Disgrace - 8. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Mám pro tebe překvapení,“ řekl John.

Siena na něj šťastně a sladce zamrkala. „Za co?“

„Není to nic moc.“

„To je mi jedno. Je to od tebe. Cokoli od tebe je úžasné, Johne.“

Nepochyboval, že mluvila pravdu. Viděl to v jejích očích a cítil to v tom, jak ho prsty svírala kolem zápěstí, aby ho pevně držela.

Přišel na to, že tak trochu byla základním kamenem v jeho životě – jak z dlouhodobého, tak i krátkodobého hlediska. To ho vedlo k přesvědčení, že všechno, co teď pro ně dělal, bylo proto, aby mohli mít budoucnost.

I přes temné chvíle svých dnů se dostával tím, že na ni myslel. Ona byla důvodem pro další nadechnutí. Pomyšlení na její úsměv ho ráno nutilo vstát. Díky vzpomínkám na ně se těšil na další týden.

Takže jo.

Dlouhodobé.

A krátkodobé.

Byla pro něho vším.

„Je v kuchyni,“ řekl jí.

Dlaní sevřela jeho a pevně si s ním propletla prsty. S tichým zasmáním ho odtáhla do kuchyně. Když na pultu ostrůvku uviděla ten předmět, najednou se úplně zastavila.

„Neměl jsi –“

„Myslela sis, že jsem zapomněl, že?“ přerušil ji.

S úsměvem ji políbil na spánek.

„Nikdy, zlato,“ dodal.

S drobným povzdechem sklouzla očima z něj zpátky k předmětu na pultu. Jediný cupcake, zdobený bílou polevou a posypaný s jedlými třpytkami. Do něho byla zasazena svíčka, která hořela mihotavým plamenem – zapálil ji, když slyšel, jak se otvíral zámek.

„Už ti to dneska někdo řekl?“ zeptal se.

Zavrtěla hlavou a na spodních řasách se jí začala shromažďovat vlhkost.

„Ne, ale tuším, že ve velkém schématu věcí to není příliš důležité.“

Bože.

Proč by si to vůbec měla myslet?

Nebo to tak cítit?

„Sieno, všechno, co se tebe týče, je nejdůležitější, a to zejména pro mě, dolcezza. Každá tvoje část pro mě bude vždy důležitá. Ty to víš, ne?“

Zvedla ruku k jeho tváři a jemným dotekem ho palcem pohladila po kůži. To stačilo k tomu, aby byl zahnaný chaos, který jeho mysl v poslední době tak sužoval. Tak moc se toho nahromadilo a on si dal ode všeho pár minut pryč, aby mohl být s ní.

Ona odnesla i ten zbytek.

Bože, jak moc tuhle ženu miloval.

„Děkuji,“ řekla.

Rukou ji objal zezadu kolem krku a přitáhl si ji k sobě blíž pro další rychlý, tvrdý polibek. Na svých ústech cítil její úsměv. Do něho zašeptal: „Všechno nejlepší k narozeninám, má sladká donna. Chceš, abych ti to taky zazpíval? Udělám to.“

Konečky prstů ho poklepala po tváři. „Věřím ti, ale nemusíš.“

„Tak sfoukni svíčku. Než celý cupcake znehodnotí vosk ze svíčky.“

Zasmála se a pak ji pustil. Natáhla se pro cupcake a zvedla ho z pultu. Držela ho před sebou a dívala se do plápolajícího plamene. V jejích modrých očích viděl jasně hořící otázku.

„Co, lásko?“

„Takže tuším, že se teď budeme tvářit, jako na tvých vůbec nezáleželo.“

Zvedl obočí. „Na mých co?“

„Narozeninách. Před pár dny, že? Třicáté první.“

„Je to jen další den a polovinu z něj jsem strávil sezením na pohovce, kdy jsem mluvil se svým terapeutem.“

„I když se vsadím, že tvoje máma ti udělala dort.“

Usmál se. „I ona.“

Siena se zamračila.

