CP - 8. kapitola

Překlad: Mickey

Kor.: Klára

April

„Paní Scottová? Jste v pořádku?“

Chvíli jsem uvažovala, že vyběhnu z místnosti a budu křičet hrůzou. Byl to jediný člověk, o kterém jsem si myslela, že už ho nikdy neuvidím, jediný člověk, který v jediném okamžiku úplně otřásl mým životem a pomohl mi zapomenout na bolestivý den v mém životě.

Díky tomu se mi narodil krásný syn.

Jeho syn.

Polkla jsem a odkašlala si. „Ano, jsem v pořádku.“

„Nevypadáte dobře.“

Překonala jsem šok, otevřela tašku a vytáhla složku. „Jsem v pořádku, Pane Faliero. Děkuji Vám za Váš zájem. Jak jsem již řekla, jsem tu jménem pana Abramowitze, abychom provedli předběžný rozhovor ohledně obchodu, který budeme Vaším jménem zprostředkovávat.“

„Ten hajzl mi nevěří, že?“

No, šel rovnou k věci. Pohrávala jsem si se spisem v rukou a dělala, co jsem mohla, abych se neohradila, abych se s ním nesetkala pohledem. „Nejsem si jistá, co máte na mysli, pane Faliero."

„Víte přesně, co mám na mysli, jinak by tu byl sám.“

Nemohla jsem ho ignorovat pořád, a tak jsem se nadechla a přinutila se setkat s jeho pohledem. Bože, on byl přesně takový, jakého jsem si ho pamatovala, i když možná jen o trochu šedivější ve vlasech. V ranním světle jeho rysy vypadaly drsněji, jeho oči byly jako broušené safíry.

Vůbec nevypadal jako okouzlující majitel klubu z mé minulosti. „Tohle je běžný postup, Pane Faliero. Ujišťuji vás, že nejsme Vaši nepřátelé."

Povytáhl obočí a mně se v reakci na to zachvěl žaludek. Opravdu byl nádherný? Ano, samozřejmě, že byl, a můj syn – oprava, náš syn – vypadal přesně jako on. „Nikdy jsem nepotkal právníka, který by mi nešel po krku, paní Scottová.“

Zatnula jsem čelist. „Jsme na Vaší straně, pane Faliero. Můžeme teď přejít k otázkám?" Chtěla jsem odsud co nejrychleji zmizet.

Kývl rukou a já otevřela složku a vytáhla jedno ze svých oblíbených per. Musela jsem se zachovat co nejprofesionálněji, i když se mi právě zhroutil svět.

„Řekněte mi, slečno Scottová. Byla jste sem poslána, abyste mě svedla?"

Málem jsem se zadusila vlastními slinami. Nebylo to to, co mi šéf naznačoval? „Jistěže ne. Já jsem tu proto, abych získala odpovědi, nic víc."

Uchechtl se a ten zvuk mi sklouzl po páteři a zahřál mě zevnitř. Bývaly doby, kdy ten smích vyvolával něco jiného, ale ne teď. Neznala jsem toho muže přede mnou. Nebyl to ten samý majitel klubu, který se mnou žertoval, že jsem Bond girl, a přivedl mě k mému největšímu orgasmu v životě.

Ne, vícenásobnému orgasmu. Od té doby jsem se ani nepokoušela nic zkusit, protože jsem věděla, že by to bylo ve srovnání s tou jedinou nocí nestálo za nic.

Ano, slyšeli jste správně. Už rok jsem neměla sex ani jsem neprožila orgasmus.

„Žena jako vy,“ řekl a vrátil mě do přítomnosti. „Pro takového kreténa, jako je Abramowitz, prostě nepracuje, aniž by neměl nějaký motiv.“

Jeho obyčejná poznámka mě rozčílila. „Mohu vás ujistit, pane Faliero, že jsem profesionálka."

Jeho oči přejížděly po mém těle a já měla pocit, že na sobě najednou nemám vůbec nic. „Jsem si jistý, že jste, slečno Scottová."

Bože, byl to kretén. Zvedla jsem pero a podívala jsem se na svou první otázku. „Můžete mi vysvětlit Vaše současné finance? Chceme se ujistit, že máte po ruce dostatek finančních prostředku na dokončení prodeje, aniž by vznikl nějaký konflikt.“

Znovu ten smích. „Ujišťuji Vás, slečno Scottová, že mé portfolio je dostatečně silné na to, abych si mohl budovu koupit. Zaslal jsem své finanční výpisy."

„Co děláte za práci?" Zeptala jsem se, protože jsem byla zvědavá, co mi řekne.

V očích se mu zablesklo. „Investice a nemovitosti."

Co by asi řekl, kdyby věděl, že má syna? Byl ženatý? Neviděla jsem na jeho prstu snubní prsten, ale to nic neznamenalo.

Nechtěla jsem, aby si myslel, že mi jde o jeho peníze. Nechtěla jsem. Opravdu jsem mu to nechtěla říct, co se té noci stalo. A zjevně jsem na něj nezanechala zrovna nejlepší dojem, vzhledem k tomu, že mě ještě nepoznal.

A pokud ano, nechtěl to říct.

