ostatními skrývat, ale jeho rodina to věděla.

A Liga.

Také o tom věděli.

Jeden z mnoha důvodů, proč byl v takovém konfliktu, když byl zpátky uvnitř této budovy. I když si vážil všeho, co pro něj tady udělali a co ho to naučili, stále odcházel z tohoto místa s více jizvami, než by dokázal spočítat. Některé z nich, více než jiné, mu z myšlenek nikdy nezmizely příliš daleko.

Jejich motto?

Zlomit tělo, zlomit mysl.

To mu udělali.

Zas a znovu.

„Chrisi,“ zamumlal Gian.

Poprvé se odvrátil od bazénu a uvědomil si, že než míjel místnost, aby se podíval dovnitř, se úplně zastavil. Táta, na chodbě o pár kroků dál, čekal se zvednutým obočím, až se dostane přes tu… věc.

„Omlouvám se,“ vyhrkl Chris, „jdu.“

Gian přikývl, ale neřekl nic o vodě ani o zjevném problému, který měl Chris s tím, že byl blízko ní. V tomhle ohledu byl táta dobrý a Chris to respektoval. „Dare čeká spolu s ostatními. Nenechme je čekat dál.“

Správně, správně.

Důvod, proč byli tady.

Věděl, že táta měl dobrou připomínku a že Marcellos byli tak laskaví, že jim umožnili uspořádat toto setkání až po svátcích, takže se donutil odpoutat pozornost od toho zkurveného bazénu. Tátu mlčky následoval novějšími chodbami komplexu, které neznal, protože je majitelé přidali teprve během minulého roku.

Netrvalo dlouho a stáli ve dveřích Dareovy kanceláře. Skupina uvnitř, celkem čtyři lidé, se otočili, aby je pozdravili, i když žádný z nich neměl úsměv ve tváři.

Bylo to vážné, hm?

Chris všechny muže poznal, ale z odlišných důvodů. Darea, který stál za svým stolem, protože byl nějakou dobu jeho šéfem a stále byl tátovým obchodním partnerem na tomto místě. Creea, domorodého Američana s rukama sepjatýma za zády, který stál před řadou obrazovek, na kterých byl letecký pohled na to, co vypadalo jako mapa, protože to byl on, kdo ho tady trénoval.

Zbývající dva muže, Danteho a Andina Marcello, znal díky byznysu – Cosa Nostra. Vědělo se o nich, že jen zřídka opouští New York, ale hlavně to, že nejezdí do Nevady, takže si myslel, že tato práce pro ně byla důležitá.

„Gian a Chris, že?“ zeptal se Dante a zadíval se na ně.

Chris přikývl. „To jsem já.“

„Neplést si s jeho dvojčetem, které –“

„Není tady,“ vložil se Chris a věnoval Andinovi Marcello pohled, který by dokázal umlčel i ďábla. Pochopil, že ten muž měl s jeho dvojčetem problémy a nestál o to, aby je slyšel. Kurva nikdo, bez ohledu na to, jaké bylo jeho příjmení, by o jeho dvojčeti nemluvil, ne, pokud by mu nebyl kurva tváří v tvář. „A máme tu co dělat, ne?“

„Máme,“ řekl Dare zpoza svého stolu, „a než začneme, čekáme na vás všechny.“

„Omlouvám se, že tě nechávám čekat,“ řekl Gian a pokynul Chrisovi, aby vstoupil do kanceláře jako první, „můžeme začít?“

Jakmile společně vstoupili do kanceláře, Dare zvedl ovladač na stole a namířil ho na obrazovku. Když stiskl tlačítko, obraz se změnil. Objevil se na něm Andino ve smokingu, žena v bílých svatebních šatech a mezi minim byla malá dívka, kterou držela černovlasá nádherná žena se širokým úsměvem ve tváři.

A Bože jo, slovo nádherná nebylo vůči té ženě spravedlivé. Jemné rysy ji rozjasňoval radostný úsměv a černé vlasy se jí pod sluncem leskly. Vysoká s křivkami, kdy levandulové šaty, které si pro ten den vybrala, ji obepínaly tělo a dokonale vystavovaly nohy.