To nemohl dovolit.

Přistoupil k ní blíž, rukou vklouzl po křivce jejího pasu a přitáhl si ji k sobě ještě o trochu blíž. Když se na něj podívala, poblikávající svíčku držela v bezpečné vzdálenosti, aby se o ní ani jeden z nich nespálil.

„Co to je?“

„Omlouvám se, že jsem zmeškala tvoje narozeniny,“ řekla.

Políbil ji na špičku nosu. „To je v pořádku – příští rok.“

„Budeme mít příští rok?“

„O tom se ujistím.“

Její drobný úsměv se vrátil. „Pomůžeš mi tu svíčku sfouknout?“

Cupcake držela přímo mezi nimi a ruka se jí trochu chvěla. Plamen díky tomu nebezpečně poblikával. Držela ho tak, jako by šlo o nabídku, kterou nemohl odmítnout. Ne, že by ji odmítl cokoliv.

„Cokoli chceš, zlato,“ řekl. „Budeme si také něco přát?“

„Je to pro tebe moc dětinské?“

„Ne, pokud to chceš.“

„Takže přání.“ Zvedla cupcake výš. „Na tři.“

„Jedna, dva…“

„Tři,“ řekla.

Společně sfoukli svíčku a John si přál své přání. Nevyslovil ho nahlas a vlastně o tom ani nemusel přemýšlet. Při pohledu na ni usoudil, že jeho přání bylo tak jako tak naprosto zjevné.

Jediné, co chtěl, byla ona.

„Tohle bylo skvělé,“ řekla a z cupcakeu sundala papír. Spolu se svíčkou ho odložila stranou, cukrovinku rozlomila a pořádný kousek mu nabídla. S mrknutím si ukousl. „Opravdu ti děkuji.“

Na jeden prst si nabrala polevu a pak ho nasála přímo mezi rty.

Bože.

Tahle jediná akce stačila k tomu, aby ho zabila.

Když řekl: „Ani se o tom nezmiňuj. Tohle bylo ve srovnání s tím, co bych udělal za jiných okolností, jen velice pramálo,“ snažil se v hlase potlačit chraplavost.

„Tohle bylo dokonalé.“

Na prst si nabrala další polevu a znovu ho začala sát.

„Sieno.“

„Hmm?“

Podívala se na něj.

V mžiku nevinným, modrookým pohledem.

K čertu s ní.

„Musíš si ten prst přestat tak cucat, donna.“

„Ale je to dobrá poleva.“

Prstem znovu přejela po vršku cupcakeu a pak mu ho nabídla. Bez přemýšlení nasál prst do svých úst a jazykem jí ho očistil. A když se setkala s jeho očima, cítil, jak jí proběhlo zachvění.

„Jo, dobře,“ řekla. „Pochopila jsem.“

„Dobře,“ zamumlal, když její prst uvolnil.

A pak to udělala znovu!

S úsměvem zajela svým prstem mezi růžové, vlhké rty.

Věděla naprosto přesně, co dělala, a jeho sebekontrola byla skoro pryč. Cupcake ji vytrhl z ruky a ignoroval její výkřik zklamání.

Koneckonců, neměla by být zklamaná na moc dlouho.

Svým vlastním prstem projel zbytkem polevy a ve stejný okamžik ji zvedl na pult ostrůvku. Doširoka rozevřela nohy, aby se vešel mezi ně. Opravdu dokonale tam zapadl.

Nikdy ho to nepřestávalo ohromovat.

Pohledem byl přilepený na její krásné, našpulené rty i na to, jak sexy právě teď vypadaly. Od jazyka, kterým přejížděla po jejích švech, byly celé růžové a mokré.

„Víš, že existuje jen jediný případ, kdy vypadají tvé rty ještě lépe než teď? Tehdy, když objímají můj penis,“ řekl jí.

Ostře se nadechla a pohled zajela k jeho. „Ano?“

„Ano, tak moc ano.“

„Možná bychom to mohli později udělat.“

„Myslím si, že až s tebou skončím, bys mě mohla očistit.“

Její úsměv se změnil na sexy.