„Budu potřebovat, abyste byl konkrétnější."

Naklonil se dopředu a v jeho pohledných rysech se mihlo pobavení. „Chtěla byste vidět všechno, co Vám mohu nabídnout, slečno Scottová?"

I když jsem se snažila nereagovat, tváře se mi při jeho narážce rozhořely. Ve skutečnosti jsem toho od něj už viděla hodně; alespoň tu část, o které mluvil. S touhle jeho částí jsem byla důvěrně spjata.

„Stačila by jednoduchá odpověď, pane Faliero," řekla jsem.

Když viděl, že mu na jeho slova neskočím, opřel se na židli a zabubnoval prsty po stole. „Pošlu vám své účty. To jistě bude stačit."

Zapsala jsem si jeho odpověď a rozhodla jsem se, že na něho nebudu dál naléhat. „A budova? Na co ji plánujete využít?“

„Pro mé osobní účely," odpověděl vyrovnaně, i když se mu při odpovědi stáhla čelist. „Chtěla byste osobní prohlídku, slečno Scottová? Myslím, že by se Vám památky líbily."

Snažila jsem se nevrtět na židli. „Nemám potřebu vidět budovu."

„Mohl bych Vám tam dát kancelář," pokračoval. „Možná bych Vás dokonce zaměstnal jako svého osobního asistenta."

Jeho tón o několik stupňů poklesl a já jsem prudce zavřela složku a podívala se na něj. „Je mi jasné, že to neberete vážně."

Zasmál se. „No tak, slečno Scottová. Odpovídám na Vaše otázky."

„Ne, to ne," namítla jsem. „Neustále stavíte překážky. Jsem tu jen proto, abych získala odpovědi, aby Váš obchod proběhl hladce, ale je jasné, že to nemáte v úmyslu."

Jeho úsměv ochabl. „Odpusťte mi, slečno Scottová. Nechám si svá slova pro sebe. Ptejte se na své otázky."

Otevřela jsem tedy složku a pokračovala další otázkou, na kterou odpověděl tak pravdivě, jak jsem alespoň předpokládala. S každou odpovědí, kterou jsem si zapsala, jsem přemýšlela, co by udělal, kdyby věděl tajemství, které před ním skrývám. Upřímně řečeno jsem nečekala, že ho ještě někdy uvidím.

Měla jsem tolik otázek. Jeho klub vzkvétal a byl označován za špičku nočního života. Díky jeho klubu vzkvétal i Lower East Side a já jsem viděla některé z loftů, které se chystaly k prodeji. Za více než dva miliony dolarů. Bylo to teď to pravé místo k bydlení.

Ale do čeho dalšího byl zapojen?

Než jsem se nadála, uplynula hodina a já dokončila svou poslední otázku a byla ráda, že na ni odpověděl pravdivě. „To je všechno, co o Vás potřebuji vědět," řekla jsem a zavřela složku.

Povzdechl si. „Bože, to byl výslech.“

Nemohla jsem si pomoct, a tak jsem se na něj usmála. „Věřte mi, nejsem zdaleka taková, jako jsou právníci.“

Jeho rty se zvedly v úsměvu. „Věřte mi. Já si s tím poradím, slečno Scottová."

Věřila jsem mu. Nerada bych ho vyslýchala na lavici svědků. Byla v něm lehká sebejistota, něco, co člověka zároveň okouzlilo a zároveň ho udržovalo v napětí z toho, co dokáže.

A byl to otec mého syna. Drew měl jeho vlastnosti, jeho temperament. Už jsem v jeho chování začínala vidět tvrdohlavou povahu, a i když jsem dokázala být trochu tvrdohlavá, věděla jsem, že to nemá po mně.

Posbírala jsem si věci a dala je do tašky. „Děkuji Vám za Váš čas, Pane Faliero."

Stejně jako já se postavil a tentokrát natáhl ruku. „Bylo mi potěšením, slečno Scottová."

Zaváhala jsem a vzpomněla si na jeho silné ruce na svém těle, které se mě dotýkaly tak intimně, před ním to dělal jen Jamie. Neměl tušení, že byl mým druhým sexuálním partnerem, partnerem na jednu noc, který mi zcela změnil život. „Ty si mě nepamatuješ?"

Zamračil se a spustil ruku. „Měl bych?"

Bylo to tady. Mohla jsem mu to říct hned teď. Tohle nebyl ten vřelý majitel klubu, který mě zachránil před tím kreténem, ale muž, kterého jsem nepoznala.

Možná jsem nikdy neviděla toho pravého muže, ale nedávalo smysl, aby přede mnou skrýval, kým je. „Byla jsem u Vás v klubu," řekla jsem nakonec. „Strávila jsem nějaký čas ve Vaší VIP sekci."

Znovu se usmál. „Miláčku, kdybys věděla, kolik žen jsem měl za poslední rok ve své VIP sekci, nejspíš by ses otočila a utekla."

Odkašlala jsem si. „Byla jsem první."

Jeho úsměv zmizel, ale já už jsem mířila ke dveřím a chtěla jsem vypadnout z kanceláře dřív, než si dá dvě a dvě dohromady. Musela jsem mu to říct. Tohle setkání nebyla jen náhoda.

