Beast - 16. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Booke

„Chceš tohle? Určitě?“ zeptá se.

Zní to skoro jako varování. Vzpomenu si na to, co říkal o svém jménu.

A možná to varování je. Varování, že jakmile tohle uděláme, už se nic nevrátí do starých kolejí. Tohle je neprobádané území.

Ale mně je to jedno.

„Ano,“ slyším se říkat. „Travisi. Potřebuju to. Chci na všechno zapomenout. Prosím, nech mě na chvíli zapomenout. Chci být ovládaná.“

Nechtěla jsem to říct – nechtěla jsem říct nic z toho. Ale je to pravda. Chci být vymazána, uchvácena, znásilněna. Chci, aby mě donutil zapomenout na vlastní jméno. Pro jednou se chci prostě oddat rozkoši a nebát se, že nad sebou ztratím kontrolu, že se ho budu bát nebo že mi ublíží. Chci, aby to bylo, jako bych ho před lety neopustila.

Chci si vynahradit roky přemýšlení, čeho jsem se vzdala, když jsem od něj utekla.

Travis a já jsme nikdy nebyli doopravdy spolu – ne takhle. Určitě jsme k tomu směřovali. Ale po tom, co se stalo – po tom, co mě přimělo opustit město – jsem se příliš bála na to, abych mu dovolila se mě znovu dotknout. Nedovolila jsem to dokonce ani Travisovi, který dával najevo, že mu na mně skutečně záleží. Nevypadal jako ostatní muži, které jsem znala. I když část mně věřila, že být s ním bude úžasné – dokonce dokonalé –, větší část mě nedokázala zvládnout, jak zdrcující by bylo, kdybych se mýlila.

Kdyby se ukázalo, že Travis je zvíře.

Bylo by to až příliš drásavé. Utekla jsem od muže a teď se vrhám zpátky do náruče šelmy, aniž bych tušila, do čeho se pouštím.

Ale brzy to zjistím.

„Udělám tě, zlato. Přinutím tě křičet,“ zaskřípe mi jeho hlas u ucha. Stísněnost v něm mi říká, že na to taky čekal. Jeho slova mě přimějí znovu zasténat, zvuk se mi vydere z hrdla.

„Já jen…“ Zalapám po dechu a pak se mi slova začnou drát z úst. „Já to prostě chci. Tak moc. Tak moc jsem to chtěla, Travisi. Omlouvám se, že jsem…“

„Pšt.“ Utiší mě drsným polibkem, při kterém se mi zatají dech, a zalapám po vzduchu. „Nejde o minulost. Jde jen o teď.“

Přesně to jsem potřebovala slyšet. Mé tělo se neovládne, stejně jako to nedokázalo před lety. Travis se ke mně na posteli skloní a jeho tvrdá délka se správným způsobem přitiskne na můj bolavý střed. Sténám mu do úst, jak se proti němu prohýbám, a ten slastný tlak a tření mi rozbuší srdce. Mohla bych se udělat, přesně takhle, tím jsem si jistá. Mé nitro pulzuje, je nasáklé horkem a potřebou.

Travis zasténá a pak se zasměje. „Jsi tak kurva mokrá, zlato.“

Okamžitě ztuhnu, jsem ponížená. Musím být promočená skrz látku kalhot. Tvář mi vzplane a začnu ho odstrkovat, ale on mě ukotví na místě. „To není urážka, Brooke,“ zavrčí a upřeně se na mě zadívá. „Je to kurevsky sexy. Nemůžu se dočkat, až ochutnám tu tvoji sladkou kundičku.“

Ach, Bože. Jak můžou být oplzlé řeči tak trapné a zároveň tak žhavé? Cítím, jak jsem ještě vlhčí, což bych považovala za nemožné. Každé nervové zakončení v mém těle zpívá a prakticky prosí Travise, aby se mě dotkl a uhasil ten tlak, který se ve mně hromadí jako požár.

Zvedne se na kolena, sundá si vestu a hodí ji na židli u postele. Pak, jak ho fascinovaně sleduju, si svlékne tričko a odhalí složité kudrlinky tetování, které se mu táhnou nahoru a dolů po pažích a na hrudi. Většina vzorů je černým inkoustem, ale na levé straně hrudi je jeden, který mě donutí zarazit se a užasle na něj zírat.

Je to zvíře. Nejspíš drak. Kresba je nádherná. Ale nejúžasnější je na něm oranžový oheň, který mu chrlí z tlamy.

Je to nádhera.

Fascinovaně se natáhnu a dotknu se tetování. Travisova kůže je horká, svaly pod tetováním tvrdé. Když mu přejedu prsty po hrudi, prudce se nadechne. Pomalu pokračuji po cestičce mezi jeho silnými břišními svaly směrem k okraji džínů. Těsně pod zipem mu pulzuje penis.

