Beast - 4. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Brooke

Můj Bože. Doufala jsem, že až se vrátím do Tanner Springs, zůstanu inkognito.

Dokonce jsem se bavila představou, že bych to mohla celé přežít, aniž bych musela spatřit známou tvář.

Ale ani v těch nejdivočejších snech s nejhorším scénářem jsem si nedokázala představit, že úplně první člověk, na kterého narazím – doslova narazím –, bude někdo, koho znám.

A ještě horší je, že je to absolutně poslední člověk, kterého jsem kdy chtěla znovu vidět.

Travis Carr.

 

JEHO JMÉNO mi okamžitě proletí hlavou, když volným pádem padám vzduchem na igelitovou tašku, v níž je zřejmě objednávka na jídlo s sebou. Jeho tvář jsem zahlédla jen na milisekundu, než jsem do něj vrazila, ale stačilo to.

Poznala bych to kdekoli. Vryl se mi do mozku zřetelněji než kterýkoli jiný z mého dětství.

Tvrdě dopadnu na tašku a rozplácnu se jako mořská hvězdice. Cítím, jak se pode mnou polystyren uvnitř hroutí. Vůně jídla, které jsem právě rozmačkala, je nezaměnitelná. Hmmm… hamburger s hranolky, zaregistruje můj mozek. Žaludek mi souhlasně zakručí.

Kdybych nebyla tak vyděšená, začala bych se smát. Ale tohle má k legraci asi tak daleko, jak jen to jde.

„Zatraceně!“ Travis vyplivne, očividně naštvaný, že jsem mu zničila oběd. Nemohl mě poznat, uvědomím si, když ležím na břiše. Jeho reakce je příliš normální. Absurdně si přeju, abych právě v téhle vteřině mohla zastavit čas. Prostě zavřít oči, zastavit všechno a zmizet.

Pak bych nemusela prožívat následujících pár vteřin.

Ale samozřejmě, kdybych měla takové super schopnosti, spousta věcí v mém životě by byla jinak.

Takže místo toho se zhluboka nadechnu, převrátím se na zadek a podívám se na něj zrovna ve chvíli, kdy se začne dožadovat, co se to se mnou sakra děje.

Když jeho oči spočinou na mé tváři, všechna slova mu odumřou v hrdle.

„Ahoj, Travisi,“ zamumlám.

 

NIKDY NEBYLO snadné ho přečíst. Ale přesto si myslím, že v jeho rysech hraje půl tuctu různých emocí, které se cyklicky střídají a točí jako ruleta.

Jsem zvědavá, pro kterou se rozhodne.

Nemám na co čekat.

„No, do prdele.“ Travisův horní ret se zkroutí do líného úšklebku. „Podívej, co sem kočka přitáhla.“ Přesune pohled a kývne směrem k rozmlácenému hamburgeru a hranolkům. „Jako obvykle neztrácíš čas tím, že bys ostatním rozesrala jejich sračky, co?“

Přinutím se k naštvané, obranné odpovědi, která mi vyskočí do krku. Nejrychlejší způsob, jak to ukončit, je vůbec se nezapojovat, říkám si.

„Mrzí mě to,“ zamumlám. Podepřu si ruce a chystám se zvednout na nohy. Ruku mi nenabídne. „Zaplatím za další objednávku.“

„To si piš, že zaplatíš,“ vyštěkne a pak zavolá na servírku stojící vzadu. „Hej, Penny! Připrav mi další objednávku, místo téhle, kterou tady tahle zkurvila!“

Ježíši. Dobře, vždycky jsem tak nějak předpokládala, že se na mě Travis bude zlobit, že jsem odjela z města tak, jak jsem odjela. Nemůžu mu to tak úplně vyčítat. Ale od té doby už uplynulo pěkných pár let. Ale zřejmě i po takové době je…

Pořád naštvaný.

Podívám se na servírku, která si nás dva zvědavě prohlíží. „Mohla byste mi, ehm, dát to samé, prosím?“ Zeptám se. „Ale tady. A colu.“

Na vteřinu zaváhá, pak mi úsečně přikývne a zmizí v kuchyni.

