Captivated - 3. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

To, co mělo být pro Joea jen jeden den, aby se usadil v New Yorku s čímkoli, co mu Marcellos chtěli poskytnout, se proměnilo v týden. Ne, že by mu to vadilo – koneckonců tohle byla jejich show a on tam byl jen proto, aby pro ně udělal práci, když to po něm chtěli.

Nic víc, nic míň.

Pokud se na to chtěli vysrat a prodloužit časový rámec, pak to bylo na nich. Pokud stále dostával zaplaceno, i když si s touto práci stále nebyl stoprocentně jistý, pak mu byl zbytek zatraceně skoro ukradený.

Kromě toho, týden bez telefonátů mu umožnil dělat jeho oblíbenou věc.

Pohybovat se a sledovat lidi.

New York se od Chicaga z větší části tolik nelišil. Chicago bylo větrnější a znal jeho ulice lépe. Cítil se tam lépe – možná díky jakémusi pocitu ochrany, který se pojil s tím, že byl principe Chicagské mafie. Vždycky ho to tam pronásledovalo. New York mu v tomto smyslu tolik nedovoloval, ale zároveň se mu to na něm líbilo. Užíval si, že se tu mohl téměř volně pohybovat, jen s velice málo zásahy nebo obavami.

Tady ho nikdo neznal. Nebo… tak jako tak nikdo, komu by vběhl do rány. To mu umožňovalo pohybovat se v davu, aniž by byl skutečně viděn, a navštívit místa, kde nikdy dřív nebyl. Vzhledem k tomu, že tu na něj nebyla kladena žádná očekávání, dovolil si privilegium prozkoumat město a začít se v něm cítit příjemně.

A pak to muselo skončit.

Stejně jako všechny dobré věci.

Vešel do malé kavárny v Brooklynu a zběžným pohledem se po rušném podniku rozhlédl. Přelétl jím přes lidi, kteří seděli v boxech i u stolků před okny. Vypadalo to, že fronta minimálně deseti lidí, která byla mezi dvěma pokladnami, se pohybovala rychle. Místo bylo skromně vyzdobeno obvyklým klišé stylu kavárny – naprosté café deco.

Stále však spíše příjemně.

Nikdo nevěnoval pozornost muži v kožené bundě a tmavých leteckých slunečních brýlích, který stál hned za dveřmi. Podíval se pod své nohy a zjistil, že stál na rohožce s dekorací latté.

Postavy.

Jak zatraceně roztomilé.

Rohožka, to myslel.

Ne lidi.

U stolů neviděl nikoho, koho by poznal, i když tohle byla adresa, která mu byla s ničím víc než spolu s časem včera v noci zaslaná textovou zprávou. Vzhledem k tomu, že jediní lidé, kteří věděli, že byl v New Yorku, byla jeho nejbližší rodina, boss a Marcellos… usoudil, že mohl bezpečně zúžit, kdo si ho žádal.

Marcellos.

Pomyslel si, že tu možná bude muset chvíli zůstat, protože tam stále ještě nebyl nikdo známý. Zařadil se do řady u pokladny, která vypadala, že pracovala rychleji, a čekal. Než si mohl konečně objednat, uplynulo dobrých pět minut.

S černou kávou v ruce – nesnášel ji slazenou ani se smetanou – se usadil úplně vzadu v kavárně. Když cestou tam míjel lidi, několik z nich se na něj podívalo, ale nevěnoval jim žádnou pozornost.

Lidé zírali z jednoho ze dvou důvodů.

Jeho impozantní velikost.

Nebo se jim líbilo, jak vypadal.

Ať tak či onak, moc ho to nezajímalo, pokud se lidé nepokoušeli zapojit dál než jen se zíráním. Nebyl moc na tlachání a už vůbec ne s lidmi, které neznal. Tak jako tak lidi mnohem raději pozoroval.

To pro něj bylo daleko zajímavější.

