TD - 6. kapitola

Překlad: Trish

ČÁST 3 – KLAUNI

Jeho ruka zůstala sevřená kolem mého krku, když zdolal moje ústa, jeho tělo se tisklo k mému, kovové popruhy na postroji, který měl na sobě, se mi zarývaly do hrudi a bolest mě nutila přitisknout se k němu ještě víc. Moje ruce ho sevřely v bocích, pak se posunuly nahoru po jeho zádech, ovinuly se kolem jeho ramen a přitáhly si ho k sobě, zatímco se naše jazyky proplétaly. Chutnal po mátě, slabém tabáku a pivu. Kousl mě do rtu, zasmál se mému zalapání po dechu a znovu mě políbil. Byl to mezi námi boj o to, kdo bude drsnější, kdo bude vyžadovat víc, jako bychom se snažili svá těla spojit. Poškrábala jsem ho na krku, odhodlaná seškrabat mu kůži, a on se zachvěl.

         Najednou mě zvedl, přitlačil mě ke zdi a držel mě tam, zatímco jsme se líbali. Nohy jsem mu omotala kolem těla, rukama jsem ho hladila po vlasech a srazila jeho vinylovou čepici na zem. Nemilosrdně jsem ho chytila za vlasy na zátylku a doufala, že ucítím, jak sebou škube bolestí. Kousla jsem ho do rtu, až mi zasténal do úst a já ucítila chuť železa. Olizovala jsem kapající krev, jazykem jsem mu klouzala po bradě a po ústech a vychutnávala si tu prudkou chuť. Jednu ruku mi zapletl do vlasů a tahal mě za ně tak silně, až mě bolela kůže na hlavě, zatímco druhou rukou mi pod sukní tiskl bolavý zadek. Cítila jsem tvrdost v jeho džínách, jak se ke mně tiskl, ten lahodný pták, který na mě čekal.

         Oba jsme se zastavili - bez dechu. Z mých škrábanců na krku mu vytékaly kapičky krve, uspokojivý pohled. Jeho ruka stále svírala mé vlasy, krutě pevně. Hruď se mu vzdouvala, z kůže mu sálalo teplo, když mě pomalu spouštěl zpátky na nohy, ale nedovolil mezi námi žádnou vzdálenost. Natáhl se a hřbetem ruky si otřel krvácející ret, s drobným úsměvem se podíval na rudou šmouhu.

         "Kvůli tobě jsem krvácel," řekl.

          "A kvůli tobě jsem já nekrvácela."

         Obočí mu vystřelilo vzhůru. "Je to problém?"

         Pokrčila jsem rameny a snažila se vypadat nevzrušeně, přestože jsem byla úplně bez dechu a lehce se mi točila hlava touhou. "Čekala jsem víc. Sakra, když jsi mě tady našel, myslela jsem, že mě rozbrečíš."

         Zasmál se - nebezpečný zvuk - a zavrtěl hlavou: "Tohle chceš, Jess?"

         Ano. Místo toho jsem řekla. "Chci ti dát facku."

         Naklonil se, jeho hlas zněl jako šepot. "Aha, ty chceš? Proč? Líbí se ti vidět mě v bolestech, hm? Pokračuj." Mírně natočil tvář. "Dej mi facku. Vyzývám tě. Uvidíš, co se stane."

         Nemusel mi to říkat dvakrát.

         Zvuk mé dlaně, která ho udeřila do tváře, byl tak hlasitý, že bych se nedivila, kdyby ho slyšeli i venku, dokonce i přes hudbu. Vložila jsem do toho všechnu svou sílu, všechnu svou nadrženou frustraci, všechen svůj zmatek z toho, jak mě vzrušuje - ale on se sotva pohnul. Místo toho řekl tiše: "Teď tě musím rozplakat, Jessico."

         Vyšli jsme spolu z koupelny, zadýchaní, s mou rukou sevřenou v jeho. Paranoidní část mého já očekávala, že se za dveřmi shromáždí dav, ale byl tam jen jeden podrážděný, napůl spící frajer.

