Chris - 1. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Nádherné rozptýlení skrývalo ty nejhorší zločiny.

Hosty v jídelně se stěnami pokrytými drahými uměleckými díly vítal stůl zahalený do hedvábí a plný jídla připraveným známým šéfkuchařem. To dokázalo, že ostatní lidé, kteří seděli u na večeři stolu na večeři, zapomněli, že mladá dáma – která byla stěží ženou – naproti sobě, byla jen před pár měsíci ve zprávách.

Nepamatovali by si, jak se její tvář objevila po vraždě její matky – manželky významného mexického politika – ve zprávách. Nevypadali, že by si pamatovali, jak jen o měsíce později prošla uličkou, kdy jí v té době nebylo ještě ani šestnáct, přinucena vzít si syna muže, který je na tuto večeři pozval.

Na ničem z toho jim nezáleželo.

Peníze mluvily.

A očividně říkaly velice hezké věci.

Stejně jako hedvábné prostírání, kýžené umění, lahodné jídlo a nádherní lidé oblečeni ve svém nejlepším oblečení s třpytivými diamanty vystavenými na těle, aby dokazovali své postavení a bohatství. To vše se jim stalo příslibem. Dokud tito lidé pomlčeli o ostatních problémech u stolu, jako byla Valeria, pak by Lòpez udělali dohodu.

To měli rádi.

Dohody.

Lépe známé jako úplatky nebo vydírání. Záleželo na preferencích jejího manžela a jeho otce nebo na jejich potřebách. Když byl na druhé straně tohoto stolu její otec, chtěli slib, že jim pomůže pašovat jejich nelegální drogy do Spojených států, protože měl konexe na hraniční kontrolu.

Otec řekl ne.

Zabili mu manželku.

Otec pak souhlasil.

A pak vzali také ji a donutili ji provdat se za nejstaršího syna vůdce kartelu Lòpez. Způsob, jak dovést svůj bod až do konce, usoudila. Protože to bylo to, čím byla.

A teď z ní byla trofej.

Nádherná věc.

Něco, co vlastnit.

„Sonreírse,“ řekl Jorge k ní, směrem nalevo. Španělský rozkaz, aby se usmívala, vyzněl temně a drsně, dokonce i když to zamumlal jen pod vousy. Neustále ji sledoval, a pokud se nechovala tak, jak chtěl, dal to najevo. Prsty ji pod stolem sevřel kolem stehna a zaťal je tak silně, aby se rychle nadechla. „Teď, Valerio.“

Pohledem přejela po lidech u stolu. Byznys, řekli jí. Správně, spíš způsob, jak manipulovat a získat to, co rodina Lòpez potřebovala, aby mohla bez problémů dělat svůj byznys. Dneska večer to byli policisté ve vysokých mocenských funkcích. Důstojníci, kteří řídli podřízené pod sebou, což jen dále korumpovalo systém, ale kartelu to umožňovalo dýchat o trochu lépe.

Takhle to fungovalo.

Když manželka jednoho důstojníka odvrátila svou pozornost od Valeriiny švagrové, Abril, k lidem na druhé straně stolu, usmála se. Seděla tam celá zatracená rodina – od tchána Martína až po Jorgeho mladšího bratra Samuela. Udělali vše proto, aby vtáhli tyto lidi do svých pastí, aniž by jako první použili násilné prostředky – obvyklý způsob kartelu.

Když je někdo odmítl, věci se zvrtly. Valeriina rodina toho byla dobrým příkladem.

Martine,“ řekla žena jejímu tchánovi a až trochu moc široce se usmála, „musíš být potěšený, sí?“

Jakže se jmenovala?

Missy?

Mnohem víc americké jméno než mexické. Občanka obou zemí, pokud by věřila tomu, co jí manžel o hostech řekl dříve, takže se konverzace po většinu večeře přelívala tam a sem mezi angličtinou a španělštinou.

Ne, že by se Valeria měla zájem se do ní zapojit.

„Potěšený z čeho?“ zeptal se Martín a naklonil sklenici vína, aby se napil.

Ze všech lidí u tohoto stolu Martína nenáviděla nejvíc. Těžký úkol, aby ji nějak potěšil, pokud vezmeme v úvahu, že se provdala za jeho syna, muže, který ji bil, aby ji udržel v lajně. Sňatek navrhl poté, co zabil její matku, jako by to měli očekávat.

Přesto ho za to vinila.

Za tohle všechno.

Missy na druhé straně stolu s jemný nakloněným brady kývla k Valerii. Úsměv jí dosahoval do očí, jako by skrývala tajemství, ale zatím ho jen naznačovala.

Martín vypadal, že to pochopil.

