Reckoning - 1. kapitola

Překlad: Kerris

Kor.: Evudar

Bones se ani neohlédl, když rychle kráčel ulicemi Francouzské čtvrti. Obklopovaly ho vůně; nesčetné parfémy, tělesný pach lidí s nejrůznější hygienou, vařící se jídlo – nebo hnijící v odpadcích. Staletí dekadence daly čtvrti jedinečný, trvalý zápach, který žádný upír nemohl úplně ignorovat.

Těsně za kakofonií vůní následovaly zvuky. Hudba, smích, výkřiky a rozhovory se mísily v neustálý bílý šum.

Když zabočil za roh, Bones si znovu kladl otázku, proč ho Marie zavolala. Nemusel přijít, nebyl pod jejím velením, takže jí nebyl loajální. Ale když zavolala královna New Orleans, Bones odpověděl. Zaprvé, respektoval Marii. A domníval se, že jeho hlava by na ramenou dlouho nevydržela, kdyby ji ignoroval.

I když bylo pravděpodobné, že to, co Marie chce, bude znamenat, že Bones někoho zabije.

Právě obešel další roh, když mu instinkt napověděl, že ho někdo sleduje. Trhl stranou – a v příštím okamžiku ucítil palčivou bolest v zádech. Bones se otočil, srazil několik lidí a vrhl se k nejbližším dveřím. Se zády bezpečně opřenými o zeď a jediným vchodem v dohledu se Bones podíval na svou hruď.

Trčel z něj šíp, jehož široká hlavice se zachytila na třech stranách hrudníku. Tělo šípu stále trčelo z jeho zad. Dotkl se zakrvácené špičky a zaklel.

Stříbro. O pár centimetrů níž a prošlo by mu srdcem a navždy by ukončilo jeho život.

„Hej, kámo,“ ozval se někdo. „Jsi v pořádku?“

„Skvěle,“ odsekl Bones. Rozhlédl se a uvědomil si, že vběhl do baru. Hosté zírali na jeho hruď.

Zastavil se na dost dlouho, aby vytáhl šíp z hrudi, a pak vyběhl ze dveří takovou rychlostí, že pro diváky v baru byl jen rozmazanou skvrnou. O ně se však nestaral. Soustředil se na to, aby našel toho, kdo vystřelil ten šíp na míru. Podle úhlu, v jakém ho šíp zasáhl, byl vystřelen shora.

Jedním vertikálním skokem se dostal na střechu baru, kde se znovu skrčil a pohledem prohledával okolní budovy. Nic. Bones běžel po střechách budov dva bloky, až si byl jistý, že stojí na místě, odkud střílel útočník. Ve vzduchu byla cítit slabá zbytková energie, která potvrdila to, co Bones již tušil: ten, kdo vystřelil šíp, nebyl člověk.

Ještě chvíli prohlížel střechy, ale nikoho neviděl. On nebo ona byli rychlí; od výstřelu do okamžiku, kdy Bones stál na místě, kde se skrýval potenciální vrah, neuplynula ani minuta. Tohle nebyl žádný amatér. A kdokoli to byl, byl rychle upozorněn na Bonesovu přítomnost ve čtvrti. Přijel teprve včera v noci.

Bones v duchu pokrčil rameny a skočil na ulici, nyní opatrnější, aby se držel v davu lidí, ale nechtěl se vzdát svého úkolu. Už jednou zemřel. To mu pomáhalo zmírnit strach z dalšího smrtelného nebezpečí.

 

Bones čekal před kovanou bránou hřbitova St. Louis Cemetery #1. Stál zády ke sloupu a sledoval střechy, připravený vyskočit při sebemenším náznaku pohybu.

Hřbitov a okolní ulice zahalovaly přízraky jako pavučiny. Bones je ignoroval, i když mohly být stejně hlučné a otravné jako turisté. Čtvrť New Orleans byla posledním místem, kde mohl někdo odpočívat v pokoji, ať už živý, nebo mrtvý.

Nebylo to ani pět minut, když k němu přistoupil obrovský muž. Jeho aura ho prozrazovala jako ghúla, i když nevypadal jako hollywoodská interpretace této bytosti. Ne, měl hladkou hnědou kůži, holou hlavu a hrudník jako sud, byl obrazem zdraví a vitality. Až na jeho chůzi, která byla znatelně neohrabaná, což bylo v rozporu s normální, ladnou chůzí nemrtvých.

„Bonesi,“ pozdravil ho muž.

I po desítkách let si Bones pamatoval jeho jméno. „Jelani.“ Přikývl. „Přišel jsem za Veličenstvem, na její žádost.“

Jelani mávl rukou. „Pojď za mnou.“

Měsíční světlo se odráželo od Jelaniho černých rukavic, jejichž tvar byl příliš dokonalý a příliš tuhý. Protézy. Chyběly mu také obě nohy pod koleny. Bones nevěděl, jak Jelani přišel o ruce a nohy, ale věděl, že se to stalo ještě předtím, než se stal ghůlem. Jediná věc, která po odříznutí upírem nebo ghůlem nedorostla, byla hlava.

Ale nevěděl, proč se vzdalují od hřbitova, místo aby vešli dovnitř.