Koneckonců si to zasloužil vědět. Otočila jsem se a zachytila jeho prázdný výraz. „A otěhotněla jsem v ten večer. Mám, ehm, máme syna."

Jeho oči se rozšířily, ale já už jsem prakticky vybíhala z kanceláře a místo toho, abych se vydala na kilometr vzdálenou stanici metra, jsem si zavolala taxík. Teprve když se za mnou zavřely dveře, dovolila jsem si roztřeseně se nadechnout. Řekla jsem mu to. Drewův otec byl pan Salvatore Faliero. Vědomí jeho jména mi na náladě nepřidalo. Pan Faliero byl mocný muž, bohatý muž, který by mi mohl Drewa vzít, kdyby chtěl, a já bych byla bezmocná, abych ho zastavila.

Blbost. Měla jsem na to myslet, než jsem prozradila své tajemství. Možná mi nevěřil. Možná by mě označil za bláznivou ženskou a děvku. To by mi nevadilo. Nic jsem od něj nechtěla. S výchovou Drewa jsem si vedla dobře, a i když jsem neměla moc peněz, byl najedený, oblečený a měl střechu nad hlavou.

Našla jsem svůj telefon a vytočila Lizino číslo. „Ahoj, co se děje?"

„Viděla jsem ho," vydechla jsem a sevřela ruku v pěst. „Viděla jsem Drewova otce."

„Do prdele," odpověděla Liz. „Řekla jsi něco?"

Zavřela jsem oči. „Řekla jsem mu to. Řekl jsem mu, že je Drewův otec."

„Páni," řekla Liz po chvíli. „Co řekl?"

„Nedala jsem mu šanci odpovědět," řekla jsem jí a sesunula se na sedadlo. „Je to můj nový klient. Podělala jsem to, Liz. Je to mocný a bohatý muž. Mohl by mě o Drewa připravit."

„Možná je mu to jedno," namítla Liz. „Možná nechce být otcem. Říkala jsi, že je majitel klubu. Který takový muž by chtěl mít v životě dítě?"

Lizina slova dávala smysl. Nadechla jsem se a přinutila jsem se uvolnit. Dítě by mohlo narušit je životní styl. Neřekl mi už, že si nepamatuje všechny ty ženy? „To je pravda – já, kéž bych to nedělala.“

„No, teď už s tím nic nenaděláš," prohlásila Liz. "Neví, kdo jsi, že?"

„Ví, pro koho pracuji.“ Nemělo by mu dlouho trvat, než zjistí, kde bydlím.

„No dobře, nedělej si s tím starosti. Jestli po tobě půjde, tak s ním budeme bojovat, dobře?"

„Díky, Liz," řekla jsem, když taxík zastavil u budovy. „Promluvíme si později."

Strčila jsem si mobil do tašky, zaplatila taxík a vystoupila, přičemž jsem obavy prozatím odsunula na druhou kolej. Liz měla pravdu. Kdyby pan Faliero šel po mně a mém synovi, bojovala bych s ním za každou cenu. Byla jsem jeho matka.

Starala jsem se o něj a dařilo se mu dobře. Nezasloužil si být v náručí někoho, kdo ho nebude milovat tak jako já, a vzhledem k pochybné minulosti pana Faliera jsem pochybovala, že by mu soudce Drewa jen tak vydal bez nějakých otázek.

Co kdyby požádal o to, aby byl v jeho životě? Protáhla jsem se dveřmi a ignorovala Chasův úsměv, když jsem procházela kolem stolu. Každý otec měl právo znát své děti a naopak. Kdyby za mnou opravdu přišel a požádal mě, že chce být v životě svého syna, nechtěla bych mu tu šanci upřít. Koneckonců jsem před ním své těhotenství tajila.

Jakmile jsem se ocitla u svého stolu, uložila jsem spis do skříňky, protože jsem na něm dnes nechtěla pracovat. Dnešní setkání bylo něco, co jsem si nikdy nepředstavovala, že se stane. Ještě, než jsem se dozvěděla, kdo je Drewův otec, věděla jsem, že to bude náhodné setkání, že se naše cesty znovu zkříží. Liz se do klubu mnohokrát vrátila, ale já ne, nechtěla jsem ho znovu vidět. Tu noc jsem byla někým jiným, někým, kým jsem obyčejně nebyla, a kvůli své lehkomyslnosti jsem měla syna.

Teď, když jsem znala finance pana Faliera, byla propast mezi našimi životy ještě větší. Měl víc než dost peněz na to, aby se o Drewa postaral a poskytl mu lepší bydlení, než bych kdy mohla já.

Opřela jsem si čelo do dlaní a snažila se nemyslet na to, co se právě stalo. Nemohla jsem to vzít zpátky. Mohla jsem jen jít dál a doufat, že to pro Drewa dopadne dobře. Na sobě mi nezáleželo. S panem Falierem mě kromě té jedné noci nepojily žádné důvěrnější vztahy, ale Drewovi kolovala v žilách jeho krev.

Mohla jsem jen doufat, že se mu při tom nic nestane.