Usadil se u jednoho ze vzdálených stolků, zády se opřel do opěradla židle a nohy si s kříženými kotníky natáhl do uličky. Bylo to trochu hrubé, protože u jeho stolu stále zbývalo volné místo, kam by si mohl někdo sednout – šlo o malý stolek se dvěma židlemi – ale o to svým způsobem šlo. Nechtěl, aby někdo seděl vedle něj.

Příliš blízko.

Příliš obtěžující.

Bylo prakticky nemožné splynout, když se vám někdo díval přímo do tváře. Nebo to bylo to, co zjistil.

Usrkával svou černou kávu a vychutnával si hořkost, která mu klouzala do hrdla. Díky tmavým leteckým slunečním brýlím spousta lidí uvnitř rušné kavárny ani netušila, že se na ně díval. Lidské chování mu občas připadalo fascinující.

O dva stoly dál sledoval muž na svém notebooku kreslenou show. Pár v boxu u okna se o něčem dohadoval, i když se oba lidé snažili ve tváři udržet chladný výraz. Zaměstnanci se pohybovali dokonale synchronizovaně, což ho vedlo k víře, že spolu už nějakou dobu spolupracovali a byli v poměrně spokojené rutině. Přestože se toho v kavárně neustále spoustu dělo a zurčela svým vlastním ruchem, místo bylo stále docela klidné.

Líbilo se mu to.

Zacinkání zvonku u dveří přitáhlo jeho pozornost zpět ke vstupním dveřím. Při pohledu na dva muže, kteří vešli do kavárny, se ve své židli trochu napřímil. Muž jako on, v byznysu, ve kterém se pohyboval, poznal jiného člověka, který měl podobné vazby, už jen podle toho, jak vstoupil do místnosti. Dokonce i podle držení těla. Nebo možná to byl způsob, jak se zastavili, aby se rozhlédli kolem sebe, než se rozhodnou, co dál.

A i kdyby neplatilo nic z toho, co by mu při pohledu na dva nejnovější hosty proběhlo hlavou jako první, stále už jen od pohledu věděl, o koho šlo.

Johnathan a Andino Marcello.

Bratranci, kteří vypadali, že se od sebe jen zřídka kdy vzdálili na delší dobu. Nebo alespoň to mu o těch dvou bylo řečeno. Marcello principes vzhledem k tomu, že oba muži měli otce, kteří zastávali dvě z nejvyšších míst v Marcello Cosa Nostra.

Někdo by je mohl dokonce nazvat mafiánskými královskými výsostmi. Nevěděl, zda by to udělal i on. I o něm lidé uvažovali jako mafiánském královském veličenstvu, ale tenhle titul neměl příliš v oblibě.

Živil se zabíjením lidí.

A když to dělal, nenosil zkurvenou korunu.

Během let se s oběma bratranci občas, když se kvůli byznysu dostali k nim do Chicaga, setkal. Marcellos byli známí tím, že když přišlo na organizace, které se jim zvlášť nelíbily nebo s nimi měly problémy, posílali pro odvedení svého byznysu ostatní.

Od problémů s Chicagskou mafií, který měli, uplynula už dlouhá doba. Incident, který se odehrál před desítkami let a který mezi nimi vyvolalo roztržku, i když už došlo k jistému míru, který jim umožňoval dohromady obchodovat.

John byl teď pravděpodobně Capo – kdo měl věděl, zda i Andino, nebo zda se k té pozici stále ještě propracovával. Bylo to však nevyhnutelné.

Andi – jak věděl, že tomu dával přednost – Capo nakonec bude. Stejně jako kdysi jeho otec, než se v la famiglia pohnul výš.

Takový byl způsob jejich života.

Bratranci ho brzy našli sedět vzadu a zamířili k němu. Předtím se ani neobtěžovali se svou objednávkou.

Perfetto.

„Joe,“ pozdravil ho John, když se přiblížil ke stolu.

„Johne,“ odpověděl.

Ani jeden muž nenabídl ruku. Jako první se posadil Andino. John ho hned následoval.

