LEO - 2. kapitola

Překlad: Lusesita

Leo

Srpnové slunce vážně nenapomáhá mé kocovině.

„Můžu používat bazén?“

Graves se ke mně otočí. „Pokud se rozhodnu ti byt pronajmout, můžeme něco vymyslet. Nechci na zahradě žádné divoké party, ale pokud si chceš pozvat pár kamarádů, nevidím s tím problém.“

Profesor má blonďaté vlasy, které na slunci vypadají mnohem světlejší, než v kuchyni. Je vysoký, ale zase ne tak, jako já. Mám sto devadesát centimetrů a není mnoho lidí, kteří by byli vyšší, než já. Má opálené ruce, poseté skvrnami od slunce. Uvažuju, jak je starý. Kdybych měl hádat, řekl bych, že je tak tátova věku, tedy něco přes čtyřicet. Graves má napjatá ramena. Kdybychom byli přátelé, rozhodně bych mu je namasíroval, anebo mu aspoň řekl, ať se uklidní. Samozřejmě bych to učinil způsobem, který by ho neurazil. S lidmi jsem dost dobrý, vždycky jsem byl, i když jsem byl malý. To byl jeden z důvodů, proč jsem si vybral obchodní školu.

Je léto, a protože jsme v Torontu, ještě nedávno sněžilo a bylo hrozně. Léto znamená relax. Uvažuju, jestli je tak napjatý díky tomu, že jsem ho dnes ráno vyhnal klepáním z postele, nebo jestli je takový pořád.

Vede mě ke vchodu do bytu a vloží klíče do klíčové dírky. Všimnu si, že nenosí snubní prsten. Uvažuju, jestli je svobodný a žije v tak velkém domě sám. Zdá se, že má všechno uspořádané. Alespoň více, než já, který se právě začíná poohlížet po bytě, když už mu škola začíná za méně, jak dva týdny. Léto si ze mě vyžádalo to nejlepší. Toto léto máme rekordní teploty. Někdo tomu říká globální oteplování. Já to nazývám plážovými dny. Odpoledne plánuju jít na pláž, spíš než abych zamířil zpět na kolej, zdřímnul si a možná si dal jídlo v kavárně.

Graves otevře dveře do bytu.

„Všechno je nové?“ Všimnu si vůně čerstvého nátěru.

„Jo, stálo to hodně peněz, aby tohle místo vypadalo tak, jak vypadá teď.“

Přízemní apartmán je mnohem menší, než hlavní dům, ale vypadá mnohem lépe, než jsem čekal. Jedná se o jedno z nejhezčích sousedství v Torontu. Dokonce, i když bychom byli v přízemí, je zde hodně oken a slunečního světla. Stropy jsou vysoké, což je důležité vzhledem k tomu, jak jsem vysoký. Ví, že nebudu schopný si nájem tady dovolit, tak se i bojím zeptat, kolik je měsíční nájemné.

Jdu do kuchyně a otevřu ledničku. Očekávám, že uvnitř nic nebude, ale uvidím tam z poloviny plnou láhev vína.

„Tohle musím být uvítací dáreček.“

„Nepředbíhej. Ještě jsem se nerozhodl, že ti ho pronajmu.“ Usměje se profesor. „Zapomněl jsem, že jsem ho tady nechal, když jsem tu renovoval.“

Otevřu dveře do ložnice a podívám se dovnitř. Je prostorná a pravděpodobně by se sem vešla manželská postel.

„Kolik dělá nájem?“

„Plánuješ se sem nastěhovat sám?“

Přikývnu. „Nemám přítelkyni nebo tak.“

Položí si ruku na bradu a poškrábe se ve vousech.

„Můžu ti dát dobrou cenu, protože jsi první, kdo se sem přišel podívat a já si nechci procházet celým tím martýriem ohledně hledání nájemníka, ale musíš mi slíbit, že se o to budeš dobře starat.“

„Slibuju, že se o byt budu vážně dobře starat.“

„Jak zní tisícovka za měsíc?“

Vytřeštím oči, ze všech sil se snažím nedat najevo, co cítím. Jsem šokovaný, jak málo by po mě žádal. Nikdy jsem nežil v tak krásném bytě s jednou ložnicí s novým vybavením a v sousedství, kde by chtěli minimálně dvojnásobek toho, co požaduje on. Vím, že mi dává dobrou cenu. Cítím, jak mi srdce zrychleně bije, jako pár sekund před výhrou v pokeru. Vždycky jsem se považoval za šťastlivce.

