OLT - 14. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Život Haven už nebyl stejný jako kdysi, když jí bylo něco málo přes dvacet – už si nemohla dovolit zůstat vzhůru do časných ranních hodin a vstávat krátce poté, aby začala úplně nový den. Měla děti, práci a celý dům, o který se musela starat. Pokud nešlo o zvláštní příležitost, snažila se být v posteli a jít spát nejpozději o půlnoci.

Když digitální hodiny na nočním stolku odtikaly druhou hodinou ráno, stále byla stále bdělá, opřená o hromadu polštářů a myšlenka na spánek byla od její mysli hodně daleko. Vlastně myslela doslova na cokoli jiného kromě spánku, i když to bylo to, co potřebovala dělat nejvíc.

Takový byl život manželky mafiánského bosse. Často přemýšlela, zda si Andino vůbec uvědomoval, jak často zůstávala v noci vzhůru a dělala si starosti s věcmi, ohledně kterých na konci dne neměla ani slovo a ani nad nimi neměla žádnou kontrolu. Protože to dělala mnohem častěji, než si chtěla připustit.

Vzhledem k tomu, že dům byl tichý a tmavý, usoudila, že zůstane vzhůru, dokud neuslyší ono známé dunění motoru vjíždějícího do jejich garáže. Tak by věděla, že ať už šlo o jakýkoli byznys, který potřeboval toho večera vyřídit, musel skončit nějakým krveprolitím. Garáž používal jen tehdy, když nechtěl, aby existoval svědek, který by ho viděl vcházet do domu. Tak bylo vždy možné popřít, jak pozdě v noci se vrátil domů a jak vypadal, když vystupoval z auta.

Nebo tak jí to vysvětlil, když se ho na to jednou zeptala.

Občas si přála, aby se nezeptala.

Bylo by to jednodušší.

Trvalo dobrých deset minut, než se její manžel objevil ve dveřích jejich ložnice. Nemohla si nevšimnout, že sako, které měl na sobě, bylo tmavě námořnicky modré a ne černé, které měl oblečené předtím. Nezmínila se o tom.

Neřekla ani nic o skvrnách zaschlého červeného čehosi na hřbetech jeho rukou, když jednu zvedl, aby směrem k ní mávl. Sevřela rty k sobě, ale zároveň se nedokázala ubránit úlevnému úsměvu, který se jí při pohledu na něj objevil.

„Jak to šlo?“ zeptala se.

Jo.

To byl bezpečný způsob, jak se zeptat.

S pokrčením ramen zamířil do připojené hlavní koupelny. „Šlo to dobře. Nemyslím si, že ohledně této věci budou ještě nějaké další problémy.“

Unikl jí výdech.

A pak další.

Už zmizel v koupelně a slyšela, jak na podlahu dopadalo oblečení. Aniž by to musel říkat, věděla, že tam to oblečení ráno nenajde a ani nebude v jeho tašce s oblečením určeným na chemické čištění. Netušila, zda ho spaloval nebo ty věci prostě jen vyhodil, ale nikdy ji nepožádal, aby se s nimi vypořádala ona.

Za to byla vděčná.

„Andino?“

„Hmm?“

Znovu se nadechla a cítila, že všechen ten tlak v hrudi, který se jí v něm během večera nahromadil, se konečně začal uvolňovat. To nenáviděla ze všeho nejvíc. Tíha, která se s tím pojila, a pocit, který po ní zůstal, i když už byla pryč.

To byly věci, na které nemohla zapomenout.

Přála si, aby mohla.

„Co, zlato?“ zavolal z koupelny.

I když se je snažila vyslovit, slova nevycházela ven. Všechno zůstalo uvízlé v její mysli a plících jako dehet. Chtěla mu jen říct, že ho miluje – vždycky ho bude milovat, i když dělal věci, které nemohla schvalovat, i když ji jejich život zatracené děsil k smrti. Na ničem z toho nezáleželo, protože na konci dne, stejně jako na konci toho dnešního, ho bude stále milovat.

To bylo rozhodnutí, které udělala.

S tím byl v pohodě.

