IY - 7. kapitola

Překlad: Kerris

Kor.: Evudar

„Ne. Ne, ne, ne, ne. Proč bychom sakra měli chtít, aby náš první sportovní článek na titulní straně, byl o sukničkářském hajzlovi?“ Penelope se s rukama v bok procházela po kanceláři.

Cole se opřel v křesle – v jejím křesle – a vypadal naprosto nevzrušeně, zatímco jedl jablko. „Protože tohle je pánský časopis. A muže nezajímá, že jiný muž je, cituji, ‚sukničkářský hajzl‘, když se dokáže důsledně trefit driverem na více než tři sta metrů.“

„Adam Bailey je prvotřídní hajzl,“ opáčila Penelopa.

„Asi jo,“ souhlasil Cole a otáčel se na židli jako neposedný třeťák. „Ale je to zatraceně dobrý golfista a ty to víš.“

Penelope uznale zavrčela a přerušila své kroky na dost dlouho, aby mohla zaťukat nehty o stůl.

Její stůl. Měla psací stůl.

Byla to tak jednoduchá věc – vlastně jednoduchá radost, mít vlastní kancelář, kterou si může zařídit, jak chce, i když se k tomu ještě nedostala, protože tu byla celé tři dny.

Ale pořád to byl její stůl. Její kancelář.

Šťastný úsměv se jí rozlil po tváři dřív, než ho stačila zastavit.

„Ale ne,“ řekl Cole.

Podívala se na něj. „Co?“

„Ten úsměv,“ řekl a ukousl si další kousek jablka. „Je nebezpečný.“

„Jak může být úsměv nebezpečný?“

Zavrtěl hlavou. „Jsi tak roztomilá a bezradná.“

Protože si přivlastnil její židli, Penelope se necítila tak špatně, že mu ukradla kelímek se Starbucks a zdravě se napila.

„Opatrně,“ řekl. „Neměla jsi při posledním pití kávy poruchu šatníku?“

„To bylo jen proto, že jsem měla vysoké podpatky,“ řekla. „V těchhle jsem velmi koordinovaná.“

Zvedla nohu, aby viděl její černé balerínky.

„Rozumné,“ řekl, sotva na ni pohlédl. „Ale řekni mi to upřímně, Popeová. Jak moc by sis teď přála mít na nohou tenisky?“

Povzdechla si a klesla do křesla pro hosty. „Strašně moc.“

Vědoucně se usmál.

„Na druhou stranu se zdá, že ty ses v luxusním kancelářském oblečení zabydlel docela dobře,“ řekla a přelétla ho očima.

„Drobečku.“ Položil si ruku na srdce. „Všimla sis!“

Penelopa protočila oči. Bylo těžké nevšimnout si, jak dobře Colovi Sharpovi sedí oblek. Ten dnešní byl tmavě modrý, spojený se světleji modrou kravatou, což vytvářelo jednobarevný vzhled, který vypadal, no… lákavě.

Na pozici staršího sportovního redaktora se vyšvihl pěkně.

Ne. Spolu šéfredaktora sportu.

Penelope pocítila nepatrné bodnutí zklamání, když jí Alex Cassidy oznámil, že její nové povinnosti budou sdílené.

Chtěla tuhle práci získat sama – chtěla dokázat, že na to má.

Ale když je nemůžeš porazit, přidej se k nim, ne? A jestli se k někomu chtěla přidat, byl to, Cole Sharpe.

No…

Ne přidat se k němu.

Ne takhle.

Penelopa přejížděla očima po jeho štíhlém trupu. No, dobře. Možná takhle, jen trochu.

Ale to, co řekla o tom, že oni dva zůstanou platoničtí, myslela vážně. Bylo dobré si to vyříkat. Penelope moc dobře věděla, jaké trápení nastane, když dva příslušníci opačného pohlaví nemají stejný názor na to, na čem jsou.

Jeden si myslel, že směřují ke vztahu…

Druhý měl celou tu zatracenou dobu tajnou přítelkyni.

