Privilege - PROLOG

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Pochopte, že právo zvolit si svou vlastní cestu, je svaté privilegium.

– Oprah Winfrey

Lucia Marcello

Dítě nebylo plánované ani očekávané, ne v době, kdy jejímu nejstaršímu sourozenci bylo víc než deset let a rodiče nepochybně věřili, že po své poslední dceři už žádné další děti mít nebudou.

Ale byla tady.

A Bůh věděl, že byla milována.

Možná nebyla plánovaná, ale byla nejchtěnější.

Holčička, která se narodila v časných ranních hodinách v soukromém apartmá, byla po umytí po porodních zbytcích pro zahřátí zabalena do nejjemnější mušelínové zavinovačky. Z porodnice nemocnice, kde na každých pár pacientů připadal jeden lékař a na každou rodící ženu tři sestry, její rodiče zavolali lidem, kteří pravděpodobně ještě spali a měli své vlastní děti, o které se museli starat.

Tety, strýcové, prarodiče…

Navzdory nočním hodinám ti lidé stále přicházeli.

Přišli přivítat do rodiny Marcellos novou principessu. Pogratulovat jejím rodičům. Přivedli jejího nejstaršího bratra a dvě starší sestry, aby ji poprvé pozdravili. Přinesli dárky a nádherné věci, aby poděkovali, že tam byli.

Všichni slyšeli její jméno.

Lucia.

A milovali ji jednoduše proto, že byla naživu. Milovali ji, protože se narodila jako Marcello.

Narodila se bohatá, do rodiny, která byla zbožňovaná i obávaná, a její rodiče se postarali o to, aby nemusela nic chtít.

To bylo privilegium Lucii Marcello.

Jednoduše proto, že se narodila.

• • •

Renzo Zulla

Dítě nebylo plánované ani očekávané, ne když jeho máma stěží stihla oslavit šestnácté narozeniny a od doby, co zjistila, že byla těhotná, nespala na matraci s prostěradlem.

Ale byl tady.

A Bůh věděl, že nebyl chtěný.

Možná nebyl plánovaný nebo chtěný, ale ani jeho matka v sobě nedokázala najít sílu na to, aby se ho vzdala.

Narodil se jednoho teplého večera na pohotovosti, protože jeho matka s cestou do nemocnice čekala až příliš dlouho a porodnice byla plná. Chlapeček ležel zabalený do škrábající bavlny. Jeho matka už potřetí unaveně vysvětlovala, že neměla kartičku pojištěnce. Se šmouhou rudé krve, která byla stále na podlaze nemocnice, jejíž chodby byly v současnosti plné nemocných a sestry byly přepracované, nikoho napadlo zeptat se jeho matky, zda existuje někdo, komu by ráda zavolala.

Prarodiče, jiná rodina… možná otec?

Ti lidé by nikdy nepřišli.

Nepřišli by přivítat novorozence, když ani nevěděli, že teenagerka byla těhotná. Nepřišli by pogratulovat jeho matce. Nepřišli by pomoci ani ukázat jeho matce, jak ho milovat nebo jak ho udržet naživu. Nepřinesli by dárky ani žádné nádherné věci.

Jeho jméno vůbec neslyšeli.

Renzo.

Bylo mu dáno jménu, které jeho otec nenáviděl, když jeho matka před měsíci v zatuchlé uličce řekla muži jména, o kterých pro něj uvažovala. Dostal jméno, které by ho jeho nepřítomný otec nenáviděl.

Narodil se chudé matce, která přestala kouřit jen na tak dlouho, aby porodila zdravé dítě, kterého se odmítla vzdát, a bez domova, který by ho udržoval v teple.

To byl nešťastný osud Renza Zully.

Jednoduše proto, že se narodil.