„Ach, el bebé,“ řekl Martín se zasmáním. Sklenici postavil na stůl silněji, než bylo nutné, čímž jen dokazoval, kolik toho během večeře vypil, a s úsměvem přikývl. „Velice potěšený. Doufali jsme, že to pro nás bude niño. Chlapec. A přesto to vypadá, že to bude holčička, ale to je taky v pořádku.“

Valeria se během večeře ze všech sil snažila na sebe neupozorňovat. Posledních pár měsíců po svatbě ji nedovolili opustit areál Lòpez. Tohle byla to jedna z prvních večeří, kterých se zúčastnila, a její největší obavou bylo to, že se někdo zeptá na jejího otce, vyjádří soucit s matčinou smrtí, nebo dokonce, jako teď, bude chtít probírat její současný život.

Zvedla ruku ze stolu a spočinula s ní na svém břiše. Pod dlaní cítila, jak se holčička pod tím dotekem pohnula, ale jako hodné miminko, kterým se už teď zdála být, se uklidnila a dovolila jí odpočinout si od té trochy nepohodlí z pohybu.

„Gratuluji,“ řekla žena Valerii. „Děti jsou dary.“

„Požehnáním,“ dodal muž vedle ní.

Správně.

Manžel stvořil toto dítě pod násilím a bolestí, ale to neřekla. Bylo znásilnění požehnáním? A kromě toho svou dceru milovala. Milovala ji natolik, že seděla u tohoto stolu, stále se usmívala a držela zatracenou pusu zavřenou, aby ji Jorge později večer, až všichni odejdou, nezmlátil. Pak by tím neublížil ani dítěti.

„Děkuji,“ zašeptala Valeria.

Její první slova při večeři.

Nevypadalo to, že si toho někdo všiml.

Jorge vedle ní ji věnoval napjatý úsměv. Další varování, napadlo ji, ale nemusel ho vyslovil nahlas. Vůbec to nepotřebovala – věděla, co od ní očekával a jaký by byl trest, pokud by selhala.

Dříve ji to děsilo.

Děsil ji.

Teď se jen… obávala.

Hlavně kvůli dítěti, které nosila. Protože co by se s ní stalo, jakmile dá o své přítomnosti vědět světu? Teď jí bylo šestnáct, ale než se dítě narodí, dovrší sedmnáctiny. Ne, že by na tom záleželo, protože jakou kontrolu měla dívka jejího věku nad mužem, jako byl její manžel? O nad šest let starším zločincem, který se s ní oženil jen kvůli postavení, které mu to poskytovalo, a který byl pro své vlastní dobro až příliš moc hladový po moci.

Co mohla dělat?

Jak by před ním mohla tohle dítě ochránit?

Před zbytkem z nich?

„Val, dáš si další skleničku vody?“

Při tiché otázce známého laskavého hlasu se probrala z myšlenek a uviděla švagrovou, jak se zvedla z místa naproti ní. Abril ji věnovala drobný úsměv, ale v jejích očích našla pravdu.

Zmítaly se v nich obavy.

Abril byla o pár měsíců starší než ona a byla jediným člověkem v rodině Lòpez, se kterou se spřátelila. Občas i to dokonce zpochybňovala, protože už nevěřila nikomu. I když Abril neudělala nic, čím by dokázala, že si tu váhavost zasloužila. Pomáhala.

A slíbila, že pomůže ještě víc.

„Vodu?“ zeptala se Abril znovu.

Valeria přikývla. „Ano, děkuji, to by bylo milé.“

Abril, když ji míjela, ji položila ruku na rameno, sklonila se a zašeptala: „Plán se uskuteční dneska večer – dostala jsem zprávu.“

Tak rychle, jako ta slova, která by jí mohla slíbit svobodu, řekla, jídelnu a zbytek lidí opustila. Valeria se podívala na muže po svém boku, aby zjistila, že byl manžel rozptýlený tím, jak se šklebí na mladou manželku úředníka naproti sobě.

Ten úsměv znamenal, že chtěl tu ženu šukat.

Valerii to bylo jedno.

Příslib svobody dokázal přimět člověka k úsměvu, a to bez ohledu na to, jak nebezpečný a šílený byl, dokonce i když neexistovala žádná záruka, že bude plán na útěk fungovat.

Přesto to musela zkusit.

Musela kvůli tomuto dítěti.

„Valerio.“

Doufala, že když se setkala s Jorgeho pohledem, se jí do tváře nepropsala vina. Její rozptýlení mu nikdy neuniklo. Teď ji nepřišla jako nejlepší doba, kdy si zahrávat s ohněm. Prázdný výraz, který měl, říkal, že ona byla to poslední, na co myslel.

Dobře.

„Ano?“

„Jsem si jistý, že ti nebude vadit dneska večer se vrátit domů do areálu samotné, že?“ zeptal se.

