HH - 2. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Anna

Řekni ne, i když chceš říct ano

„Víš, že když Gaston přijde a uvidí, co děláš, tak se zblázní, ne?“ Zeptám se Chrissie – své šéfové, majitelky Sweet Spot, a ženy, kterou teď považuji za svou přítelkyni.

„Co Gus neví, to mu neublíží.“ Usměje se a já se podívám na její břicho, které za posledních pár měsíců značně narostlo, a na velký pytel mouky, který sype do jednoho z plastových kontejnerů.

Dojdu k ní, vezmu pytel a nevšímám si jejího brblání, když ho přebírám. „Jsem si docela jistá, že sem nainstaloval kamery, jen aby se ujistil, že to nepřeháníš.“ Je to vtip, ale ve vší upřímnosti, nic bych mu nevyčítala, kdyby něco takového udělal. Svou ženu velmi ochraňuje a jeho ochranitelská povaha zřejmě vzrostla o to víc, když otěhotněla.

„Zabila bych ho,“ říká, ale rozhlíží se kolem sebe, jako by hledala skrytou kameru. Usměju se, pak se na ni podívám, když se zeptá: „Jak sis užila včerejší volno?“

„Dobrý – prostě normální den, šla jsem si zahrát bingo s Edie a cestou ji zastavil policista, a pak ho nešťastnou náhodou nabourala.“

„Cože?“ Oči se jí rozšířily.

Položila jsem pytel s moukou a opřela se o pult. „Byl to pech. Podívala se jen do zpětného zrcátka, ale už ne do bočního, takže si nevšimla, že už vyjel, dokud do něj nenarazila bokem svého auta, a to už bylo pozdě. Teď musí jít před soudce, aby zjistila, jestli bude mít ještě povoleno řídit.“

„Slyšela jsem zvěsti, že je postrachem na silnici.“

„Nejsem si jistá, že to jsou jen zvěsti. Přesto doufám, že to dopadne dobře. Bude to mít těžké, pokud jí seberou řidičák.“

„To se vsadím.“ Zavrtí hlavou. „Vždycky byla nezávislá, takže jsem si jistá, že ani o tom, že by přišla o řidičák, nechce uvažovat.“

„Jo,“ souhlasím. „Ale řekla jsem jí, že kdyby se to stalo, budu ji vozit a Pearl i Dixie říkaly totéž, takže to nebude tak, že by pořád trčela doma.“ Zvednu pytel od mouky a odnesu ho do skladovacích košů, než ho do jednoho hodím. „No nic,“ řeknu a vrátím se zpátky k ní, „měla jsem možnost prohlédnout si přihlášky, které jsi nechala na stole v kanceláři, a bylo tam pár opravdu dobrých kandidátů. Napadlo mě, že bychom si každá měla vybrat z té hromady našeho favorita a pozvat je na druhý pohovor.“

„To je skvělý nápad. Gus chce, abych co nejdřív najala a vycvičila aspoň dva lidi. Takže budeš mít pomoc, kterou potřebuješ, než začnu rodit a na dobu až se dítě narodí.“

Podívám se jí na břicho, protože si ho začne mnout, a vím, že nemáme moc času. Už je v sedmém měsíci, a jestli je aspoň trochu jako pár mých kamarádek v Chicagu, které mají děti, nebude se cítit na to, aby posledních pár týdnů těhotenství pracovala. „Myslím, že i když najdeme jednoho opravdu dobrého člověka, kterého najmeme na plný úvazek, budu v pohodě, zatímco ty budeš pár měsíců mimo.“

„Vím, že budeš v pohodě, ale taky chci, abys měla dva dny volna týdně, aby sis mohla zahrát bingo nebo… Já nevím, jít na jedno nebo dvě rande.“ Pokrčí rameny a vrhne na mě pohled, který jsem u ní viděla čím dál častěji. Pohled, který říká, že chce, abych žila svůj život a ne jen pro její obchod a seznámila se s mužem. Něco, co je vlastně legrační, protože mi sama řekla, že nehledala muže, když potkala svého nynějšího manžela; věci mezi nimi se prostě tak nějak staly.