         "Nahoru," zašeptal Manson a vedl mě chodbou skrz davy smějících se, opilých lidí. Vyběhli jsme po schodech nahoru, boty nám měkly na kobercem pokrytých schodech. Srdce mi bušilo jako o závod, závrať mi udržovala široký úsměv na tváři. Nahoře na schodech mě znovu popadl, prudce mě políbil, ruce mi zamotal do vlasů. Pokaždé, když jsme se oddělili, jsem měla pocit, že rozrážím hladinu bazénu:

         Na konci chodby byly dveře, ložnice se zhasnutými světly. Manson vytáhl z kapsy zapalovač, a zatímco já jsem se zdržovala u dveří, zapálil po místnosti svíčky a naplnil ji mihotavou oranžovou září.

         "Velmi příhodné osvětlení," řekla jsem, když se ke mně vrátil. "Jaké štěstí."

         Usmál se. Ve světle svíček jeho tvář vrhala podivné stíny a vypadala ještě temněji a tajemněji. "Mám pro svíčky trochu slabost. Paní Petersová říká, že aromaterapie mi pomůže od úzkosti."

         Zamračila jsem se. "Počkej... je tohle..."

         "Tahle ložnice je moje. Nikdo nás nebude rušit."

        Chvíli mi trvalo, než jsem jeho slova plně vstřebala. V místnosti jsem toho moc neviděla, ani když svíčky svítily. Postel měla čelo připomínající železnou tyčovou bránu, masivní a tmavá. Ze stěny na mě zírala obrovská býčí lebka, natřená na černo a zdobená zlatými vločkami.

         "Počkej...počkej...to je..." Koktala jsem. "Říkal jsi, že tohle je tvůj pokoj?"

         "Jo..." Rozhlédl se kolem, jako by se s místem znovu seznamoval, a pokrčil rameny. "Začal jsem tu bydlet, když mi bylo osmnáct."

         Nemohla jsem tomu uvěřit. Manson Reed... bydlí s rodinou Petersových? S jednou z nejbohatších rodin ve městě?

         "Jak? Proč?" Matně jsem zahlédla pytlíky chipsů , které lemovaly nedaleké police, vinylové desky, lesklé krystaly a dýky ve skleněných vitrínách. Pěkné věci, cenné věci.

         "Paní Petersová je sociální pracovnice," řekl. Vypadal nesvůj. "Byla to... moje sociální pracovnice. Máma si mě chtěla nechat v péči, ale ne tolik, jako chtěla mít u sebe mého tátu." Odkašlal si a nepříjemný pocit byl ještě patrnější - vypadal ublíženě.  "Vždycky jsem plánoval, že odejdu v den, kdy mi bude osmnáct, nehodlal jsem se zůstávat a nechat se mlátit déle, než jsem musel. Šel jsem si pro radu k paní Petersové. Ale místo rady jsem dostal nocleh."

         Nevěděla jsem, co říct. Co jsem měla říct? Všichni ve městě věděli, že Mansonův táta je šmejd, že odešel, když se pohádal s manželkou, a po několika měsících se vrátil. Ale do prdele... nikdy jsem nevěděl, že je to takhle. Nikdy jsem se neobtěžovala zeptat se...

         "To je... to je..." Chtěla jsem se omluvit, ale nic mi nepřipadalo adekvátní. Po všech těch sračkách, kterými si prošel na střední škole, se musel vrátit domů a vypořádat se s ještě většími. Sobecké, nafoukané děti, které ho obtěžovaly jen proto, že jsme mohli. Bylo to tak špatné... tak zatraceně kruté...

         "Mansone, já... je mi to tak líto..."

         "Nechci o tom mluvit," řekl pevně. Nedivila jsem se mu - taky bych si nechtěla vylívat všechny démony své minulosti, zvlášť ne člověku, který některé z nich způsobil.

"Možná... někdy. Pokud o tom chceš slyšet. Jen...ne teď."

         "Chci to slyšet. Jednou." Usmála jsem se na něj, opravdovým, upřímným úsměvem. Myslela jsem to vážně: Chtěla jsem do něj nahlédnout hlouběji, chtěla jsem ho slyšet mluvit. Nevěděla jsem, jestli mu to vynahradí, že jsem se k němu chovala jako kráva, ale možná to byl začátek.

         Překvapení a pak se v jeho tváři objevil jemný, mírný klid. Pohladil mě prsty po klíční kosti, po krku a spočinul mi pod bradou.

         "Jednou," zopakoval. "Chceš říct, že tě neodrazuji?"

         "Vůbec ne." Natáhla jsem se na špičky a můj polibek byl tentokrát cudný, ujišťující se místo požadování. "Kromě toho se ráda bojím."

