TFZ - 8. kapitola

Překlad: Kerris

Ivy

Čekám na první úder. Ale táta mi místo toho jde po podbřišku.

„Vypadáš dobře, děvče.“ Táta mi věnuje letmý úsměv. Je naštvaný, ale snaží se hrát milého. „Jsem rád, že jsi tady.“

Neřekne, že je rád, že jsem doma. Nikdy to neříká. A já jsem si toho až doteď nevšimla. Dochází mi to; mám kde bydlet, ale nemám domov. Na to je naše rodina příliš pomíjivá.

Přinutím se k úsměvu a odpovím mu svou standardní odpovědí. „Jsem ráda, že jsem tady.“

Táta mě zatahá za ucho. „Poslyš, mrzí mě, že jsem zmeškal tvůj příjezd...“

„To je v pořádku,“ přeruším ho. Nechci od něj slyšet výmluvy. A protože se mi po něm stýskalo, nechci se hádat. Rychle si stoupnu na špičky a políbím ho na tvář. „A taky ti to sluší.“

Táta mě poplácá po rameni a dá mi pusu na temeno hlavy. Je jen málo lidí, kvůli kterým si připadám malá. Táta je jedním z nich. Při výšce přes dva metry a rozpětí křídel téměř dvěstě patnáct centimetrů byl na hřišti hrozivým soupeřem. Díky své velikosti vypadal trochu jako přerostlý strašák, samá dlouhá končetina a kostnaté klouby.

Ustupuji od něj. „Kromě toho mě vyzvedl Gray a já jsem ho ráda viděla.“

Možná se opravdu chci hádat, protože táta se mračí. „Gray Grayson má potenciál stát se superhvězdou.“ Jeho hlas je tak tichý, že se musím namáhat, abych ho slyšela. Což je přesně to, co zamýšlí - donutit soupeře, aby se na tebe soustředil, a mít vše pod kontrolou.

Takhle naše křehká bublina udržování míru praskne.

„On už je superhvězda, tati.“ Otevřu víčko od piva a podám mu ho o něco silněji, než je nutné.

Táta na mě jen zírá ze své velké výšky. Má teď spíš stříbrné vlasy než hnědé. Ale obočí má pořád tmavé, a o to je jeho pohled pronikavější. Krátce přemýšlím, jestli si to zatracené obočí barví jen kvůli tomuhle efektu.

„Víš, jak to myslím, Ivy.“ Táta se piva nenapije. Mračí se. „Jsem takhle blízko k tomu, abych ho podepsal.“

„Je to můj kamarád.“

„To malé představení před chvílí mi jako přátelství nepřipadalo.“

Se staženým hrudníkem se svalím na židli. „Jen jsme blbli a mně je dvaadvacet. Opravdu nepotřebuju poučovat.“

Táta se posadí také, jenže mnohem slušněji. Postaví na stůl nedopité pivo, sepne ruce a opře se. „Ne, zlatíčko, myslím, že potřebuješ. Máš pravdu. Ten mladý muž je superhvězda. S reputací.“

Na hrudi mě píchne horko a já mám co dělat, abych nefuněla jako dítě. „O jeho pověsti vím všechno. Mně na ní nezáleží.“

„To by mělo, pokud se do něj zamiluješ.“ Než stihnu zaprotestovat, nakloní se dopředu a upře na mě pohled. „Chlapi jako on... Sakra, Ivy, moje kariéra agenta je na nich postavená. Víš, jak žijí. Ženy na každém kroku, nabízející cokoliv - cokoliv - chtějí. Tihle chlapi si to rozdávají od zápasu k zápasu a užívají si, aniž by se starali o to, komu ublíží.“

„Chlapi jako ty,“ odseknu bez rozmýšlení. Okamžitě se zděsím, že jsem tak hrubě promluvila k vlastnímu otci.

Táta ztuhne a jeho pohled neuhne. „Jo, Ivy. Chlapi jako já. Miloval jsem tvou matku celým svým srdcem. A neustále jsem ji podváděl. Ani jsem to nepovažoval za podvádění, abych ti řekl pravdu. Považoval jsem to za svou zásluhu za to, že jsem hvězda.“

Zavrávorám a odvrátím pohled, nechci se mu dívat do očí, když mluví o tom, že ublížil mé matce.