„Uf,“ řekl Cole a pozoroval ji. „Teď je ten úsměv pryč. Co se to v té malé hlavě děje?“

Penelope se posadila dopředu a zbytečně si upravila sešívačku. „Nic.“

Žvýkal jablko a pozoroval ji. „Aby bylo jasno, nevěřím ti ani na vteřinu. Ale protože na vlastní kůži vím, jak otravné může být vtírání, nechám to být.“

Penelopa sledovala, jak vystřelil jádřinec jablka přes celou místnost směrem k odpadkovému koši. Rychlé švihnutí následované cinknutím naznačovalo, že se trefil.

„Víš, že přímo pod mým stolem je odpadkový koš, že? To bylo úplně zbytečné.“

„Prosím tě. Mužné projevy zdatnosti nejsou nikdy zbytečné.“ Cole se posunul dopředu. „Dobře, tak co uděláme s tou věcí kolem Adama Baileyho? Dělíme se o tuhle práci tři dny a už jsme se dostali do slepé uličky.“

Poškrábala se na špičce nosu, jak o tom přemýšlela. „A co Jackson Burke? Neříkej mi, že každý chlap v Americe tajně netouží být jako on.“

„O tom není sporu. Ten chlap je žijící legenda. Ale jestli ti na Adamovi Baileymu vadí jeho minulost se ženami, v čem je Jackson Burke lepší?“

Penelope se zamračila a zkřížila ruce. „Já těm povídačkám o něm nevěřím.“

„Povídačky,“ řekl Cole pomalu. „Myslíš, jako když ho jeho žena obvinila z několikanásobného poměru se ženami, které jmenovala jménem, a pak se ty samé ženy přihlásily, aby její tvrzení podpořily?“

Penelope se podívala na své nehty. „Myslím, že si to vymyslely.“

Cole se naklonil dopředu, na tváři vědoucí úsměv. „Drobku. Jsi zamilovaná do Jacksona Burka?“

Možná.

Rozehrávač texaského týmu Redhawks byl už dlouho jedním z Penelopiných idolů.

Nejen proto, že byl výjimečně schopný na fotbalovém hřišti, i když byl. Ale také financoval tucet charitativních organizací – tiše, mimo záři reflektorů. Adoptoval hrstku psů zachráněných z ohavného koníčku jiného fotbalisty, který se věnoval psím zápasům. Po každém vítězství v Super Bowlu vzal své rodiče na večeři…

„Drobku?“ Cole se zeptal.

„Jackson Burke je dobrý muž,“ řekla tvrdošíjně.

„Dobře, řekněme, že neměl poměr s polovinou žen v Texasu,“ řekl Cole pomalu. „Pořád to ale není dobrá volba. Fotbal v dubnu nikoho nezajímá.“

Měl pravdu. Bylo by lepší, kdyby si Jacksonův článek schovali na fotbalovou sezónu, kdy by všechny zajímalo, jestli drby o jeho mimosezónních aktivitách ovlivnily jeho hru.

„Ale golf?“ řekla skepticky. „Vím, že jeho popularita roste, ale…“

„Jeho popularita roste kvůli Adamu Baileymu,“ oponoval Cole. „Ten člověk sám oživil tento sport, když vyhrál čtyři turnaje v řadě a pak začal chodit s hollywoodskými herečkami.“

„Přesně tak, a pak ten sport vlastnoručně pošpinil, když začal chodit s více než jednou hollywoodskou herečkou najednou,“ namítla Penelope. „Ten chlap je playboy. A na rozdíl od Burka se k tomu Bailey vesměs přiznal.“

„Nás nezajímá jeho postelová hra, nás zajímá golfová hra. A jeho hra je stejně dobrá jako kdykoli předtím. Ještě lepší.“

„Ale…“

„Víš, že v tomhle mám pravdu. Kdybychom byli redaktoři Vztahů, dostali bychom flastr za to, že jsme ho vybrali, ale my jsme sportovní redaktoři.“

„Stejně dostaneme flastr,“ zabručela.