„Neztratil ses, kamaráde?“ zeptal se Bones s chladnou přívětivostí. S Marií se už setkal, ale vždycky to bylo v podzemí hřbitova, přímo pod jejím prázdným hrobem. Marie Laveau měla smysl pro ironii.

Jelani se napůl otočil, ale nezpomalil své strnulé kroky. „Jestli se bojíš jít za mnou, tak klidně jdi.“

Bones se zastavil a vyprskl. „Snažíš se mě zahanbit, abych udělal něco hloupého? To těžko. Před půl hodinou se mě někdo pokusil zabít, a teď chceš, abych se s Veličenstvem setkal někde jinde než obvykle. Řekni mi proč, nebo odejdu a ty jí pak vysvětlíš, proč ses cítil pod svou úroveň, abys mi v tom zabránil.“

Jelani se zarazil, tvář stále v profilu. „Veličenstvo tu není. Poslala mě, abych mluvil za ni.“

Bones zvedl obočí. Marie byla známá tím, že si žádosti, výhrůžky i tresty vyřizovala sama, ale poslala za ním svého poskoka Jelaniho? To ho ještě víc zaujalo, o co jde.

„Dobře,“ řekl Bones. „Až po tobě.“

 

Jelani ho zavedl do Lafitte’s Blacksmith House, nejstaršího baru v čtvrti. Bones si objednal whisky, čistou. Ghúl si neobjednal nic. Jeho pohled neustále těkal sem a tam, jako by na něco čekal, nebo byl nervózní. Bones téměř nenápadně položil ruku na kapsu. V kalhotách a rukávech měl schovaných několik stříbrných nožů pro případ, že by se objevil upír, i když ghúla by mohlo zabít jen setnutí hlavy.

„Marie,“ pobídl ho Bones.

„Veličenstvo,“ opravil ho Jelani okamžitě.

Bones odolal nutkání obrátit oči v sloup. Formality skončily, tak si vytáhni tyč z prdele.

Místo toho řekl: „Co ode mě chce?“

Jelani sáhl do saka. Jeho pohyby byly zpomalené ztuhlými plastovými rukama, takže Bones necítil obvyklou opatrnost, kterou by při takovém gestu normálně cítil. Pak Jelani vytáhl manilovou obálku.

Bones ji vzal, diskrétně vyndal fotografie a jen letmo se podíval na ně a na stránky pod nimi. Pak je zasunul zpět do obálky a upřeně se podíval na muže naproti sobě.

„Proč si myslíš, že jsou ještě naživu? O těch dvou se už půl století neozvalo ani slovo.“

Jelaniho oči byly tmavě hnědé, téměř stejné barvy jako Bonesovy, a jeho pohled byl stejně tvrdý. „Jsou naživu a jsou ve městě.“

„Kvůli nějaké krvi a kouskům těl nalezeným v bytě?“ zeptal se Bones pohrdavě. „To mohl udělat kdokoli.“

„Jsou to oni.“ Jelaniho tón byl důrazný. „Opakují to, co udělali před čtyřiceti lety. Veličenstvo byla tehdy také v zahraničí a oni sem přijeli těsně před Mardi Gras. Do Popeleční středy zmizelo patnáct lidí. Teď je královna opět pryč a oni se vrátili.“

Bones ho zvážil. Buď byl Jelani velmi dobrý lhář, nebo věřil tomu, co říkal. To však neznamenalo, že to byla pravda.

„Potřebuju víc důkazů než jen zmizení turistů během Mariiny nepřítomnosti. Proč jsem neslyšel, že se vrátili do New Orleans, jak tvrdíš? Taková zpráva by se určitě rozkřikla, kámo.“

Jelani se také opatrně vyhýbal jejich jménům. „V obou případech jsem je cítil,“ odpověděl a neobtěžoval se opravit Bonese, který ji znovu oslovil Marie. „Veličenstvo chce, abys to vyřešil potichu. Až bude po všem, připíše si zásluhy za jejich potrestání, aby to nevypadalo, že během své nepřítomnosti nechala dvakrát uniknout vrahy, kteří lovili v jejím městě.“

Bones si poklepal na bradu. Nebude to snadný úkol. LaLaurieovi byli proslulí jak v historii lidí, tak i nemrtvých. Louisovi bylo podle pověstí kolem čtyř set let a byl mocným ghůlem. Delphine neměla ani dvě stě, ale co jí chybělo na věku, doháněla krutostí.

„Sto tisíc liber,“ řekl Bones.

Byla to cena dost vysoká na to, aby Marie necítila, že mu dluží laskavost, ale dost nízká na to, aby věděla, že jde o cenu pro přítele. Popravdě by tu práci udělal i zadarmo. LaLaurieovi byli stejně odporní jako někteří další parchanti, které Bones zabil zadarmo.

Jelani ani nemrkla. „Pokud tu práci dokončíš do Popeleční středy, peníze jsou tvoje.“

To mu dávalo něco přes týden. Bones dopil whisky. Není čas na zdržování.

„Dáš mi volnou ruku ve městě,“ řekl a odložil sklenici. „A nebudeš se mi plést do cesty, pokud ti to neřeknu. Platí?“

Jelani se na něj slabě usmál. „Platí.“