TWM - 4. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Matt

Byla to zatraceně dlouhá noc.

S Asherem jsme chytili případ, kvůli kterému jsme celou noc nespali, přeskakovali jsme z místa činu do nemocnice, vyslýchali členy rodiny a mluvili s doktory.

Domácí spory jsou málokdy tak zlé, ale když už jsou, je to vyčerpávající.

Domů přijíždím v sobotu ráno těsně před devátou. Jediné, co mě napadá, je dát si horkou sprchu a vlézt do postele, podlehnout zapomnění.

Svlékám se a cestou do koupelny za sebou nechávám cestičku špinavého prádla. Pustím sprchu a vkročím dovnitř dřív, než se voda vůbec stihne ohřát, a vydrhnu si z těla celou noc v práci. Právě když voda dosáhne úrovně spaření, vypnu ji, osuším se ručníkem a za zvonění mobilu se vydám do ložnice.

Zamračím se, když vidím na displeji Asherovo jméno.

„Jo,“ odpovím a sednu si na kraj postele.

„Ahoj, zrovna jsem vyzvedl dortíky na dnešní Caseyinu narozeninovou oslavu a myslel jsem, že bych ti měl zavolat.“

„Co se děje?“ Zeptám se, moje tělo už je v pohotovosti a únava je zapomenuta.

„Nic se neděje, ale myslel jsem, že bys rád věděl, že tvoje holka je dneska zavalená ve svém obchodě.“

„Moje holka?“ Zeptám se suše.

„Nejsem blbej, chlape. Nevím, co s ní máš, ale můžu říct, že tam něco je. Dneska má málo lidí a je strhaná. Vypadá v pohodě, jen mě napadlo, že bych tě měl varovat.“

„Díky, parťáku. Půjdu ji zkontrolovat.“

„Uvidíme se zítra,“ odpoví a zavěsí.

Toužebně pohlédnu na svou pohodlnou postel a smířím se s tím, že budu ještě pár hodin vzhůru.

V žádném případě ji dneska nenechám, aby se o sebe postarala sama. Ne, když jí budu moct pomoct.

Rychle se obléknu do džínů a černého trička a rychle jedu do pekárny.

Jasně, najít místo na parkování mi zabere pět minut, a když konečně vkročím dovnitř, je u dveří fronta. Nic se široce usmívá, ale očividně je přetažená, pobíhá za skleněnou vitrínou sem a tam mezi talířováním dortíků a obvoláváním zákazníků.

Tohle je práce pro dva.

Ani si nevšimla, že jsem tady, když vklouznu zpátky do kuchyně, popadnu náhradní bílou zástěru, přetáhnu si ji přes hlavu a uvážu si ji kolem pasu.

Jo, s její zástěrou si užijeme hodně brzy.

Než stihnu strávit příliš mnoho času sněním o tom, že ji svážu zástěrou a ošukám ji tady v kuchyni, přidám se k ní za pult a vylekám ji.

„Matte!“

„Jak můžu pomoct?“ Zeptám se klidně.

Tváře má zarudlé a ruce se jí třesou, když si odhrnuje z obličeje pramen vlasů.

„To nemusíš,“ odpoví, ale ztěžka polkne.

„Jasně, že musím. Promluvíme si později, jen mi řekni, co potřebuješ.“ Uklidňujíc se usměju a přejedu jí konečkem prstu po měkké tváři.

„Můžeš naplnit objednávky dortíků, zatímco já udělám kávu a vyzvednu ji?“ zeptá se.

„To zvládnu,“ odpovím.

„Potřebuju dvě minuty,“ informuje mě a zmizí v kuchyni.

Právě plním bílou krabici půl tuctu dortíků s mrkví, když se vrátí a něco žvýká.

„Lepší?“ Zeptám se.

Přikývne a vrátí se k pokladně, kde se věnuje zákazníkům. Na hlavě má zase uvázanou tu červenou stuhu. Zdá se, že je to součást její uniformy. Věřím, že najdeme způsob, jak se pobavit i s tím.