Tím chci říct, že potřebuju život, ale nepotřebuju randit. Strávila jsem pět let s Lancem a byla jsem uprostřed plánování naší svatby, když jsem si uvědomila, že si tím, že si ho vezmu, mu nakonec ublížím, a to si nezasloužil.

Bez ohledu na to, že jsem do něj nebyla zamilovaná, mi na něm hluboce záleželo. Náš vztah byl pohodlný a naše plány do budoucna byly předvídatelné. Zaškrtl každé políčko, které moji rodiče chtěli. Byl dobře vzdělaný, pocházel z dobré rodiny a byl bohatý. Moji rodiče měli vždycky velkolepé sny o tom, že ze mě bude trofejní manželka. Když ostatní rodiče svým malým holčičkám říkali, aby studovaly a dobře se jim dařilo ve škole, aby se jednou mohly stát doktorkou nebo právničkou. Moji rodiče mi řekli, abych si hlídala postavu, vhodně se oblékala a hledala muže, který by mi byl schopen zajistit dobrý život.

Dělala jsem, co chtěli. S Lancem jsem se seznámila, když mi bylo dvaadvacet a pracovala jsem v jeho rodinné firmě jako sekretářka výkonného ředitele. Nenáviděla jsem tu práci, ale platili opravdu dobře a v očích mých rodičů byla tato práce úctyhodná. Nebo bych měla říct, že jim nevadilo, kde pracuji, dokud se nevdám a nebudu mít děti, které budu do konce života vychovávat, zatímco budu příležitostně pořádat charitativní akce. Když jsme se zasnoubili, pomyslela jsem si: Konečně jsou moji rodiče šťastní, takže možná budu šťastná i já. Ale jak se měsíce měnily v roky, uvědomila jsem si, že se to nikdy nestane: ne, pokud budu žít pro ně ve snaze přimět je, aby mě milovali. Proto, když jsem se rozhodla opustit svůj život v Chicagu, slíbila jsem si, že nebudu znovu randit, dokud nebudu šťastná sama se sebou a se svým životem.

„Země volá Annu.“ Zamrkám a vypadnu ze svých myšlenek, když mi Chrissie luskne prsty před obličejem.

„Promiň. Na vteřinku jsem se zamyslela.“

„To vidím. Jsi v pořádku?“ zeptá se a pozorně si mě prohlíží.

„Jo, v pohodě.“ Odmávnu jí. „V noci jsem toho moc nenaspala.“ To není lež. Strávila jsem její převážnou část na své terase, sledovala, jak se blíží příliv a hvězdy rozjasňují oblohu – něco, co neberu jako samozřejmost. Takhle jsem noční oblohu nikdy nezažila, když jsem žila ve městě. Teda ano, byly tam hvězdy, ale nikdy jsem si neudělala čas, abych si je skutečně užila, a noční obloha tam se s tímhle nedá srovnávat.

„Zase jsi usnula venku?“ zeptá se s úsměvem.

„Ne.“ Obrátím oči v sloup. „A to se stalo jen jednou.“

„Já vím, ale stejně je to legrační, když si představím, jak se probouzíš a Edie, Dixie a Pearl se koupou nahé.“

„Tobě to připadá legrační. Dovolím si nesouhlasit,“ řeknu, ale pořád se nedokážu ubránit smíchu při vzpomínce na to, jak jsem se probudila a viděla je, jak vybíhají nahé do příboje.

„Ty tři jsou šílené.“

„To jsou, ale docela se mi líbí, jak si užívají život naplno, dokonce i v jejich věku.“

„To je pravda,“ souhlasí se zamyšleným pohledem. „Takže o tom randění. Myslím, že bych mohla někoho znát –“

„Ne.“ Odříznu ji, pak zmírním tón, nechci ranit její city. „Nejsem připravená.“

Natáhne ruku a uchopí mě za ruku. „Anno.“

„Budu randit…“ Zakryju její ruku svou. „Jednoho dne. Jen ještě ne teď.“ Její výraz změkne; pak se obě podíváme ke dveřím, které vedou k průčelí obchodu, když zazvoní zvonek a dá nám vědět, že někdo přišel. „To určitě není Gaston, ten už by na tebe křičel,“ řeknu a ona se zasměje, stiskne mi ruku, než ji pustí, a já se na ni soustředím.