Druhou rukou se natáhnu dopředu a třesoucími se prsty rozepnu knoflík. Ústa se mi plní sliny potřebou ochutnat ho. Už jsem to pár mužům dělala, ale nikdy se mi to nelíbilo. Ale s ním to chci. Zvednu se na lokti a začnu mu škubat za zip.

„To si budeš muset nechat na jindy, zlato. Teď mám na mysli jiné věci.“

V okamžiku se zvedá z postele a tyčí se nade mnou. „Sundej si ten oblek, Brooke. Chci tě vidět nahou a připravenou pro mě.“

Cítím se nesvá, ale zároveň mě to neuvěřitelně vzrušuje, a tak ho poslechnu. Klečím na posteli, svlékám si sako a odhazuji ho na zem. Další na řadu přichází moje hedvábná halenka. Pak sklouznu na okraj postele. Odkopnu boty, rozepnu si kalhoty a vykroutím se z nich, až před ním stojím jen v podprsence a kalhotkách.

Travis se na mě dlouze podívá a sundá si rozepnuté džíny na zem. Jeho penis se uvolní, je silný, tvrdý a obrovský. Je monstrózní, největší, jaký jsem kdy viděla. Uchopí ho a začne ho hladit, otevřeně se tím pohledem kochám. Zvedá na mě bradu, oči nespouští z mého těla. „Sundej si zbytek.“

Pomalu pumpuje rukou, zatímco si rozepínám podprsenku a posunuji kalhotky na zem. Vzduch je chladný proti vlhkosti, která pokrývá mé pohlaví a horní část stehen.

„Dotkni se sama sebe,“ přikáže mi.

Otevřu ústa, abych protestovala. Nikdy jsem to před nikým nedělala. Na vteřinu mě napadne, že se mě snaží ponížit – že se mi vysměje, že mu budu připadat směšná. Ale stačí mi jediný pohled do jeho hladových očí a ústa se mi zase zavřou. Chce tohle. Chce mě přimět, abych plnila jeho příkazy. A o to jsem ho požádala. Požádala jsem ho, aby převzal kontrolu.

Takže udělám, co mi řekne.

Nejistě sáhnu dolů a prstem si zajedu do svých hladkých záhybů. Při tom doteku se zachvěju a oči se mi napůl zavřou rozkoší. Chci, aby mě Travis udělal, ale je mi to tak příjemné, že si nemůžu pomoct a hladím se, jemně, boky se mi mimovolně pohybují vpřed v rytmu vstříc mé ruce.

„Kurva,“ zavrčí Travis. Začne se hladit rychleji. „Štípni se do bradavek. Udělej to,“ nařídí mi, když se můj pohled upře na jeho.

Vezmu pravou bradavku mezi palec a ukazováček a převalím ji. Ten dotek je intenzivní, blesk vyslaný přímo do mého klitorisu. Hlasitě zalapám po dechu a zakloním hlavu.

„Přesně tak, zlato,“ zašeptá. „Přesně takhle.“

„Travisi,“ zasténám. „Prosím.“

„Tohle je jen pro mě, zlato. Brzy přijdeš na řadu ty.“

Přinutím se otevřít oči a upřu svůj pohled na něj. Uvědomím si, že jediný způsob, jak ho přimět, aby mi ulevil, je tlačit na něj dál. Koušu se do rtu a dál se hladím, pohupuji boky a natáčím je směrem k němu. Je to provokace.

Funguje to.

Travis se syknutím prudce zpomalí rytmus svého hlazení. Sklouznu pohledem po jeho těle k penisu a vidím, jak mu ze špičky vytéká korálek preejakulátu.

„To je úžasné, zlato. To je fakt úžasné. Teď si lehni na postel a roztáhni nohy.“

Jsem téměř opilá úlevou, tak moc, že se sotva dokážu stydět za to, že mě chce v tak zranitelné pozici. Vylezu na postel, lehnu si na záda a roztáhnu nohy, jak mi řekl. Dech mi přichází v mělkých nárazech očekávání. Travis si klekne na matraci, a než si uvědomím, co se děje, roztahuje mi nohy ještě víc od sebe a jeho hlava mizí mezi mými stehny.

„Ach, můj…“ Začnu vzdychat, ale moje slova skončí ostrým výkřikem, když jeho ústa najdou můj klitoris.

Jeho jazyk je horký, neodbytný. Olizuje mě a hltá, zatímco se svíjím na posteli, už tak blízko, že vím, že by mě mohl dokončit dvěma nebo třemi rychlými tahy. Ale on si se mnou dává na čas. Vklouzne hluboko do mě, ochutnává, pak vytáhne jazyk a pomocí mých šťáv mě dráždí a mučí. Vím, že křičím, že ho prosím, ale moje ústa mají vlastní rozum, stejně jako moje tělo. Má nad tím naprostou kontrolu a oba to víme. Záblesky vzrušení, které mnou procházejí, se mění v plameny. Moje tělo se prohýbá, jako by mě mučil, ale je to to nejsladší mučení, jaké jsem kdy poznala.