„Jak je to dlouho, člověče?“ zeptal se Andino.

Joe pokrčil rameny. „Rok, možná. Když jsem vás dva viděl naposledy – jeden z vás táhl toho druhého ven z klubu.“

John uznale přikývl. „Pravda.“

Andino se zasmál. „Nemohli jsme dopustit, aby John v Chicagu udělal problémy.“

Jo, o tom toho moc nevěděl, takže prostě přešel k dalšímu tématu. Tak říkajíc k neviditelnému slonu v místnosti.

„Zavolali jste mě sem – co potřebujete nebo chcete?“

„Vlastně je to kvůli tobě,“ odpověděl John.

Starší z obou mužů vytáhl z vnitřní kapsy saka pár věcí a hodil je na stůl. Telefon – podle vzhledu elegantní černý předplacený telefon. Hotelový klíč s visačkou, která mu řekla naprosto přesně, ve kterém podniku bude bydlet, a kus složeného papíru.

John nejprve poklepal na telefon a řekl: „Pouze předplacený telefon. Je bezpečný – máme hackera, který to bude pravidelně monitorovat a v případě potřeby ho vyčistí.“

„Dobře.“

„Svůj telefon vypni a nech ho tak až do doby, než v tomhle městě skončíš.“

Pokrčil rameny. „Svůj telefon mám doma. Než jsem opustil město, sehnal jsem si předplacený. Nevěděl jsem, kvůli čemu se jedu, a nerad riskuji. Číslo má jen pár lidí.“

John s Andinem si vyměnili pohledy.

Jako první promluvil Andino. „Tak ho používej jen pro svou rodinu. Náš pro nás.“

„V pořádku.“

John přešel k další položce; hotelovému klíči. „Boss –“

„Dante.“

„Ano, boss.“

Pro Johna možná.

Ne pro Joea.

Přesto byl respekt důležitý, takže řekl: „Boss, ano.“

„Boss má v hotelu Waldorf Astoria na Manhattanu na stálo pronajatý pokoj, který se svou manželkou rád příležitostně používá. Neočekávají, že ho budou v brzké době potřebovat, takže usoudil, že bys možná pro svůj pobyt rád zůstal tam.“

„Pod jeho jménem?“

„Myslíš, že je tak hloupý?“ vrátil John.

Joe se usmál. „Musel jsem se zeptat.“

„Je to bezpečné.“

Joe zvedl kus papíru – poslední věc na stole – papír rozložil a podíval se na prohlášení před sebou. „Svůj účet jsem nekontroloval, abych zjistil, zda zaplatil, jak jsem mu řekl, ale polovina peněz je teď na mém účtu.“

Andino přikývl. „Tuším, že nastal čas pustit se do práce.“

„Co udělali George Earl a Martin Abraham Marcellos, že je váš boss ochotný se obou zbavit?“ zeptal se Joe. „A nezapomínejte, že kvůli zapletení se s mafií spousta lidí umírá. Vím to lépe než kdokoli jiný. I když obvykle ne lidé, kteří mají tak vysoký profil. To znamená špatné zprávy, víš?“

John zvedl obočí.

Andinův obličej zůstal netečný.

„Tvým úkolem je udělat, co se ti řekne,“ odpověděl John tiše, „a neptat se.“

Jo…

Protože to mu rozhodně vůbec nepřipadalo podezřelé.

Bože.

Co se dělo?

***

Joe si s oceněním v očích prohlížel hotelový pokoj ve Waldorf Astoria na Manhattanu. Když přišlo na místa, kde pobývat, boss Marcello podle všeho nerad nic levného. Pokud by měl odhadovat, náklady na toto apartmá se pravděpodobně pohybovaly v desítkách tisíc měsíčně.

Nestěžoval si.

Bohaté, drahé tapisérie a koberce dodávaly hlavní místnosti pěkný dekorativní nádech. U okna spočívala bílá kožená lenoška, přes jejíž opěrku byla přehozená afghánská deka. Dvoumístná sedačka spolu s křesly tvořily posezení před plochou televizí, která zakrývala skoro celou stěnu. Z vysokých stropů se klenuly zlaté lustry a od nich se třpytily odlesky světel.