Tak zatraceně sexy.

Bože.

Tahle žena ho doháněla k šílenství.

Na špičku prstu nabral polevu a pak ji rozmazal po jejím spodním rtu. Nedal jí možnost slíznout ji, v mžiku už měl svá ústa přímo na jejích. K odstranění polevy používal své rty, zuby i jazyk. Zuby oždiboval její spodní ret a jemně za něj tahal. Když se k ní natlačil blíž, pohybovala boky, čímž jen napomáhala k tomu, aby se svou narůstající erekcí otíral o její střed.

Jazyk měl z jejich polibku a její chuti naprosto znecitlivěný. Cítil sladkost cukru a k tomu její zatracenou horkost.

Svým jazykem bojovala s jeho. Nehty se zarývala do jeho čelisti, přitahovala si ho k sobě neuvěřitelně blízko. Sakra, to jediné, na co teď dokázal myslet, bylo, že chtěl mít penis pohřbený devět palců do nebe, které bylo přímo mezi jejími stehny.

Bylo to až příliš dlouho.

Nemohl čekat – trpělivost nikdy nebyla jeho přítelem.

Trhnutím ji vytáhl sukni šatů nahoru, a aniž by na okamžik přerušil jejich polibek, ji po nohou stáhl tanga. Jejich zapomenutá látka dopadla kamsi na podlahu. Pak její rty opustily jeho a sjely níž na jeho krk.

Jeden polibek.

Pak další.

Zatímco mu rty sála čelist, v krku mu uvízl dech. A když ho pak na to samé místo kousla, najednou mu všechen vzduch z plic unikl ven.

„Do prdele,“ zasténal.

„Už se tam dostáváme,“ slíbila mu. „Asi by sis měl pospíšit, Johne.“

Se smíchem ji sevřel pod krkem a zaklonil jí hlavu dozadu. Díval se do jejích tmavě modrých očí a sledoval, jak se jí při jeho hrubém zacházení rozšířily zorničky. Zbožňovala to – vypadala, že vždycky zbožňovala cokoli, co s ní dělal.

Navenek byla sladká a nevinná. To, jak vypadala, její jemné úsměvy i široké oči – to vše bylo příčinou, že si lidé mysleli, že nebyla ničím víc než ženou s pohledem laně. Neškodnou, upřímnou a čistou.

Ti lidé zatraceně nevěděli vůbec nic.

Každopádně ne o ní.

Tahle dívka byla hřích.

Jeho hřích.

Moc se mu to líbilo.

„Požadavky kladu já,“ řekl jí, „a ne ty.“

„Někdy i já,“ řekla s ušklíbnutím.

Políbil ji na našpulené rty, jen proto, že mohl. „Jo, občas i ty.“

Koneckonců, musel ji něco dát.

Rukou se vplížil mezi její stehna a když ji konečky prstů pohladil po kundičce, setkaly se s mokrým, horkým masem. Holým a jemným, proto věděl, že byla nedávno na vosku. Zbožňoval, když mezi nimi nebylo vůbec nic. Zbožňoval cítit ji proti sobě zcela nahou.

Dvěma prsty znovu přejel po jejím pohlaví a rozmazal jí vlhkost od štěrbinky až po klitoris. Zakroužil po tom pulzujícím bodu poprvé a pak ještě jednou. Pod tím tlakem se jí roztřásly nohy. Dívala se na něj dolů, jak si pohrával s její kundičkou, ale to odmítl.

Rukou ji lehce poklepal po pohlaví, až vyletěla očima zpátky nahoru.

„Oči na mě. Hned teď,“ řekl.

Vydechla. „Ale já chci –“

„Oči na mě.“

Prohlášení zdůraznil tím, že dvěma prsty znovu vklouzl do jejího pohlaví. Prsty okamžitě tvrdě stočil kolem jejího bodu G. Svým palcem zároveň mnul její klitoris.