„Travisi,“ zašeptám, právě když se mě zmocní pocit podobný závrati. „Ach, Travisi, ach, Bože…“

Výbuch mnou otřese, silnější než cokoli, co jsem kdy cítila, jako zemětřesení, jako konec světa. Vykřiknu a pak je ve mně, pumpuje, naplňuje mě žárem, roztahuje mě až k bodu zlomu, ovládá mě, vlastní mě. Pohltí mě oslepující světlo rozkoše a bolesti, když mě přitáhne dopředu, ruce mi položí na boky, pak se stáhne a znovu do mě hluboko vnikne, znovu a znovu. Pak znovu stoupám, a právě když vykřikne mé jméno, začnu padat, do propasti, do zapomnění. Není nic než tohle, jen on, jen tady. Teď.

 

V TRAVISOVĚ NÁRUČÍ upadám do bezesného spánku. Když se probudím, stmívá se. Závěsy jsou ještě roztažené. Slábnoucí světlo osvětluje pokoj právě tak, abych viděla, že na polštáři vedle mě leží vzkaz:

Nechtěl jsem tě budit.

Žádný podpis, žádná slova navíc. Nějak mě uklidňuje, jak je to prosté. Žádné sliby. Žádné výmluvy.

Skoro se mi daří přesvědčit samu sebe, že nejsem zklamaná.

Podívám se na hodiny a zjistím, že bych si asi měla zajít na večeři. Potlačím vtíravý pocit smutku, že jsem sama, hodím na sebe džíny a tílko a vydám se hledat něco k jídlu. Nemám zrovna náladu komunikovat s cizími lidmi, takže se rozhodnu pro jídlo, co si můžu vzít s sebou.

Najdu mexickou restauraci a objednám si tacos s sebou. Pak pár minut jezdím po okolí a snažím se najít místo, kde bych jej snědla, abych se nemusela vracet do hotelového pokoje. Nakonec si uvědomím, že jsem blízko Tanner Springs Senior High. Nakonec tacos zhltnu na parkovišti u horního areálu školy a sleduji několik dětí, které hrají tenis pod pouličními lampami na stárnoucím kurtu přiléhajícího ke škole. Děti vypadají při hře tak mladě a nevinně. Nejsou špatní – asi jsou v tenisovém týmu, pomyslím si. Jsou to jedny z těch „dobrých“ dětí – ty, které nežijí v parku pro mobilní domy a mají stabilní domov s mámou a tátou, kteří je podporují, aby se zapojily do týmů, dostaly se na seznam vyznamenaných a zaplatily si doučování, aby se mohly učit na test ACT.

To nejsou děti, které by se kamarádily s děckem jako já. Nebo jako Travis, když na to přijde.

Když jsem ho poprvé viděla, jak se projíždí na terénní motorce po našem parku, měla jsem za to, že je to zlaté dítě, které má všechno, co chce, a o nic se nestará. Ve skutečnosti pocházel z rodiny, která nebyla o moc lepší než ta moje. Dům, ve kterém bydlel, nebyl víc než chatrč na opačném konci města, a nevypadal líp než náš přívěs.

Měl však dva rodiče, kterým na něm záleželo. A o dva roky starší sestru. Jeho táta pracoval v továrně ve vedlejším městě a máma pracovala na částečný úvazek jako pokladní v obchodě. Věděla jsem, že rodina toho moc nemá, ale Travisovi to zřejmě nevadilo. Ostatně si na to nikdy nestěžoval.

O tom všem jsem se dozvěděla až poté, co jsme spolu začali trávit čas, pár měsíců po mém nástupu do prvního a jeho posledního ročníku. Jednoho dne po škole jsem se potloukala před jedním z bočních vchodů do školní budovy – nedaleko místa, kde teď sedím v autě. Hned po škole jsem měla jít domů, ale snažila jsem se tomu vyhnout.

Ne domů na parkoviště přívěsů. Tam už jsem nebydlela.

Žila jsem v pěstounské rodině.

V létě mi umřela máma. Bylo to náhlé a nečekané. Na vině byla trhlina v jedné z jejích tepen způsobená nediagnostikovanou srdeční chorobou.

Přes hradbu smutku mě v těch prvních dnech vůbec nenapadlo, co se mnou bude. Můj nevlastní otec opustil matku téměř před rokem, takže jsme v přívěsu zůstali jen my dvě. Nějak jsem prostě předpokládala, že mi bude dovoleno tam ještě nějakou dobu bydlet. V sedmnácti letech jsem si myslela, že se o sebe dokážu postarat sama. Právník mi dokonce řekl, že existuje malá pojistka, která mi přijde v den mých osmnáctých narozenin.