V další místnosti našel malou kuchyňku a jídelní kout. Dál tam byla soukromá ložnice s postelí s nebesy a připojená koupelna podobné velikosti jako většina ostatních pokojů. V ložnici byl dokonce za zrcadlem schovaný trezor, i když byl pevně zamčený.

Tak jako tak o něj stejně neměl žádný zájem.

Když se vrátil do hlavní místnosti, svou tašku odložil na sedačku a zamířil k oknům. Pohledem z něj zjistil, že na Manhattanské ulici bylo rušno. Spousta lidí a spousta dalších sraček.

Nic neobvyklého.

I když jemu to hrálo ku prospěchu.

Pokud bylo cílem jeho pobytu v New Yorku zůstat pod radarem, pak byl Manhattan skvělým místem k pobytu. Tavicí kotlík lidí a turistů, takže bylo nepravděpodobné, že by si někdo v davu dokázal vybrat právě jeho tvář.

A výhled a pokoj bral jako bonus k tomu všemu.

Alespoň pro teď.

„Sladký domove,“ zamumlal.

Odvrátil se od okna, svlékl si kabát a natáhl se po telefonu na nedalekém zdobeném stolku. Když už tu byl, mohl zavolat dolů do jídelny, aby dostal večeři – v tom hovoru mu zabránilo jen to, že mu nejdřív začal vyzvánět jeho vlastního telefon. Ne ten, který mu předtím předal Johnathan Marcello, ale jeho vlastní, které si přinesl s sebou. Přešel k sedačce, kde nechal svou tašku, telefon našel a než se obtěžoval s přijetím hovoru, rychle se podíval na ID volajícího.

D, bylo tam psáno.

Táta.

Hovor zvedl se slovy: „Ahoj, tati.“

„Synu. Proč neodpovídáš na Coryho hovory?“

„Protože ty zatraceně víš, co chce,“ odpověděl. „To, že chce být tady se mnou, a ne v Chicagu, kde musí zůstat, zatímco pracuji tady.“

Damian si povzdechl. „Přivádí mě k šílenství.“

„Raději tebe než mě.“

Odpovědí se mu stal jen suchý smích.

Pravdou bylo, že svého bratra miloval až na konec světa a zpět. Od sebe je dělil jen rok a prakticky spolu vyrůstali jako dvojčata. Neustále na sebe byli přilepení zatraceně bok po boku. Joe byl o něco zdrženlivější než Cory, ale i to bylo občas k dobru věci. Na bratra tak dohlížel a držel ho v lati. Cory ho naopak čas od času postrčil k tomu, aby trochu zariskoval.

Fungovalo to.

Jo, dobrý způsob, jak to říct.

„Zavolám mu,“ řekl po minutě, „ale stále sem nepojede. Znáš Coryho – nedokáže držet hlavu dole a nepřitahovat na sebe pozornost.“

„Ani kdyby se o to pokusil,“ zabručel Damian.

Bylo to zábavné.

Protože to byla pravda.

„Ach, to je Joe?“ zaslechl v pozadí svou mámu. „Dej mi telefon, Damiane.“

„Lily, snažím se –“

V telefonu se ozvalo zapraskání a pak už slyšel její sladký, šťastný tón, který ho přiměl usmát se. Ze všeho v Chicagu mu pravděpodobně nakonec úplně nejvíc chyběla ona.

Italští chlapci a jejich mámy.

Všechno to byla pravda.

„Joe,“ řekla, „chybíš mi.“

„Ty mě taky, mami.“

„New York je na tebe hodný, že?“

Ve svých slovech se ani nepokusila skrývat hrozbu, který byla pod nimi. Bylo to, jako by tím říkala: pokud bude s mým synem někdo zkurveně vyjebávat, osobně se tam vydám. Vlastně opravdu s jakýmkoli z jejích dětí.

