Extended - 19. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

O pět měsíců později…

„Tvrději.“

Prásk. Prásk. Prásk.

„Ten loket stáhni pevněji, Johne. Do toho.“

Prásk. Prásk. Prásk.

„Rychleji, pojďme.“

Prásk. Prásk. Prásk. Prásk.

Každá z Johnových ran jedna po druhé dopadla bez zaváhání proti silně vycpaným rukavicím, které měl Cree na rukách a držel je pro něj vysoko ve vzduchu, aby do nich mohl mlátit. Na upuštění páry nic nefungovalo tak, jako do něčeho zatraceně mlátit, ale zdravým způsobem. Nebo to mu stále říkali.

Hele, drželo ho to od zatčení a taky měl kam jít vybít si všechnu zlost, která jako by v něm neustále bublala až příliš blízko povrchu.

I když se s tím mužem nevídal tak často jako dřív – byznys ve Vegas Creea zaměstnával – stále jezdil jednou týdně do města na návštěvu svého adoptivního syna, který žil se svou manželkou v Brooklynu, a vždy se ujistil, aby si s Johnem domluvil pár kol.

Jo, ani to nenazýval sezeními.

Ani zdaleka.

„Deset, devět, osm, sedm, šest, pět,“ odpočíval Cree Johnovy údery do jejich třetí pětiminutové přestávky, aby doplnily nějaké tekutiny a nabrali nový dech. Pro Johna to byla zároveň pobídka k tomu, aby začal rozdávat údery tak tvrdě a rychle, jak jen mohl a pro ten okamžik ignoroval techniku a držení těla. Takhle to dělali vždycky. „Čtyři, tři, dva… jedna.“

John spustil ruce jako první a ustoupil od Creea o dva kroky zpět. Přes chránič zubů se usmíval. Jeho slova byla díky tomu mírně zkomolená, ale vypadalo to, že druhý muž v ringu mu tak jako tak rozuměl stejně dobře. „Lepší, jo?“

„Mnohem lepší,“ souhlasil Cree, zatímco si stahoval rukavice z rukou. I John si stáhl své rukavice a odhodil na podložku pod svýma nohama. Tam je odhodil i Cree a oba zamířili do rohu ringu, kde na ně čekaly láhve s vodou, kdy rosa z nich kondenzovala v kapičkách a po straně stékala dolů. Cree jednu z nich hodil po Johnovi se slovy: „Na – napij se.“

Udělal to.

Vytáhl půl láhve jedním lokem.

Tohle byla tvrdá práce.

Ale taky dobrá.

Zatímco to dělal, jeho mozek se tak na nic nesoustředil – a k tomu docházelo jinak možná jen tehdy, když se miloval se svou manželkou. Za to byl vděčný. Když bojoval v době, kdy byl mladší, šlo u něj prostě jen o prostředek k dosažení cíle. Něco, co dělal s tím vším hněvem a vztekem, které při sebemenších provokacích neustále narůstaly. Jeho nálady byla legendární.

Tohle pomáhalo.

Skvělý obchod.

Cree se k němu otočil zpátky, ale pak jeho pohled sklouzl někam za něj. „Ach, to je tvůj muž, že?“

John se otočil, aby zjistil, o kom mluvil. Našel tam Michela – v tělocvičně v jeho třídílném obleku a s jeho chytrostí zcela mimo – který se blížil se k ringu. Když bratranec a Pink věděli, že měl své sezení s Creem nebo Leonardem, většinou do toho nevstupovali. Nezabírali mu čas, což oceňoval.

„Ty novinky, co jsi chtěl o nadcházející dohodě s…“ Michel přejel Creea pohledem a pak se vrátil k němu, jako by čekal na svolení. „Jsme v pohodě?“

„Cree je v pořádku,“ odpověděl John.

Ne, že by to Michel věděl, ale Cree měl prsty v organizovaném zločinu tím, že cvičil vrahy. I když na tenhle hovor opravdu nebyl čas.

„No, dobře,“ řekl Michel s povzdechem. „Každopádně, dohoda trvá tak dlouho, dokud se nejdřív osobně sejdeš s distributorem.“

Samozřejmě.

Všichni chtěli schůzku s bossem.

„Díky,“ řekl bratranci. Pak ukázal na vchod do tělocvičny a doplnil to slovy: „Pokud nemáš v plánu svléct si oblek a připojit se ringu, dveře jsou támhle.“

Michel se usmál. „Pravděpodobně ne. Později, chlape.“

„Později.“

„Tenhle – má za manželku Irku, že?“ zeptal se Cree.

„Ano. Gabbie.“

Cree si sám pro sebe zabručel. „Teď to dává spoustu smyslu.“

John se na něj obrátil a zeptal se: „Co dává smysl?“

„Věci.“

Ten kretén to tak dělal vždycky.

„Takže byznys je v pohodě?“ zeptal se Cree a zvedl Johnovy rukavice, připravený na další kolo.

„Skvěle.“

„A ty?“

„Každým dnem čekám na svého chlapce, aby pozdravil svět.“

Cree se široce usmál.

Vzácný pohled.

„No, to je dobrá věc, na kterou čekat,“ řekl. „Teď mě nechat obléknout si rukavice a uvidíme, jestli ti tenhle týden dokážu trochu pohmoždit ten tvůj obličej.“

John se zasmál. „Naser si.“

„Promiň, ale o svou ženu se nedělím.“

Bože.

To byl prostě Cree.

***

Toho dne John ani nedostal příležitost sezení s Creem dokončit, protože dostal telefonát od své mámy. Byla prostě jen náhodou s jeho ženou na nákupech a vyřizovat další pochůzky.

Na ulici na Manhattanu Sieně praskla voda.

Rodila hodiny.

Každou vteřinu tam byl.

Pak se jeho chlapec dostal na svět. Celá tři kila, osmdesát pět deka. S tmavými vlasy a oříškově hnědýma očima. Křičící a dokonalý.

Luciano „Lucky“ Johnathan Marcello. Nebyl první svého jména. Ani druhý nebo třetí, ale John by se vsadil, že tak jako tak bude ze všech nejlepší.

V těch prvních vteřinách, kdy se seznámil se svým synem a okamžitě se do něj zamiloval, věděl, že všechno bude v pořádku, protože se díval na všechno, co měl.

Občas měl stále pocit, že jen čekal, až znovu spadne. V tomhle okamžiku přestal čekat, až se to stane.

Co se jeho života týče?

Nic by neměnil.

Ani jednu jedinou věc.