„Špatná reklama je pořád reklama. To přece víš.“

Zatraceně. Zatraceně. Měl pravdu.

Jenže… nesnášela muže, kteří se vídali s jednou ženou a přitom vodili za nos jinou.

Setřes to, Penelopo.

Zvedla ruce v bok a zatřásla jimi.

Cole se usmál. „Penelopo. Fyzicky to ze sebe právě teď setřásáš?“

„Nesuď, pomáhá to,“ řekla.

Zvedl ruce a napodobil její pohyby, takže oba mávali jako ptáci. „Máš pravdu. Pomáhá.“

„Co ze sebe setřásáš?“ zeptala se.

Cole pokrčil rameny. „Nic. Jsem bezchybný.“

Od dveří se ozvalo hrdelní odfrknutí a ona se otočila a uviděla Lincolna Mathise, jak je sleduje se zdviženým obočím.

„Ahoj, Lincolne!“ Nechala ruce klesnout k bokům.

„Ahoj, Lincolne!“ Cole napodobil její hlas zadýchaně.

Ignorovala ho, hlavně proto, že měl pravdu. Nejspíš byla trochu zadýchaná, ale bylo to stoprocentně oprávněné.

Ano, Lincoln Mathis byl pořád ten nejkrásnější muž, jakého kdy viděla.

Tmavé vlnité vlasy, modré oči, které byly přátelské i odtažité a prakticky prosily ženu, aby ho napravila. Totéž platilo o plachém, ale sebevědomém úsměvu, svalnatém, ale štíhlém těle.

Penelope ucítila, jak ji do tváře udeřil proud mlhavé vody, a otočila se, aby viděla, že Cole drží rozprašovač. „Co to děláš? To je na mlžení mých rostlin!“

„Vypadala jsi rozpáleně,“ pokrčil rameny a odložil láhev stranou.

Otřela si rukávem mokrý obličej. Zapomeňte na Lincolna. Byl to Cole, kterého se musela naučit přežít.

„S čím ti můžeme pomoct, Lincolne?“

Druhý muž vešel do její kanceláře, posadil se na židli vedle ní a pak naklonil hlavu. „Není tady něco naopak? Nebo jste si vyměnili kanceláře?“

„Kdepak, trefil jsi to zhruba správně,“ řekla. „Sharpe, mi ukradl židli.“

„A ty jsi ho nechala?“

Penelopa pokrčila rameny. „Mně nevadí, kde sedím, když se hádáme.“

„Diskutujeme,“ řekl Cole. „Diskutovali jsme.“

„Jo? Kdo vyhrál?“ zeptala se.

„Já jsem vyhrál. Samozřejmě.“

„Přesně tak. V diskusi není vítěz. Byla to hádka a já tohle kolo uznávám, ale…“

Lincoln zvedl ruku. „Co kdybyste si to vy dvě děcka vyřídily později. Mám na starosti krizi pro moji sekci.“

Penelope obrátila pozornost zpět k Lincolnovi. „Vztahy, že?“

„Ach, jistě,“ řekl Lincoln. „Můžeme tomu tak říkat.“

„A jak tomu říkáš ty?“ zeptala se Penelopa.

Neřekl nic.

„No tak,“ přemlouvala ho, „já jsem součástí týmu.“

Lincoln si oddechl. „No, v obsahu se tomu říká Sex a vztahy. Ale tady tomu většinou říkáme…“

„Kočky a klitorisy,“ řekl Cole.

„Takhle tomu neříkáme,“ řekl Lincoln a podíval se na Colea.

„Někdy ano,“ zamumlal Cole.

„Každopádně tomu říkáme…“

„Hele, jak to, že jste mě nepozvali na ten večírek?“ Jake Malone vešel do kanceláře bez zaklepání.

„Vítej v mé kanceláři,“ řekl Cole a široce rozpřáhl ruce.

„To je moje kancelář,“ řekla Penelope.