A také by to pravděpodobně udělala.

„New York se ke mně chová dobře,“ ujistil ji.

„To by raději měl. Zkus si užít zábavu – a přivez mi domů něco pěkného.“

„Udělám, mami.“

„Už jsi s ním mluvila, takže teď mi dej ten zatracený telefon zpátky, Lily,“ zamumlal v pozadí Damian.

„Miluji tě, ahoj!“

To bylo to poslední, co od ní slyšel. Pak už byl na lince zpátky táta. Nad absurditou toho všeho zakoulel očima, ale tohle byla prostě jen jeho rodina. Taková máma byla a nikdy se nehodlala změnit.

Její děti pro ni byly vším. Dokonce i teď, když dvě z nich – Joe a Cory – už vyrostli do dospělých mužů. Na ničem z toho nezáleželo. Ráda si je hýčkala a držela u sebe tak blízko, jak jen mohla. Nebo alespoň tak, jak jí to oni dva dovolili.

Upřímně řečeno, ani jeden z nich neměl moc na výběr. O to se táta postaral – Lily si na cokoli postěžovala a Damian to napravil. A to zahrnovalo i její syny, pokud si myslela, že za ní nepřicházeli dostatečně často na návštěvu, nebo cokoli jiného.

Bylo to tak, jak to bylo.

Naučil se s tím nebojovat.

„Ach, dobře,“ řekl Damian tiše, „Mon ji na pět minut rozptýlí.“

Lily, myslel tím.

„Vyřiď za mě Monice pozdrav,“ řekl.

„Později to udělám.“

Jeho malá sestra – a nejmladší sourozenec – byla zvyklá, že často přicházel a zase odcházel. Aby byl upřímný, dokonce si ani nebyl jistý, zda si všimla, že byl pryč. Moc o tom nemluvila, ale vždy měla ráda, když poté, co se vrátil, ji vzal ven, aby celý den dělali, co chtěla.

Něco dalšího, co táta požadoval.

Rodina byla důležitá.

Vždy.

„Jak to tam jde?“ zeptal se Damian. „Nějaké novinky?“

„Marcellos mě teď nechali usadit se.“

„Jak?“

„Telefon; hotel; peníze. Na cestě je pro mě také auto. Nejsem si jistý, na jak dlouho mě tu chtějí nebo jak dlouho to bude trvat, ale ujišťují se, abych měl po celou dobu trvání pohodlí. Za to mají můj respekt. Obvykle je na mě, abych si tyhle sračky zajistil, když jdu na chvíli do podzemí.“

Damian tiše hvízdl. „Takže se o tebe starají.“

„I když škoda, že se kvůli tomu zatraceně necítím líp.“

„Prosím?“

„Senátor a šéf policie – je to trochu znepokojivé, tati, to je vše. A podle toho, jak to zní, je tam nějaký problém nebo důvod, proč je Marcellos chtějí pryč. A když vezmu v úvahu, že je nějaký zkurvený důvod, proč se neobtěžují s vysvětlením zbytku, možná do toho budu muset kopat sám.“

„Nehrabej se v byznysu rodiny Marcellos. To není na tobě, Joe.“

To, že to nebylo na něm a neschopnost udělat to byly dvě velice odlišné věci. Tátovi to však nahlas neřekl.

„Víš, co cítím ohledně těchto druhů zabíjení,“ zamumlal.

Pokud alespoň chápal, proč člověk musel zemřít a že si to vysloužil nebo si zasloužil smrt, pak se necítil tak provinile, když šel k další zpovědi. Nebo když se musel modlit a žádat o odpuštění.

V prdeli, jistě.

Ale takový byl.

Vrah se zkurveným svědomím.

Zkurvené štěstí pro mě.

