Hale - 9. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Hale

NEUNIKNE MI, JAK se Kylie na chvíli uleví, když se ode mě dostane pryč. Dívám se, jak se její zadek v těch blbejch máminejch džínách vzdaluje, jako by se snažila zúčastnit soutěže v rychlochůzi, a nemůžu si pomoct, ale musím se uchechtnout, i když jsem taky trochu nasranej.

Ta holka má kurva štěstí, že jsem se rozhodl jít s ní. Je se mnou v mnohem větším bezpečí, než kdyby tuhle jízdu absolvovala sama. I když to Axel zařídil tak, aby nikdy nemusela přijít do styku s těma sráčema, co si kupujou drogy u MC.

Znovu si odfrknu a potřesu hlavou, když se posadím na betonovou zábranu vedle černého parkoviště a zapálím si cigaretu. Sakra, ta holka byla naštvaná jak sviňa, když mě viděla přijít do čekárny v Ironwood Car and Truck. Myslel jsem, že jí rupne v bedně, že jí půjde pára z uší a tak. Asi bych jí měl dát najevo, že její vztek opravdu nepřináší ten efekt, o který nejspíš stojí. Je to spíš roztomilé než cokoli jiného. Nehledě na to, že mě to z nějakého důvodu pekelně vzrušuje. Když se na mě naštve, mám pocit, že jsme asi tři vteřiny od toho, abych ji odvedl někam do zadní místnosti a tam ji ošukal do bezvědomí, dokud nebudeme oba spokojení.

Protože aby nedošlo k omylu. V hloubi duše mezi námi něco je. Vidím jí to na očích a na tom, jak reaguje její tělo. Je to sexuální napětí, které se snažím ignorovat od chvíle, kdy jsem ji poprvé uviděl v klubovně.

Až dosud se mi dařilo svou přitažlivost k ní pohřbít pod hněvem. Ale čím víc času s ní trávím, tím víc začíná ten zatracený vztek ustupovat do pozadí, protože ho vytlačuje frustrace z toho, že ji chci.

Zatraceně. Musím se vzpamatovat.

Nepohodlně si upravím polohu na bariéře, pták mi ztvrdl natolik, že ho nemůžu ignorovat. Zatímco kouřím, rozhlížím se po scéně před sebou. Je to typický všední den v centru středně velkého města. Sleduju, jak mladí chlápci v levných oblecích spěchají od jedné šedivé zasrané budovy k druhé. Ženy v šatech a teniskách se snaží v době oběda si zacvičit, aby zabránili rozplizlému zadku ve středním věku, když celý den sedí u stolu. Jednou nebo dvakrát projede velká nablýskaná motorka: chromosexuálové z města, kteří jezdí, jako by jejich existence byla velkým „fuck you“ korporátní Americe. Nevadí, že na motorkách jezdí jen v tak slunečných dnech, jako je ten dnešní. A když skončí, vrátí se na předměstí a motorku, která je pro ně příliš velká, odtáhnou zpátky do své garáže se třemi auty, vedle svého bavoráku a priusu – kde bude stát měsíce, dokud nepřijde další perfektní den.

Ježíši, jsem sakra rád, že nežiju takový život.

Vytáhnu telefon a zkontroluju, jestli mi nepřišla nějaká zpráva, ale nic nového tam není. V duchu si poznamenám, že dnes nebo zítra zavolám Angelovi a dám mu aktuální informace o Ironwoodu. Nejspíš zítra, po jízdě na setkání s kartelem Dos Santos. Přemýšlím, jestli si s ním mám promluvit o té situaci s Kylie, která muluje pro MC, a rozhodnu se, že to neudělám. Tohle není jeho problém. Jak řekl Axel, Ironwood je samostatný oddíl, i když jsou naše dva kluby propojené. On je prezident a dělá si svá vlastní rozhodnutí, pokud se týkají jen jeho oddílu, a ne celého klubu.