Možná to ví, protože jeho tón zmírní. „Lituji toho muže, kterým jsem byl. Ale to mi neubírá na realitě tohoto života. Máš vůbec představu, kolik manželek a přítelkyň jsem musel řešit, protože jeden z mých chlapů udělal nějakou hloupost s nějakým mladým kusem zadku? Příliš mnoho, Ivy. Vidím tu bolest až do morku kostí v očích těch žen a jejich odhodlání tyhle nerozvážnosti prostě ignorovat a...“

„Dobře, tati,“ skoro zakvílím. „Já to chápu. Já vím.“ Když se k němu otočím, čelist se mi sevře a mluvit mě stojí úsilí. „Taky žiju tenhle život. Ale odmítám Graye soudit podle toho, co udělali ostatní.“

Táta si rozverně povzdechne. „Proboha, vždyť už teď blázní tak moc, že existují Tumblry věnované jeho výstřelkům. Jediné vyhledávání o něm je PR noční můra plná fotek z večírků a polonahých žen.“

Důvod číslo jedna, proč jsem si Graye nikdy nevygooglila. Ignoruju husté bahno žárlivosti, které se mi tlačí do žil. „Jsme jen přátelé,“ trvám na svém a můj tón se zvýší. „Kolikrát to mám ještě opakovat?“

Jeho odpovědí je vyrovnaný pohled plný skepse. „Jen tak pro zajímavost, řekněme, že tohle přátelství přeroste v něco víc.“ Táta zvedne ruku, když otevřu ústa k protestu. „Hypoteticky, Ivy. Co se stane, když se to všechno zvrtne? Myslíš, že se mnou bude chtít ještě pracovat?“

Najednou je mi naprostá zima a pak se rozpálím do běla. Na okamžik se mi nedaří přimět ústa, aby fungovala. „Jde o tebe.“ V mlze stojím a zatínám pěsti. „Tobě na mně nezáleží...“

„Dávej si pozor na pusu.“

„Ne. Sedíš tady a vkládáš mi do hlavy různé neopodstatněné obavy, a to všechno jen proto, že se bojíš, že ztratíš Graye jako klienta!“

Táta se také postaví a okraje úst mu zbělají. Připravím se na výbuch, protože z vlastní zkušenosti vím, jak hlasitě dokáže táta řvát, když je naštvaný. Ať to přijde. Já jsem taky naštvaná. Ale nestane se to. Ne, jeho reakce je horší, protože splaskne. Jeho široká ramena se s povzdechem zvlní, když si položí ruce nízko na boky a podívá se dolů.

„Potřebuju Graysona.“ Je to téměř šepot. „Jsou věci... Obchod už není, co býval. Chlapi... jdou do firem s velkými jmény. Platové stropy, skandály, špatné PR. To všechno si vybírá daň.“

Hrdlo mi zaplní bolestivý knedlík. Táta se mnou nikdy takhle nemluvil. Upřímně řečeno, nechci to slyšet. Dřív jsem ho považovala za Batmana - s pochybnou taktikou, ale vcelku neporazitelného, vytrvalého. Nedokážu o něm přemýšlet jako o někom menším.

„Jsme jen přátelé,“ zašeptám, jako by mě to, že to řeknu dostatečně, mělo nějak ochránit před tím, abych to pokazila.

Táta nepřítomně přikývne. „Cokoliv si chceš namluvit, dítě.“

Jeho bezelstnost mě přiměje zatnout zuby. Právě teď ho nenávidím za to, jak se mnou manipuluje. Za to, že Graye postavil doprostřed. A táta to vidí v mém výrazu. Zbledne, očividně ho to šokuje. „Ivy... Možná to tak nevypadá, ale já jsem vždycky na tvé straně. Nechci, aby ti někdo ublížil.“

 

Gray

Nervy mi cukají. Pořád myslím na Macin pohled, když jsem se na ni jako idiot rozvalil. Co by se stalo, kdybych ji políbil? Byla by... vstřícná. Nebo ne? Chtěl jsem. Nikdy v životě jsem nechtěl udělat něco tak strašně moc.