         Zasmál se, téměř nevěřícně. "Ach, Jess. Na střední škole jsi trávila čas se špatnou partou, víš to? Zapadla bys mezi ty podivíny."

         Nevěřícně jsem si odfrkla. "Spousta lidí má ráda děsivé věci. Já je mám prostě ráda trochu... víc." Pokrčila jsem rameny, jako by to byla naprosto normální věc a rozhodně ne něco, co jsem o sobě zjistila teprve teď.

         "No jistě, tak se na to podíváme: máš ráda děsivé věci... máš ráda bolest... vzrušuje tě, když se s tebou zachází jako s otrokem..." Manson si v hlavě provedl několik posměšných výpočtů, zatímco jsem protočila oči. "Jo, rozhodně mi to připadá jako zrůda."

         "Ticho." Objala jsem ho kolem krku. "Říkal jsi, že mě rozpláčeš, pamatuješ? Začínáš být nesoustředěný."

          "Jsem?" uchechtl se. "Snažím se jen říct, že si myslím, že bys zapadla mezi mé přátele. I když... se jich bojíš."

         Náhlý zvuk mě donutil nadskočit: vrznutí ze zadní části potemnělé místnosti... krok... nádech. Tělo mi ztuhlo. Něco se ve tmě hýbalo.

         "Mansone...Mansone co... "

         Ozval se smích, strašidelně povědomý smích - a pak se ze tmy vynořily tři nepřirozeně bílé tváře.

         "Chyběli jsme ti, Jess?" Vincent zašeptal, zrovna když jsem si uvědomila, že jsem zavřená v místnosti se třemi zasranými klauny.

         Možná jsem začala křičet. Nebyla jsem si úplně jistá, jaký zvuk ze mě vyšel, když jsem si zakryla oči a zavrtěla hlavou, rozhodnutá představit si, že tam ve skutečnosti nejsou. Ty příšerné strašidelné obličeje, ty široké úsměvy, oči kostlivců s temnými kruhy. Manson mi stáhl ruce dolů a chytil mě za zápěstí.

         "To od tebe není moc hezké, Jess," řekl sladce. "Nemohl jsem je nechat přijít o zábavu. Teď je můžeš poznat lépe."

         Zadržela jsem dech ve snaze přestat fňukat. Klauni se zdržovali ve tmě, pozorovali mě a šklebili se na sebe. Ruce se mi třásly, srdce bušilo. Vymanila jsem se z Mansonova sevření, přitiskla se k jeho košili a přitiskla si k němu obličej, abych je neviděla.

         "Chceš odejít?" zašeptal mi něžně do ucha. "Nebo chceš čelit svému strachu a být pro mě hodná holka?"

         Přinutila jsem se zklidnit dech. Ti klauni měli jména a já věděla, že pod tím make-upem jsou to lidé, i když můj mozek stále trval na tom, že jsou to zrůdy. Pomalu jsem zvedla hlavu od Mansonovy hrudi a zadívala se na ně. Jejich vzhled zhoršovala jen tma v místnosti: díky mihotavým plamenům svíček se zdálo, že se jejich rysy v mžiku mění a mění. Jeden z nich - Lucas - se krčil na zemi a upíral na mě oči. Šklebil se. Za ním stál Vincent a něco si točil kolem prstu - něco kovového, co zachytilo světlo svíček a zablesklo se.

         Pouta?

         Pulzující strach, který mě při pohledu na ně zaplavil, se začal uklidňovat. S ustupující hrůzou přišla zvláštní euforie, rozkoš zabalená do nepohodlí. Pomalu jsem zvedla oči k Mansonovi.

         "Já... chci být hodná holka..." řekla jsem tiše. A pak ještě tišeji: "Jsi tak zatraceně zlý, Mansone. To se mi líbí."

         Ušklíbl se a na okamžik bych přísahala, že na mě byl pyšný. Políbil mě na čelo a řekl: "Tak buď hodný andílek: připlaz se k nim a nabídni jim svá ústa."

         Ustoupil a bez bariéry jeho těla mezi mnou a klauny jsem měla pocit, že se na ně dívám dlouhým a úzkým tunelem. Klesla jsem na kolena a přehazovala si jednu ruku před druhou, jak jsem se k nim pomalu blížila, rozpolcená mezi tím, že z nich nechci spustit oči, a zoufalou touhou odvrátit zrak.