Bože, ta je ale kurevsky krásná.

Pracujeme bok po boku skoro celé dopoledne bez přestávky. Nemůžu uvěřit, jak je ten její obchůdek vytížený. Pyšně se uculím, když k Nic přistoupí postarší muž, aby si objednal.

„Moje Margaret a já vaše sladkosti opravdu milujeme, holčičko.“

„Děkuji, pane Larsene. Jak se má vaše hezká žena?“ Zeptá se Nic s úsměvem.

„Je jí trochu pod psa, ale tyhle ji hned rozjasní.“

„To doufám,“ odpoví Nic a hodí do sáčku nějaké třešně v čokoládě, aby mu je také dala. „Tyhle jsou nové. Byla bych moc ráda, kdybyste mi vy dva dali vědět, co si o tom myslíte.“

Pan Larsen mrkne na Nic a zazubí se, než odejde se svým nákupem.

Nic zná jména většiny svých klientů a se všemi jedná s humorem a grácií.

Ve dvě třicet je mezi zákazníky klid, takže Nic na pár minut vklouzne dozadu a vrátí se s dalšími tácy s dortíky, aby zaplnila prázdná místa ve vitríně. Z úst jí visí kus provázkového sýra a žvýká ho.

„Tak co se stalo?“ Ptám se, když zařizuje kufřík.

„Anastasia, moje druhá pomocnice na částečný úvazek, ráno volala, že je nemocná,“ odpoví s povzdechem. „Tess je na vysoké, takže přes týden nemůže pomáhat. Takže jsem zbyla já.“

„Možná by sis měla najmout někoho na plný úvazek, aby vypomáhal,“ navrhnu, ale ona se na mě z druhé strany místnosti zamračí.

„Snažíš se mi teď říkat, jak mám řídit svůj podnik, Matte?“

„Hele,“ odpovím a zvednu ruce, „byl to jen návrh.“

„Omlouvám se.“ Povzdechne si a přejede si konečky prstů po čele. „Dneska jsem neměla dost jídla. Jsem z toho mrzutá.“

„Zavíráš ve čtyři?“ ptám se. Jdu za ní a začínám jí masírovat napjaté svaly na ramenou.

„Jo,“ odpoví a zhluboka vzdychne, opře se o mě. „Ježíši, to je dobrý pocit. Proč jsi přišel?“

„Volal mi Asher. Říkal, že máš spoustu práce, tak jsem se rozhodl, že tě přijdu zkontrolovat.“

Otočí se, čelist jí překvapením poklesla. „Ale říkal, že vy dva jste pracovali celou noc.“

Trpělivě se usměju a přistoupím blíž k ní, potřebuju být vedle ní. Voní vanilkou a cukrem a je to ta nejlákavější vůně, jakou jsem kdy zažila.

Kdo by řekl, že cukr může být tak zatraceně sexy?

„Potřebovala jsi mě,“ odpovím prostě. „A tenhle týden jsi mi chyběla.“

Její zelené oči se rozšíří a najednou je v mé náruči, ovinutá kolem mě a pevně mě objímá. Hlavu má přitisknutou k mé hrudi a otočí se tváří, aby zabořila nos do mé náruče, zatímco se dlouze a zhluboka nadechne.

„Děkuju,“ zašeptá, než se odtáhne, ale já ji pevně držím a chvíli si ji nechám u sebe, abychom se oba na chvíli usadili.

„Nemáš zač.“

Zvonek nade dveřmi se rozezní, jak vchází zákazník, a dalších čtyřicet minut – i deset minut po zavírací době – máme zase plné ruce práce se zákazníky, uklízíme skleněnou vitrínu až na jeden dortík.

Nic zamkne dveře, zhluboka se nadechne a zasměje se. „Můžu ti zaplatit dortíkem créme brűlée,“ řekne.

„Rozdělím se s tebou,“ odpovím.

„Ne, já je nejím.“ Mávne na mě, když mi podá dortík, naskládá podnosy z vitríny a odnáší je dozadu.