Položil to jako otázku.

Nebyla to otázka.

„Samozřejmě, že ne,“ řekla.

„Budu doma na snídani. Postarej se o mé dítě. Pochopila jsi?“

Lépe, než mohl pochopit.

• • •

Když Valeria ve stájích kartáčovala hříbě Butter, dělala, co mohla, aby uklidnila své divoce tekoucí nervy. Butter, teprve dvouměsíční, ji poskytoval důvod, aby v posledních pár měsících navštěvovala stáje v areálu častěji.

Samotný areál, umístěný na dobrých dvaceti hektarech odlehlé, pusté půdy chráněné ozbrojenými strážemi, umožňoval rodině Lòpez soukromí. Na východě by člověk našel útesy, které vedly do rozbouřené nebezpečné mořské vody. Stráže a elektrický ohradník zajišťovaly tu jedinou cestu, která vedla z areálu ven. Dvě větší stodoly, používané jako skladiště a plné drog k pašování, se nacházely dále na západ od areálu, zatímco jejich domy a stáje tvořily malou vesnici přímo v centru.

Nebylo cesty ven.

Nebo to si alespoň mysleli…

Pro uskutečnění toho člověk prostě potřeboval dostatek času a prostředků. Ne, že by jí kdy dřív dali příležitost utéct. Málokdy dokázala cokoli udělat, aniž by kolem sebe měla stráže nebo svého manžela, který by ji sledoval, jak dělá… cokoliv.

Stáje však byly jejím volným časem. Nebo tak to Jorge rád říkal. Koně ho moc nezajímali. Šlo spíš o mazlíčkovský projekt pro jeho sourozence a pár hlídačů, kteří zůstávali na pozemku.

Koně si oblíbila, protože manžela nezajímali. Do stájích, aby se o ně starala, ji nenásledoval, a nevadilo mu, že si jednoho vzala na projížďku – jako to udělala poté, co se té noci vrátila do areálu – pokud s ní byl někdo, kdo na ni dohlížel.

Ale když se starala o koně ve stájích?

Nikoho to nezajímalo.

Tehdy ji nikdo nesledoval.

Zvuk křupajících podrážek bot o zaschlou trávu a seno, které bylo všude okolo stájí z posledního doručení, ji přiměly zpomalit tahy kartáčem po zadní části hříběte. Podívala se přes jeho hřbet právě včas, aby našla Abril vklouznout do stájí.

Abril, oblečená v jezdeckých botách, s helmou v ruce, džínách na dobře tvarovaných nohou a s šátkem, který by ji při vyjížďce zahřál, vypadala připravená vzít koně ven.

„Připravena?“ zeptala se.

Valeria ztěžka polkla. „Viděli tě?“

„Jeden nebo dva z nich.“

Bože.

To Valerii znervózňovalo. Hrozilo, že jí srdce vyskočí do krku. Bylo to možné? Fungovalo by to vůbec?

Netušila.

Ale musela to zkusit.

„Přestaň si dělat starosti,“ zašeptala Abril a zamířila blíž k hříběti a Valerii. „Všechno máme vyřešeno, ne? Vyjela sis na koni a vrátila ses se stráží. Viděli, jak to děláš. A jako obvykle jsi tady a staráš se o koně – nic zvláštního.“

Správně, správně.

„Ale –“

„Ale nic. Uvidí vyjet si ven na koni mně,“ řekla Abril s pokrčením ramen, „a nebudou si myslet nic divného, když tebe uvidí jít do domu.“

Valeria přikývla.

Až na to, že by to nebyla Abril, která by vytáhla ven koně, a nebyla by to Valeria, kdo míří zpátky do domu. Dívky si byly věkově dost blízké a v jistých ohledech se vzhledem k olivově tónované pleti a lesklým rovným, černým vlasům, které jim sahaly až do půli zad podobaly, a pokud se na ně někdo podíval zezadu, zatímco seděly. na koni, nepoznal by rozdíl.

Abril byla oproti Valerii o pár centimetrů vyšší. Oči měla o odstín hnědší než byl Valeriin červenohnědý pohled. Švagrová vzhledově zapadala do své rodinu. Ostrá, hranatá čelist, protáhlé rysy. Valeria měla jemnější, kulatější obličej a nižší lícní kosti, které vždy, když se usmála, ve tvářích vytvořily jablka.

Když se na ně podívali tváří v tvář, bylo jasné, že si ty dvě nejsou vůbec podobné. Ale zezadu a na koni na dálku?

Nikdo by to nemohl říct.