         Jsou to jenom lidé, jsou to jenom lidé.

         Tyčili se nade mnou. Přinutila jsem se zvednout hlavu a setkat se s jejich temnýma očima, které na mě hleděly z černých důlků, jež měli namalované na tvářích.

Ruce se mi třásly, když jsem je natáhla před sebe, zápěstí u sebe.

         "Raději mi je zamkni," řekla jsem rozhodně a zírala na pouta, která držel Vincent. Moje reakce "bojuj, nebo uteč" byla silná, až jsem sebou škubla. Nutit se podřídit, ignorovat instinkt, naplňovalo mé tělo takovým přívalem reakcí a hormonů, že jsem se cítila jako pod vlivem drogy.

         "Taková hodná holka." Vincent mi na zápěstí nasadil pouta a z chladného kovu mi po pažích naskočila husí kůže. Jakmile byla zajištěná, podržel mi před obličejem malý stříbrný klíček a se sadistickým úsměvem ho třel mezi dlaněmi. Zmateně jsem se zamračila - ale když rozpažil ruce, klíček byl pryč. Zmizel.

         "Teď jsi naše, andílku," řekl Jason a obešel mě. Ohlédla jsem se a uviděla Mansona, jak si lebedí na truhle na konci postele, opírá se, lokty opřené o matraci.

         "Nezapomeň na svou stopku," připomněl mi. "Nebo tři klepnutí na jejich nohy, pokud máš... obsazená ústa." Jeho lesklé zuby se ve tmě zaleskly a Lucas mě chytil za tvář a přinutil mě, abych se na ně podívala.

         "Takhle vypadáš ještě hezčí," řekl a jeho hlas zněl skřehotavě, jak se snažil ztišit. Otáčel mi obličej ze strany na stranu a pak jsem ucítila ruce ve vlasech, jak mě hladí... ruce, které se dotýkaly mých zad... krku. Připadala jsem si jako bezmocná panenka, spoutaná a poslušná, vyděšená, ale připravená k použití.

         Lucasovy conversky mi rozkoply kolena, a Jason se naklonil podél mě, tmavé oči měl strašidelně blízko mé tváře. Pomalu mi nadzvedl sukni a pak se s hraným výrazem šoku rozhlédl kolem sebe.

         "To je ale zlobivý andílek. Nenosí kalhotky, hmm?"

          "Andílka vzrušuje, to, že se bojí." řekl Manson. "Mám teorii, že čím víc křičí a vzpírá se, tím je vlhčí."

         Zachvěla jsem se, ta děsivá slova měla přesně ten účinek, který určitě očekával: můj klitoris pulzoval, vnitřnosti mi pulzovaly a svíraly se touhou po naplnění. Ruka mě sevřela kolem krku a Vincentův obličej se přiblížil k mému, zhluboka vdechoval vůni mých vlasů a chichotal se mi do ucha. Jeho černě namalované rty se mi otřely o tvář a pak mi sjely po krku, až mi přeběhl mráz po zádech. Jason mě obešel, aby se postavil přede mě, a Lucas ustoupil, aby mi zmizel z dohledu. Nevidět je bylo nějak ještě horší než zírat na jejich strašidelné klaunské obličeje.

         Jason si rozepnul přední díl černé kombinézy a odhalil si hruď až k silnému, tvrdému penisu. Tmavé, výrazné tetování ho pokrývalo jako plátno. Prsty uchopily svůj úd a pomalu ho hladily a moje oči byly tím pohledem fascinované.

         "Můžu..." Hlas se mi třásl, zformulovat slova bylo téměř nemožné. "Můžu ochutnat... prosím?"

         Další smích těch tří, smích, který jako by se ozýval všude kolem mě ve tmě. Vincentovy dlaně mi zakrývaly tváře a jeho prsty se mi tiskly podél čelisti, nakláněly mi hlavu nahoru a dozadu a držely mě na místě.

         "Otevři pusu," zasyčel mi Vincentův hlas do ucha. Další ruka mě chytila za vlasy a v koutku mého pohledu se sklonil Lucas.

        "Otevři dokořán," zachechtal se. Poslechla jsem a ústa se mi zalévala touhou ochutnat ten děsivý, tlustý penis. Jason mi vstoupil do úst, klouzal po jazyku a pomalu mi plnil hrdlo, zatímco jsem poslušně držela ústa dokořán.

