Privilege - 20. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Lucia je opravdu tady?“

Z toho, jak nadšený byl Diego, když položil tu otázku, se Renzo musel smát. Ve skutečnosti byl tak vzrušený, že cestou po schodech přehlédl celý jeden schod. Stěží se mu ho podařilo popadnout zezadu za košili, aby ho postavil na nohy, aby si na schodech nerozbil tvář. To poslední, co chtěl dneska dělat, byl výlet do nejbližší nemocnice, aby mu sešili obličej.

„Jo, kamaráde, právě je nahoře. Už se nemůže dočkat, až tě uvidí.“

„Ano!“

Samozřejmě, že dítě znovu zrychlilo své tempo. Renzo musel prakticky běžet, aby s ním udržel krok. Teprve když dorazili na odpočívadlo ve druhém patře, zaslechl se shora hluk. Nebylo nic neobvyklého, že by se v činžáku strhla rvačka, ale hlavně ne tady v okolí. Opravdu to bylo až příliš běžné. Obvykle to prostě ignoroval, nebo když přes ni musel přejít, aby se dostal do svého bytu, díval se jen dopředu a nesnažil se zakročit.

Takhle to bylo jednodušší.

V podstatě šlo o nevyřčenou dohodu mezi nájemníky.

Ale ten křik, který přicházel z místa o patro výš, nevydával jen tak ledajaký nájemník. Ženské výkřiky, které se nesly schodištěm, poznával.

Bože.

Ne.

Podle Diegova zděšeného výrazu i chlapec poznal, kdo se to o patro výš pral. Sakra. Tohle se dneska stát nemělo. Tohle měl být zatraceně dobrý den.

Renzo by přísahal, že svět si z něj rád utahoval. Jako by mu pro jednou umožnil myslet si, že všechno jde podle jeho představ, jen aby se vrátil a s hořkým smíchem ho nakopal přímo do zadku. Stále ho něco stahovalo dolů.

Na schodišti předběhl svého vyděšeného bratra a bral je po třech najednou, aby se dostal do své chodby. Dveře otevřel právě včas, aby viděl, jak jeho do vývrtky vytočená matka sevřela Luciu za vlasy a hodila s ní na zeď. Vypadalo to, že vzhledem k tomu, že máma měla zkrvavený nos a rozbitá ústa, Lucia byla schopna vrátit Carmen všechno, co na ní ta žena házela.

Lucia na sobě opravdu neměla žádné známky.

Zatím.

Renzo ani nehodlal dovolit, aby jí bylo ublíženo.

I když to bylo to, o co u Carmen šlo. Když přestal fungovat její vzlykot a dostala se za hranici, ze které už nebylo návratu, rychle přešla k násilí, aby vyřešila své problémy touto cestou. Jako by si myslela, že když někoho praští, pak to zafunguje, aby dostala, co chtěla. Bůh věděl, že mu toho za všechny ty roky udělala víc než dost. Když byl mladší, nikdy se nebránil, protože to byla jeho matkou. A pak se jednou otočila proti Rose… myslel si, že když ji odtáhl od sestry, matce zlomil ruku.

Po Rose už ale nikdy nešla.

A nikdy se neodvážila pohnout, byť jen prstem ani proti Diegovi.

Také velice váhala, zda jít po Renzovi. To všechno bral jako výhru a kdykoli se dostala do jednoho ze svých vzteklých záchvatů, nevadilo mu, když musel, ukázat ji její místo, aby neublížila jemu, jeho sourozencům nebo dokonce sama sobě… Ne, že by si však zasloužila jeho ochranu, aby neublížila sama sobě.

Nedělala to snad celý život pokaždé, když něco vykouřila nebo si píchla do žil další jed?

„Zkurvená malá děvko!“ zaječela Carmen.

Jo, to stačilo.

Matka ho ani neviděla přicházet. Ne, dokud nebyl hned za ní. Bylo to až příliš málo, až příliš pozdě. Sevřel ji do medvědího objetí. To byl ten nejbezpečnější způsob, jak ji udržet ruce stažené dole u boků, takže nebyla schopna někomu ublížit tím, že by se po něm ohnala. Odtáhl ji od Lucii, tvrdě se rozmáchl a zároveň Carmen pustil. Po chodbě odklopýtala o dobrých pět stop dál, ale mnohem větší obavy měl o Luciu.

Kurva nikdo na ni nepoloží ruce.

Nikdo jí nikdy neublíží.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.