„Vadilo by ti, kdybys to vzala? Jdu udělat objednávku na příští týden.“

„Žádný problém. A taky si dej pozor, abys na seznam přidala citróny navíc. Chci zase dělat citrónové tyčinky. Minulý víkend byly hitem.“

„Mám to.“ Mrkne, pak se vydá ke kanceláři, zatímco já mířím k průčelí obchodu.

Když projdu dveřmi, zamračím se, protože nikoho nevidím. Pak jako by mi zamrzla každá buňka v těle, když se z dřepu před vitrínou vynoří až příliš známý muž.

„Ty.“ To slovo vyjde šeptem.

„Anno.“ Calvinův hluboký hlas se mi rozlévá po kůži, až se chvěju na několika nechtěných místech.

„Co tady děláš?“ Ptám se a přemýšlím, jak to, že zná moje jméno. Když jsem ho viděla naposledy, odjížděl ve svém policejním autě poté, co Edie vystavil pokutu, a zároveň ji informoval, že nesmí řídit, takže si bude muset najít někoho jiného, kdo převezme volant.

A to všechno bez toho, aby se na mě podíval.

„Chtěl jsem se omluvit za včerejšek.“

„Je ti odpuštěno,“ odpovím okamžitě.

Nakloní hlavu na stranu a já nechci, aby mě ten jemný pohyb přitahoval, ale nemůžu si pomoct. Sakra. „Za co přesně mi odpouštíš?“

„Za cokoliv, za co se omlouváš.“

Zašklebí se, a ať se propadnu, jestli to není taky přitažlivé. „No, když už to máme spolu vyřízené, co doporučuješ?“

Zavrtím hlavou a obočí se mi svraští. „Co?“

„Co doporučuješ?“

„Myslíš odsud?“ Mávnu rukama po obchodě.

Rozhlédne se kolem a pak se trochu sarkasticky zeptá: „Není to pekárna?“

Pravá tvář mi cuká, tik, který se objeví, když se cítím otrávená nebo nesvá. „Ne, je to vlastně zástěrka pro operaci praní špinavých peněz. Ty věci ve vitríně ani nejsou pravé. Všechno je to z plastu.“ Vklouznu svým do široka rozevřeným, nevinným pohledem na místo. „Docela úžasný, co?“

Kousne se do spodního rtu, jako by se snažil nesmát, a já mám sto chutí se na něj vrhnout jako Christian Grey a požadovat, aby to nedělal. „Nádherná… a chytrá.“

Počkej. Říká, že jsem nádherná?

Nevadí. Je mi to jedno. Je na čase, abychom se vrátili do starých kolejí. „Všechno je tu výborné.“

„Všechno.“ Prohlédne si mě tak, že mi bradavky ztvrdnou v krajkové podprsence.

Zkřížím si ruce na prsou, abych zakryla důkaz, že ho moje tělo považuje za přitažlivého. „Jsem si jistá, že když žiješ delší dobu ve městě, určitě jsi slyšel, že tohle je nejlepší místo, kde se můžeš postarat o jakoukoli sladkou touhu, kterou bys mohl mít.“

„To jsem neslyšel, ale myslím, že bys mohla mít pravdu.“

Začnu otevírat ústa, abych se ho zeptala, co přesně tady dělá, když zazvoní dveře. Je to Chrissiein manžel Gaston, vypadá stejně hezky jako vždycky, dokonce je nenuceně oblečený v teniskách, džínách a obyčejné námořnicky modré košili. Přísahala bych, že Gaston je nejatraktivnější muž ve městě a manžel Chrissieiny nejlepší kamarádky Tyler mu sekunduje. Ale teď, po setkání s Calvinem, vím, že jsem se mýlila.

„Ahoj, Anno.“ Usměje se na mě, než přejede pohledem pekárnu. „Je Chrissie vzadu?“

„Jo, je v kanceláři, objednává zobží na příští týden.“

Přikývne a pak se podívá na Calvina u pultu. Zvedne bradu, než se mě zeptá: „Jsi v pohodě?“

„Jo, tohle je strážník Miller.“ Mávnu rukou směrem ke Calvinovi.