         "Ať se mu to líbí," nařídil Manson a já sevřela rty kolem Jasonova penisu, jemně sála a kroutila jazykem kolem jeho hlavičky. Jason zasténal a začal do mě přirážet, přičemž mě udeřil do zadní části krku. Vincent pevněji sevřel můj obličej a držel mě v klidu, zatímco Jason používal má ústa.

         "Podívej se na něj, andílku," zašeptal Vincent a já se snažila poslechnout, oči jsem měla doširoka otevřené, když jsem zírala na Jasona, který zlověstně vycenil zuby, jak se mu začal chvět dech rozkoší.

Najednou Lucas pustil moje vlasy a šel si stoupnout vedle Jasona, rozepnul mu oblek a stáhl stranou černé slipy. Při pohledu na něj se mi rozšířily oči: jeho penis měl peircing, zespodu měl nasazenou zakřivenou stříbrnou tyč. Nikdy předtím jsem to neviděla - nikdy jsem si ani nepomyslela, že by to někdo udělal - a jen stěží jsem si dokázala představit, jaký to bude pocit v mém hrdle.

         Jason mi zamotal ruku do vlasů a šukal mě tak silně, až se mi oči zalily slzami. Vzrušení se ve mně šířilo, jak jeho penis pulzoval, a Vincentovy ruce se přesunuly z mého obličeje, aby mě poškrábaly na zádech, a zanechaly za sebou bolestivé čáry od jeho nehtů. Dostal se k mým bokům, sevřel je až to zabolelo a já zasténala. Můj hluk přiměl Jasona k tomu, aby se přehoupl přes okraj.

Tiskl se mi hluboko do krku, klel, když se udělal a naplnil mi ústa svým semenem.

         "Hodná holka, Jess." Slyšela jsem, jak Manson vstává z postele a přistupuje ke mně, jeho boty cvakaly o podlahu, a mně přeběhl mráz po zádech, když mě jeho prsty pohladily po straně krku. Nebyla jsem si jistá, jak jsem si mohla vědět, že ten dotek patřil Mansonovi - prostě jsem to vycítila. Jason ustoupil, uklidnil se a Lucas neztrácel čas, aby zaujal jeho místo. Od začátku byl drsný, přirážel hluboko a tvrdě. Dvě hladké koule jeho piercingu se mi přitiskly na jazyk, a když se dostal až do zadní části mého krku, dala jsem se do dávení, nezvyklá na pocit kovu.

         "Klid, andílku," řekl Vincent a jeho ruce sklouzly přes mé boky a dolů... dolů mezi mé nohy. "Lucas není moc hodný, co?"

         "Lucas musí být opatrnější." Mansonův hlas zněl jako rozkaz, stejně jako stisk, který na chvíli sevřel Lucasovu paži, když kolem něj kroužil. Lucas vztekle zavrčel, ale zmírnil svůj tlak na můj krk a pohyboval se pomaleji, aby mi dal čas zvyknout si na jeho velikost a jeho kovovou činku.

         Snažila jsem se nespouštět oči z Mansona, můj přetrvávající strach se uklidňoval, když se postavil dozadu, aby mě pozoroval s přísnou tváří ve tmě. Ale klauni se brzy opět přihlásili o mou pozornost; Vincentova ruka mi vklouzla pod sukni, laskala mě po klitorisu a já se z té stimulace málem udělala. Zakňourala jsem a poslušně přejížděla jazykem po Lucasově hlavičce, vychutnávajíc si chuť kůže a kovu. Vincentovy prsty sklouzly níž - a vklouzly do mě.

        "Ach, tak vlhká, andílku," zašeptal. Přirážel do mě prsty, a když je vytáhl, byly kluzké mým vzrušením. Díval se, jak lesklé pramínky stékají mezi jeho prsty, než je dočista olízal. Pak se mě znovu dotýkal, třel mi klitoris pomalým, stálým tempem, až se mi začaly třást nohy.

         "Udělej ho, Jess," řekl Manson, znovu mi zmizel z dohledu a obešel scénu. Dychtivě jsem poslechla, zaklonila jsem hlavu, abych Lucase přijala hlouběji, a přinutila se přijmout tlak piercingu na zadní část krku. Lucasovo tělo se napjalo, jeho pohyby byly prudké, moje nadšení ho nutilo sténat.       