Bohužel do té doby, jsem byla považována za svěřence státu. Týden po matčině smrti jsem byla umístěna do dočasné pěstounské péče ke starší ženě, která vypadala naštvaná, že mě tam má. Pak jsem se těsně před začátkem školy nastěhovala k manželům Bonnerovým.

A život s panem Bonnerem se ukázal být ještě horší než život s mým nevlastním otcem.

Ten den po škole jsem seděla na betonovém květináči před budovou a přála jsem si jít někam jinam než k Bonnerovým. Otevřely se dveře do školy a vyšel Travis Carr. Bylo vzrušující ho vidět, ale zároveň děsivé. Seděla jsem jako přimražená na místě a zírala si na nehty, příliš stydlivá na to, abych vzhlédla.

„Ahoj. Brooke, že?“

Přinutila jsem se zvednout oči a setkat se s ním pohledem, sotva jsem věřila, že zná moje jméno. Přes léto se stal ještě hezčím. Klidně by mu mohlo být dvacet a byl svalnatější a ramenatější než většina fotbalistů. Vedle něj jsem si stále připadala malá a dětinská. Nedokázala jsem si představit, proč se vůbec obtěžuje mě pozdravit, když by si prakticky každá holka z celé školy usekla končetinu, aby si s ním mohla vyjít. Prostě jsem předpokládala, že je milý k někomu, koho vidí jako ubohé malé dítě.

„Jo,“ přikývla jsem neochotně.

„Já jsem Travis.“

Skoro jsem se rozesmála. Každý věděl, kdo je Travis Carr.

„Čekáš na někoho? Potřebuješ svézt?“ Trhl palcem směrem k parkovišti. „Můžu tě vzít.“

Dokážu si představit, jak jsem na něj šokovaně zírala. To se vymykalo všem představám, které jsem kdy o Travisovi měla – a že jsem jich měla hodně –, že by mi jen tak nabídl, že mě odveze ze školy domů. Ale on se choval, jako by to byla úplně normální věc. Bylo to naprosto děsivé a zároveň naprosto vzrušující. Připadalo mi, jako by se mi to zdálo.

Až na to, že jsem nechtěla jít domů. Vůbec ne. Ale vyhlídka na to, že budu sama s Travisem Carrem, jakkoli mě ta myšlenka znervózňovala, byla příliš dobrá na to, abych si ji nechala ujít.

Sebrala jsem všechnu odvahu, kterou jsem v sobě našla, a vstala.

„Jasně,“ řekla jsem nonšalantně.

 

TO, CO NÁSLEDOVALO ten den a další dny a týdny, bylo něco, co bych si nedokázala představit ani za milion let.

Travis Carr a já jsme se stali přáteli.

Vyprávěl mi o své rodině. Jak jeho rodiče chtěli, aby šel na vysokou, ale nemohli si to dovolit a on se na to stejně necítil. Řekla jsem mu o smrti své mámy a o tom, že žiju u pěstounů. Řekla jsem mu, že to tam nesnáším, ale neřekla jsem mu proč.

Začal mě několikrát týdně vyzvedávat do školy, když neměl ráno posilování pro zápasnický tým. Jestli se někdy styděl, že se se mnou vídá, nikdy to nedal najevo. Konečně jsem začala být méně nervózní a víc jsem se v jeho přítomnosti cítila dobře, i když jsem do něj byla pořád strašně zamilovaná.

Říkala jsem si, že se ke mně chová jen jako ke kamarádce. Skoro jako k malé sestře. Svým způsobem mě to uklidňovalo. I když jsem chtěla víc – moje tělo chtělo víc – bála jsem se svých vlastních tužeb. A co hůř, bála jsem se i mužských tužeb.

Možná to Travis nějak vycítil. Možná na to šel pomalu schválně. A chvíli to fungovalo.

Ale nakonec možná postupoval příliš pomalu. Nebo ne dost rychle. Nevím. Vím jen to, že když jsme se nakonec sblížili, byla jsem příliš poškozená na to, abych věřila jemu, nebo jakémukoli muži.

Nakonec jsem utekla, protože už jsem se Travisovi nedokázala postavit. Cítila jsem se špinavá, jako bych byla poškozená. Jako by mě nikdy nedokázal milovat, kdyby to věděl.

Dnes už to vím lépe. Alespoň teoreticky. Vím, že nejsem pošpiněná. Ale pořád jsem poškozená.

A bojím se, že když jsem Travise konečně pustila k sobě, otevřela jsem dveře do minulosti, kterou jsem se roky snažila držet pod zámkem.