ABS - 23. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Ethan

Posadím se na kraj postele a čtu si její zprávu. Odpustila mi, ale pořád mě nenávidí a já si to zasloužím. Když jsem ji viděl jít po ulici, zrovna když jsem opouštěl restauraci, nemohl jsem si pomoct a usmíval jsem se, protože to mi ona způsobuje. Nikdo nade mnou nemá takovou moc, nebo kontrolu. Doktorka Perry měla pravdu; cítím, jak mi má kontrola proklouzává mezi prsty a to mě zasraně vyděsilo. Chce zapomenout, že mě kdy poznala a po přečtení této zprávy se cítím, jako by mě bodli do srdce.

Druhý den ráno vstanu od stolu a vyjdu z kanceláře. Jdu do technického oddělení, když si všimnu, že Holly není za svým stolem.

„Lucy, kde je Holly?“

„Je v koupelně, necítí se dobře.“

„Co je to s ní?“

„Ranní nevolnost.“

Povzdechnu si, protočím oči a zamířím do technologického oddělení.

„No?“ Zeptám se Roba, když dojdu k jeho kanceláři.

„Dal jsi nám tři dny, Ethane, je teprve druhý.“

„Máš vůbec něco?“ Zeptám se podrážděně.

„Učinili jsme určitý pokrok. Až toho bude víc, budeme tě informovat. Mimochodem, zítra pro tebe připravím ukázkové brýle.“

„Už jsi je otestoval?“

„Ne, mysleli jsme si, že tu čest bychom přenechali tobě.“

„Moudré rozhodnutí.“

Jdu do své kanceláře a všimnu si, že Holly pořád není u svého stolu.

„Lucy, kde je Holly tentokrát?“

„Znovu v koupelně.“

Otočím se a jdu na dámské toalety, kde otevřu dveře.

„Holly, jsi tu?“

„Ano, pane Kleine.“

„Zdá se mi, že tu trávíš víc času, než za svým stolem a už teď v tom vidím problém. Ujistila si mě, že s tím nebude problém.“

„Omlouvám se, pane.“ Vynoří se z kabinky a otírá si ústa toaletním papírem.

Stojím na místě, vrtím hlavou a zírám na její bledou tvář.

„Dej se do kupy a vrať se do práce.“

Domů dorazím o půl osmé, naliju si skleničku a čekám na doktorku Perry. Stojím před obrazem, který jsem si koupil a který je stále zabalený a opřený o zeď. Odstraním hnědý obal, zírám na něj a usrkávám pití. Aubrey není jediná, která žije ve světě temnoty, ale nejsem si jistý, že tak vůbec žije. Našla věci, které vnesli do jejího života světlo, bez ohledu na to, zda dokáže vidět, či ne.

Zazvoní zvonek, tak dojdu ke dveřím a otevřu je. Za nimi stojí doktorka Perry.

„Dobrý večer, Ethane, jste připraven na sezení?“

„Ano, doktorko Perry. Prosím, pojďte dovnitř.“

Vedu ji do obývacího pokoje a nechám ji, aby se posadila do mého černého křesla, zatímco já si sednu na pohovku.

„Mohu vám přinést něco k pití?“

„Ne, jsem v pohodě. Tak mi řekněte, jaké byly poslední dny. Oslovil jste Aubrey?“

„Vlastně jsem ji včera večer viděl. Právě jsem byl na pracovní večeři a odcházel jsem z restaurace, uviděl jsem ji jít po ulici.“

„A?“

„Zastavil jsem se před ní a omluvil se za věci, které jsem tu noc řekl a řekl jí, že jsem ji nechtěl ranit.“

„Jak odpověděla?“

„Přijala moji omluvu a pak ode mě utekla tak rychle, jak jen mohla. Poslal jsem jí zprávu, jak hezky vypadala a ona odpověděla, abych jí už nevolal a že je načase, aby zapomněla, že mě vůbec poznala.“

„A vy ji viníte?“

„Ani ne.“

„Aubrey se teď chrání stejně, jako jste se chránil vy a vy ji za to nemůžete vinit.“

„Já vím.“

„To, co se stalo se Sophií je už dávno, a myslela jsem si, že už jste se z toho uzdravil. Při našem posledním sezení jste říkal, že jste přijal fakt, že to nebyla vaše vina a pak už jsem vás neviděla.“

„Protože ty noční můry přestaly. Po dvou letech konečně přestaly.“

„Víte, proč přestaly?“

„Ne.“

„Protože jste úspěšně pohřbil všechny své pocity a emoce. Otupěl jste a nedovolil nikomu, aby se k vám přiblížil. Nevědomky jste s Aubrey spustil své ochranné zdi. Něco na ní se vás dotklo a to natolik, že jste ji následoval do Shakespearovy zahrady. Možná je načase žít znovu svůj život způsobem, jakým byste ho měl žít. Za posledních devět let jste zažil mnoho utrpení. Sophia měla problémy již předtím, než se s vámi seznámila. Snažil jste se ji zachránit, ale nemohl jste. To, co se stalo, nebyla vaše vina. Její duševní zdraví bylo narušeno drogami. Je načase nechat to být.“

Sleduju ji, jak pohlédne na malbu.

„Krásný obraz.“ Vstane z křesla a přejde k němu. „Kdo to namaloval?“

Dojdu k ní a postavím se vedle.

„Nejlepší kamarádka Aubrey, Penelope. Byla to její výstava v galerii ten večer, co jsem poznal Aubrey. Tu noc mi něco řekla, zatímco jsme mluvili o té malbě. Bylo to předtím, než jsem se dozvěděl, že je slepá. Zeptala se mě, co vidím, když na tu malbu pohlédnu. Tak jsem jí obraz popsal a ona se mě zeptala, co to podle mě znamená. Řekl jsem jí, že nevím a pak řekla toto: 'Dokonce i ve světě temnoty bude vždycky světlo'.“

„Ta žena na obrazu je Aubrey?“

„Ano.“

„Proč jste ten obraz koupil, Ethane?“

„Já nevím.“ Pohlédnu dolů.

„Myslím, že víte. Náš čas vypršel.“ Vezme kabelku a zamíří ke dveřím. „Zavolejte do mé kanceláře a domluvte si schůzku na další týden. Myslím, že sezení každý týden je v současnosti dobrý nápad.“

„Dobře, děkuju, že jste dnes večer přišla.“

„Nemáte zač, pěkný zbytek večera.“

„Vám taky, doktorko Perry.“