         "Taková hodná malá děvka," zavrčel. Jeho dlaň se dotkla mé tváře v něžném gestu a já se usmála tak vděčně, jak jen jsem s plnými ústy dokázala. Znovu mě plácl, plácl mě silněji, síla rány ale byla stále slabá, aby se ujistil, že ho náhodou nekousnu . Vincentova stimulace nad mým klitorisem mě rozechvívala, svaly se mi napínaly a přiváděly mě na pokraj orgasmu.

         "Nemá povoleno se udělat," nařídil Manson a Vincent zpomalil své doteky, až z toho bylo jen lehké dráždění, a já málem vykřikla frustrací. Křičela bych - kdyby Lucas najednou nevsál dech a neotřásl se, jak se udělal a naplnil mi ústa.

         Spolkla jsem to, zalapala po dechu, v hlavě mi lehce zapraskalo, jak jsem konečně měla čas normálně se nadechnout . Každý nerv v mém těle jako by hořel, citlivý na sebemenší dotek, a díky opojení ze zaplavujících mě hormonů mi všechno připadalo neskutečné. Celý můj svět byla ta temná místnost, ti tři rozesmátí klauni, chuť jejich pohlaví v mých ústech... a Manson, který na to všechno dohlížel jako démonický bůh.

         Na krátký okamžik jsem si k sobě přitáhla pouta, jen abych cítila, jak se mi kov zarývá do kůže. Vincent byl jediný, kdo teď zůstal neuspokojený,  pomalu ze mě vytáhl prsty a přiblížil mi je ke rtům.

         "Buď hodná holka," vyzval mě a já poslušně sála jeho prsty a vychutnávala si vlastní chuť, slanou a jemnou. Sála jsem jeho prsty, jako bych mu chtěla vykouřit péro, a on se při tom chechtal. "No do prdele. Jak tomuhle můžu odolat?”

         Podívala jsem se na něj s omámeným úsměvem, když vstal a naklonil se nade mě. Ostatní mě beze slova pozorovali, zvuk jejich dechu byl ostrý. Za mnou se ozvaly kroky a Manson mě jemně políbil na temeno hlavy.

         "Dělám to dobře?" Řekla jsem, můj hlas přeskakoval a byl potichý, když jsem se po něm ohlédla. Usmál se na mě a mně se zdálo, že se mi rozbušilo srdce. Bylo tolik drobných detailů, kterých jsem si na něm teď všimla, dokonce i v tom slabém světle - jak má propíchnuté uši, ale nenosí náušnice, že má křivý nos, jako by ho měl dříve zlomený, že kolem rtů a lícních kostí má drobné jizvy. Byl pohledný... skoro hezký. Měl hluboko posazené tmavé oči, ale rysy měl jemné, ztvrdlé napětím v čelisti.

         "Velmi dobře, andílku. Tak dobře, že pro tebe mám malé překvapení."

         Rozkvetlo ve mně vzrušení. Pak se ozvalo cvaknutí a něco se zalesklo ve světle ohně. Něco kovového, sevřeného v Mansonově ruce.

         "Ptala ses na to předtím," řekl a otáčel nožem v ruce tak, že každý pohyb zachytil světlo a zazářil jako slunce. "Ptala ses, jestli ho ještě nosím. Ano, nosím. Je to ten samý, kterým jsem vystrašil tvého bývalého. Chodí všude se mnou a je vždycky ostrý."

         Při pohledu na nůž mě zamrazilo v hrudi. Vzrušení z toho nebezpečí, které bylo tak blízko, mě nutilo smát se i plakat zároveň. Plameny svíček se odrážely v Mansonových očích, v jeho pohledu hořel pekelný oheň. Uvědomila jsem si, že si vytáhl bílou čočku, ale nepřipadal mi o nic méně hrozivý. Nedokázala jsem odvrátit zrak, i když mi srdce začalo bubnovat do hrudního koše.

         "Tohle je motýlek." Ozvalo se další cvaknutí, záblesk a čepel zmizela - složená zpět do zakřivené rukojeti, kterou svíral v ruce. Pak stejně rychle - cvak, záblesk - byl zase venku, protáčel se mu v prstech jako kouzlo. "Správné zacházení s nimi vyžaduje hodně cviku... a hodně pořezaných prstů."