Teď stojím a cítím se zatraceně trapně. Sehnu se, abych zvedla rozbitou tašku a položila ji na pult. „Omlouvám se,“ řeknu znovu Travisovi. Navzdory svému nejlepšímu úsudku riskuju, že se mu podívám do tváře.

Roky ho značně změnily. Až mě skoro překvapuje, že jsem ho poznala. Ale rozhodně je to pořád on. Má pořád dlouhé vlasy – zacuchanou tmavou hřívu, která mu rámuje obličej až po ramena. Jeho čelist je stále hranatá a pohledná, s vousy, které jen podtrhují mužné linie. Jeho oči mají stále ten chladný, intenzivní odstín světle modré. Barva zamrzlého jezera.

Když jsem ho viděla naposledy, měl ještě ve tváři stopy chlapectví, ale to už je úplně pryč. Ten, kdo se na mě teď dívá, je celý muž. Od střední školy ještě o pár centimetrů povyrostl – teď už musí měřit aspoň dva metry. A je velký – vlastně obrovský. Tvrdý a vyrýsovaný a svalnatý tak, že by to stačilo pro dva muže. Paže mu lemují tetování, která přitahují pohled. Je to námaha, abych na ně všechny nezírala. Na sobě má jednoduché černé tričko a koženou vestu motorkářského klubu s nášivkami s nápisy Lords of Carnage MC a Beast.

Teď je v motorkářském klubu.

Beast.

Huh. To musí být jeho motorkářské jméno.

To sedí.

Tiše si odfrknu, což Travis musí brát jako odsudek, protože na mě zúží oči.

„Máš s tím nějaký problém?“ zeptá se a kývne na svou kůži.

„Proč bych měla?“ Oponuji.

„Protože se zdá, že jsi vyrostla v pěkně rovný šíp, zlatíčko.“ Jeho oči posměšně kloužou po mém těle nahoru a dolů. „Jsi snad teď nějaká realitní makléřka?“

Předpokládám, že naráží na můj oblek. A na ten bezvýrazný sestřih pod bradu. Nevypadám tak, jako v době, když jsem odsud odešla. V té době, kdy mě Travis znal, jsem vypadala mnohem divočeji. Tedy alespoň navenek. Vlnité blonďaté vlasy, které mi splývaly v rozcuchu až k pasu – spíš proto, že jsem si nemohla dovolit kadeřnici, než z nějaké vědomé volby stylu. Flanelové košile, roztrhané džíny. Špatně padnoucí černé boty. Tmavé oční linky kolem očí, krvavě rudá rtěnka a celkově postoj „ani se mnou kurva nemluv“.

To všechno proto, abych zamaskovala, co se děje uvnitř.

U většiny lidí můj kostým „naser si“ fungoval jako kouzlo.

Travis byl jedním z mála, komu se podařilo otevřít dveře do mé duše, které jsem držela tak pevně zavřené.

Zvedla se ve mně malá vlna smutku po dívce, kterou jsem bývala, ale potlačím ji.

„Ne.“ Zavrtím hlavou. „Nejsem realitní makléřka.“

Odvrátím se od něj a posadím se na jednu z otočných stoliček lemujících pult. Nechci v tomhle rozhovoru pokračovat. A on určitě taky ne. Dal mi jasně najevo, že moje přítomnost tady není vítaná. Prokážu nám oběma službu, když mu dám příležitost, aby se mnou přestal mluvit.

Vytáhnu telefon a předstírám, že si kontroluju e-mail. Ale zjevně ještě neskončil s tím, aby mě vytočil.

„Právník?“ hádá znovu. „Jeden z těch upjatých korporátních? Nikdy jsem si nemyslel, že jsi kravaťák, B.“

Neobtěžuju se odpovědět.

„To jsi teda zmizela,“ znovu poznamená, a v hlase mu zaznívá lehká hořkost. „Co tě přivádí zpátky do Tanner Springs? Chceš se tu na chvíli flákat?“

Nevím, jak ho přimět, aby mě přestal pronásledovat. Jsem vycvičená nereagovat a neprojevovat pod tlakem žádné emoce. Ale i tak se přistihnu, že se začínám bránit. „Nevěděla jsem, že ti na tom pořád tak záleží!“ Syknu a neobtěžuji se otočit.

„Nezáleží!“ opáčí. „Ale mohla jsi všem tady udělat laskavost a prostě se nevracet!“ řekl.