„Jde o to, že už na sobě pravděpodobně mají pozornost ať už z jakýchkoli problémů, které s těmi lidmi mají,“ řekl, „což znamená, že Marcellos budou prvními lidmi, na které se budou dívat, až budou cíle mrtvé.“

„Myslím, že to je jim jedno. Z nějakého důvodu si vybrali někoho mimo svou organizaci. Vysvětlili ti to.“

„Ano, ale –“

„Joe, doslova to není tvoje věc, proč to chtějí udělat. Tvým byznysem je udělat to a řídit se jejich příkazy, zatímco tě za to platí. Nic víc. Rozumíš mi?“

„Kdo kurva dostane dva takto vysoce postavené lidi, co? Řekni mi.“

„Kdysi to udělal Tommas.“

„Kdy to bylo?“

„Před lety,“ odpověděl Damian, „když to tehdy převzal.“

„A jak dlouho pak měla Chicagská mafie pozornost a federály doslova za zadkem?“

Damian se zasmál – hořkým zvukem, který se Joeovi zaryl přímo do uší. „Déle, než bys chtěl vědět, synu. Buď si jistý, že pokud by stále existoval veřejný nepřítel číslo jedna, to zkurvené místo by vlastnil tvůj strýc.“

Technicky vzato byl Tommas jeho bratranec… ale vyrostl s tím, že muže nazýval strýčkem, a to se nezměnilo.

„Víš, že nerad dělám takový úder,“ řekl. „A tohle ani není jen jeden. Jsou to kurva dva. Přijde mi to, jako by si možná zahrávali s ohněm, a já nechci být tou rukou, která se při tom spálí. To je to jediné, co říkám.“

„Jsi tam, abys odvedl práci, Joe.“

„Toho jsem si celkem vědom, jo.“

„Tak ji udělej.“

Táta hovor zavěsil.

A bylo to.

***

To poslední věc, co Joe chtěl, bylo být zavolaný do usedlosti Marcellos těsně po desáté večer. A přesto tu byl.

„Joseph, že?“

Starý Marcello, který ho u velkého vchodu do usedlosti přivítal, byl muž, který místo vlastnil – Antony. Mužův laskavý úsměv popíral skutečnost, že Joe – stejně jako většina Mafiosi – slyšel všechny příběhy o nechvalně proslulém Antonym Marcello a o tom, jak kreativní a nebezpečný muž dokázal být, když s ním někdo zkřížil své cesty.

„Antony,“ pozdravil Joe, „rád tě zase vidím.“

„Ach, jsem si jistý, že se budeme vídat častěji.“ Antony mávl rukou a řekl: „Pojď, mí synové už na tebe nahoře čekají.“

Zvedl obočí. „Všichni?“

„Dva – Lucian a Dante. Myslím, že Giovanni měl dneska večer nějaký program. Nerad zmešká výjimečné dny své ženy.“

„Což je pochopitelné.“

Když ho Antony vedl dál do nitra usedlosti, tiše ho následoval. Navzdory tomu, že to tu minulý týden trochu prozkoumal, stále se s místem necítil dostatečně obeznámený na to, aby se znovu neztratil. A to by kurva nebylo taky tak zatraceně skvělé.

„Pozdravuj za mě Cecelii,“ řekl. „Pravděpodobně ji dneska už nepotkám.“

„Na ni je trochu pozdě, ano,“ řekl Antony. „Moje žena, když může, chodí ráda spát brzy.“

Na úpatí schodiště vedoucího do jednoho z horních křídel se k němu Antony s pokrčením ramen otočil. „Předpokládám, že odsud už cestu najdeš, že?“

„Ano,“ řekl. „Díky.“

„Dobře. Dneska večer se mi nechce do schodů. Omezte hluk na minimum. Pokud to bude potřeba, tak to mým synům připomeň.“

Joe měl chuť se při pomyšlení na to, že by řekl jakémukoli z mafiánů cokoli, ušklíbnout se, ale výraz Antonyho tváře mu prozradil, že muž to myslel zatraceně vážně. Rozhodl se tedy ponechat si svůj sarkastický komentář sám pro sebe.

„Zařídím,“ řekl.