„Proč ne?“

„Dovedeš si představit, že bych snědla všechno, co jsem upekla?“ Zasměje se a zavrtí hlavou. „Musela bych bydlet v posilovně.“

„Ty nic neochutnáváš?“ Zeptám se a kousnu do dortíku. Panebože, ty jsou úžasné.

„Jednou za čas, když je to něco nového,“ odpoví a přetáhne si zástěru přes hlavu, hodí ji do koše a dívá se, jak si pochutnávám. „Dobré?“

„Úžasné.“

„To jsem ráda.“ Nakloní hlavu a dívá se na mě. „Jsi unavený.“

„Jsem vyčerpaný,“ potvrdím a spolknu poslední sousto.

„Pojď se mnou nahoru.“ K mému překvapení natáhne ruku pro mou a pak mě vede nahoru do svého bytu. „Dáme si večeři a můžeš na chvíli prospat.“

„Nebydlím daleko,“ odpovím.

„Byla bych radši, kdybys neřídil, když jsi tak unavený,“ odpoví. „Navíc jsi mě dneska zachránil, takže to nejmenší, co můžu udělat, je zachránit tě zpátky.“

Zachránit mě.

Proč mám pocit, že mě Nic zachrání víc způsoby, než kdy bude vědět?

***

„Tak jak ses stala pekařkou?“ Zeptám se a kousnu si do pizzy pro milovníky masa.

Sedíme v jejím obýváku, bez bot, čelem k sobě z opačných konců gauče, mezi námi je krabice s pizzou.

„Vždycky jsem ráda pekla,“ odpoví. „Nemohla jsem si dovolit jít na univerzitu a vlastně jsem do kulinářské školy šla až ve třiadvaceti. Po střední jsem dostala práci, trochu moc jsem pařila, rodičům jsem v podstatě dala šedivé vlasy, až jsem si vytáhla hlavu ze zadku a našetřila peníze, abych mohla jít na zdejší Institut umění.“

Přikývnu, natáhnu nohy před sebe a opřu si je o její otoman. „To je pravda, byla jsi vzpurná.“

„A co ty?“ zeptá se.

„A co já?“ Odpovím a zazubím se na ni. Na kterou mou část se ptáš, miláčku?

„Jak se z tebe stal policajt?“

„Aha, tohle. Odsloužil jsem si dva roky v armádě.“ Trhnu sebou a zavrtím hlavou. „Caleb se pro armádu hodil mnohem víc.“

„Nemáš rád, když ti někdo říká, co máš dělat, co?“ zeptá se mě s mrknutím, až se uchechtnu.

„Tak to vlastně nebylo. Nechci se pořád stěhovat. Líbí se mi tady. Chci být nablízku své rodině. Takže, když mi vypršely dva roky, přišel jsem domů, propracoval se na vysokou a pak jsem se přihlásil na akademii.“

Zavře krabici od pizzy, odloží ji stranou a položí si tvář na opěradlo gauče, na plných rtech má jemný úsměv. Kdybych měl energii, naklonil bych se k ní, zachytil ty rty pod svými a zuřivě ji políbil.

Místo toho si přitáhnu její nohy do klína a začnu jí masírovat oblouky nohou. Vzdychne a zavře oči.

„Bože, to je hezké.“

„Jen se uvolni.“

„To ty bys měl odpočívat. Pracoval jsi celou noc a pak jsi pracoval celý den v mém obchodě.“

„O mě se neboj,“ odpovím s takovým ostřím v hlase, abych se ujistil, že ví, že to myslím vážně.

„A co ty další věci?“ zeptá se tiše, a když zvednu oči od jejích nohou k její tváři, vidím, jak mě pozoruje. Zvednu obočí a ona se uchechtne. „Ty provazy.“

„Ve druhém roce u policie jsem reagoval na volání o domácí násilí. Náhodou to bylo v místním BDSM klubu, což je vlastně velmi neobvyklé, jak jsem od té doby zjistil.“ Odmlčím se a zkontroluji ji, abych se ujistil, že jsem ji už nevyplašil, ale ona se jen pohodlně uvelebila a poslouchala, takže pokračuji.

