Reckoning - 2. kapitola

Překlad: Kerris

Kor.: Evudar

V domě to páchlo smrtí, krví, močí a náhodnými policisty, v tomto pořadí. Bones zavrčel, když klečel vedle jedné z červenohnědých skvrn na podlaze.

„S tím smradem od všech těch policajtů tady uvnitř se divím, že jsi vůbec dokázal rozluštit vůni LaLauriesových.“

Jelani zůstal nahoře na schodech a neodvážil se sejít dolů do přízemí.

„Nebyli jen tam dole. Spali v posteli tady nahoře,“ Jelani ukázal na pokoj na konci chodby, ‚a seděli tady na gauči,‘ a ukázal ztuhlým prstem na místnost, kterou Bones považoval za obývací pokoj.

Bones se zhluboka nadechl a v duchu si zaznamenal všechny pachy. Pak vyskočil po schodech jedním skokem a všiml si, jak Jelani nechtěně ucouvl, když se na něj podíval.

Jasně. Není třeba mu připomínat, co už nemůže dělat.

„Postel a gauč, říkáš?“ zeptal se Bones a zpomalil krok, aby se pohyboval stejně pomalu jako lidé. Gauč stál čelem k televizi a z balkonu vlevo byl výhled ven. Bones k němu přistoupil a znovu se nadechl, vnímajíc rozdíly – i podobnosti – oproti vůním v přízemí.

„Majitelka bytu. Ta dívka. Našli její tělo někde jinde?“

Jelani se na něj lehce usmál. „Proč si myslíš, že to nebyl byt toho chlapce?“

Bones na Jelaniho vrhl podrážděný pohled. „V celém bytě je ženská vůně. Tady ten kluk nebydlel, i když v prvním patře je hlavně jeho krev.“

„V ložnici je fotka té dívky.“ Jelaniho hlas zněl neutrálně, jako by mluvili o počasí. „Je krásná. Představuju si, že je ještě naživu. Prozatím.“

Bones na Jelaniho zíral. Všechny jeho instinkty mu říkaly, že ten ghúl něco skrývá. Bones si říkal, jestli tu dívku neznal. Jelani se choval, jako by ho to vůbec netrápilo, ale z jeho pachu byl cítit strach… a nenávist. Kdyby byl citově vázán na majitele bytu, dávalo by to smysl.

Nebo se mohl jen bát toho, co se stane, pokud Bones nedokáže zabít LaLaurieovy do Marieina návratu. Vzhledem k tomu, že Marie mu svěřila velení, bylo by to považováno za Jelaniho selhání.

„Nikdy jsi mi neřekl, jak znáš vůni Delphine a Louise,“ poznamenal Bones.

Jelaniho tváří se mihlo něco, než se opět stala hladkou jako tmavé sklo.

„Oženil jsem se v šedesátých letech devatenáctého století,“ odpověděl Jelani. „Byla otrokyní v domě v St. Francisville, kam náhodou uprchli LaLaurieovi poté, co opustili čtvrť. Zatímco jsem bojoval v armádě Unie, Delphine a Louis mučili a snědli mou ženu. Dorazil jsem příliš pozdě, abych ji zachránil, ale nikdy nezapomenu na jejich pach.“

Bones ani nemrkl. „Tvoje ruce a nohy?“

„Amputovali mi je po bitvě u New Market Heights. Řekli mi, že je zázrak, že jsem vůbec přežil. Veličenstvo mě pak na mou žádost proměnila. Chtěl jsem žít dost dlouho, abych jednoho dne viděl LaLaurieovi zemřít.“

Jelaniho výraz byl nyní čistě vzdorný, jako by očekával, že ho Bones bude kritizovat za to, že se stal ghúlem pouze kvůli pomstě.

„Byl jsem proměněn v upíra proti své vůli,“ odpověděl Bones vyrovnaně. „Dlouho mě to štvalo, ale pak jsem se přes to přenesl. Nemůžeme změnit to, jak jsme skončili, tak proč se tím trápit? Pokud hledáš soud, hledej jinde.“

Jelani vypadal překvapeně. „To jsem o tobě neslyšel,“ zamumlal.

Bones se krátce zasmál. „Proč bys měl? Není to zrovna příběh, který by se vyprávěl, že?“

„Nenávidíš za to svého stvořitele?“

Nenáviděl jsem ho.

Bones nenáviděl Iana za to, že ho proměnil v upíra. Ale Ian to neudělal ze zloby – udělal to z jakési pokřivené vděčnosti. Kdyby Bones s ním nesdílel své skromné jídlo, Ian by zemřel na dlouhé cestě z Londýna do trestanecké kolonie v Novém Jižním Walesu, kde se poprvé setkali jako vězni.

Ale Bones se o tom Jelanimu nechtěl svěřovat. Neměl důvod vyprávět takové detaily ghúlovi, kterého sotva znal.

„Už mě ta nenávist přešla,“ řekl Bones.

„Máš dům ve městě,“ poznamenal Jelani a změnil téma. „Zůstaneš tam?“

Bones pokrčil rameny. „Po dnešní noci už ne. Jestli mě budeš potřebovat, zavolej mi na mobil. Dám ti vědět, až bude po všem.“

Jelani se usmál, ale byl to chladný úsměv. „Nepodceňuj je. Delphine unesla toho kluka během večerní procházky po čtvrti. Viděli ho odcházet s tmavovlasou dívkou hned po tom, co se prohlídka zastavila u jejího bývalého sídla.“

Má zvrácený smysl pro humor, co?, pomyslel si Bones sarkasticky. Jejich starý dům byl asi poslední místo, kde by čekal, že LaLaurieovi budou lovit, ale Bonesovi to hodně napovídalo. Byli arogantní, což bylo dobré. Arogance a pocit neporazitelnosti byly dva velké body, které hovořily v jeho prospěch, aby je zabil.

„Kolik ghúlů a upírů žije ve městě?“ zeptal se Bones.

Jelani chvíli přemýšlel. „Celoročně několik set. Na Mardi Gras se ten počet snadno zdvojnásobí. Lidé nejsou jediní, kdo si užívá městské slavnosti.“

Sakra. Proto byla samozřejmě ideální doba pro lov LaLauriesových. Díky množství lidí, živých i nemrtvých, se mohli mnohem lépe ztratit v davu.

Samozřejmě, že v davu splynul i Bones. Byl si jistý, že je dokáže chytit. Nebyl si však jistý, kolik lidí zabijí, než se mu to podaří.

„Zavolám ti, až bude hotovo,“ zopakoval Bones Jelanimu a vyšel z krví nasáklého městského domu.