Antony mávl dvěma prsty přes rameno a pak zmizel. Joe zamířil po schodech nahoru, bral je po dvou najednou a stěží při tom vydal nějaký zvuk. Našel stejnou kancelář, kterou navštívil naposledy, když byl v usedlosti, a přistoupil k otevřeným dveřím. Uvnitř stáli dva nejstarší bratři Marcello u okna a dívali se na zadní část pozemku. Přitom si mezi sebou tiše povídali.

Až příliš tiše, než aby je slyšel.

Zřejmě ani oni neslyšeli jeho.

To nebylo úplně neobvyklé.

Odkašlal si a když se oba muži rychle otočili na patě, aby mu čelili tváří v tvář, potlačil nutkání ušklíbnout se. „Omlouvám se, ale nemyslel jsem si, že chcete, abych tady stál a poslouchal, jak si pro sebe dál mumláte.“

Dante zvedl obočí. „Jak dlouho jsi tam stál?“

Lucian, na druhou stranu, mlčel.

„Dost dlouho, abych vás viděl, a abych vás nechal vidět sebe,“ řekl.

„On je prostě jako jeho otec,“ řekl Lucian Dantemu tiše, i když ani na okamžik nespustil přímý pohled z Joea. „Přesně to samé, přísahám.“

Joe se zamračil. „Slyším tě.“

„O to mi šlo,“ odpověděl muž.

Dante ignoroval jejich výměnu názorů a mávl na něj prstem. „Pojď dál a sedni si. Nebo si nesedej – ať už sakra dáváš přednost čemukoli. Máme problém.“

Skvělé.

„Nelíbí se mi, jak to zní,“ řekl Joe, když se přesunul dál do nitra kanceláře. Nesedl si, ale jen proto, že když přišlo na doručení špatných zpráv, raději při tom stál.

„Zaujmi místo tak, jako my, a pak si promluvíme,“ zamumlal Lucian.

„Cože?“

Lucian mu věnoval ostrý pohled a řekl: „Přesně tak.“

Právě v tu chvíli se rozhodl, že Lucian Marcello byl ze všech tří bratrů pravděpodobně tím nejnebezpečnějším. Byl jako bič a nebylo pro něj kurva příliš snadné ho vyřešit. Což znamenalo, že bude těžké předvídat jakýkoli z jeho nadcházejících kroků a jak by se pravděpodobně chtěl zachovat.

Jo, nebezpečný.

Ale…

Tenhle druh mužů také respektoval.

Koneckonců, sám byl jedním z nich.

„Ten problém – co to je?“ zeptal se.

Oba muži si vyměnili pohledy a Joe pocítil to nejzvláštnější nutkání požádat je, aby se na tyhle sračky vysrali. To krátké množství času, které v přítomnosti bratrů Marcellos strávil, víc, než stačilo, aby mu řeklo, že tahle tichá konverzace u nich byla běžná.

A vůbec se mu to nelíbilo.

Lucian se vrátil na své místo u okna, Dante se zatím přesunul za stůl a posadil se. Joe zůstal uprostřed místnosti přesně tam, kde byl. Nepohnul se.

„Dobře?“ zeptal se.

„Jeden z našich mužů byl dneska ve svém bytě nalezený mrtvý,“ řekl Dante.

Sakra.

Joe se zhoupl na patách, ruce si zastrčil do kapes. „Je mi líto slyšet to“

Toho muže neznal – Dante ani neuvedl jméno – ale na tom nezáleželo. Smrt byla smrt a jako taková si stále zasloužila respekt. Nebo to ho učili, když vyrůstal. Dobrý muž vyslovil lítost a projevil náležitou úctu někomu, kdo odešel, pokud si to ta osoba zasloužila.

Dante přikývl a podíval se na bratra. „Vypadá to, že byl umlácen k smrti. Zjistili jsme to tehdy, když se Lucianovi neohlásil tak, jak měl.“

„Proč by se měl hlásit Lucianovi?“ zeptal se.

„Je to strážce mé nejstarší dcery,“ řekl tiše.