„Když jsem tam byl, uviděl jsem někoho, koho jsem poznal, a viděl jsem, že tu dívku svázal provazy, a abych byl upřímný, přišlo mi to pekelně sexy.“

Usměje se a já na okamžik zapomenu, co jsem říkal.

Potřesu hlavou a přitáhnu si její druhou nohu do klína.

„Takže když jsem ho o pár dní později uviděl, zeptal jsem se ho na to. Jmenuje se to Shibari. Je to starobylá forma japonského otroctví a tenhle kamarád je mistr.“

„Svazoval jsi už někdy holky?“ zeptá se tiše.

„Jistě, už jsem si hrál s pouty. A krotit ženu byla vždycky zábava, ale jakmile jsem se začal učit Shibari, taky jsem se naučil, že to s sebou nese zodpovědnost. Důvěru.“

„A co dominantní věci?“

„Ptáš se jen proto, že jsi zvědavá, nebo ses rozhodla změnit názor na náš přátelský stav?“ Zeptám se tiše.

Její tváře zrudnou, když se střetne s mým pohledem. „Nejsem jen zvědavá.“

„Potřebuju, abys řekla ta slova, maličká.“

„Chci vidět, kam by to mohlo vést,“ přiznává.

Pustím její nohy a přitáhnu si ji do klína, neschopný udržet ji déle v náručí, a přiznejme si to, mluvení o těchhle věcech mě hrozně vzrušuje. Přitisknu ji k sobě, ale nastavím ji tak, abych se jí mohl při mluvení pořád dívat do očí.

Tenhle rozhovor by nás mohl zničit, a já to nehodlám posrat.

„Čeho se bojíš?“ Zeptám se jemně.

Ona pokrčí rameny a podívá se dolů, ale já ji chytím špičkou prstu za bradu a zvrátím jí hlavu zpátky nahoru.

„Mluv se mnou.“

„Nerada ztrácím kontrolu,“ zašeptá. „Musím mít kontrolu nad svým podnikáním, finančním životem, zdravím, vším, Matte.“

„Dobře.“ Přikývnu a prsty jí prohrábnu měkké, krátké, tmavé vlasy. „A co když jsme spolu předtím souložili? Nelíbilo se ti, že ses během toho ovládání vzdala mně?“

„Ano,“ odpoví a já se uculím.

Jackpot.

„Existují různé druhy Dominantů, Nic. Někteří Dominanti chtějí subku na plný úvazek. Některé mají dokonce otrokyně.“

Zalapá po dechu a zakryje si ústa, oči vytřeštěné hrůzou.

„Ne takový otrok, maličká. Všechno je vždycky konsensuální a příčetné.“

„Takže ty ženy dobrovolně dovolí, aby je někdo nazval otrokyní?“ Čelo má svraštěné a najednou překonala strach a nastoupila zvědavost.

„Nejen ženy,“ odpovím a zasměju se, když jí zase spadne čelist. Ach, to bude taková zábava, představit ji mému světu.

„Páni, to jsem netušila.“

„Když jsi byla na erotickém plese se svou kamarádkou, bylo to poprvé, co jsi byla na něčem takovém?“

„Jo, zatáhla mě tam,“ odpoví.

„Promiň, miláčku.“ Políbím ji na čelo a přitulím se k jejímu nosu. „Kdybych to věděl, udělala bych to trochu jinak. Myslel jsem, že jsi jen stydlivá.“

„Nechtěla jsem, abys dělala něco jinak.“ Zamračí se.

„Takže sis to užila?“

Přikývne a pak se kousne do rtu, než řekne: „Nejsem ničí otrokyně, Matte. Dobrovolně ani jinak.“

„Nejsem otrokář, Nic. To mě vůbec nezajímá. Jak jsem říkal, někteří Dominanti jsou na otroky. Někteří jsou spokojení se submisivitou v ložnici a žádají, aby jejich subka dodržovala jejich pravidla i mimo ložnici, zvlášť v klubové atmosféře.“

„Jaká jsou pravidla?“ zeptá se.

