Contempt - 11. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Renzo přecházel po celé délce svého hotelového pokoje a snažil se ignorovat toho obřího zkurveného slona, který se mu z postele vysmíval. Nešlo o doslovného slona, ne, ale jemu to tak připadalo. Od okamžiku, kdy dostal do rukou ten stoh bílých obálek, měl pocit, jako by se mu usadil přímo ha hrudi.

Krátce jimi prolistoval. Samozřejmě, ne před Luciou, ale poté, co opustil její hotel. Dvacet dva, napočítal. Napsala mu kurva dvacet dvakrát. Její poslední dopis byl datovaný s razítkem před rokem – kdy ho odeslala. Razítko Vrátit odesílateli na přední straně bylo datováno o tři měsíce později.

Každý jednotlivý dopis byl stejný.

Datum odeslání.

Oraženo vrátit zpět.

A přesto je stále posílala. Zas a znovu to zkoušela.

Nic jí neřekl, ale adresu, kterou naškrábala na přední stranu každé obálky, poznal. Byla to poštovní schránka, kterou používala Liga pro různé věci – tu schránku nikdy nekontroloval, jistě, ale nejednou viděl na Dareově stole poštu s přesně touto adresou. Nebylo možné, aby se ty dopisy nedostaly v Lize někomu do ruky. Není možné, aby je někdo – pravděpodobně Dare – neviděl.

Což pro něj znamenalo jediné. Dare je před ním záměrně tajil – další rozhodnutí, které mu bylo sebráno. Další způsob, jak ovládat jeho život a kontakt, který měl s vnějškem.

Nebo… prostě s Luciou, jak to vypadalo.

Jedno po druhém mu dovolili tak či onak vrátit se k lidem ze své minulosti. Jako třeba telefonáty sestře. Byla to jen Lucia, kterou od něj drželi celou tu zkurvenou dobu dál.

A Bože…

Chtělo se mu vztekat.

Stále přemýšlel, kdo jí dal adresu, aby ho mohla kontaktovat – možná její otec? Možná Johnathan? Vypadalo to, že její bratr o jeho zapojení do Ligy něco věděl, takže to bylo možné. Nicméně, ať už to byl kdokoli, kdo jí to dal, pokusil se jí dát nějaký způsob, jak ho kontaktovat.

Byla to Liga, která ji držela pryč.

Když pohledem znovu dopadl na tu hromádku dopisů, zkurvené srdce se sevřelo. Ležely na přikrývce jeho postele a vypadaly poměrně nevinně. Papír – to bylo celé. Stohy papírů. Inkoust načmáraný přes přední část v černé a červené barvě. Černá, od ní. Červená, z pošty. Papír by neměl být schopen zabít člověka, ale měl pocit, že jemu přesně to mohl udělat. Jen se na ně díval a předtím, ještě, než prošel každým z těch dvaadvaceti… všechny měly tu sílu proříznout se přímo skrz svaly jeho srdce.

Posílala dopis za dopisem – pokaždé se vrátil bez odpovědi. Jeden po druhém. A přesto to zkoušela dál. Posílala dál.

Pořád doufala.

Jaký to musel být pocit?

Doufat a pak si to nechat zničit.

Zkusit to znovu a dostat další facku.

Kurva.

Nebylo divu, že jí to uvízlo v hlavě – nebylo divu, že nevěděla, co si myslet, a proč ji to tak ranilo. Celé roky věřila, že jí záměrně neodpověděl. Že se rozhodl udržovat mezi nimi odstup. Že to on byl tím, kdo jí odmítl odpovědět.

A teď musela čelit skutečnosti, že tomu tak nebylo, i když tomu tak dlouho věřila. Ne, nevyčítal ji, že potřebovala svůj prostor a čas.

Ale kurva.

Doufal, že to brzy vymyslí. Potřeboval, aby se dostala ven z hlavy, propracovala se svými pocity a vrátila se lepší než kdy předtím. Byl na to připravený.

I ona musela být připravená.

Tohle však nebylo něco, co by mohl napravit za ni. Ať už ve své hlavě a srdci řešila cokoli – nemohl to zlepšit.