„Někdo tě ale musí vidět vrátit se,“ upozornila ji Valeria. „Nebo budou vědět, že jsi mi pomohla dostat se pryč.“

Když Abril shodila jezdeckou přilbu na podlahu stájí a zula si jezdecké boty, pokrčila rameny. „A to uvidí.“

„Jak?“

„Znáš Juana?“

„Samuelův strážce?“

Švagr měl kamaráda – kamarád byl volný termín, protože Valeria si nebyla jistá, že někdo z lidí v této rodině má někoho, na kom by jim, kromě Abril, záleželo. Pravdou bylo, že Samuel preferoval jednoho strážce z mnoha, kteří se o ně v areálu starali.

„A co s ním?“ zeptala se.

Abril se na ni usmála. „Prokáže mi laskavost, ano? Půjčka za oplátku. Dala jsem mu něco, co chtěl, a on se postará o to, aby mě dnes v noci někdo viděl vracet se pěšky poté, co mě shodil kůň. A teď se tu se mnou převlékneš, nebo budeš dál ztrácet čas?“

Valeria měla mnohem více otázek.

Jaký druh laskavosti?

Co Abril udělala?

„Dobře,“ zamumlala Valeria.

V rohu stání se obě rychle svlékly. Abril se oblékla do oblečení Valerie a ta si na sebe vzala věci švagrové. Netrvalo to dlouho a byly hotové. Valeria se otočila, aby zamířila ke koni na konci stájí, na kterém jezdila nejraději.

„Ne, vezmi si Maple,“ řekla Abril, „je to můj kůň a očekávají, že pojedu na něm.“

„Ale on se nevrátí.“

A Abril Maple zbožňovala.

„To je v pořádku,“ řekla Abril, „jakmile se dostaneš tam, kam máš jít, bude o něj postaráno. Vím to.“

Valeria s přesunutím k druhému koni, který se po nich natahoval, protože byl blízko jeho oblíbený člověk, což znamenalo, že se blíží vyjížďka, zaváhala. Otočila se k Abril a z očí ji unikla první slza. S jejím setřením se neobtěžovala.

„Děkuji, že to děláš.“

Dobře chápala, jak moc Abril riskuje.

Co by to mohlo znamenat, pokud by je někdo chytil…

„Postarej se o mou neteř,“ odpověděla Abril, „a drž se daleko, aby ti už nemohl ublížit, Val.“

„Budu.“

Nebo se o to pokusí.

Všechno to však bylo jen nadějí, přáním a zatracenou modlitbou. Ani na vteřinu nepochybovala, že jakmile se Jorge dozví, že utekla, vydá se za ní. Nikdy by ji nepřestane honit.

Byla pro něj trofejí.

Jeho věc.

Vyhrál ji.

Patřila mu a jen on rozhodoval o tom, kdy ji odhodit na chodník jako smetí. Ale to bylo v pořádku, protože bude utíkat dál a dál. Dokud to bude znamenat, že je její dítě v bezpečí a Jorge mu nemůže ublížit, bude v tom pokračovat.

Až na konec zatracené země.

Abril se podívala na hodinky na svém zápěstí a řekla: „Teď máš jen tři hodiny. Pamatuješ si místo, kde by ses měla setkat s Cruzem? Má pro tebe falešné doklady, které budeš potřebovat, a může tě dostat přes hranice, ale má na to jen malé časové okno, Val.“

„Můžu mu vůbec věřit?“

„Papá zabil jeho otce – udělal by cokoliv, co by šlo proti mému otci nebo bratrům. Všechno jen proto, že byl můj… na tom nezáleží,“ zašeptala Abril se zavrtěním hlavy. V záblesku emoce, kterou projevila, když mluvila o své ztracené lásce, se ukázalo něco, co střežila dokonce i před Valerií, dokud to teď nevyklouzlo ven, jen aby to v mrknutí oka znovu zmizelo. „Bude na místě schůzky, ale jakmile uplyne doba, na které jsme se dohodli, nebude čekat dál. Musíš jít, tak jdi.“

„Správně,“ řekla Valeria. „Teď nebo nikdy.“

„Hodně štěstí.“

Ta slova – hodně štěstí – zněla Valerii v mysli ještě dlouho poté, co vzala Maplea ze stájí a zamířila k útesům na východ od areálu. O dvě hodiny později, když ji bolela záda, měla pocit, že se jí v nohách přerušil krevní oběh a žaludek se jí svíral, na ta slova stále myslela.

Maple ani na okamžik nezpomalil.

Tma zčernala.

Valeria o těch slovech přemýšlela.

Hodně štěstí.

Štěstí si ji zatím nikdy nenašlo.

A i když s každým cvalem Mapleových kopyt o zem cítila příslib svobody, stále jí to připadalo jen dočasné.

Jak dlouho by mohla utíkat?

Jak dlouho bude trvat, než ji Jorge najde?