Netrvalo to dlouho a její rychlé, krátké nádechy se změnily v tiché, sexy vzlyky. Nohy se jí třásly ještě víc, vnitřními stěnami pevně svírala jeho prsty.

„Přímo tam, co?“

Ani na okamžik neopustila jeho pohled. „Přesně tam, jo.“

Její orgasmus se dostavil rychle. Těsně před tím, než se udělala, se jí zorničky znovu rozšířily a nohy rozevřela ještě o trochu víc. Svými rty vytvořila ten dokonalý tvar písmene O. Zachytil je dalším polibkem, aby spolkl všechny její zvuky.

Jistě, její zvuky zbožňoval.

I tak na ně stále nechtěl přitahovat pozornost.

Zatímco ji líbal na sloupec krku, rukama zápasila s jeho džínami. Na jazyku cítil sůl spojenou se sexem. Pod pulzním bodem, který na jejím krku oždiboval zuby, cítil bušení jejího srdce. V její činnosti ji vůbec nepomáhal, protože to zvládla sama.

Brzy už měla jeho délku sevřenou pevně v dlani a drážděním ji probudila ještě víc. Ne, že by to potřeboval – penis už měl tak bolestně tvrdý, ale její pevné tahy mu poskytovaly trochu úlevy.

Ani zdaleka dost.

Pro to musel být uvnitř ní.

„Nechceš, abych tě ošukal?“ zeptal se jí do ucha.

Zachvěla se.

Zasmál se.

„Nechceš se znovu udělat, Sieno?“

Nemusel se víc škádlit. Měla ho přímo mezi svými stehny a zatímco mu dráždila penis svou štěrbinkou, jeho hlavičku už pokrývalo její horká vlhkost.

Jednou.

Pak dvakrát.

Znovu si ho přivedla až ke svému vchodu, a pak pohnul boky vpřed. Byla tak zatraceně mokrá, že ho dokázala celé pojmout a to bez sebemenšího zaváhání. Kundička ho celého nasákla, svírala se kolem něj tak, až mu na příliš mnoho vteřin sebrala schopnost dýchat.

Stále to bylo zatraceně úžasné.

„Bože,“ zabručel do jejího krku.

Smysly mu ovanul její bezdechý smích.

Návykový a sladký.

„Šukej mě,“ naléhala na něj.

Rukou sklouzl po jejím hrdle a hlavu jí znovu zatlačil dozadu. Potřeboval vidět její oči – chtěl se do nich dívat a vidět všechen ten chaos, který ji takhle způsobil.

I to zbožňoval.

Zpět se na něj odrážela láska.

Jeho láska žila uvnitř této ženy.

„Zabiješ mě,“ řekl.

Občas si s ní připadal jako zaseknutá gramofonová deska.

Ale ani tak to nebylo méně pravdivé.

***

„Sejdeme se tedy ve skladišti?“ zeptal se John.

„Nemyslím si, že mě tam potřebuješ, synu,“ odpověděl táta na druhé straně telefonní linky.

„Možná ne, ale chci tě tam. Pomáhá to, víš?“

„Co pomáhá?“

„Když mám někoho, kdo by mě držel v lajně.“

Lucian si odkašlal. „A to jsem já, že?“

„Občas Andino. I když Leonard navrhl, že bych měl být vůči tobě mnohem otevřenější.“

„Leonarda mám rád.“

John protočil oči. „To nejsou žádné novinky, tati.“

„Budu ve skladišti. Řekněme za hodinu?“

„Nebo za dvě. Nejdřív musím toho sráče sebrat.“

„Myslel jsem, že to už jsi udělal.“

„Byl jsem rozptýlený.“

Pohledem sklouzl k Sienině spícímu tělu, i když tátovi se o tom, kde byl, nezmínil. Nechtěl, aby si kdokoli dělal starosti ohledně jeho rozhodnutích nebo o tom, co dělal ve svém životě v soukromí.

Stále mu říkali, aby měl trpělivost, ale ne vždy to pro něj bylo tak jednoduché.