Konečně přestal přecházet, ale jen proto, aby mohl zírat na tu zkurvenou hromadu obálek. Měl z nich komplex. Pocházely od ní, byly určeny pro něj, a proto je miloval – zbožňoval, že si našla čas, aby mu napsala, když to byla kurva zbytečná práce. A přesto ty dopisy zároveň nenáviděl, protože jí očividně způsobily bolest.

Jo, komplex.

Dřív, než si to stačil rozmyslet, se natáhl a hromádku dopisů popadl. Rychle jí znovu prolistoval a všiml si, že je všechny udržovala organizované. Od prvního dopisu, který odeslala, až po ten poslední před rokem.

Takže to nakonec vzdala?

Byl pro ni ten poslední dopis její poslední kapkou?

S povzdechem se vrátil se k prvnímu dopisu v hromádce. Jedna jeho část je nechtěla číst, alespoň ne, aniž by se na dívala ona. Další jeho část chtěla vědět, co mu napsala – kam se před všemi těmi lety její mysl bez něho ubírala? Byla na podobném místě jako ta jeho?

Zlomená a sama?

Pravděpodobně.

A to ho trápilo ještě víc.

Bez přemýšlení roztrhl obálku prvního dopisu. Zbytek hromádky odhodil na postel a usadil se vedle ní. Obálku obrátil a do dlaně mu vypadl jediný list papíru. Déle, než si chtěl přiznat, nechával ty tři záhyby, které udržovaly dopis skrytý, nerozbalené.

Prostě jen… na něj zíral.

Co mohlo být uvnitř?

Bolest, věděl.

Bolest a ztráta.

Tu dobu kdysi prožil. Stále v ní tak trochu žil, pokud by chtěl být sám k sobě naprosto upřímný. Chtěl to zažít i z jejího pohledu? Nebyla jeho zkušenost víc než dost, aby mu řekla, že napoprvé z toho stěží vyvázl se zdravým rozumem?

Nezáleželo na tom.

Zasloužila si být vyslyšena.

Rozbalil dopis.

 

Renzo,

taky to tak cítíš? Celou dobu sám? Taky prázdný? To jsem já, bez tebe.

Nevím, kde jsi, ale přála bych si, abys tu byl.

A je mi to líto.

Miluji tě,

Lucia M.

 

Bylo to krátké.

Možná až příliš krátké.

A pak znovu, možná, že těch pár vět bylo to jediné, co v tu chvíli zvládla. Netušil, a protože tu nebyla, nemohl se jí zeptat. Chtěl také vědět, za co se omlouvala – nic z toho, co se stalo, nebylo její vinou.

První dopis odložil a zvedl z hromádky druhý. Byl datovaný týden po odeslání prvního dopisu. To pravděpodobně znamenalo, že odeslala druhý dopis ještě dřív, než se ten první vůbec vrátil s razítkem Vrátit odesílateli.

I ten byl krátký.

 

Rene,

dneska jsem mluvila s Rose a také s Diegem. Chci se vrátit do New Yorku jen proto, abych je viděla, ale nemůžu se vrátit, protože to tam teď nenávidím. Ne, to je lež.

Nenávidím ostatní lidi, kteří tam jsou, a ta nenávist ze mě dělá někoho, kým být nechci. To je děsivé – nechci být tím člověkem. Tu osobu neznám.

Víš, pořád se bez tebe cítím sama.

Teď jsem vždycky sama.

Chybíš mi.

Miluji tě,

Lucia M.

 

Složil druhý dopis a nacpal ho zpátky do jeho obálky. Třetí dopis byl odeslaný poté, co se první konečně vrátil s razítkem Vrátit odesílateli. Byl také krátký, ale rozzlobený. Čtvrtý byl stejný a pak i pátý. Přesto mu pokaždé, mezi svým hněvem a zmatkem nad tím, že jí byly dopisy vráceny, psala stále stejné věci.

 

Chybíš mi.

Miluji tě.

Omlouvám se.

Bez tebe to nejsem já.