Uplynula hodina. Kouřím třetí cigaretu, když si všimnu drobné postavy, která se ke mně blíží, v pravé ruce jí visí nákupní taška. Vstanu ze svého posedu a protáhnu se. Kylie se zastaví na druhé straně ulice, počká, až se změní světla, a pak přejde ke mně.

„Vypadá to, že jsi měla úspěch,“ řeknu a kývnu směrem k tašce.

Věnuje mi úsměv, který je tak plný štěstí, že mě to na vteřinu zarazí. „Jo, našla jsem šaty, které se mi líbí, a boty, které se k nim hodí!“ nadchne se. „A co víc, obojí bylo ve slevě! Bože, už je to věčnost, co jsem si koupila nějaké oblečení.“ Šťastně si povzdechne.

Nikdy jsem nechápal, proč jsou holky tak nadšené z nákupu oblečení, ale dobře. „Gratuluju,“ zamumlám, ale na poslední chvíli zmírním tón.

Kylie na mě vytřeští oči. „Díky,“ zakoktá se, není si jistá, jestli se jí neposmívám.

„Takže si myslím, že bychom měli vyrazit,“ pokračuju a kývnu hlavou dolů na ulici směrem ke garážím. „Chceš ještě něco zařídit, když už jsme ve městě?“

„Ne, to je všechno.“

Mlčky se vracíme do garáží a vyjíždíme výtahem do nejvyššího patra. Ticho není tak kurevsky nepřátelské jako předtím. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Jedna moje část do ní chce šťouchnout, aby se to zase vrátilo. Ale zbytek mě už má dost toho, že jsem naštvaný, a tak toho prozatím nechám.

Když dojdeme ke Kyliině autu, ani se se mnou nehádá o klíče. Vklouzne na stranu spolujezdce a odloží si tašku za sedadlo. Usedám za volant a startuju. Vyjedeme, zaplatím poplatek a vyrazíme zpátky do Ironwoodu.

„To bylo… tak snadné,“ vydechne, když vyjíždíme z centra. „Mám pocit, jako bychom vlastně nic nedělali.“

„O to právě jde. Sice to věrohodně popřeš, ale práci uděláš. Proto MC využívá někoho, jako jsi ty.“

„Asi jo.“ Nepřítomně přikývne a pak si povzdechne. „Ale ulevilo se mi, že to už mám za sebou.“ Podívá se na mě. „Vlastně ti děkuju, že jsi šel se mnou, Came. Vím, že jsem to nechtěla. Ale upřímně, takhle to bylo mnohem jednodušší.“ Drobně pokrčí rameny. „Možná, že příště už nebudu tak nervózní.“

Sakra. Neděkuj mi kurva za nic. Neudělal jsem to pro tebe.

„Nemáš zač,“ zavrčím.

Další ticho. Když projíždíme hranicemi města, Kylie se natáhne a zapne rádio. Čekám, že přepne stanici zpátky na tu, která byla puštěná předtím, ale ona to neudělá.

„Příště bys neměla být tak nervózní,“ řeknu. „Tyhle sračky, do kterých se pouštíš, jsou nebezpečné, Kylie. Měla bys to vědět líp.“

Cítím, jak se vedle mě napíná. „Vím to líp,“ odpoví. „Ale stejně to dělám.“

„Ty to nechápeš.“ Zavrtím hlavou. „Jakmile jsi jednou uvnitř, už z toho nikdy nevypadneš.“

Polkne. „Doufám, že to není pravda,“ řekne mi tichým hlasem. „Ale nemám na výběr.“

„Vždycky máš na výběr. Neser mě,“ vystřelím a na povrch se začne drát vztek.

Čekám, že se taky rozčílí – že mi vyrovná osten za osten. Jsem připravený na hádku. Ale nepřichází. Místo toho klesne zpátky na své místo a podívá se na své ruce.

„Ty to nevíš, Hale,“ řekne unaveně.

„Co mám vědět?“

„Nevíš, proč to dělám.“

„Tak proč mi to neřekneš?“ Vyzývám ji. „Pak to budu vědět.“

Mlčí. Pak: „Můj táta je nemocný. Má rakovinu.“ Vyčerpaně vydechne. „Nemáme pojištění a on potřebuje léčbu a léky proti bolesti.“

Její slova visí ve vzduchu, když si uvědomím, co říká.