„No, měla by to být moje kancelář,“ řekl Cole. „Je větší.“

Jake se sklonil, až měl ústa blízko Penelopina ucha. „Chudák si to musí kompenzovat.“

Penelopa se zahihňala a Cole ukázal kamarádovi prostředníček.

„Kluci – a holky – soustřeďte se,“ řekl Lincoln a luskl prsty. „Cassidy mě požádal, abych udělal rychlou vyplňovací historku poté, co se z nějaké nudné sračky o botách vyklubala nudná kravina, a já jsem se zasekl.“

„Dobře, mladý Lincolne, můžeš se nás sexuálních bohů zeptat na náš názor,“ řekl Jake.

„Vlastně jsem sháněl Penelopu.“

Jake se zatvářil sklesle. „Myslel jsem, že jsem tvůj poradce v oblasti sexu.“

„Hm, já jsem jeho poradce v oblasti sexu,“ řekl Cole. „Lincoln za mnou chodí, když potřebuje námět na své historky. Ty jsi starý ženatý páprda…“

„Který má sex každou noc,“ odvětil Jake. „Můžeš říct to samé?“

Penelope si nemohla pomoct a kradmo se podívala na Colea. Mohl by říct totéž?

Cole na Jakea zúžil oči a ten se ušklíbl. „Myslel jsem si to.“

Penelopa se usmála a užívala si jejich lehké škádlení.

Přesně tohle chtěla, když se o tu práci ucházela. Takové kamarádství. Jistě, byla jediná žena, ale zdálo se, že jsou dostatečně ochotní, aby ji přijali mezi sebe.

A bůh ví, že se v její přítomnosti nezdráhali „chlapsky mluvit“. Kočky a klitorisy? Vážně?

Lincoln vytáhl svůj zápisník. „Dobře, Penelopo, takže můj článek se týká prvního polibku na prvním rande…“

„Líbání?“ Cole se zeptal. „To mi připadá krotké.“

Lincoln po něm střelil ostrým pohledem. „Už sis někdy vrznul i bez toho?“

Cole otevřel ústa, pak je zavřel a udělal rukou rozevláté gesto. „Pokračuj.“

„Dobře, takže, slečno Popeová,“ řekl Lincoln, přiložil si špičku pera ke rtu a vypadal, no, sexy. „Vždycky jsem měl dojem, že ženy dávají přednost dobrému polibku, při kterém se jim drží hlava. Však víš, naše velké ruce na tvém malém obličeji. Holky to žerou. Ale navzdory mému nejlepšímu úsudku jsem se rozhodl udělat neformální průzkum v kanceláři a zatím mi výsledky vycházejí… rozporuplně.“

V místnosti se rozhostilo ticho a Penelopa si uvědomila, že na ni všichni tři muži zírají. S očekáváním.

„Počkat, promiň,“ řekla Penelopa nervózně. „Co s tím mám podle tebe dělat?“

„Samozřejmě potřebuji tvůj názor,“ řekl Lincoln. „My muži víme o ženských preferencích jen to, co si myslíme, že víme.“

Penelope se nervózně zasmála. „Jistě nejsem jediná žena v kanceláři.“

„Ne, samozřejmě že ne,“ řekl Lincoln s drobným úsměvem. „Je vás tu šest.“

„Šest? To je všechno? Z kolika zaměstnanců?“

„Hodně,“ řekl Jake.

Penelopa si olízla rty. „Dobře, tak… proč se nezeptáš těch zbývajících pěti?“

„Zeptal jsem se,“ řekl Lincoln trpělivě. „Ale šest názorů je přece lepší než pět, nemám pravdu?“

„Samozřejmě, jde jen o…“

Rozhlédla se po místnosti a viděla, jak ji všichni tři zvědavě pozorují.

Lincolnovy oči se mírně zúžily, i když ne ve zlém smyslu. Naklonil se dopředu. „Penelopo, miláčku. Byla jsi políbena?“

„Eh, to se nehodí, Mathisi,“ řekl Jake a podíval se ke dveřím.