Bože, její rty byly příliš blízko mých, příliš krásné, příliš růžové, vypadaly tak jemně a lákavě a prostě šukaly. Pokušení dotknout se jich těmi svými, olíznout si cestičku přes ta její roztomilá srdíčková ústa, bylo tak silné, že mě to ještě teď bolí hluboko v kostech.

Ale pak zamrkám a vidím, jak se na mě Sean Mackenzie dívá, jako by přemýšlel o dobrých místech, kam schovat moje tělo, a zamrazí mě. Chápu, o co mu jde. Horší je, že už sakra nevím, co dělám, pokud jde o Ivy. Znamená pro mě tolik, až mě to děsí, a najednou jsem na nějakém laně, kde mě špatný krok pošle ke dnu.

Na tuhle šťastnou notu otočím auto a odjíždím od domu.

Jdu do Palmers a doufám, že tam bude někdo, s kým si budu moci zahrát a odvést myšlenky od toho, že si nakonec budu muset promluvit s Mackenziem. Ta diskuse bude zábavná. Třesu se, jen na to pomyslím.

Dexe najdu v kabince v zadní části baru. Je to dobré místo, dost tmavé na to, aby byla šance, že v rušný večer zůstane sám, ale umístěné ve správném úhlu, aby bylo možné sledovat televizi nad nefunkčním jukeboxem. Dex je rozvalený podél jedné strany boxu, zády opřený o zeď, nohy mu visí přes okraj. Dívá se na televizi a v místnosti je dostatečné ticho, aby bylo slyšet hluboký hlas Morgana Freemana, který se rozplývá nad vesmírem.

Vklouznu na opačnou stranu kabiny. „Na co se díváš?“

Dex nespouští oči z televize, modré a fialové světlo, které z ní vychází, se mu odráží na kůži. „Vstupujeme do černé díry.“

„Kámo, jestli se chceš něco dozvědět o análu, sleduj porno jako my ostatní.“

Jak jsem doufal, zkřiví ústa a nakrčí nos. „Do krku se mi právě nahrnula horká zvrácenost.“

„'Horká zvrácenost?'„ Zasměju se. „To je novinka.“

Tře si hrudník, jako by mu opravdu mohlo být špatně, a upírá pohled na program. „Nemáš někoho jiného, koho bys otravoval opravdu špatnými sexuálními vtipy?“

„Ne.“ Sáhnu po jeho pivu a loknu si dřív, než mi ho stihne vzít zpátky. „Teď jsi na řadě ty.“

Přijde ke mně servírka a zastaví se vedle mě. „Ahoj, krasavče. Chceš něco?“

„Jo. Dej mi Shiner Bock a připiš mu to na účet.“ Ušklíbnu se na Dexe, který mi věnuje postranní pohled, ale přikývne a vrátí se ke své show.

Servírka tam stojí, ani se nehne, a já se na ni podívám. Nakloní se ke mně, až se mi otře o rameno. „Ještě něco?“

„Ne. Počkej!“

Nikam neodešla, a tak se ušklíbne. „Povídej, fešáku.“

„Přidej košík křidýlek. Ne, dva. A nějaké sýrové brambůrky.“ Podívám se na Dexe. „Máš hlad?“

Dexovi se zachvějí ústa. „Klidně bych se najedl.“

„Taky dva hamburgery ze stodoly se vším všudy. Jídlo je na můj účet, díky.“ Dobře, zrovna jsem snědl pizzu u Mac, ale tohle napětí se musí odbourat jídlem, tréninkem nebo šukáním. Jelikož jsem v baru, volím jedinou schůdnou možnost.

Sednu si a sleduju pořad, který z Dexe udělal společenskou zombie. No, spíš o něco víc společenskou zombie. Pravda je, že astrofyzika není moje parketa, ne jako kvantová mechanika, ale i tak mě fascinuje. Když posloucháme vědce, kteří nám na zjednodušené úrovni vysvětlují záhady vesmíru, rozhostí se ticho.