Zvlášť ne se Sienou.

Ona nebyla vůbec jednoduchá.

„Uvidíme se za chvíli, Johne,“ řekl táta.

„Dobře. Díky.“

Hovor zavěsil a svou pozornost znovu věnoval Sieně. Byl vzhůru už dobrou hodinu – díky svým vnitřním hodinám, které ho nedokázaly nechat spát. Ne, že by si to dneska tak jako tak mohl dovolit. Ještě předtím, než zavolal tátovi, se rychle osprchoval, oblékl si oblečení z předchozího dne a zapil své léky.

Do doby, než bude muset odejít, už měl jen pár minut. Již brzy pravděpodobně vstane její strážce a zamíří směrem k ní, aby ji zkontroloval. Věděl to, protože už předtím mu popsala obvyklé schéma chování toho chlapa po ránu.

Prsty přejel po jejím nahém rameni a pohledem zajel k nočnímu stolku. Na něm ji zanechal předplacený telefon a rychle napsaný vzkaz.

Nebylo toho moc.

Ale teď už ji nikdy bez vysvětlení neopustí.

Slíbil to.

Drž ten telefon mimo dohled. Budu volat jen časně ráno. Dneska ráno mám hodně brzy něco na práci a nechtěl jsem tě kvůli tomu budit. Zítra zavolám. Miluji tě. –J

Povinnost volala.

Věnoval ji ještě jeden pohled a pak byl pryč.

***

John nacouval svým mercedesem do otevřených dveří skladiště. Jeho vozidlo maskovala temnota a jakmile se jím dostal úplně dovnitř, dveře se začaly zavírat. Ven z auta se dostal právě v okamžiku, kdy se dveře úplně zavřely.

Tátu našel stát u ovladače, který se používal k otevírání a zavírání dveří. A zatímco John zamířil k zadní části Mercedesu a otevřel kufr, Lucian nic neřekl.

Strážce, kterého sebral krátce poté, co odešel z bytu Sieny, byl stále v bezvědomí a celý kufr zakrvácel jako vykuchané prase. Proboha, bude to pak potřeba vyčistit. Nic nenáviděl víc než skvrny od krve.

„Zkruvený bordel,“ zamumlal John.

Aniž by se staral o tom, že by to muže mohlo bolet, natáhl se do kufru a muže za již zlomenou paži vytáhl ven. K tomuhle došlo tehdy, když tomu chlápkovi omotal drát kolem krku a pak ho táhl přes betonové parkoviště.

Sakra, ten chlap to měl prostě vzdát bez boje.

Tak to bylo vždy jednodušší.

„A který z nich to je?“ zeptal se Lucian a přišel blíž.

„Konkrétně Kevův muž,“ odpověděl John.

Nechal chlapa dopadnout na podlahu skladiště. Ze zvuku, který vydal pád těla člověka v bezvědomí, mu bylo svým způsobem skoro špatně.

„Brad, nebo nějaká podobná sračka,“ řekl. „Je to ten, kterého Kev používá, kdykoli chce něco udělat. Týden jsem ho sledoval, takže mám dost dobrý pocit, že z něj dostaneme něco užitečného.“

„Pokud ho dřív nezabiješ.“

Jo, to byla taky možnost.

Ucouvl a kopl do hrudníku strážce v bezvědomí. Pravděpodobně mu přitom zlomil jedno nebo dvě žebra. Bradovy oči se doširoka rozevřely, měl v nich zamžený pohled. Z úst mu unikl výkřik. V mžiku se rozkašlal, sevřel si hrudník a převalil se na bok.

Vypadal, že nevěděl, kde byl nebo co se to to kurva dělo.

Jo, tohle mohlo být trochu matoucí.

„Kde je ta zasraná hadice?“ zeptal se John.

Lucian kývl někam přes Johnovo rameno.

„Zkus ho udržet vzhůru,“ řekl.

Táta začal špičkou boty šťouchat do všech citlivých míst sténajícího strážce. Do míst jako byl jeho bolavý hrudník a zlomená ruka.