„Do prdele,“ řekl Lincoln a vypadal zděšeně „Do prdele. Omlouvám se. Nutí nás chodit na ty kurzy o sexuálním obtěžování, ale já už jsem si zvykl, že před těmahle klukama prostě řeknu cokoliv…“

„Ne, ne, to je v pořádku!“ pospíšila si s odpovědí.

To poslední, co chtěla udělat, bylo hned první týden zavést, že by se s ní mělo zacházet jinak. „Samozřejmě, že mě políbili. Je mi jednatřicet…“

„Vážně?“ Cole ji přerušil. „Sakra, když jsem tě poprvé uviděl, myslel jsem, že je ti osmnáct.“

„To je tím, že nemám prsa,“ řekla bez ostychu.

Jake si s přidušeným smíchem přejel rukou po tváři. „Ježíši. Možná bychom měli zavřít dveře, než půjde Sandra kolem.“

„Sandra?“ Penelope se zeptala, když Lincoln vstal, aby zavřel dveře do kanceláře.

„Sandra Atensová,“ vysvětlil Cole.

„Aha,“ řekla Penelopa. „Ta paní z personálního oddělení, co mi dala všechny papíry.“

„To je ona,“ řekl Lincoln. „Hele, tak jestli mi, Pen, nechceš odpovědět…“

„Ne, já jen…“ Začala si kousat nehet a pak si vzpomněla, že si na první týden v práci nechala udělat manikúru, a spustila ruce zpátky do klína. „Eh, už je to nějaká doba. Od toho líbání.“

Z nějakého důvodu se Penelope nedokázala přimět, aby se při těch slovech podívala na Colea Sharpa, a tak nespouštěla oči z Lincolna, který, Bůh mu žehnej, nevypadal ani v pokušení se zasmát.

„No, co je sakra špatně s těma chicagskýma klukama, zlato?“ zeptal se.

Zasmála se. „Jsi milý. Ale myslím, že víme, že chlapi se mi zrovna nevlamují do dveří.“

Rozpačitě gestikulovala rukama nad svým tělem.

Lincoln si ji prohlédl a Penelope si rezignovaně povzdechla nad tím, co uvidí. Dnes měla na sobě sukni – tenkou šedou záležitost – a růžovou košili – růžovou! Ale i tak věděla, že to působí sotva jako femme fatale.

K čertu, byla sotva ženská.

Ať dělala, co dělala, ať měla jakoukoli barvu rtěnky, ať měla jakkoli vysoké podpatky, nikdy se jí nepodařilo zcela uniknout efektu malé holčičky hrající si na převlékání.

„Líbí se mi, co vidím,“ řekl Lincoln.

„Panebože,“ zamumlal někdo. Penelopa si nebyla jistá, jestli to byl Cole, nebo Jake.

Přesto byl Lincolnův hlas spíš zdvořilý než zamilovaný nebo chlípný, takže se jen usmála.

Penelope tu nebyla dlouho, ale docela rychle pochopila, že Cole i Lincoln mají reputaci milovníků žen. Chápala proč. Oba vypadali až bolestně dobře.

A přesto bylo na Lincolnovi něco… něco v tom, jak se držel zpátky a choval se k ženám s uctivou úctou, i když je dokázal okouzlit…

Alespoň to předpokládala. Lincoln ji neokouzlil. Vlastně se o to ani nesnažil. A ona byla ráda. Byl pohledný, a přesto Lincoln nebyl tím, kdo jí občas zrychlil tep.

„A co poslední polibek, Drobku?“

Penelopa otočila hlavu směrem ke Coleovi. „Cože?“

Pokrčil rameny. „Říkala jsi, že už je to nějaký čas, ale určitě to není tak dlouho, aby sis nepamatovala, jak to máš ráda. Tak jak to je? Líbí se ti, když tě muž drží za hlavu? V pase? Na zádech?“

„Cole!“ Jake se rozčiloval.