„Ah,“ zamumlám. „Kurva.“

 

„HODNĚ TRPÍ,“ ZAMUMLÁ Kylie, hudbu ztlumenou, abych ji slyšel. „Snaží se, abych to neviděla, ale je to tak. Někdy, když se mnou mluví, tak se prostě… svíjí…“ Na chvíli přestane mluvit a já vnímám, jak se jí stahuje hrdlo, jak ztěžka polyká. „Jako že přestane mluvit a prostě si musí na chvíli sednout, víš? Čeká, až to přejde.“ Hlas se jí chvěje. „Oba tak nějak… předstíráme, že se to neděje.“ Zavrtí hlavou. „Moc o tom nemluvíme. On nechce a já ho k tomu nechci nutit.“

Podívám se na ni a vidím, že se na mě nedívá. Dívá se přímo před sebe, ale přesto vidím, jak se jí v očích lesknou slzy.

„Léky pomohou od bolesti, bez ohledu na to,“ pokračuje a hlas se jí láme. „A z těch peněz můžu zaplatit léčbu. Řeknu mu, že mě v práci povýšili a že mám zdravotní pojištění.“

Zatraceně. Vím, že Kylie nemá jinou rodinu než tátu. Jestli umře, je na všechno sama. Dovedu si představit, že musí být zatraceně vyděšená. A i když nesnáším jejího zasranýho otce ze srdce, protože je jedním z důvodů, proč je Scotty mrtvý, nemůžu ji přát ztrátu jediného žijícího rodiče.

„Je mi to líto, Ky,“ řeknu drsně. „Nevěděl jsem to.“

„Ne, já vím, já vím.“ Zavrtí hlavou a hřbetem ruky si setře slzy. „Já jen… nemám moc možností, víš?“ odfrkne si. „Mám sakra štěstí, že jsem před nějakou dobou narazila na Mala. Tohle je jediná možnost, jak tátovi pomoct. A nakonec to vlastně není tak nebezpečné.“ Nepřítomně přikývne, jako by se snažila přesvědčit sama sebe. „Méně nebezpečné, než jsem si myslela. Je to jen řízení.“

„Jo,“ zamumlám a najednou ji chci uklidnit. „Je to jen řízení.“

 

V PŮLCE ODPOLEDNE se vracíme do Ironwoodu. Zrovna když vjíždíme do města, uvědomím si, že ani jeden z nás neměl oběd. Udělám zajížďku do rychlého občerstvení a koupím nám každému hamburger a hranolky. Kylie chce taky čokoládový koktejl, tak jí ho vezmu. Trvám na placení a ona se naštěstí nehádá. Jíme v autě na parkovišti a já sleduju, jak vdechuje všechno jídlo, koulí očima a sténá rozkoší nad koktejlem. Vsadím se, že tohle je nejvíc jídla, co za poslední dobu spořádala najednou. Napadne mě, že za to, že v posledních dnech vypadá hubeně, může částečně i strach o tátu. Možná si teď přidá na kosti trochu víc masa.

Po našem pozdním obědě se vracím do areálu Ironwoodu a odbočím doprava, abych zastavil v obchodě. Kylie se na mě tázavě podívá.

„Peníze na zaplacení zboží jsou v přihrádce pod autem,“ vysvětlím jí. „Budou se k nim muset dostat, než budeš moct odjet.“

„Aha.“

„Proč nejdeš do klubovny?“ Navrhuju. „Zatímco budeš čekat, dej si pivo.“

Kylie si poplácá neexistující břicho. „Na pivo už jsem moc plná.“

Pokrčím rameny. „Stejně můžeš jít dovnitř a počkat. Je to pohodlnější než ty blbý plastový sedačky v čekárně.“

Skoro mě překvapí, když souhlasí. Jdu k jednomu z mechaniků a řeknu mu, aby její auto odstavil před dům, až budou hotovi, a pak ji vedu ke klubovně.