Servírka se po mém boku jen tak tak vznáší. Chystám se jí zeptat, proč se nehýbe, když se konečně pohne a pak odejde.

Dex využije chvíle, aby si mě prohlédl. A usměje se.

„Co?“ zeptám se.

„Úplně jsi ji ignoroval.“

„Koho?“ Podívám se zpátky na televizi. „Člověče... Vysvětlují teorii, která je už tři roky zastaralá.“

„Jo, to proto, že to bylo natočený v roce 2011,“ odtuší Dex a pořád zírá. „Ta servírka. Ignoroval jsi ji.“

„Ne, neignoroval. Objednal jsem si.“

Pomalu zavrtí hlavou. „Strkala ti prsa přímo pod nos. Nemluvě o tom, že zjevně čekala, že zareaguješ.“

„Přijde mi trochu hloupé tam jen tak stát,“ zamumlám a pokrčím rameny. „Takže jsem si toho nevšiml. O co jde?“

„Je sexy, je k mání a čeká?“

„Tak si to s ní rozdej.“ Chci snad příliš mnoho, abych se mohl v klidu dívat na televizi?

Dexovy nohy se zaduněním dopadnou na podlahu, když se otočí na židli a opře se lokty o stůl. „Jsem tvůj spoluhráč a kamarád už čtyři roky, Gray-Grayi, a nikdy jsem tě neviděl odmítnout takovou příležitost.“

„Možná není můj typ.“

„Kdyby ses na ni aspoň podíval, možná bych ti to uvěřil, kámo.“

„To si tady povídáme o holkách? Budeme si příště navzájem zaplétat vlasy?“ Natáhnu se dopředu a snažím se Dexovi rozcuchat vlasy, ale on mě od sebe odstrčí.

„Tady to je,“ ozve se čiperný ženský hlas. „Jeden Shiner.“

Na stůl je položena ledová láhev a já se podívám. Jay-sus. Dobře, teď už chápu, co Dex říkal, protože servírka je sexy. A prsa, která mi zřejmě strká pod nos, jsou tak obrovská, že jí prakticky vypadávají z topu s hlubokým výstřihem. Jak mi to sakra mohlo uniknout?

Usmívá se na mě a slibuje mi, že to splní s velkým nadšením. A co chci já? Vypít pivo, sníst jídlo, promluvit si s Dexem a pak jít domů. V tomto pořadí.

„Díky,“ řeknu jí, než si dlouze loknu piva a vyladím ji. Dexovo obočí se důrazně zvedne. Jo, já vím. Jsem v prdeli.

Servírka si odfrkne.

„Víš, že to nezmizí jen proto, že si to nechceš připustit,“ řekne Dex.

„Co nezmizí?“ zeptá se Johnson, který je najednou po mém boku.

Do prdele.

Je tu on, Thompson a Diaz a bez obřadů se nacpou do boxu. Diaz si sedne na místo vedle Dexe, zatímco Johnson a Thompson mě odstrčí, aby udělali místo své mohutné postavě. Což znamená, že jsem namačkaný v rohu. Ačkoli je Johnson čistokrevný farmář z Iowy se slámovými vlasy a bleděmodrýma očima a Thompson je kluk z Detroitu s retro faldíky, jejich velikost a způsob, jakým se pohybují a mluví ve shodě, jsou si podobné. Říkáme jim bratři od jiné matky.

„O čem to mluvíme?“ Johnson se mi snaží sebrat pivo, ale je příliš pomalý. Rychlost linebackera je smutná.

„O ničem.“

„Gray má zvláštní potřeby,“ řekne Dex nade mnou, když se vrátí servírka a začne rozdávat jídlo. Ujímám se svého hamburgeru dřív, než je pryč. Thompson křičí: „Křídla!“ a nárokuje si košík.

„Myslíš to, jak je žhavej do Ivy?“ Johnson se vrhá na sýrové brambůrky. Sráč. Ty mám nejradši.