„Já, ehm…“ Penelopa se kousla do rtu a přemýšlela, jak by sakra mohla zůstat v tomhle rozhovoru relevantní, aniž by prozradila strašnou pravdu, že vlastně nemá žádného favorita, protože líbání vždycky považovala za… přeceňované.

„Fajn, to by stačilo,“ řekl Lincoln a rozhodil rukama, než hodil pero a zápisník na stůl.

Postavil se na nohy a gestem vyzval Penelopu, aby udělala totéž.

„Vstaň,“ řekl.

„Cože?“

„Vstaň.“ Jeho hlas byl klidný. Přemlouvavý. „Je čas na experiment.“

„Ne,“ řekl Jake. „V žádném případě, kurva. Tohle je kancelář, Lincolne, je to naše kolegyně. Ať už máme či nemáme personální oddělení, nemůžeš ji jen tak líbat.“

Lincoln se zamračil. „To nebude romantický polibek. Je to stejné, jako když chlápek v oddělení s alkoholem přinese whisky na ochutnávku. Experimentujeme. A ona může říct ne.“

„Ale…“

„Ne, to je v pořádku,“ řekla Penelopa a natáhla ruku, aby zarazila Jakeovy námitky. „Lincoln má pravdu. Nemusí to být divné.“

Co to sakra děláš? Tohle se k tobě vůbec nehodí.

Penelopa ignorovala hlas a vstala.

Byla spokojená s tím, kým byla – opravdu. Ale to neznamenalo, že by v ní nebyla malá část, kterou by nebavilo být jednou z kluků. A tatáž její část dělala kotrmelce, protože jí pohledný muž nabízel polibek – ne, důležitější bylo, že se na ni díval jako na někoho, kdo si zaslouží, aby byla políbena.

V žádném případě to nehodlala odmítnout, ať už to bylo bezvýznamné, nebo ne.

„Dobře,“ řekl Lincoln a přistoupil blíž. „Tohle je dobré. Tady je první možnost.“

„To snad nemyslíš vážně,“ řekl Cole a jeho hlas zněl naštvaně.

Penelope se na něj podívala, překvapená ostrostí jeho tónu. Jeho tvář odpovídala jeho tónu – nedůvěřivá a možná trochu… naštvaná?

„Nevšímej si ho,“ řekl Lincoln a přitáhl její pozornost zpátky k sobě. „Jsi na to připravená, miláčku?“

„Ehm…“

Lincolnova ruka se jí přitiskla na obličej, pak jemně, ale silně… a páni, dobře… pochopila, co myslel tím držením za hlavu. Bylo to příjemné.

Lincolnova ústa se uzavřela na jejích a Penelopa přivřela oči, jak to hodnotila.

Bylo to vlastně… příjemné. Nezkroutily se jí z toho zrovna prsty, ale… příjemné.

Odtáhl se.

„Ne?“ zeptal se. „A co tahle?“

Jeho ruce se přesunuly na její ramena a znovu ji přitáhl dopředu. Penelopa znovu zavřela oči a přemýšlela, jestli tohle bude trochu víc, no, vzrušující, ale jeho rty se jejích nedotkly.

Místo toho ji úplně pustil.

Zmateně otevřela oči.

Cole se nakláněl přes její stůl, ruku měl položenou na Lincolnově rameni a zjevně toho druhého muže od ní právě odstrčil.

„Vzpamatuj se,“ řekl Cole. „Jake má pravdu, nemůžeš jen tak obskakovat zaměstnankyně.“

„Obskakovat,“ zamumlal Jake za ní. „Vážně?“

„To je zasraná žaloba, která na sebe nenechá dlouho čekat,“ zavrčel Cole.

„Aha,“ řekl Lincoln a zkřížil ruce. „Jsi zaměstnancem necelý měsíc a už se bojíš vnitřních záležitostí?“

„Kurva ne, já se bojím o ni,“ řekl Cole a ukázal na Penelopu.