„Věř mi, snažila jsem se.“

„Takže,“ pokračuje a sesune se na židli o dvě stoličky dál. „Proč ses sem vlastně vrátila?“

Slyšitelně zasténám a protočím oči. Otočím se k němu a otevřu ústa, abych odpověděla. Přitom vidím, jak jeho pohled sklouzává na mou hruď. Na okamžik si myslím, že mi zírá na prsa, a málem ho na to upozorním. Ale pak vidím, jak se mu rozšířily oči  a on pochopil.

„Do prdele,“ zamumlá a já si uvědomím, že viděl obrys mé zbraně, bezpečně uložené v pouzdře na rameni. „Jsi federál.“ Ve tváři se mu mihne znechucení.

Ústa se mi zavřou. Znovu je otevřu, abych jeho slova popřela, ale k čemu to je? Je vnímavý, to se mu musí nechat.

„Pěkný úsudek,“ opáčím a ostře se podívám na jeho vestu. „Vidím, že jsi splnil svou roli spořádaného občana.“

„Jdi do prdele.“

Odfrknu si, šťastná, že jsem v našem sparingu získala bod. Je to dobrý pocit. Jdi taky do prdele, Travisi.

Teď ho ostře ignoruju a zírám na svůj mobil, jako by to bylo nesmírně důležité, i když jediné nové zprávy, které mám, jsou spamové reklamy na seznamky.

Jako vážně? Jak může celý internet vědět, že jsem už skoro čtyři roky neměla rande?

O pár minut později nám přinesou jídlo. Servírka přede mě položí talíř a přistrčí Travisovi igelitovou tašku. Když si přitáhnu talíř k sobě, Travis si vezme jídlo.

„Tak co dělá strašidlo jako ty v takovéhle díře?“ vyhrkne. „Pracovně, nebo pro zábavu?“

Zvednu svůj hamburger a zakousnu se. „Pracovně. Ne že by to byla tvoje věc.“

Snažím se soustředit na jídlo, ale Travisův baryton proklouzne vrstvami mé obrany. Je tak povědomý, tak temný a sametový. Jeho hlas je teď hlubší, ale stále v něm zní stejná rezonance. Jako ozvěna ho slyším v zákoutích své paměti. Něco pohřbeného hluboko ve mně – dlouho zapovězená emoce z minulosti – se vynoří na povrch a srdce mě fyzicky rozbolí s náhlostí a ostrostí, která mě překvapí. Instinktivně se předkloním, jako bych se chtěla před bolestí chránit.

„Jak dlouho plánuješ poctít Tanner Springs svou přítomností?“

Přísný Travisův tón mě vrátí do reality.

„Co nejkratší dobu. Věř mi,“ zašeptám napůl.

„Dobře.“

Navzdory sobě samé se do mě to slovo zařízne. Není to tak, že bych chtěla, aby byl rád, že jsem se sem vrátila. Koneckonců, kdyby byl rád, mohl by se mě pokusit znovu vidět, což nechci.

Ale pokud mám být k sobě upřímná, asi bych nebyla ráda, kdyby mě po tom všem nenáviděl. Třeba by mu to mohlo být jen lhostejné, nebo tak něco.

Jo, to bych si přála. Naprostý nezájem.

Protože to, že mě nenávidí – mít ho tady a vědět, že mě nenávidí – no, to bolí. Nemělo by, ale bolí. Chce se mi to vysvětlit. Chci se ospravedlnit. A nemůžu.

Tak to neudělám.

Místo toho zvednu láhev kečupu, která leží přede mnou. Odšroubuju uzávěr, otočím ji dnem vzhůru a schválně si vyliju kopeček na talíř. Uzávěr zašroubuju zpátky, vezmu si hranolek a protáhnu ho červeným, než ho zvednu k ústům.

Travis několik vteřin čeká. Možná čeká, že řeknu něco jiného. Že dám tolik, kolik dostanu.

Když to neudělám, otočí se na patě a beze slova odejde.

Zvonek na vchodových dveřích bistra ohlašuje jeho odchod. Zvednu svůj hamburger, abych se zakousla, ale zase ho odložím, protože hluboko v žaludku mi narůstá zvláštní pocit. Najednou vůbec nemám hlad.