John našel hadici, zapnul vodu a zamířil zpátky k Bradovi. A jakmile zamířil hadicí na muže, Lucian od něj ve stejném okamžiku ustoupil. Ledová voda udeřila Brada přímo do obličeje a pak i do zbytku těla. Nezastavil se, dokud nebyl ten chlap zcela při vědomí a promočený kurva až do morku kostí.

Studená voda dokázala být občas stejně dobrá jako mučení.

Záleželo jen na člověku.

„Přestaň, kurva, přestaň!“

John spustil níž hadici. „Koho nechal Kev, aby podnikl útok na manžela mé sestry?“

Brad z polohy na zádech směrem k Johnovi zamrkal. Řasy měl pokryté vodou a ta mu kapala i z tváří. „Myslíš, že ti to řeknu, Marcello?“

John, aniž by z něj spustil pohled, promluvil na svého tátu: „V zadní část mého auta – vyndej z něj černý pytel. Díky.“

„Máš to mít, synu.“

„Vlastně si myslím, že mi toho povíš docela dost,“ řekl Bradovi. „Myslím tím, až s tebou skončím. A nemysli si, že i když mi dáš informace, to znamená, že tě nakonec nezabiju. Ne, to není tenhle případ. Bez ohledu na to tě zabiju. Ale jak rychle se to stane, záleží na druhu informací, které mi poskytneš. Rozumíš?“

Brad se ušklíbl.

John se usmál.

Lucian brzy složil černou tašku Johnovi k nohám. Ten se sklonil, obrátil ji vzhůru nohama a její obsah nechal vysypat se na zem tak, aby ho Brad mohl pořádně vidět.

A aby byly všechny věci naprosto jasná, každou z nich jednotlivě prošel. „Pár nožů – rád se dívám, jak lidé krvácejí, víš. Malé sekáčky na led, protože když ti jimi zajedu pod nehty, pak se budeš dusit vlastními zvratky. Paralyzér. Všichni víme, co dělá, že? Ale bude to ještě lepší, protože teď jsi celý promočený vodou. Svěráky – jsou skvělé na vytáhnutí jakékoli sračky. Zuby, čehokoli. A pistole.“

John se na muže znovu usmál, věděl zatraceně dobře, jak chladně vypadal.

„Vyber si.“

Brad při jeho slovech vydechl.

John přikývl. „Jo, teď nehrajeme žádné hry. Musíš začít mluvit.“

Stejně jako většina sráčů byl i Brad tvrdohlavý. John nejdřív použil paralyzér a sledoval, jak ten pošetilý idiot poskakoval po půlce podlahy skladiště, než se jeho tělo konečně přestalo třást. Pak zajel nožem do jeho kolenní čéšky a nechal ho trochu krvácet. Následně si povzdechl – naštvaně – když se Brad rozbrečel, když přišly do hry sekáčky.

S hlavou nakloněnou ke straně se skláněl k teď již celým zraněným, promočeným, krvácejícím a brzy-mrtvým strážcem Calabrese.

Možná, že měl tátu pravdu.

Možná nakonec nepotřeboval někoho, kdo by ho udržel v lajně.

„Prostě chci ty informace, Brade,“ řekl John, „a mám na to celý den. Opravdu rádi bychom dali mé sestře něco, co jí manželův pohřeb trochu vylepší. A tady bys nám mohl pomoci ty.“

„T-ty zkurvený –“

Na pár vteřin mu několikrát přitiskl paralyzátor přímo ke krku. Trvalo další minutu, než s sebou ten chlápek přestal celým tělem škubat.

„Příště,“ řekl mu, „ti tuhle zatracenou věc strčím přímo do krku a sekáčkem ti při tom vydloubnu oko. Vidíš, vzal bych pro svou sestru informace o Williamovi a pravděpodobně bych ten den odpískal. Ale ty jsi mi to nemohl usnadnit, že? Teď hodlám očekávat kurva mnohem víc.“

Brad těžce polkl.