U zdi se napřímila a hřbetem ruky si otřela ústa. „Jo, Rene, jsem v pořádku.“

Pohledem zajel ke dveřím chodby, odkud se na ně škvírou díval Diego. Kurva – nikdy se pořádně nezavřely. Kvůli požární bezpečnosti či něčemu takovému by měly být vždycky zavřené, ale byly zaseknuté. Diego vykulenýma, uplakanýma očima přejel pohledem z Renza k místu za ním.

Sotva zaslechl urážku Carmen a pak už ho máma praštila přímo do tváře. Ta překvapivá facka ho na vteřinu šokovala – zamžilo se mu před očima a začalo mu zvonit v uších. Setřást ze sebe tu závrať mu trvalo až příliš dlouho, ale když se to stalo, znovu po ní šel.

Zachytil ji právě ve chvíli, kdy praštila Luciu. Hranou nehtů se jí zaryla do krku, kde po sobě zanechala červené rýhy, které vypadaly bolestivě, a kurva…

Pak se jeho vztek vymkl kontrole.

Možná to byla ta špetka krve na Luciině krku.

Možná to byl její výkřik bolesti.

Mohlo to být spoustou věcí, ale to jediné, co právě teď viděl, byla červená barva. Jeho vidění se zúžilo jen na ni a ovládla celou jeho mysl. Všude červená. Jako by ho nakazila a zabarvila celé jeho tělo. Neslyšel svého bratra ani Luciu. Když se otočil ke Carmen, připravený jí ublížit jen za to, že kurva existovala, stěží je zahlédl koutkem oka.

Protože jak se opovažovala sáhnout na Luciu?

Jak se opovažovala?

Sevřel ji kolem krku a praštil s ní o zeď. Tichou chodbou se ozvala rána. Dokonce jí ani nedal možnost, dlaní ji pevně stiskl za hrdlo a naklonil se nad ni, aby ta mrcha viděla jen to, že po ni šel.

„Už na ni nikdy nepokládej své zkurvené špinavé pracky,“ řekl.

Carmeniny divoké oči se setkaly s jeho.

Věděl, že byla mimo.

Tak zkurveně vysoko.

Naprosto. Mimo.

Stěží ho vůbec slyšela, ale to málo, co slyšela, způsobilo, že se jí zrychlil dech. Jako by se nadechovala kyslíku a prostě se nemohla nabažit. Kurva, na čem byla? Obvykle nebyla tak silná, ale teď se snažila se ze všech sil bojovat proti jeho sevření. Nehty se mu zarývala do paží, kterými ji držel proti zdi, a cenila na něj zuby, jako by se ho snažila vyděsit.

Opravdu ho to jen nasralo.

A taky to bylo tak zkurveně smutné.

„Pusť mě,“ zavrčela.

Ne, ještě ne.

Nejdřív jí chtěl říct pár věcí. Chtěl, aby to bylo velice jasné, aby se už nikdy příště nevrátila. Nebo ještě lépe, aby to bylo tak dostatečně jasné, že už tu svůj zkurvený lítostivý zadek nikdy znovu neukáže. Ne, že by ji potřebovali. Nic pro ně neudělala.

Nikdy nic neudělala.

„Ještě někdy se jí dotkneš,“ zamumlal a znovu se přiblížil k její tváři, „a já se postarám, aby ses už nikdy nenadechla, Carmen. Kurva se na ni ani nepodívej. Nepomysli na ni. Pokud sem znovu přijdeš, přiměju tě přát si smrt, protože to pro tebe bude snazší než to, co ti udělám. Rozumíš mi?“

Zaťala zuby a pak na něj bez varování plivl. Když mu sliny dopadly na obličej, ani nemrkl. Ach, chtěl si to z něj setřít. Víc, než cokoli na světě chtěl dostat její plivanec ze své tváře, ale nepohnul se. Jen jí dál svíral ruku kolem krku a musel se nutit nesevřít ještě víc, až by ta mrcha celá zmodrala a skončila na zemi mrtvá.

„Měla jsem tě nechat potratit, když jsem měla tu příležitost,“ zasyčela na něj.

Zasmál se.

Mělo to bolet?

Nebolelo.

„To mi říkáš celý můj život. Zkus něco jiného, mami.“

Možná to neměl říkat. Možná ji neměl povzbuzovat nebo provokovat. Vzhledem k tomu všemu matka očividně nebyla na dobrém místě.

Carmen se podívala do strany – ke dveřím.

Na Diega.