„A co devět stovek?“ Jako student obchodu jsem věděl, jak důležité je vyjednávat, i když jsem s cenou spokojený.

„Opravdu se mnou chceš vyjednávat?“ Profesor se na okamžik zamyslí. „Víš co? Jistě.“

„Ještě dnes vám vypíšu šek.“

Profesor se zasměje. „Ještě jsem ani nepodepsal nájemní smlouvu.“

„No, já jsem připravený ji podepsat kdykoli.“

Potřesu Gravesovi rukou. Má pevný stisk. Když se mi podívá přímo do očí, všimnu si, jak jsou důvěryhodné.

Graves se ujistí, že všechna světla jsou zhasnutá předtím, než opustíme byt. Zamkne dveře a vyzkouší, zda je zamčeno.

„Tohle je tak pěkná čtvrť. Vážně se bojíte, že by se někdo vloupal dovnitř?“

„Nikdy nevíš. Co? Ty na koleji nezamykáš pokoj?“

Pokrčím rameny. „Většinou nechávám otevřeno, aby lidé mohli vejít bez zaklepání.“

„Dokonce, i když spíš?“

„Jo, teda, když někdo přijde, zatímco spím, většinou to znamená, že tu noc budu mít štěstí.“

Graves se usměje, což je docela vzácné, když po celou dobu vypadá tak vážně.

„Tak co uděláme jako další?“

„Můžeš mi nechat své telefonní číslo a mail. Tak ti budu moct poslat kopii nájemní smlouvy, jakmile ji sepíšu.“

„To zní skvěle.“

Rozhlédnu se po zahradě. Stromy a keře jsou perfektně zastřižené a voda v bazénu je křišťálově čistá. Vypadá to tu přesně jako vystřižené z magazínu o bydlení.

„Takže se brzy ozvete?“

Graves přikývne, pak se skloní, aby vytrhnul plevel z trávníku.

„Dám ti nájemní smlouvu, co nejdříve budu moct, protože se začátkem školního roku budu dost zaneprázdněný.“

„Děkuju.“

Hlasitě mi zakručí v žaludku a Graves se zasměje.

„Myslím, že bych si měl sehnat něco k jídlu.“

„Dobrý nápad.“

Stojíme na zahradě ještě pár sekund. Nejsem si jistý, jestli bych mu měl znovu potřást rukou, nebo ho obejmout. Jsem strašně šťastný, že jsem ten byt získal a v tuhle chvíli bych ho mohl i políbit na tvář, ale samozřejmě by to bylo nemístné, protože jsem ho právě potkal a protože vypadá jako docela vážný chlap. Skončím tak, že mu mávnu na rozloučenou. Graves mě doprovodí kolem domu. Opustím jeho pozemek a rozhlédnu se po ulici, snažím se vzpomenout si, odkud jsem sem přišel a jak se mám dostat zpět na kolej. Graves mi ukáže, kudy se dostanu na metro.

Podívám se na telefon a zjistím, že se vybil, takže ani nemůžu poslouchat hudbu při cestě metrem zpět do kampusu.

Bydlím v neogotické budově pokryté vinou révou. Vyšlápnu si až do třetího patra a doufám, že můj spolubydlící, který je také mým bratrem, Kingston, tam bude. Jsem si jistý, že nechal otevřené dveře, jako obvykle, stejně ale zaklepu pro případ, že by tam byl nahý, nebo masturboval.

„Pojď dovnitř, je otevřeno.“

Otevřu dveře a uvidím ho ležet na posteli. Je bez trička, protože uvnitř je ještě tepleji, než venku. Není tu žádná klimatizace. Náš pokoj je hotovej nepořádek, protože jsme právě dokončili naše letní předměty a sotva jsme měli čas se vyspat, natož uklidit pokoj, který jsme měli společný.

„Kam jsi večer šel?“ zeptá se mě Kingston.

Posadí se na posteli a odhrne si vlasy z obličeje.

„Na party.“ Řeknu zrovna, když mi začne zvonit telefon.

„Díky, to bylo zřejmé.“ Protočí oči. „Kde jsi zůstal přes noc?“

„Och.“ Zasměju se, když telefon začne zvonit znovu.