„Člověče,“ táhne Diaz a kroutí hlavou, „nedělej to.“

„Proč ne?“ Johnson se zeptá s plnou pusou brambůrků. „Je strašně sexy. Já bych do toho šel.“

„Hej,“ vyjedu na něj smrtícím pohledem. Johnson na omluvu pokrčí rameny, ale netváří se příliš lítostivě.

„Je to dcera jeho potenciálního agenta, ty troubo,“ řekne Thompson Johnsonovi. „S dcerami si nezahrávej.“

Dex nás pozoruje mezi sousty svého hamburgeru. „Každá holka je dcera nějakého chlápka. Co když chce být s Grayem? Je to její život, ne jejího táty.“

„To je pravda,“ řekne Diaz.

„To je fuk,“ vložím se do toho. „Je to moje kamarádka. Což znamená, že je mimo dosah.“

„Ale ty ji chceš.“ Tohle říkají všichni. Shodně. A oni se tomu smějí.

Jo, kurevsky vtipný. Hamburger mi začíná tvrdě přistávat v břiše. Musím začít lépe jíst.

„No tak, Gray-Grayi, víš, že ano.“

„Tak už jí dej pusu.“ Johnson začne zpívat. Špatně. Do tváře ho udeří sýrový kousek a on na oplátku hodí po Diazovi křídlo. To letí daleko.

„Není to písnička, kterou zpívá ten malý krab ve Lvím králi?“ zeptá se Dex.

„Je to Malá mořská víla. A přestaň si hrát na to, že to nevíš.“

„Říká týpek, co zná text.“

„Prosím tě. Moje malá sestra se na to dívala snad pět miliónkrát, když jsme byli malí.“

„Cokoliv řekneš, Johnsone.“

A pak se vrátí ke mně.

„Vážně by sis to měl přiznat. Asi se budeš cítit líp.“

„Ty ji strašně chceš.“

„Fajn,“ odseknu. „Chci. Ale nestane se to, tak drž hubu a nech muže jíst.“

Johnson mě přejede pohledem, když se napije Dexova piva. „Člověče, to je špatná zpráva. Za chvíli z toho budeš tak na větvi, že tě to na hřišti rozptýlí.“

„Rád bych si myslel, že jsem lepší hráč,“ řeknu opravdu uraženě, protože co to kurva je? Fotbal je středobodem mého života.

Ale Johnson pokrčí rameny, nepřesvědčený. „Kdy sis naposledy užil?“

„Proč tě to zajímá?“ Kdepak, nehodlám se na sedadle kroutit.

Diaz si mě prohlíží a tře si chmýří, které rád považuje za kozí bradku, jako by uvažoval. „Od té doby, co řídí to auto, ne.“

Všichni zírají ve zjevném šoku. Nemůžu se jim divit. To už je to tak dlouho? Do prdele, je to tak. Kůže mě píchne, v břiše mě sevře pocit, že se potápím. Od té doby, co jsem si začal psát s Ivy, jsem se žádné holky nedotkl. Nebylo to ani vědomé rozhodnutí, protože si nepamatuju, že bych ho udělal. A to uvědomění mě vyděsí. Tak moc, že si ukousnu z hamburgeru, abych zaměstnal třesoucí se ruce.

Bohužel Johnson se mnou ještě neskončil. „Proč ji prostě nepřefikneš a neuleví se ti?“

Protočím oči. „To musí být ten nejhloupější nápad v dějinách sexu.“

„Vysvětli mi to.“

„Dobře, jen tak pro srandu a chichotání, předpokládejme, že to udělám a Ivy bude souhlasit, že mě pustí do své postele. Co se stane potom? Ona. Je. Moje. Kamarádka. Nechci o ni přijít.“ To snad ne. Svět bez Ivy by byl jako svět bez slunce - studený, temný, bez gravitace. Jsem si docela jistý, že bych se nechal bezcílně unášet. Při tom pomyšlení se zachvěju. Sakra, už tak je dost špatné, že musím čelit tomu, že za pár měsíců odjede do Londýna.