„Tak moc ho miluješ, že?“ řekla téměř posměšně. „Víc než mě. Víc než ji. Víc než svět, Rene. Vždycky jsi ho miloval. Jemu dáváš všechno a sám nemáš nic. Co kdybych ho vzala pryč, co? Co bys dělal potom?“

Neměl důvod bát se toho, co řekla. Jak by mohl tenhle nepořádek ženy – tahle narkomanka, násilníce, mrcha – vůbec Diega vzít? Z právního hlediska opravdu nemohla, pokud by nebyla čistá, střízlivá a nedala si do pořádku svůj život a věci. To by se nikdy nestalo.

Přesto, i když její hrozba vypadala zcela prázdně, nemohl si pomoci a zareagoval na to, protože do tváře mu byl hozen jeho největší strach. Objal ho kolem srdce jako pevně sevřená pěst. Měl pocit, jako by se mu do žil vlila ledová voda.

Někdo by mu mohl vzít Diega.

A co by s tím dokázal?

„Můžeš to zkusit,“ donutil se říct, „ale nikdo mi ho nikdy nevezme.“

Carmen se usmála – hořce, chladně a shnile. Většina jejích zubů už byla pryč a v ústech měla odpornou směs černé, červené a žluté. „Ale mohla bych, Rene. Mám na krku tvé ruce. Vím, čím se živíš. Vím, kde máš zbraň. Vím, co všechno říct, abych je přiměla, aby ti ho vzali a dali někomu jinému. Já to udělám.“

Uvědomil si, že se nemýlila.

Kolik by to stálo, aby si někdo, kdo by se podíval na Renza, uvědomil, že nebyl na vzestupu? Kdyby si pro něj přišla sociálka, byl by v prdeli. Ne proto, že by Diego nebyl milován a opečováván. Ne proto, že by šel sám – to se nikdy nestalo, ne s Renzem. Ale jednoduše proto, že Renzův život nebyl na konci dne lepší, než byl život jeho matky.

Žádné středoškolské vzdělání.

Žádná práce v záznamech.

Drogový dealer.

Hnusný byt.

Jedna věc za druhou…

Jen by se to na sebe nahromadilo.

„Jo, ty víš,“ řekla až příliš vesele.

V reakci na její slova a jen velice málo dalšího, ji sevřel za krk tak, že už ta mrcha nemohla mluvit. Nechtěl slyšet, jak mu říkala pravdu. Že nebyl dost dobrý. Že bez ohledu na cokoli nikdy nebude pro Diega v očích ostatních dost dobrý.

Že by pro ně byl jako ona.

„Hej, hej!“

Zatleskání rukou a výkřiky ho vytrhly z jeho omámení. Byl dvě zkurvené vteřiny od toho, aby přímo tam zlomil Carmen krk, zatímco by se Lucia, Diego i zkurvený Bůh dívali, jak to dělal. Ale zakřičení jeho domácího stačil, aby ho na vteřinu zadržel.

„Nech ji být, Renzo!“

Udělal to. Carmen využila příležitosti, a zatímco se stále držela za krk, od svého syna uskočila dál. Naštěstí klopýtala chodbou jiným směrem, než kde se Diego držel u zdi, Lucii u nohou. Pokud by se právě teď přiblížila k jeho malému bratrovi, nebyl by schopný se ovládnout.

Renzo se obrátil k pronajímateli, připravený omluvit se. Ten muž nevypadal, že by cokoli z toho chtěl, a jeho další slova tu myšlenku jen potvrdila.

„Už mám těch sraček dost! Všechny ty nepokoje a stížnosti,“ odplivl si muž se zavrtěním svalnatou hlavou. „Objevuje se tady, dělá bordel a já se to snažil přehlédnout. Snažil jsem se, Rene. Vím, že jsi kurva mladý a děláš to nejlepší, co umíš, ale já už tohle prostě nemůžu mít. Do konce měsíce odsud budeš pryč. Pochopil jsi? Do konce měsíce!“

Renzo se cítil otupělý.

Jako by se na to všechno díval odněkud shora.

Uvnitř mrtvý.

Pronajímatel ještě jednou zavrtěl hlavou, soucitně se podíval směrem k Lucii a Diegovi, a pak znovu zmizel na schodišti. Renzo se otočil, aby řekl matce, aby se někam vypařila – nejlépe do díry, ze které vylezla – ale ta mrcha už byla také pryč. Odešla druhými dveřmi na konci chodby.

„Rene,“ začala Lucia.

Zvedl ruku a doufal, že to bude stačit, aby ji na chvíli utišil. Potřeboval jen přemýšlet. Plán. Něco. „Prostě jen… teď ne, prosím.“

„Bude to v pořádku. S bytem něco vymyslíme a –“

Drsně, hořce se zasmál. „To nepomůže. To ji nezastaví.“

„Co?“

Nechápala to.