„Dobrá otázka,“ odpovím s úsměvem. „Liší se podle páru, podle jeho tužeb a pevných hranic.“

Polkne a pak přikývne. „Dobře.“

„Ale pak jsou tu další Domninanti, kteří jsou naprosto šťastní, že jsou sexuálně dominantní, ale mají normální vanilkový vztah mimo ložnici.“ Usměju se na ni. „To je kategorie, do které spadám. Omezení jsou moje úchylka. Líbí se mi, že jsi majitelka firmy a žena se silnou vůlí. Ale za zavřenými dveřmi bych se rád věnoval vztahu, jaký jsi ochutnala před pár týdny.“

Opřu se a čekám, až zpracuje tuto informaci, kousajíc se do spodního rtu. „Takže se mi nepokusíš říkat, jak mám vést svůj obchod?“

„Proč bych to dělal?“ Zeptám se se zdviženým obočím. „Jediné, co vím o dortících, je, že jsou výborné.“

„Ty mi nevybereš oblečení?“

„Ne.“ Zavrtím hlavou. „To je podle mého názoru příliš, ale u jiných párů to funguje velmi dobře.“

Znovu přikývne, hluboce zamyšlená.

„Je to spousta informací.“ Není to otázka a ona párkrát zamrká, než se střetne s mým pohledem.

„Jo,“ souhlasí. „Je. Proč žádné bezpečné slovo?“

„V klubech jsou bezpečná slova povinná, takže pokud někdy půjdeme do jednoho společně, bude tvoje slovo ‚červená‘. Ve vteřině, kdy řekneš ‚červená‘, se všechno zastaví, nikdo se na nic neptá. Ale upřímně, já mám na bezpečná slova takový názor, že bys je se mnou neměla potřebovat. Je mou prací naučit se, co zvládneš a co ne, a pevně věřím v ‚ne znamená ne‘.“

„Dovolím si nesouhlasit,“ vmísí se do hovoru se smíchem.

Zasměju se s ní a štípnu ji do kulatého zadku, pak ho hladím plochou ruky. „Drzá holka.“

„Nemám problém říct ‚ne‘.“

„To jsem se naučil a jsem rád. Je nezbytné, abys se mnou vždycky komunikovala. Budu tě pořád sledovat, jestli nemáš nějaké známky úzkosti, ale nedokážu ti číst myšlenky, takže musíš být upřímná.“

„To zvládnu. Dobře, další otázka.“

„Cokoliv,“ odpovím a zívnu.

„Zeptat se můžu zítra. Jsi tak unavený.“ Položí mi dlaň na tvář.

Otočím obličej a přitisknu jí polibek na chladnou ruku, vychutnávám si její dotek. „Jsem v pořádku, pojďme si to všechno vyříkat, ať můžeme jít dál.“

„Všimla jsem si, že některé dívky říkaly svým dominantům pane nebo mistře. Chceš, abych ti tak říkala?“ Její oči říkají: Ani za milion let, kámo.

Nabídnu jí úsměv a zavrtím hlavou. „Nejsem tvůj otec a nebudu trvat na tom, abys mě oslovovala pane nebo mistře. Jsem Matt nebo jakákoli jiná sexy přezdívka, kterou bys mi mohla vymyslet. Ale pokud půjdeme do klubu, měla bys vědět, že jsem tam známý jako mistr Matt.“

„Proč?“

„Protože jsem mistr v Shibari a v klubu jsem dosáhl postavení mistra Dominanta. Takže mě tak oslovují i subky.“ Zamračí se, ale já ji uklidňuji: „Je to jen protokol, Nic. Je to uctivé.“

„Budu muset klečet?“

„Pokud budeme v klubu, tak ano, ale nečekám, že budeš klečet, když budeme sami.“

Zhluboka vydechne a pak ke mně obrátí unavené oči. „Opravdu?“

Uchechtnu se a přejedu jí klouby prstů po tváři. „Upřímně, jsem v šoku, že se o tom bavíme tak brzy.“

„Byla jsem jen zvědavá,“ odpoví s vytřeštěnýma očima, ale zarazím ji dřív, než si to špatně vyloží.