„Takže ne přátelství s výhodami?“ Dex se zeptá tiše, jako by ho to opravdu zajímalo.

„To je vždycky skvělý nápad,“ odseknu. „Nikdy to nefunguje. A já pak přijdu o kamarádku jen proto, že nedokážu udržet ptáka v kalhotách.“

„Nikdy nevíš, dokud to nezkusíš,“ řekne Dex. „Třeba vám to jednou bude stačit oběma.“

Hodím svůj napůl snědený hamburger do košíku. „Proč myslíš, že si alkoholici nedají dalšího panáka, když vystřízliví? Drogově závislí jednu dávku? Protože jen jednou nikdy nestačí. Ne, když je to to jediné, po čem touží.“ A Bůh mi pomáhej, protože pravda je, že Ivy se stala touhou v mé krvi, která se mi žene horkem a houstne.

Kolem stolu se přátelé tváří mírně zděšeně a víc než trochu mě litují. Pálí mě to, a tak zvedám pivo a vyhýbám se jejich pohledům. „Můžeme se teď prosím bavit o něčem jiném?“

„Jo, dobře,“ řekne Thompson. „Slyšeli jste o Marshallově včerejším kousku?“ Už se chechtá.

„Co ten blázen udělal tentokrát?“ zeptá se Dex.

„Pokusil se předvést Frajera Luka[1].“ Thompson se pustí do dalšího křídla.

„Cože? S těmi vejci?“ zeptám se.

„Jo.“

Zasténáme jako jeden muž.

Johnson se nakloní, převezme vyprávění a na tváři se mu objeví ďábelský úsměv. „Přiměl nějakou holku ze sesterstva, aby mu uvařila tunu vajec. Přísahal, že jich zvládne tak šedesát nebo tak něco.“

Diaz při poslechu zavrtí hlavou. K čertu, to my všichni. Marshall je sráč prvního řádu.

„Jak daleko se dostal?“ zeptám se, protože vím, že výsledek nebude pěkný.

Johnson se začne chichotat. „Člověče, snědl asi dvě desítky, zbělel jako křída a pak se vypařil.“

Teď už se smějeme.

„On to zvládl z domu?“ ptá se Diaz.

„Do prdele, ne. Zamotal se do hromady holek,“ řekne Johnson a pořád se směje. „Kurva, poblil se na ně. Měl jsi je slyšet pištět.“

Směju se tak, že si musím utřít oči. „Už si nikdy nevrzne.“

„Už teď mu říkají Velký zvratek.“

Odtud se naše konverzace přesouvá dál. Dokud si Dex nevšimne mého pohledu a nenakloní se ke mně přes stůl, když kluci probírají své fantasy ligy NFL. „Musím se zeptat. Když chceš Ivy, proč to neuděláš opravdově?“

Po tváři mi přeběhne horko. Opravdově. Jako přítelkyni. Při té představě mi buší srdce a studí mě dlaně. Trochu nenávidím Dexe za to, že se mě ptá. Ale on je takový, vždycky najde vaši slabinu a pošťourá se v ní. Přejedu si rukou po čelisti. „Kdo říká, že chci holku?“ Už jen při vyslovení toho slova mě zamrazí. Nejsem chlap, co se rád dívá dopředu. Žij teď. Tvrdě hraj. Tyhle věci jsou bezpečné. Zábava.

Pohled, který mi Dex věnuje, říká, že mě má přečteného jako učebnici.

Povzdechnu si, zvednu pivo a zamumlám do láhve, než do sebe dopiju zbytek. „Jde o to, Dexi, že tohle není fotbal. To je jednoduché. Přátelství je snadné. Vztahy?“ Odstrčím prázdnou láhev. „To není moje parketa.“

Pomalu přikývne, prsty pevně sevřené kolem sklenice. „Jo, jenže ty ji chceš. Což znamená, že tvoje hra už je rozjetá. Jediná cesta vede dopředu, chlape.“

Někdy opravdu nerad mluvím s Dexem.

---

[1] Narážka na vězeňské drama z roku 1967 😊