John přikývl. „Jo, říkal jsem ti, že si tu kurva nehraju, kreténe. Začni mluvit.“

I když strážce i tak stále zemře.

Takhle to svinstvo fungovalo.

***

John vklouzl v kostele do třetí lavice, za svými sestrami a mámou. Vzhledem ke všemu jim právě teď nechtěl vnucovat svou přítomnost.

V přední části kostela ležela černá rakev s Williamem, dost vysoko na to, aby ji každý, ať už stál nebo seděl, viděl. Pod světlem z plápolajících svíček jasně zářily stříbrné akcenty a pruhy.

„Kdy si myslíš, že můžeš zase přijít?“ zeptala se Siena.

Předplacený telefon, který jí nechal, se hodil. To, že s ní časně ráno mluvil, mu opravdu dávalo něco, aby přežil další den.

„Nejsem si jistý,“ odpověděl upřímně.

Věděl, že to pro ni nebyla dost dobrá odpověď, ale nic lepšího neměl. Koneckonců, mrtvé tělo stráže doručili na práh nového bydliště Keva Calabrese – před dům jeho matky. Bylo to jen před pár dny, co od toho chlapa získal informace a pak ho zabil, ale v mezidobě uchovával tělo v ledu, aby předešel jeho rozkladu.

Doufal, že se Kevovi jejich dárek líbil.

„Pokusím se brzy něco vymyslet,“ řekl. „Ale teď musím jít. Pohřeb právě začíná.“

„Nezapomeň za mě říct Andinovi o Kevovi a Darrenovi.“

„Nezapomenu, lásko. Uklidni se.“

„Dobře.“

„Ti amo, Sieno.“

„Taky tě miluji, Johne.“

Hovor zavěsil a ve stejný okamžik si k němu v lavici přisedl Andino. Lucian se posadil v řadě před nimi vedle Celly, která momentálně držela své osmiměsíční dítě tak, jako by Tiffany byla tou jedinou věcí, která ji v životě zbyla a která ji při něm udržovala.

Možná tím dítě bylo.

Kdo věděl?

„Říct mi co?“ zeptal se Andino.

„Siena – tuším, že bratři Calabrese mají v plánu pustit se do něčeho a změnit pro nás život ve speciální druh pekla. Usoudili, že nás nedostanou pomocí násilí ani ničím jiným, takže si vybrali, že se zaměří na náš byznys.“

Andino se ušklíbl. „Zkurvení bastardi.“

„Nestojí ani za tohle všechno, Andino.“

Ne za smrt příslušníků jejich rodiny.

Ne za bolest sestry.

Za nic z toho.

Andino to očividně cítil jinak. „Cokoli může mít nějakou cenu. Všechno je to o tom, co z toho nakonec získáš. Vzít si tolik, kolik jen můžeš.“

Možná tohle byla součást problému.

John viděl jednu věc.

Andino viděl jinou.

„Beru to tak, že ses nějak setkal se Sienou?“ zeptal se Andino. „Když měla minulý týden jógu, nedostal jsem možnost se tam ukázat.“

John pokrčil rameny. „Měl jsem možnost dostat se dovnitř. Využil jsem ji.“

„To se ani nedivím.“

Lucian v řadě před nimi něco zamumlal Celle. Johnova sestra se z toho zhroutila v slzách. Další slzy. Ta žena nepřestala brečet.

Johnova vina narůstala.

Věděl, co jí táta řekl.

Williamův vrah bude dneska v noci mrtvý.

Měli jméno.

Věděli, kdo to udělal.

Za to by mohla poděkovat Johnovi, ale nikdy by to od sestry neočekával. Prostě jen doufal, že se jednoho dne nebude tak, jak se cítila právě teď.

Doufal, že jednou bude zase šťastná.

Jeho podíl na tom nic nezměnil.

Nechtěl uznání.

„Je to už skoro u konce,“ řekl Andino vedle Johna. „Dostaneme je. Skončíme s nimi. Už brzy.“