„Jsem šťastný, Nic. Chtěl jsem navrhnout, abychom v tom pokračovali, ale říkal jsem si, že budu muset být trochu přesvědčivější.“

„No, jsem zvědavá a mám tě ráda, Matte. Ale musím si to s tebou ujasnit, je to pro mě nové a nelíbí se mi, když mi někdo říká, jak mám žít svůj život.“

„To je fér.“ Přikývnu. „A je třeba říct i tohle: Já se nedělím, Nic. Nikdy. Nedovolím, aby se tě ostatní Domninanti dotýkali. Možná se dívají“ – při tom vytřeští oči – „ale nikdy se tě nedotknou.“

„Já se taky nedělím,“ zašeptá.

„Dobře, pak jsme na stejné vlně.“

Stojím s ní v náručí. „Pojďme do ložnice.“

„Páni, to bylo rychlé,“ odpoví sarkasticky.

„Oba jsme vyčerpaní, zlato. Nejradši bych se kolem tebe schoulil a spal asi osm hodin a pak se probudil a pohřbil se, v tobě na dalších osm.“

Podívá se na hodinky a zazubí se. „Za šestatřicet hodin musím být v práci.“

„Máš zítra volno?“

Šťastně přikývne.

„Tak to bychom měli začít.“

Zasměje se a ukáže směrem ke své ložnici.

Líbí se mi její byt. Je malý, ale je v něm málo nepořádku. Nábytek je upravený, ale ne moc nóbl.

Ale její ložnice mě táhne za srdce. Je to čistá žena. Postel je z královské postele se čtyřmi sloupky a v každém rohu visí čisté závěsy.

„S touhle postelí si užijeme, miláčku.“

Zazubí se a položí mi hlavu na rameno, když se rozhlédnu po pokoji. Už jsem tu byl, ale připouštím, že jsem byl příliš zaneprázdněný pohledem na ni, než abych si prohlédl její ložnici. Její ložní prádlo má na sobě malé růžové růže. Kosmetický stolek v jednom rohu pokoje je pokrytý líčidly a věcmi na vlasy a v dalším rohu je hromada bot.

„Nemáš dost úložného prostoru,“ komentuju to.

„Je to starší budova, takže na skříně toho moc není.“

Postavím ji na nohy a svléknu ji do černých kalhotek, vytáhnu stuhu z vlasů a položím ji na noční stolek a zhluboka se nadechnu.

No kurva, je nádherná.

Má víc inkoustu, který hodlám později plně prozkoumat. Její tělo je drobné. Hubené, ale ne moc hubené. Má kulatá prsa s tmavými bradavkami, které se při pohledu na ně stahují.

Z jejího pupku na mě mrkne stříbrný záblesk.

„Matte…“

„Pššt… chci se jen na chvilku podívat.“

Její kůže je opálená. Stehna má štíhlá, ale pořád se dotýkají, když stojí.

Je to opravdová žena, skrz naskrz.

Olíznu si rty a podržím její pohled ve svém. „Jsi úžasně krásná.“

Nervózně se zavrtí a já ji okamžitě přitáhnu k sobě, jemně ji políbím, odtáhnu deku na posteli a jemně ji položím na měkké růžové prostěradlo. Ospalýma očima sleduje, jak se také svlékám, nechávám na sobě jen boxerky a připojuji se k ní. Otočím ji zády ke mně a přitisknu ji k sobě, zabořím obličej do jejích jemných tmavých vlasů a vdechuji teplou vůni vanilky.

„Spi, maličká.“

„Sladké sny,“ zašeptá.