„Detektiv,“ řekne Calvin.

„Tak jo, tohle je detektiv Miller,“ zdůrazním sarkasticky to slovo. „Dnes přišel, aby se ujistil, že jsme v pořádku.“

„Cože?“ Gus se zamračí a obrátí pozornost ke Calvinovi. „Je tu nějaký problém?“

„Ne, tady Anna mi právě říkala, že ten obchod je zástěrka pro praní špinavých peněz, což mě překvapilo, protože se nám tahle informace nikdy neobjevila v záznamu.“

Já a má velká ústa.

„Anno.“ Otočím se na Gastona, když mě zavolá jménem, a čekám, až řekne víc, ale on to neudělá. Místo toho se párkrát podívá mezi mě a Calvina, a pak se jeho výraz naplní jakýmsi porozuměním, které já nechápu, a zavrtí hlavou. „Půjdu se podívat na Chrissie a zjistím, jestli má čas zajít na oběd.“

„Tak jo,“ řeknu a on se na nás ještě jednou podívá, než si něco zamumlá pod vousy a zmizí vzadu v obchodě. Jakmile odejde, obrátím se na Calvina. „Přísahám, že jestli budeš příčinou mého vyhazovut, zabiju tě.“

„Vyhrožuješ policistovi?“ zeptá se a lehce zvedne pravé obočí.

„Cože?“

„Právě jsi vyhrožovala policistovi.“

„Ne.“ Zavrtím hlavou a pak na něj ukážu. „Právě jsem vyhrožovala, muži, který se mnou mluvil, jako když mluví se svým psem.“

„To už jsi mi odpustila.“ Usměje se a zkříží ruce na široké hrudi. „Už o tom nesmíš mluvit.“

„Můžu si dělat, co chci.“ Vážně, proč mám z toho chlapa chuť křičet a dupat nohou jako dítě, kterému řekli, že nemůže dostat to, co chce?

„Takže je pravda, co se říká o zrzkách.“ Jeho oči přejedou po mých vlasech, pak po mé tváři.

Protože přesně vím, co tím myslí, mírně se k němu nakloním. „Nemáš ani ponětí. Takže bys to možná měl vzít v úvahu, než sem zase přijdeš.“

„Jsi vždycky blázen, nebo jsem to jen já, kdo v tobě vyvolává tuhle vlastnost?“

„Nejsem blázen,“ zapřu a on se zazubí. „A neusmívej se takhle,“ dožaduju se a on se znovu kousne do spodního rtu. „A tohle taky nedělej. Je to otravné.“

„Co?“

„Celá ta věc s kousáním do rtů. Je to otravné. Přestaň to dělat,“ přikážu mu a pro zdůraznění si dupnu nohou.

„Přestaň být roztomilá.“

„Nejsem roztomilá,“ zavrčím. Pak zasyčím: „Teď mi řekni, co chceš, nebo odejdi.“

„Jsi taky na výběr?“

„Ne.“

Ušklíbne se a pak sklopí zrak k vitríně. „Vezmu si tři javorové tyčinky a jednu dvojitou čokoládovou sušenku.“ Popadnu papírový sáček a rychle všechny zákusky vložím dovnitř. Konec šáčku přeložím a nalepím přes okraj nálepku, kterou jsem navrhla, dortík s SWEET SPOT zavinutým do růžovo - modré polevy.

Položím sáček na pult před něj, pak namarkuju nákup a stisknu tlačítka silněji, než je nutné. „Bude to dvanáct třicet devět.“ Poklepu si nohou, když vyndá kreditku, a jakmile je transakce schválena, čekám, až odejde, ale on neodejde. Místo toho sáček otevře, vytáhne jednu z javorových tyčinek a kousne si. Neměla bych ho zřejmě považovat za přitažlivého dokonce, i když jí, ale na tom, jak plné rty a silná čelist se při jídle pohybuje, je něco, co mě nutí naklonit se přes pult, abych ho políbila.

Sakra, sakra, sakra.

„Tak mi řekni, Anno,“ řekne po polknutí sousta. „Vídáš se s někým?“

„Do toho ti nic není,“ říkám a vyslovuji každé slovo.