Nemohla si pomoct. Rozesmála se a Cole se na ni nedůvěřivě podíval.

„Promiň,“ řekla a snažila se udržet vážnou tvář, což se jí nedařilo. „Já jen… že jsi teď hodně podobný mému tátovi.“

Coleovi se otevřela ústa právě ve chvíli, kdy ze sebe Jake vydal tlumený smích a Lincoln si dal pěst před ústa a modré oči mu pobaveně zablýskly.

„Tvému tátovi?“ Cole řekl a znělo to zděšeně.

Lincoln se podíval na hodinky. „Do prdele. Malone. Na tu schůzku jdeme pozdě.“

„Na jakou schůzku?“ zeptal se Jake.

Lincoln se na něj ostře podíval a popadl zápisník a pero. „Fajn, jestli chceš zůstat tady a dívat se, jak to dopadne, tak si posluž…“

„Aha, ta schůzka?“ Jake se zarazil. „Jasně. Máme zpoždění.“

„Díky za pusu,“ zavolala Penelope hravě za Lincolnem. „Myslím, že držení hlavy je rozhodně…“

Odmlčela se, když ve dveřích uviděla stát Alexe Cassidyho. Jeho výraz nic neprozrazoval, ale nebylo možné, aby neslyšel, jak hlasitě děkuje svému kolegovi za polibek.

Penelopa cítila, jak jí do tváří stoupá ruměnec, když se jejich šéf rozhlédl po všech čtyřech.

„My jsme, ehm, dělali nějaký průzkum,“ řekl Lincoln a prosmýkl se kolem Cassidyho.

Jake následoval Lincolna a nevinně přitom zvedl levou ruku. „Nedotkl jsem se jí. Jsem ženatý.“

Cassidy na oba muže zúžil oči, než přesunul pozornost zpátky na Penelopu a pak na Colea.

Pak jen obrátil oči v sloup a odešel.

Penelopa si s úlevou oddechla, když se sesunula na židli. „Uf. Myslíš, že je to tady vždycky takové?“

„Netvař se tak nadějně,“ zamručel Cole nevrle.

„Ale no tak,“ řekla. „Jako bys na Lincolnově místě neudělal totéž. Vidím, jak každé ráno flirtuješ s recepční.“

„Flirtovat něco jiného než se s někým muchlovat,“ řekl a rukama se opřel o stůl, jak se nad ní tyčil.

Penelopa obrátila oči v sloup. „Byl to jeden pětisekundový polibek. Těžko to bylo muchlování.“

„Takže se ti to nelíbilo?“

„To jsem neřekla.“

Jeho obočí se zvedlo jako výzva.

„No, vyrušil jsi mě,“ odtušila. „Možná kdyby se dostal k jiným metodám líbání, tak by mě to vzrušilo o něco víc.“

Cole se na ni několik vteřin díval, než se napřímil. „To si nemyslím.“

„Proč, protože nejsem schopná vášně?“ zeptala se a její hlas zněl defenzivněji, než zamýšlela.

Zrovna se chystal projít kolem ní, ale zarazil se u toho.

Cole se podíval dolů a jeho výraz byl zamyšlený.

„Kdepak, myslím, že jsi toho schopná dost.“ Počkal, až se Penelopa setká s jeho pohledem. „Jen si myslím, že Lincoln není tvůj typ.“

Mrkl na ni, pak s očividně navrácenou dobrou náladou odkráčel z její kanceláře a zavřel za sebou dveře.

Jakmile dveře cvakly, sesunula se na židli a cítila se rozrušená.

Cole se mýlil. S Lincolnem nebylo nic v nepořádku. Ten polibek by byl od kohokoli jiného úplně stejný. Třeba od Colea.

Odstrčila se ze židle pro hosty a přesunula se kolem stolu ke své skutečné židli.

Penelope se najednou zoufale chtěla ztratit v práci. Zoufale se snažila ignorovat ten hlásek vzadu v hlavě, který jí našeptával: Lhářko.