„Skončil jsem u nějaké mámy.“

„Mámy?“

„Slyšel jsi mě.“

„Kde ses sakra potkal s mámou?“

„No, dorazil jsem na party v nějakém bytě. Nemohl jsem se dostat přes hlavní dveře a tato velmi milá dáma, která tam žije, mě pustila dovnitř. Nesla pár velkých tašek s potravinami a vypadala, jako by potřebovala pomoct. Pak jedna věc vedla k druhé a poté co večírek skončil, jsem zůstal přes noc u ní.“

Kingston se zasměje. „Počkej, nemůžeš říct prostě 'jedna věc vedla k druhé' a přeskočit tu nejšťavnatější část příběhu.“

Posadím se na postel, která je přišoupnutá ke zdi naproti jeho. „Dobře no, pomohl jsem jí s těmi taškami do jejího bytu a pak se rozloučil. Když jsem čekal na výtah, abych se dostal do bytu kamaráda, vyšla ven a požádala mě o číslo.“

Kingston vykulí oči. „Co? A jak víš, že je máma?“

„Ráno jsem poznal její děti.“

„A je svobodná?“

Přikývnu. „Nedávno se tak stalo.“

„Nechápu, jak se ti vždycky podaří získat jejich číslo tak snadno.“

„Co mám na to říct, mámy mě prostě milují.“ Mrknu na bratra.

Vyleze z postele a otevře dveře skříně, ve které ve skutečnosti není na ramínkách nic. Všechno je rozházené po podlaze. „Vždycky jsi měl rád starší ženy. Z nás čtyř bratrů jsi jediný u koho se objevil maminkovský komplex?“

„Já nemám maminkovský komplex.“

„Tak mi řekni, proč devatenáctiletý student druhého ročníku jde vždycky za ženou, která je dvakrát starší než on, když se na něj vrhají holky našeho věku. Včera, když jsi byl pryč, zaklepala nějaká holka a sháněla se po tobě.“

„Kdo to byl?“

„Lindsay, kdo jiný?“

„Mohla to být Sarah nebo Janet.“

Kingston popadne šedé tričko a oblékne si ho a rukama vyhladí pomačkání. „To se ti snažím říct. Je tu tolik holek, ze kterých můžeš vybírat, přesto si vždycky vybereš starší ženu.“

Lehnu si. Můj bratr přišel s něčím, o čem jsem nikdy nepřemýšlel. Má pravdu. Vždycky jsem šel po starších ženách. Byly prostě žhavější a stabilnější a věděly více o životě. Vyvažovalo to můj bezstarostný život, ale bratrovi to vysvětlovat nemusím. Ženy, které si vybírám, je moje věc.

„Mám hlad.“ Řeknu, abych změnil téma. „Už jsi jedl?“

„Ne, snažil jsem se ti celé ráno dovolat.“

„No, můj telefon se před hodinou vybil. Tak tedy pojďme.“ Podívám se na čas na budíku vedle postele. „Máme třicet minut, než snídaně skončí.“

Vylezu z postele a snažím se najít svoji studentskou kartu, abych ji mohl použít v kavárně. Zamíříme dolů a do vedlejší budovy, kde se nachází. S bratrem jsem často mylně považováni za dvojčata, protože jsme si věkově blízcí, i když má blonďaté vlasy a já mám hnědé. Máme stejné modré oči a hádám, že i stavbu těla. On je o rok mladší, ale jelikož je o hodně chytřejší, podařilo se mu přeskočit ročník. Když jsme byli přijati na stejnou školu, rozhodli jsme se být spolubydlící. Zatím to byl vážně dobrý nápad, alespoň pro mě, protože můj bratr je mi schopný se školou pomoct.

Vezmeme si naše karty a jdeme do kavárny. Vysoké stropy a klenutá okna mi připomínají Bradavice. Vezmu dva tácy a jeden předám bratrovi. Slanina a brambory by mi mohli pomoct s kocovinou. V kavárně je větší ticho, než obvykle, asi proto, že je třicet minut do zavíračky.

Posadíme se naproti sobě ke stolu a já si loknu pomerančového džusu, než se pustím do jídla.

„Musím ti něco říct.“

„Co?“ Jeho rozcuchané blond vlasy odráží sluneční svit a já si téměř přeju, abych si vzal sluneční brýle, protože mi svítí rovnou do očí.