 

Byl asi v polovině hromádky dopisů, když mu začal v pokoji začal vyzvánět hotelový telefon. Ještě dřív, než ho zvedl, už věděl, kdo to bude. Rose byla tím jediným člověk, kterému dal své číslo, a vzhledem k tomu, že byl stále v New Yorku, se jí rozhodl dát vědět, že mu může volat dál, pokud bude chtít.

S dopisem v ruce se natáhl a hovor přijal. Při čtení dopisu balancoval sluchátkem mezi uchem a ramenem a řekl jí tu první věc, která ho napadla, protože to potřeboval někomu říct. Kdo byl lepší než sestra?

„Psala mi dopisy.“

Jistě, byla to jeho sestra.

„Kdo je psal?“ zeptala se Rose.

„Lucia,“ zamumlal a prolistoval první dopis, který měl víc než jednu stránku. Nebyl tak rozzlobený jako posledních pár a záměrně to napsala hned v prvních pár řádcích. Že prostě jen chtěla… mluvit a informovat ho o svém životě se školou a o všem ostatním. „Psala mi dopisy, které jsem nikdy nedostal – všechny se jí vrátily neotevřené. Nikdy jsem je neviděl, Rose.“

„Kolik?“

„Dvacet dva.“

Rose sama pro sebe cosi zamumlala. „Au.“

„Nevím, co mám dělat. Teda, nedostal jsem je. A je to evidentně něco, co ji hodně ranilo, takže co –“

„Napiš jí,“ řekla okamžitě, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.

Tiše se zasmál. „Rose, nemyslím si, že to měla v úmyslu, když mi je dala.“

„Proč ne? Očividně to chtěla, když je poprvé poslala. To je smysl toho, když někomu píšeš dopis, Rene. Poté ti odepíše. Takže se odpovědi k ní možná trochu opozdily – koho to zajímá?

Jak jednoduše to vypadalo.

Nevěděl, zda to takové bude.

„Aha, a příští týden dělám večeři,“ řekla, „proto jsem volala. Chci, abys přišel, a raději tu na ní budeš. Pokud budeš v tomto městě, očekávám, že se objevíš.“

Dobře.

Ani sestra se s tím nepárala.

„A co Diego?“ zeptal se.

Protože od doby, co byl zpátky v New Yorku, ho stále neviděl. Rose chlapce chránila – přesně tak, jak to po ní Renzo chtěl, ale o to nešlo. Šlo o skutečnost, že ho svým způsobem chránila před ním.

To pálilo.

Trochu.

„No, Diegovi nepovím nic,“ řekla. „Nechci v něm vzbudit naděje, abys je pak znovu rozbil. Takže to nepodělej, Rene. Teď musím já být tím, kdo na něj bude dávat pozor, víš? To znamená, že předcházím věcem, které ho bolí – nebuď znovu něčím, co mu ublíží.“

Pak dodala: „A odepiš jí.“

Zavěsila.

Nepřekvapilo ho to.

• • •

Muž, který vešel do potemnělé restaurace, si Renza sedícího v rohu nevšiml. Byl usazený vzadu v boxu a díky stolu si opřel nohu o trochu výš než zbytek těla.

Líné, jistě, ale nasrat s tím.

Muž ve skutečnosti přešel půlku parketu a zamířil do zadní chodby, ze které sem stále doléhaly zvuky klikání kláves klávesnici. Stejně jako poslední půlhodinu od doby, kdy se Renzo do podniku vloupal a našel si místo k sezení, zatímco čekal, až se objeví Johnathan Marcello.

Jako vždy.

Vypadalo to, že muž rád končil noc své ženy tím, že ji na místě, kde pracovala, vyzvedne a odveze domů.

Zkurveně sladké.

„Johne,“ řekl Renzo.

Z toho, jak Johnovi při zvuku jeho hlasu, ztuhla záda, cítil obrovské uspokojení. Možná se ten muž chtěl otočit pomalu, aby mu čelil, ale bylo to rychlé. Neunikl mu ani šok v jeho očích, i když ho rychle skryl.

„Jak ses sem dostal?“ dožadoval se John.