Joe trochu ztuhl. „Liliana.“

„Ano.“ Dante si přejel rukou po čelisti a opřel se do křesla. „Takže jsme u toho, kde začíná být zjevný náš problém – věříme, že to může souviset s malým problémem, kvůli jehož vyřešení jsme si tě najali.“

A to bylo ono.

Joe se ujal otevření. „A proč tomu věříte?“

Neměl si myslet, že by oba muži byli tak naivní, aby naletěli na jeho malý trik. Opravdu ani nepomysleli na to, že by mu vstoupili do pasti.

„To není tvoje starost,“ řekl Dante rychle, „ale staví nás to do špatné pozice. Teď máme ženu bez strážce, a protože to může mít spojitosti se zbytkem, musíme zvážit další věci.“

„Tak jí sežeňte nového strážce,“ řekl Joe se zvednutým obočím.

Jedna jeho část si pomyslela: Proč to je kurva můj problém?

A druhá část si myslela: Právě teď mít někoho na tu zatracenou ženu.

Nevěděl, co si sám o sobě myslet.

Lucian mu věnoval pohled, který při dopadu cítil smrtelně vážně a řekl mu: „To není tak snadné. Liliana je dospělá žena a ve svém vlastním životě si vede tak dobře. I když není hloupou dívkou, která by běhala po New Yorku nechráněná, udělal jsem maximum pro to, abych ji nechal žít tak normálně, jak jen je to možné. Vzhledem k tomu všemu je to to nejmenší, co si zaslouží. A to včetně jejích strážců. Nikdy je nevidí – a kdyby je zahlédla, nepozná je. Nechci, aby si má dcera dělala starosti, když už má před sebou pár stresujících měsíců díky své baletní společnosti spolu se vším dalším, co má na svých ramenou.“

„A co přesně to znamená?“ zeptal se Joe a díval se na Dantea, aby dostal svou odpověď.

„Znamená to,“ řekl Dante, „že jsme doufali, že by ses mohl ujmout úkolu v dohledné době strážit Lilianu z… úctyhodné vzdálenosti. Alespoň do doby, než vymyslíme, jak zvládnout to, co se právě stalo, a zda to souvisí nebo nesouvisí s dalšími věcmi. I když by tě měla vidět, nemělo by ji to vůbec znepokojovat. Vypadala, že si s tebou docela rozumí, což je dobrá věc. Samozřejmě nechceme, aby ses jí zmínil o tom, že ji střežíš.“

Přinejmenším řečeno.

Joe mlčel.

Dante pokračoval: „Všechny naše ostatní strážce zná, a skutečně nepotřebuje cítit úzkost nebo něco jiného.“

„Proč by –“

„Budeš ji strážit nebo ne?“ přerušil ho Lucian ostře.

Bože.

Pro Joea ani nešlo o otázku.

Stěží o tom musel přemýšlet.

„Budu,“ řekl.

Úleva mezi dvěma dalšími muži v místnosti byla hmatatelná. Joe však stále nechápal proč. V této dohodě toho zůstalo zatraceně hodně nevyřčeno, a to se mu zatraceně nelíbilo.

A ani nevypadalo, že by s tím toho mohl příliš udělat.

„A co moje cíle?“ zeptal se. „Jak dlouho chcete, abych se tu poflakoval, než se přemístím k nim?“

„Plány se občas musí změnit,“ řekl Dante.

„Jasně.“

Boss Marcello mu věnoval pohled, který ho okamžitě přiměl ztichnout. Jeho chytrácká ústa ho pravděpodobně jednoho dne zabijí, ale upřímně řečeno, s tím nemohl nic udělat. Zároveň byla důvodem, proč rád mlčel – byli to všichni ostatní, kdo ho nutili mluvit.

„O postarání se o cíle tě požádáme tehdy, až budeme připraveni, a věci budou připraveny, aby se to stalo správně,“ řekl Lucian, „ale prozatím je tvým cílem má dcera a musíš ji udržet naživu.“

Dobře tedy.