„Myslím, že jsem nám našel byt, kde bychom mohli od září zůstat.“

„Co? Chystáš se žít v MILF domě?“

Skoro se zadusím kouskem slaniny. „Ne, myslím to vážně, Kingstone. Ráno, když jsem šel domů, jsem procházel kolem místa, kde stála cedule s nápisem K pronájmu na předním trávníku, takže jsem udělal to, co by udělal každý, komu hrozí, že zůstane bez domova.“

„Vloupal ses tam?“

Zavrtím hlavou. „Zaťukal jsem na dveře a zeptal se, jestli bych byt nemohl vidět.“

„Ty máš teda koule. Kdo by klepal u někoho na dveře v sobotu ráno?“

„Já a Svědci Jehovovi, hádám. Každopádně ten chlápek se rozhodl, že mi ho ukáže a byl jsem schopný ho přesvědčit, aby mi ho pronajal za velmi slušnou částku.“

Kingston odloží vidličku a spadne mu brada. Hledali jsme nějaké místo posledních pár týdnů s velmi malým pokrokem.

„Jak to tam vypadá?“

„Přeju si, abych udělal fotky, a ten vlastník – je vlastně profesor na naší škole – ještě ani nezveřejnil ten inzerát. Jde o byt s jednou ložnicí, není zrovna ideální, že se o ni budeme muset dělit, ale můžeme něco vymyslet.“

„Nemůžeme mít společnou ložnici.“ Byl to vždycky on, kdo zavrhoval mé nápady, protože si myslel, že je chytřejší, než já… což je pravda, ale sotva kdy to někomu připustím.

„Už jsme sdíleli pokoj celý rok.“

„A už tolikrát jsem tě chtěl zaškrtit, protože jsi byl zatraceně otravný.“

„Prosím tě, já jsem vždycky ten, kdo se snaží být racionální a odsunout na stranu naše rozdíly.“

Kingston zavrtí hlavou a soudě podle toho, jak zkříží ruce na hrudi, si nejsem jistý, zda je ztotožněný s touto myšlenkou.

„No tak, brácho. Máme štěstí, že jsme ve stejném ročníku na stejné škole. Pamatuješ, co říkala máma s tátou? Máme si krýt záda, a jestli nebudeš se mnou žít, tak kde? Nemůžeme tu znovu zůstat, protože koleje jsou určeny pro prváky a ve městě není nic volné nebo cenově dostupné.“

Kingston se podívá na svůj napůl snězený talíř. „Máš pravdu, no když jsme sdíleli malou ložnici rok, sneseme bydlení v malém bytě.“

Jsem šťastný, že konečně přišel k rozumu. „Nemůžu se dočkat, až ti ho ukážu. Je pěkný, jakože opravdu moc pěkný. Jako bazén na zahradě pěkný.“

„Jak se ti podařilo získat místo s bazénem? Připadá mi to až příliš dobré, aby to byla pravda. Musel jsi mu ho vykouřit, abys ten byt získal?“

„Sklapni, Kingstone. Proč musíš být ohledně všeho tak cynický? Nemůžeš prostě přijmout fakt, že jsem pro nás udělal něco dobrého, aniž by ses musel ptát, zda jsem za to musel někomu vykouřit ptáka?“

„Dobře, Leo. Uvěřím tomu, až to uvidím… a máš pravdu. Musím být vděčnější.“

A tak dojíme naše jídlo. Obsluha kavárny už otírá stoly, což nás donutí jíst rychleji. Odložíme naše tácy na pás, který je doveze až do kuchyně. Zatímco míříme do našeho pokoje, vidíme, kolik lidí sedí na trávě. Jsou zde studenti sedící na dekách a užívající si sluníčka a teplého počasí.

Zahlédneme nějaké kamarády, tak se k nim připojíme. Zavřu oči a lehnu si, po dobrém jídle se mi zmírnila kocovina. Teď jsem méně ve stresu, když máme s Kingstonem kam jít.

I když je Kingston jen o rok mladší než já a technicky je nejmladší ze čtyř bratrů, často s ním zacházíme jako s dítětem. Nechci si to připustit, ale potřebuju Kingstona víc, než on mě. Hodně mi pomohl projít minulým ročníkem a bylo pěkné mít okolo někoho, komu můžu bez okolků věřit. Krev je hustší, než voda.

Myslel jsem na Gravese a uvažoval, co na univerzitě učí. Bylo by divné ho mít jako učitele a zároveň domácího, ale střecha nad hlavou je důležitější, než cokoli. Brzy nastoupím do druhého ročníku, což znamená, že škola bude těžší a já potřebuju přestat pařit a dát se dohromady. No, nejsem si úplně jistý ohledně toho, úplně přestat chodit na večírky, ale potřebuju přestat pařit třikrát až čtyřikrát do týdne.