Renzo sklouzl pohledem ke vstupním dveřím. „Stejně jako ty.“

„Já mám klíče. Podnik je zavřený.“

„Johne?“

Ze zadní chodby k nim dolehl jemný, ženský hlas. John se na Renza rychle podíval a pak na svou ženu zavolal: „To je v pořádku, Sieno. Pokračuj v práci – za chvilku dorazím.“

„Pokud jsi si jis –“

„Jsem si jistý, Sieno.“

Žena v pozadí sama pro sebe cosi otráveně zamumlala, až se Renzo zasmál. „Vsadím se, že tě drží ve střehu, co?“

John se podíval zpátky na něj. „Nemluv o mé ženě, jo?“

Nedůtklivě.

„Myslel jsem to jako kompliment – všichni potřebujeme někoho, kdo nás dokáže vyzvat.“

John vypadal, jako by zvažoval, co Renzo řekl, a pak přikývl. „Stále jsi mi nevysvětlil, jak ses sem dostal nebo proč.“

„Myslím, že důvod je jasný, Johne. Rád připomínám lidem, jak blízko se mohu nějakým způsobem dostat k věcem, které milují nebo na kterých jim záleží. Je to dobrý způsob, jak udržet lidi na svém místě.“

„Hmh.“

Renzo zvedl obočí. „Co?“

„Jen jsem si myslel… jsi zlomkem, Renzo.“

Zamrkal.

John se zasmál. „Myslím tím zlomkem toho, kým jsi býval. Občas je to šokující. Nejsem si jistý, zda bych měl být nasraný nebo ohromený.“

„Nebo… jsem lepší verze sebe sama.“

„Jo, možná.“

„Překonal jsem zámek – také jsem sem nepřišel, abych ti připomněl tvé místo, Johne.“ Renzo kývl hlavou k chodbě. „Nedotkl bych se jí – minulý týden jsem tebe a ji sledoval. Vidím, co cítíš, víš?“

John si odkašlal. „Tak co tedy chceš?“

„Tvůj byznys s Christianem Savino. Zajímaly by mě podrobnosti a cokoli dalšího, co bys mi mohl říct. Naposledy jsi nebyl ochotný mluvit – přemýšlím, zda se to od té doby nezměnilo.“

„Je to obchodník s drogami s rukama v nějakých dalších sračkách, kterých se nedotknu, Rene. Není o čem mluvit. Dělám dohodu – nebo se o ni snažím, protože i ve svých dobrých dnech je sráčem – ohledně nějakých dovozů. Ohledně kokainu už jsme uzavřeli dohodu s Mexikem, ale ničemu neublíží mít více než jeden zdroj, víš? Proč máš na toho chlapa takovou pifku?“

„Upřímně, nelíbí se mi, že vypadá, že má zájem o Luciu.“

Tak, bylo lepší, když to ze sebe prostě dostal ven.

John zvedl obočí. „Já –“

„Nemyslíš, že je trochu… znepokojující, že měl prostě jen náhodou umělecký tisk, který si vzal do stejné galerie, kde pracuje tvoje sestra, Johne? Že jde jen o náhodu, že měl zkurvený důvod sblížit se s někým z tvé rodiny, zatímco také dělá byznys s tebou? A pak přijede do New Yorku, pravděpodobně stále kvůli byznysu s tebou, a znovu ji navštíví v hotelu, ve kterém bydlí?“

„Mohla by to být jen náhoda, jo, ale tím se nemusíme trápit, že? Lucia je přestěhovaná jinam – a táta říká, že o toho muže nemá zájem. Navíc na ni očividně dohlížíš spolu se strážcem, kterého jsem jí poslal. Měl bych být znepokojený? Možná, ale postaráme se o to.“

John pak s pokrčením rameny rychle dodal: „Tenhle byznys je kurva špinavý, Rene. Mnohem víc by mě šokovalo, pokud by si Christian, když tu je, nesnažil získat víc prostoru pro nohy, víš? Pokud jedu za byznysem někam, kde neovládám žádné území, také se snažím vyjasnit, kde stojím. Dát jim vědět, jak blízko se k nim mohu takříkajíc dostat – stejně jako ty dneska večer.“

Renzo zaťal čelist. „S Luciou to ale neudělá. To mu nedovolím.“

„Dobře, to je to, co říkám. Je o to postaráno.“

„Nevěřím Christianu Savino, Johne.“

„Ani já ne.“

Jo, ale bylo to z těch stejných důvodů jako Renzo?