Místo toho, aby se dál snažila předstírat, že všechno bylo v pořádku – teď z většiny bylo – a snažila se ta slova ze sebe dostat ven, se rozhodla zkusit něco jiného. Skopla z nohou přikrývky, vyklouzla ven z postele a zamířila do koupelny.

Našla ho skloněného nad umyvadlem, s namydlenýma rukama, kdy si jimi poté několika tahy dlaní přejel po tváři. Následně se rychle opláchl tekoucí vodou, vypnul kohoutky a natáhl se po ručníku, který čekal položený na kraji pultu.

Nepromluvila.

Nemusela.

Díval se na ni tak, jako by věděl, že se k němu v koupelně připojila – možná ji navzdory tekoucí vodě slyšel přicházet. Nebo to bylo možná jen proto, že tento muž byl celý její… srdcem i duší. Nezáleželo na tom, zda byl dokonalý nebo ne, protože pro ni byl dokonalý. Věděl, kde byla. Když byla poblíž něho, cítil ji.

Stejně jako ona jeho.

Odvrátil se od umyvadla. Přistoupila k němu blíž. Pažemi ji snadno zachytil, pevně ji objal kolem ramen a zad, přitom tak držel i střed jejího těla. Vdechovala jeho vůni, naslouchala stálému tlukotu jeho srdce a čekala, jak se jejich dýchání synchronizuje.

Všechno bylo zase dobré.

Znovu správné.

„Vzpomínáš si,“ zeptal se se rty přitisknutými na temeno její hlavy, „když ses mě zeptala, jak tohle dělám – jsem tím mužem a také tímto? Zeptala ses mě proč, jak… tenkrát jsem neměl odpověď. Chtěl jsem o tom přemýšlet.“

„Samozřejmě,“ zašeptala.

Svíral ji tím správným způsobem. „Nikdy nebudu nikým jiným – tohle jsem já až do dne, kdy zemřu. A přesto, že jsem takový, jaký jsem, se mi nějak podařilo najít ženu, která mě miluje, která mi dala tři děti – a další je na cestě – domov a život. Mám v úmyslu si tyto věci udržet. Jsou moje a to znamená, že je budu chránit všemi nezbytnými prostředky. Takže tím mužem jsem já, protože být jím mi umožňuje dělat, co musím dělat.“

Nic neřekla.

Nemohla.

Nevypadal, že by mu to vadilo. Na temeno hlavy ji vtiskl polibek a zamumlal: „Ty děláš to samé – jen jinými způsoby. Vím, že si občas myslíš, že jsi vedle mě špatně, ale neexistuje nikdo vhodnější, kdo by tam stál. Slibuji.“

Navždy jeho královna.

Nebo to alespoň rád říkal.

„Budu to dělat navždy,“ řekl jí.

Zaklonila hlavu, aby se setkala s jeho pohledem. „I já.“

Usmál se.

Ona také.

Proto ji vůbec nepřekvapilo, když se jeho další polibek, který dopadl na její rty, rychle změnil ze smyslného a sladkého na něco mnohem hříšnějšího a žhavějšího. Pokud za všechno to, co udělali a čím byli, měli jít do pekla, pak do něj půjdou spolu.

To jim přišlo fér.

Také ji připomněl všechny důvody, proč a jak ji miloval, když ji zvedl v koupelně na pult, stáhl jí saténové šortky na spaní, odhodil je na podlahu, a šukal ji proti velkému zrcadlu.

Byl drsný.

Jeho slova temná.

Sobecký.

Tolik si toho od ní bral.

Pokaždé.

Ráda mu to však dávala.

Byli tady, skoro deset let od doby, co se vzali, a stále ji šukal stejně jako vždycky. Divoce. Jako by jeho duše bojovala o to, aby se stala jednou s tou její. Se spodním proudem svého vlastnictví ji vtiskoval každý polibek, dotek i tah penisu, kterým ji naplňoval.

To s ní dokázal udělat jen on.

Obklopena jejich výsadami, s jeho rukama, kterými ji pod svou vahou drtil a láskou, našla místo, kam ji mohl vzít pouze on. Tam, kde necítila, jak se dovnitř díval okolní svět a kde se jich nemohlo dotknout vůbec nic.

Za to ho milovala nejvíc.

Vždycky ho milovala.