Nevyčítal ji to.

„Carmen,“ řekl drsně a otočil se, aby zvedl klíče z místa, kde skončily zapomenuté na podlaze. Byt rychle odemkl a vklouzl dovnitř. Lucia, která pevně objímala Diega, který byl stále ach, tak tichý a vyděšený, ho následovala. „Ta děvka… je zkurveně pomstychtivá, Lucio. Pokud si myslí, že mi může ublížit, udělá to.“

A právě teď slíbila, že mu ublíží prostřednictvím Diega. Neměl žádný důvod si myslet, že svou hrozbu nedodrží. Přesně to udělá. Takže kurva, vůbec jí nehodlal dát příležitost ublížit mu tím, že použije Diega. Ach, jistě, ta mrcha by to mohla zkusit, ale to ho nejdřív bude muset najít.

To by nebylo tak snadné, jak si myslela.

Lucia za ním vydala tichý zvuk, ale byl příliš zaneprázdněný otevíráním malé šatny na chodbě. Vytáhl dvě tašky – jednu pro sebe a jednu pro Diega. Do obou černých zavazadel by se vešlo jen tolik sraček, aby na chvíli odvedly svou práci, ale ne o moc víc. To bylo také to jediné, co by právě teď mohl unést.

„Nic neudělá. Je vysoko,“ zašeptala a přišla k němu blíž. „Jsem si jistá, že když je vysoko, říká hodně věcí, Rene.“

Špatně.

Dobře, částečně.

„Říká spoustu věcí, jistě, ale když je v takové náladě, všechno, co říká, má svou váhu, Lucio.“

„Počkej, co to děláš?“ zeptala se a následovala ho chodbou, kde vklouzl do Diegovy ložnice. „Co děláš s těmi taškami?“

„Balím sračky, které potřebuje. A také svoje.“

Zatímco plnil jednu tašku Dieogovým oblečením, dlouze mlčela. Do místnosti vešel jeho malý bratr, ale zatímco pozoroval Renza při práci, zůstal poblíž dveří.

„Rene?“ zeptal se Diego tiše.

Opravdu až příliš tiše.

Rozervaně se nadechl a otočil se k němu. Klekl na kolena a natáhl ruce, aby k němu Diego přišel blíž. To naštěstí udělal.

„Nevezmou mě, že ne?“ zeptal se.

Renzo zavrtěl hlavou. „Ani náhodou. A pojedeme na výlet, jo? Vezmu tě na výlet a uvidíme, co najdeme. Jak to zní, kamaráde?“

Diego se usmál, ale ten úsměv mu nedosáhl až do očí. „Zábavně. Nezapomeň na mého dinosaura, ano?“

Jo, jeho plyšák, kterého si vždycky potřeboval brát s sebou. Pořád seděl na posteli, kam ho ráno zastrčil, než spolu s Renzem odešel.

„Nezapomenu na tvého dinosaura,“ slíbil. „Takže hele, vzpomínáš si, co jsem ti ukázal minulý týden – klimatizaci?“

Diego přikývl. „Vyndal jsi peníze z mrazáku a svou tašku a dal je do ventilace.“

Jen pro jistotu ukázal Diegovi, kde se rozhodl schovat svou část hotovosti. Usoudil, že by ji měl přesunout, protože měl víc, než kolik považoval za bezpečné schovávat v mrazáku, zatímco čekal, až se jeho bláznivá matka znovu objeví tak, jako vždy. Carmen by dvakrát nepřemýšlela o tom, aby mu peníze sebrala. Ne, pokud by to znamenalo, že by tak mohla získat víc drog.

„Vzpomínáš si, jak ji otevřít?“

„Ano.“

„Dobře, tak mi ji přines.“

Diego se otočil a vyběhl z místnosti pryč. Renzovi chvíli trvalo, než se dal znovu do kupy. Z bratrovy postele zvedl vycpaného dinosaura a strčil ho do tašky k dalším věcem. Popadl obě tašky, jednu plnou a druhou prázdnou, a zamířil z ložnice chodbou do koupelny.

Tam, kde schovával všechny své vlastní sračky.

Nebylo toho moc.

Pár kalhot.

Košile.

Nic důležitého.

Všechno ostatní měl na sobě.

„Renzo, nemůžeš jít –“

Luciin tichý hlas mu připomněl, že tam stále byla. Slyšel její váhavost, její obavy. Rozhodně nechtěl, aby takhle zněla, ale byli tady.

