Extended - 13. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Když John později toho dne dorazil do Andinova domu, překvapilo ho, že byl tichý. I když se měl sejít s bratrancem v restauraci ve městě tak, jako obvykle, byznys ho prostě dohnal a plány se musely změnit. Nemyslel si, že by to Andinovi tak moc vadilo, i kdyby jen proto, že ten muž dokázal ocenit a pochopit, jak se byznys občas nahromadil a všechno ovládl. Tak to u nich fungovalo.

Očekával, že uvnitř uslyší pobíhat děti a v kuchyni najde Haven tak, jak tak tam normálně bývala. Dům byl však z větší části prázdný.

Kromě hořejška.

Tam našel svého bratrance. Spolu s druhým bratrancem. A Pinkem.

John se držel daleko od dveří kanceláře, aby mohl slyšet hovor, který se odehrával uvnitř. Dobře, z většiny to byl jen Andino, který zpovídal Michela a Pinka, zatímco zbylí dva muži zůstali němí. Což vůbec nebylo to, co John očekával, že najde, když sem dorazil. Nemohl říct, že by se mu to extra líbilo.

To nebylo dobré na jeho nervy.

Ani na jeho výbušný temperament.

„Takže vy mi říkáte, že nebyl v kontaktu, ale ani jeden z vás mi k tomu nemá co říct? V poslední době nevypadal trochu mimo, nebo…?“

John přimhouřil oči.

Andino se vyptával na něj?

„Vím, že vy dva umíte mluvit,“ vyštěkl Andino.

John se rozhodl, že dřív, než se bratranec zachová jako ještě větší kretén, než kterým už byl, promluví a zjistí, co přesně se dělo. I když už jen podle toho, jak to vypadalo a znělo, to všeho už věděl. „Co se kurva tady děje?“

Všechny tři páry očí v kanceláři se najednou otočily na něj, jak tam stál ve dveřích. Těm dvěma mužům, kteří seděli v kožených křeslech s vysokými opěradly, nevěnoval příliš pozornosti. Místo toho jí všechnu soustředil na muže za stolem.

Andino, to byl on.

„Johne,“ začal Andino.

Ani náhodou.

O tohle neměl zájem.

Ne s tím tónem, postojem nebo zvednutým obočím, se kterým se Andino otočil na svého bratrance. Všechno to vypadalo tak, jako by ten muž měl v úmyslu Johna potrestat a na tyhle sračky už s lidmi nehrál. Byl kurva dospělým mužem – blížilo se mu třicet pět let – takže nebyl dítětem, které by potřebovalo neustále hlídat.

Tak nějak to vypadalo, jako by to Andino právě dělal, než John promluvil.

„Položil jsem otázku,“ řekl John.

Andino se nadechl skrz zaťaté zuby a odpověděl: „Co takhle kde jsi kurva celý den byl, co?“

„Zaneprázdněný.“

„Děláním čeho?“

„Teď vyžaduješ hlášení ohledně mého pobytu a byznysu?“ zeptal se John. „Dovol mi, abych ti připomněl, Andi, že nejsi můj zkurvený boss. Nemusím se ti z ničeho zpovídat nebo tě o čemkoli informovat. Když se to rozhodnu udělat, je to proto, že to chci udělat, nebo proto, že děláme něco v byznysu společně, kdy si situace vyžaduje, abys to věděl. Jinak ti do mých věcí není kurva vůbec nic a myslím si, že bude dobré, aby sis to zapamatoval.“

Andino při tom prohlášení sevřel čelist; s přimhouřenýma očima se otočil k mužům na druhé straně stolu. „Takže budeme předstírat, jako by tihle dva nepobíhali kvůli tobě jako šílenci? Vlastně tak moc, že jsem musel jít přes ně, jen abych se k tobě dostal?“

No…

To Johna přimělo se ušklíbnout.

Jen trochu.

„Nepracují tak všichni bossové?“ zeptal se.

„Jistě,“ řekl Andino, „ale ne my. Kurva, dokonce jsem musel volat lidem, kteří pro tebe pracují, aby za mnou dorazili, abych o tobě získal jakékoli informace.“

Ach, takhle to chtěl Andino hrát?

Dobře.

„Dneska jsem měl byznys na jedné straně města a skončil na úplně jiné straně,“ řekl John, „protože očividně ten jediný člověk, který musí být v tomhle zkurveném městě brán vážně, jsi ty. Správně? Protože pokud se na to nedokážeš vysrat a nechat mě pracovat, aniž bys mě neustále na každém kroku hlídal, pak kdo jiný by to kurva udělal?“

V místnosti se rozhostilo těžké ticho.

Johnovi to ani trochu nevadilo.

„Ještě něco dalšího chceš vědět?“ zeptal se bratrance.

Andino se na něj upřeně díval. „Možná se o tebe prostě jen bojím.“

„Možná se mě můžeš prostě jen zeptat, místo toho, abys kurva dělal cokoli, co jsi dneska tady dělal.“

V křesle nejblíže k oknu si Michel odkašlal. „Omlouvám se, chlape. Když jsem se tu po zavolání objevil, Pinka už tu měl. Uklouzlo mi, že jsi vynechal rande na oběd se Sienou a tak vůbec.“

„Možná jsem se zmínil, že jsem s tebou už pár dní nemluvil,“ přidal se Pink.

Andino si povzdechl.

John směrem k těm dvěma jen přikývl. „Bez obav.“

Byli upřímní.

To bylo to jediné, co chtěl.

Co se Andina týče…

„Zavolej mi, až přijdeš na to, co tady kurva děláme,“ řekl John svému bratranci. „Jinak moje jméno ze svých úst zcela vynechej. Slyšíš mě?“

„Johne, jen jsem –“

„Je to moje věc. Všechno. Cokoli z toho. To je to, co musím zvládnout já.“

V poslední době byl trochu mimo. Ne úplně mimo svou hru, ale jen proto, že místo toho byl dost v tom všem, což znamenalo, že mu stále unikaly nějaké sračky, protože místo na jednu nebo dvě věci se soustředil na příliš mnoho věcí celku najednou. Víc byl vzhůru, než spal. Zůstával mnohem víc vysoko, než na nízké úrovni. Ne, že by na tom záleželo, protože to musel zvládnout on sám a ne nikdo jiný.

S čímž se vypořádával. Ale také neměl pocit, že by cokoli z toho musel komukoli jinému vysvětlovat.

Včetně Andina.

Bratranec by si toho měl být nyní vědom.

Správně?

„A pokud budeme pokračovat ve spolupráci,“ řekl John Pinkovi a Michelovi – protože chtěl, aby to odteď bylo všechno křišťálově čisté – a na oba ukázal prstem, „tak ať je to lekce pro vás oba. Můj byznys je můj. Je mi jedno, zda jste se mnou nemluvili týdny. Nebudete to řešit s nikým jiným než se mnou. Pochopili jste?“

Pink, ke svému dobru, přikývl. „Ano, chlape.“

Michel se na něj na druhou stranu podíval. „Nejsem mafián, Johne. Nezodpovídám se nikomu jinému než sám sobě.“

„A tohle není hra. Nemůžeš ji hrát, když chceš, a skončit, když nechceš. Buď jsi v tom, Micheli, nebo jsi mimo.“ S pokrčením ramen dodal: „Promysli si to. Oba dva. Pak budeme všichni vědět, jak si v tomhle byznysu stojíme, jo?“