To bylo to, co nevěděl.

Na tom chlapovi něco bylo… něco, co nevěděl a na co by nedokázal ukázat prstem, ale nepřišlo mu to v pořádku. A Renzo nebyl typem, který by ignoroval své vnitřnosti.

„A nevíš o Christianovi nic dalšího, co by mi mohlo být užitečné?“ zeptal se Renzo.

John zavrtěl hlavou. „Je to možný obchodní partner. Jo, nebezpečný, ale to jsme my všichni, Renzo. Takže se na to dívej takhle.“

Ani náhodou.

To nemohl.

• • •

„Podívej se na sebe, jak se tu procházíš přímo za zkurvenýho denního světla jako idiot.“

Renzo se při tom známém hlasu na chodníku zastavil uprostřed kroku, s přimhouřenýma očima se zamračil do nebe a ze rtů mu uniklo zasténání. Byl si jistý. Když mírně otočil hlavu, aby zjistil viděl, kdo na něho čekal, našel ve stínu uličky usmívat se Corrada Guzzi.

„Co kurva chceš, Corrado?“

Muž po něm blýskl zuby. „Kontroluji tě, New Yorku.“

Pořád si nebyl jistý, zda tuhle přezdívku nenáviděl nebo měl rád.

Pravděpodobně obojí.

„Poslal tě Dare?“ zeptal se.

„Cree,“ zamumlal Corrado.

Překvapení, překvapení.

Během posledního týdne z větší části svůj telefon ignoroval. Nebo alespoň ignoroval hovory Cree, který byl tím jediným, kdo na jeho zkurvený telefon volal. Možná, že by ten chlap mohl pochopil nápovědu – očividně nepochopil.

„Co, nasral se, protože nechci poslouchat, jak na mě štěká?“ zeptal se Renzo.

„Myslí si, že si začínáš být příliš… jistý,“ odpověděl Corrado. „Jeho slova, ne moje. Myslí si, že bys mohl potřebovat připomenout své místo a cokoli ostatního, když zjistí, že mu nedokážeš zvednout hovor a tak.“

Renzo odolal nutkání obrátit oči v sloup. „Pracuji.“

„Mmm, také ve svých starých stopách.“

„Jo, zkurvená zábava, hmh?“

Corrado se na něj podíval.

Renzo mu pohled nevzrušeně opětoval.

Rozdíly mezi ním a Corradem Guzzi byly na první pohled zřejmé, ale právě rozdíly, které člověk neznal a nebyly tak zřejmé, na Renza dopadaly mnohem víc.

Stejně jako skutečnost, že Corrado si Ligu zvolil dobrovolně, byl pro ni volným hráčem a mohl přicházet a odcházet podle své vůle. Nekontrolovali jeho život ani jeho rozhodnutí. Jeho život nebyl dán Lize jako zkurvený dárek, který si mohli rozbalit.

Renzo nebyl stejný.

Jistě.

„Nemůžeš být namyšlený,“ řekl mu Corrado. „Víš, jaký Cree je, Rene. A víš taky, jakým sráčem se stává Dare, když má svou náladu. Prostě si na sebe dávej pozor, jo?“

„Dej mi zprávu, kterou Cree chtěl, abys jí předal, a běž svou cestou. Nech mě vrátit se ke své zkurvené práci, Corrado.“

Corrado si povzdechl. „Patříš Lize, dokud ti za pár měsíců nevyprší smlouva, Rene. Nezapomínej na to, člověče.“

Renzo, stále nevzrušený, mu věnoval poslední pohled a pak se vydal ulicí dál.

Měl být ten vzkaz šokující?

Odhalením?

Nebyl.

Na to, kdo ho vlastnil, nemohl zapomenout. Vmlátili to do něj. Takové jizvy nemizely – pouze bledly.