          Pohled na čepel byl fascinující. Cítila jsem se zhypnotizovaná, neschopná odtrhnout zrak, jako bych se dívala na svatou relikvii. Jeho tón vystřízlivěl, Manson se lehce dotkl mé tváře a přitáhl mou pozornost zpět k jeho očím.

         "Chceš si hrát, andílku?" zeptal se tiše a trochu zatřásl nožem. "S tímhle?" Na okamžik jsem zapomněla dýchat. Dychtivě jsem přikývla. "Ano... ano, prosím..."

         "Věříš mi?" Nůž se zableskl. Srdce se mi rozbušilo.

         "Ano," polkla jsem. "Věřím vám, Pane."

         Čepel se přiblížila... přitiskl mi ji na tvář a já zalapala po dechu při tom chladném doteku. Sjel dolů, lehce po mé kůži, aby se čepelí dotkl měkké, něžné kůže pod mým uchem.

         "Neublížím ti, andílku," řekl. "Jen ti chci připomenout, kdo tu vládne. Chci ti jen připomenout, abys byla i nadále tak hodná holka. Takže až Vincent skončí, můžeš si konečně zasloužit odměnu. Rozumíš?"

         "Ano," odpověděla jsem rychle a odolala nutkání nadšeně přikývnout. Ten nůž mě měl vyděsit, měl mě donutit křičet. Ale nelhala jsem: Věřila jsem Mansonovi, věřila jsem mu, že mi neublíží - ne způsobem, který by se mi nelíbil.

         Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla zažít tolik rozkoše jen ze slov, tolik extáze ze strachu. Podívala jsem se na Vincenta, nůž přitisknutý na mém hrdle, a tiše jsem zakňučela. "Prosím... prosím, využij mě..."

         Vincent mi vstoupil do úst, pomalu se pohyboval a dráždivě klouzal svou délkou po mém jazyku. Když jsem k němu vzhlédla a uviděla tu klaunskou tvář, která se usmívala, pocítila jsem, jak se mi v útrobách svírá hrůza. Ale strach jen zvýšil mou rozkoš a přinutil mé nitro, aby se sevřelo touhou. Manson stál za mnou a držel nůž něžně u mé kůže, zatímco Vincent do mě vnikal.

         "Jde ti to tak dobře, andílku, jsem na tebe tak pyšný." Mluvil něžně, jeho hlas mě uklidňoval. "Vypadáš tak krásně, když máš ústa plná ptáka."

         Jeho slova mě přiměla zavrtět se vzrušením. Potěšit ho bylo tak příjemné, když jsem věděla, že se mu líbí, co vidí. Musela jsem zústat téměř úplně v klidu - nechtěla jsem riskovat pořezání příliš prudkým pohybem. Místo toho jsem se ze všech sil snažila hladit Vincentův penis jazykem, zatímco se mi pohyboval dovnitř a ven z krku.

        Vincent měnil tempo, jak se mu zachtělo, používal moje ústa jako hračku a držel se mě za vlasy, aby se udržel. Tlačil se mi hluboko a pomalu do krku a sténal, když jsem se kolem něj tiskla. Začal se pohybovat rychleji, tvrději, svíral mě pevněji. Mansonovy rty se mi otřely o krk a mně z toho přeběhl mráz po zádech. Vedle čepele nechával polibky jemné jako peříčko a chválil mě za mou vytrvalost, za mou poslušnost.

         Zasténala jsem a Vincent zalapal po dechu, jak se jeho pohyby stávaly drsnějšími. Když se mi rozlil v ústech, přitiskl se hluboko - málem jsem se udusila, jak mi pumpoval do krku. Ale když se odtáhl, ještě se mi podařilo všechno spolknout a vítězoslavně jsem se usmála.

         "Děkuju," zašeptala jsem. Bradu jsem měla mokrou od slin - dokonce mi stékaly až na prsa a na podprsenku. Nůž opustil mé hrdlo a Manson mi stáhl hlavu dozadu, na tváři široký úsměv a políbil mě. Jeho ústa mě úplně pohltila, jeho jazyk se mazlil s mým vlastním. Vytáhl mě výš na kolena, a když se naše ústa rozdělila, vedl mi polibky po tváři a po krku, jemně mě kousal do jemné kůže, než mi zasadil poslední polibek na klíční kost a odtáhl se.

"Teď potřebujeme soukromí, chlapci," řekl. "Nechte nás."