Otočil se, aby se na ni na spoře osvětlené chodbě podíval, a řekl: „Nemůžu jít? Rozhodně můžu a půjdu. V tomto životě je jediná věc, která je moje, a to je on. On je můj život. Co, chceš, abych tady seděl a čekal, až mě nahlásí na sociálku? Aby jednoho dne přišli a vzali mi ho? Myslíš si, že ona to neudělá, a v tom se mýlíš. Starat se o něj jsem vydržel tak dlouho jen proto, že jsem se neustále stěhoval. Držel jsem ji pryč, takže lidé nevěděli, jaké to pro nás je. Ne, že by na tom záleželo – stejně se na lidi jako jsme my, nikdo nikdy nedívá příliš dlouho, že? Ale když to udělají, jen nám ublíží.“

Se zavrtěním hlavy řekl: „Kdo si ho vezme, když sem někdo přijde a sebere mi ho z mého opatrovnictví? Jeho sestra? Rose je sedmnáct a stále chodí do školy. Nemáme žádnou jinou rodinu, která by byla ochotná si ho vzít. Strýc v San Franciscu, ale ten s bordelem své sestry nebo jejími sračkami nechce mít nic společného. To znamená s námi. Kde pak Diego skončí, Lucio?“

Otevřela ústa, aby promluvila, ale zarazil ji.

„V systému,“ odplivl si. „Tam skončí. A já ho už nikdy nedostanu zpět.“

„Rene –“

„Tohle je můj život, Lucio. Není hezkým místem k životu, ale jsme tady. Tak mi prosím kurva neříkej, co můžu a nemůžu udělat, abych ochránil svého bratra. Dobře? Prostě ne.“

Otočil se a zamířil do koupelny, aby popadl své sračky.

Následoval ho její hlas, ani na okamžik nezmizel, zatímco s ním držela krok. „Vlastně jsem chtěla říct, že nemůžeš odejít beze mě.“

Když dorazil ke dveřím koupelny, skoro zakopl. „Cože?“

„Nemůžeš odejít beze mě, Rene. Mýlíš se – máš dvě věci. Jsem taky tvoje, vzpomínáš si? Nemůžeš odejít beze mě.“

V hlase jí byla slyšet panika.

Vysoká a nezaměnitelná.

Hluboko se do něj zařízla. Jako nůž přímo do srdce.

Neotočil se, ale tak jako tak přistoupila až k němu. Její malé, jemné ruce, kterými se mu tiskla k zádům, představovaly chvilkovou úlevou od pekla, ve které se právě proměnil jeho život.

„Měla bys jít domů,“ zamumlal, „zpátky ke své rodině. Mají pravdu, víš? Nejsem pro tebe dobrý, Lucio. Tohle pro tebe není dobré. Tohle není tvůj život.“

„Rene –“

Otočil se, takže se jí mohl dívat přímo do tváře. Pak by možná dokázala slyšet, zatímco ji říkal krutá fakta o sobě a o ní. „Tohle není tvůj život.“

„Ale ty ano,“ zašeptala, přešla k němu ještě blíž a oběma rukama ho sevřela za bundu, jako by se bála, že když ho pustí, mohl by zmizet. „Ty jsi můj život. Víš, co jsem si dneska uvědomila? Dneska ráno jsem vstala a podívala se do kalendáře. Trvalo třicet šest dní, než se můj život změnil. Víš to? Je to třicet šest dní, co jsem tě potkala, a nic už nikdy nebude jako dřív, Rene. Ty jsi to udělal. A teď mi chceš říct, že to všechno musím udělat sama? Bez tebe to nejsem já a trvalo to jen třicet šest dní.“

„Lucio –“

„Beze mě odejít nemůžeš. Jdeš ty, jdu já.“

„Poslouchej mě –“

„Jdeš ty, jdu já, Rene.“

Nadechl se.

Ostře a bolestivě.

I když bez ní by to bylo horší.

Věděl to.

Bez ní bylo dýchání mnohem těžší.

A kurva, byl taky sobecký.

Měl by ji tu nechat.

„Takže spolu?“ zeptal se.

Usmála se tím svým úsměvem – skrz svou paniku a strach, a to všechno ostatní. Usmála se a pěstmi ho sevřela přes bundu ještě pevněji než kdy dřív. Jako by potřeboval připomínku, že byla přímo tady a nikam nejde.

„Jeď nebo zemři, Rene.“

Jo.

On a ona.

Až do konce…

Jeď nebo kurva zemři.