Chris si myslel, že ten, kdo to vyfotil, dokázal zachytil ženinu krásu, její sebevědomí a ženskou přitažlivost.

Solidní výkon.

„Valerie Lòpez,“ řekl Cree, když Dare zůstal zticha. „Dříve Gomez, ale po svatbě, ke které byla donucena s Jorgem Lòpez, změnila příjmení. Bylo to v době, kdy jí bylo patnáct, když kartel v Mexiu zabil její matku, což se stalo prostředkem k vydírání jejího otce. Nebo, to jsou detaily, které máme.“

„To je to jediné, co jsme měli,“ zamumlal Andino.

„Správně,“ řekl Dare a kývl k Andinovi, „a to je to, na čem pracujeme. Podle toho, co jsme pochopili, v době, kdy jí bylo kolem šestnácti, otěhotněla a utekla od svého manžela a kartelu. Našla si cestu do Států a my nevíme jak. Co víme, je to, že se její dcera narodila ve Státech a v jistém okamžiku potkala Haven Murphy.“

„Teď Marcello,“ dodal Andino potichu.

To jméno v něm rozeznělo zvony.

Chris se podíval na Andina. „Tvá novomanželka?“

Andino přikývl. „Ty dvě byly náhodou jistou dobu před tím, než jsem se objevil, spolubydlícími. Valeria pracovala pro Haven a když se Haven jednou v noci vrátila domů… vypadalo to, že se Val zvedla a odešla, a také –“

Dare stiskl tlačítko a na obrazovce se objevila fotka samotné holčičky, kterou Valeria držela na fotce ze svatby. „Její dcera Maria. Věk šest let. Na tu holčičku momentálně nemůžeme nikde nic najít. Žádné školní záznamy v Mexiku, žádné lékařské záznamy a… jo.“

Chris, zatímco si prohlížel černovlasé hnědooké dítě, ztěžka vydechl. Na fotce vypadala na pět let. Maximálně. Roztomilá, se širokým zubatým úsměvem a rukama vysoko ve vzduchu, když se jí žluté letní šaty roztočily kolem nohou.

„Jejím otcem je Jorge Lòpez,“ řekl Dare, „ale co je důležité… Valeria utekla z kartelu, víme, že byla donucena se provdat, a v jistém okamžiku ji znovu sebrali. Máme všechny důvody věřit, že je zpět v kartelu.“

„Mohla by tam chtít být?“ zeptal se Chris.

„Možná,“ odpověděl muž, „ale to musíš zjistit, až se dostaneš dovnitř, ne?“

Gian si na místě vedle syna sám pro sebe zabručel. „A proto tu chceš mě, že? Tím, že jsem boss Guzzis, nejsem papírově spojený s Marcellos jako obchodní partner, takže by nečekali, že tam půjdu za ní. Mohl bych využít svůj status a území jako obchodní transakci pro ně, že?“

„Neměli by podezření, že se něco děje, ne.“

Chris se podíval na dva muže Marcello, jako by to byla jejich práce. Přišli sem s tím a chtěli tu ženu získat zpět. „Proč je důležitá? Manželka vůdce kartelu… která si zahrává s ohněm. Znám podrobnosti o kartelu Lòpez. Jorge je nejstarší syn, a teď, když se jeho otec před lety stáhl, toho převzal víc. A ty chceš… co, sebrat mu manželku a dítě?“

Andino se zvednutým obočím odpověděl: „Respektuji tu váhavost, ale ta žena nikdy nežádala o život, který jí dali. Z toho, co mi vysvětlila moje žena a co jsem pochopil, Val byla v pohybu celé roky, což znamenalo, že musela před něčím utíkat.“

„Nebo někým,“ dokončil Chris.

„Pravděpodobně Jorgem,“ souhlasil Andino. „Val a Haven… musím vědět, zda je Val tam, kde chce být, zda je v bezpečí a šťastná. A pokud ano, dobře, necháme to být. Ale pokud není a pokud potřebuje pomoc, jsi tady, abys to udělal.“

Chris s odkašláním krátce přikývl. „Dobře.“

Dare se na něj podíval. „Takže tedy práce?“

„Ano, práce.“