„S nikým se nevídá.“

Rychle se otočím, abych se podívala na Chrissie, která se právě objevila a široce se usmívá, a pak přesunu svůj pohled na Gastona, když se uchechtne.

„Díky,“ řekne Calvin a já v tom jediném slově slyším humor. Otočím se k němu a nechám svůj pohled na místě.

„Ty neodcházíš?“ Mávnu rukou směrem ke dveřím.

„Neděláš ze mě zrovna vítanou osobu.“

„Protože nejsi,“ vyštěknu zklamaně. Vím, že bych měla být milá, zvlášť když moje šéfová stojí kousek ode mě, ale nelíbí se mi, že mě tolik přitahuje, a opravdu se mi nelíbí, že se mi zdá lákavá představa, že ho přitahuju já.

„Vyjdi si se mnou.“

„Ne.“

Nenápadně pokrčí ramenem, pak dá zbytek javorové tyčinky zpátky do sáčku a zavře ho. „Tak jo. Uvidíme se.“

Je ho varovný tón mi neujde a puls mi poskočí, když se jeho oči spojí s mýma a on si olízne ukazováček, pak palec. Snažím se vymyslet, co říct, ale můj mozek jako by zkratoval.

„Později, Anno,“ řekne mi; pak kývne hlavou směrem ke Chrissie a Gastonovi, než se otočí a odejde bez dalšího slova. Zírám na dveře, když jimi zmizí, a přemýšlím, do čeho jsem se to sakra dostala.

„Panebože,“ vydechne Chrissie. „Ten chlap je vážně sexy a celá ta věc s olizováním…“ Otočím se, abych ji přistihla, jak vrtí hlavou. „Nemám ani slova pro to, co to bylo.“

„Stojím přímo tady,“ řekne Gaston a zamračí se na svou ženu.

„Já vím.“ Vzhlédne k němu, položí mu ruku na hruď a jeho výraz změkne. „Jen konstatuju to, co je jasné.“ Otočí hlavu, aby zachytila můj pohled. „Vážně s ním nemáš zájem jít ven?“

„Vážně nemám zájem s ním jít ven,“ zalžu. Mám veliký zájem. Jen vím, že bych neměla mít. Ještě ne.

Nakrčí nos. „Proč proboha ne?“

„Proto.“

„Jen proto?“

„Ano, jen proto.“ Vím, že je to chabé, ale nic jiného nemám. Upřímně řečeno, ještě nikdy mě žádný muž nezastihl tak nepřipravenou a jsem si docela jistá, že jsem před ním zamávala příslovečnou bílou vlajkou.

„Nech to být, zlato,“ řekne Gaston a upoutá pozornost své ženy. Vzhlédne k němu a otevře ústa, jako by se chtěla hádat, ale on jí palcem zakryje rty, čímž ji utne. „Nech to přirozeně plynout.“

„Fajn,“ zamumlá mu do prstu; pak se ke mně její oči přesunou a jeho prst sklouzne.

„Běž na oběd s manželem,“ říkám jí, než mi stihne položit stovku otázek, které vidím v jejích očích. „Je mi tu dobře a bude mi ještě líp, když se cestou zpátky někde zastavíš a vyzvedneš mi hamburger s hranolky.“

„Anno –“

„Zlato, pojďme na oběd,“ skočí jí do řeči Gaston a ona se při pohledu na mě, na dveře a zase zpátky kousne do vnitřní strany tváře.

„Nenuť Gastona, aby tě odsud odnesl. Jsem v pohodě. Prostě jdi na oběd a nakrm to dítě.“ Podívám se na její břicho, jak si v ochranném gestu pokládá ruku na břicho. Z našich rozhovorů vím, že je nervózní z toho, že se stane mámou, ale nepochybuju, že bude jednou z nejlepších maminek v okolí.

„Dobře,“ souhlasí neochotně. „A přinesu ti hamburger, ale později si spolu promluvíme.“

„Nemůžu se dočkat,“ zažertuju a Gaston se zasměje, ovine jí ruku kolem ramen a vyvede ji ven. Když jsou pryč, zavřu oči a přemýšlím, jak se můžu cítit stejně vyděšená a nadšená z představy, že znovu uvidím Calvina.