Pillaged - 28. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Toraan

„Omlouvám se, že jsem tě vyrušil ve tvé kajutě, Raasi, ale trval jsi na tom, abych tě upozornil, až…“

Odmávnul jsem Rolanova slova, když jsme vstoupili na velitelskou palubu a ocelové dveře se při našem příchodu otevřely. „Chtěl jsem to vědět. Udělal jsi dobře, že jsi mě upozornil.“

Kůži jsem měl stále vlhkou od koupacích bazénů, vůně navoněné vody přetrvávala, i když jsem se rychle osušil. Setřel jsem si vlasy z ramen, ale vlhké konečky mi stékaly po holých zádech. Aspoň jsem si vzpomněl na brnění a bojovou sekeru, když jsem spěchal vyskočit z bazénu a obléknout se.

Rachael nejspíš ještě seděla ve vodě v šoku, že jsem vyběhl tak rychle, ale doufal jsem, že se brzy oblékne. Věděla, že jsme dorazili a že se spolu vydáme na povrch – i když ji ta vyhlídka znervózňovala.

Když jsem vstoupil na velitelskou palubu, byla v tom jiná energie. Všichni mí válečníci byli na svých místech, ale stáli výš a upřeně hleděli na obrazovku. Mé oči také přitahovala široká skleněná stěna a planeta, nad níž jsme se vznášeli.

Zendaren. Jedna z tajných Vandarských kolonií.

Když jsem ji spatřil, vydechl jsem, jako bych vypustil celoživotní kočovné putování ve vzduchu, který mi opustil rty. „Jsme tady.“

Planeta byla tak modrá, jak jsem si pamatoval, velkou část povrchu pokrývaly hluboké oceány, ale uprostřed byl velký pás pevniny a ostrovy se rozprostíraly po celém moři. Srdce kolonie se nacházelo na největším pozemku – směsici otevřených plání a zelených lesů, jimiž protékaly řeky a potoky. Z naší vysoké oběžné dráhy jsem neviděl detaily Vandarského města ani vesnic, které kolem vyrostly, ale věděl jsem, že je tam pod mraky.

Našim předkům trvalo mnoho rotací, než našli planety dost daleko od území Zagrathu a dost podobné domovskému světu Vandarů, aby se zalíbily našim lidem. Zendaren byl první, ale byli tu i další. I když jsme měli ve vesmíru mnoho hord, naučili jsme se nikdy nesoustředit své zdroje na jedno místo. Čím víc jsme byli rozptýleni, tím těžší by pro nepřítele bylo nás najít a vyhladit naši civilizaci.

„Hlášení,“ řekl jsem a hlas se mi zlomil, když jsem se napil při pohledu na první domov, který jsem poznal.

„Zendaren vypadá jako vždycky, Raasi.“ Jeden z mých válečníků se otočil ke mně. „Obranné hlídky jsou na místě a na našich dálkových senzorech stále nejsou žádné přilétající lodě.“

Viken se připojil ke mně a Rolanovi a přehlédli velitelskou palubu a obrazovku. „Nikdo nás nesledoval.“

Ostře jsem na něj kývl, ulevilo se mi, když jsem slyšel jeho sebevědomé hodnocení. „Předpokládám, že jsme bezpečnostní hlídce předali přístupové kódy?“

„Potvrzuji, Raasi. Volají nás.“

Srdce mi bušilo o něco rychleji. „Na obrazovku.“

Během chvilky se obraz planety mihl a zmizel, nahradil ho obraz staršího Vandara se stříbrnými proužky v tmavých vlasech. Můj strýc.

Okamžitě jsem srazil paty k sobě, stejně jako zbytek posádky velitelské paluby. „Raasi Maassene.“

Starý Raas sklonil hlavu jen na dotek, než mu tvář rozťal úsměv. „Teď jsi Raas ty, Toraane.“

„Staré zvyky se mění těžko,“ opětoval jsem mu úsměv.

Byl jsem šťastnější, že ho vidím, než jsem vůbec tušil, srdce se mi svíralo při pohledu na Vandara, který mě prakticky vychoval a naučil mě být válečníkem a Raasem. Od té doby, co jsem byl naposledy na Zendarenu, zestárl, vrásky měl hlubší a vlasy stříbřitější, ale oči si zachovaly svou intenzitu.

„Je to překvapení, že tě vidím,“ řekl, „i když ne špatné.“

„Cítil jsem, že je čas, aby se mí nájezdníci podívali na své rodiny.“ Sepjal jsem ruce za zády. „Máme také několik Vandarů, kteří si přejí vzít družky a odložit své bojové sekery.“

Nechtěl jsem mu vyprávět o admirálovi ani o tom, že nepřítel ví, že máme tajné vandarské kolonie. To počká, až si s ním budu moci promluvit osobně, stejně jako odhalení, že jsem si vzal lidskou družku.

Strýc přikývl, jako by tuto odpověď přijímal, ale jeho oči se ještě chvíli dívaly na mě. „Tak dobře. Vítáme tebe a tvou hordu zpátky na Zendarenu.“

Lehce jsem sklonil hlavu. „Děkuji. Už se nemůžeme dočkat, až si odpočineme z oblohy.“

„A já jsem hladový po bojových historkách.“ Naklonil se dopředu. „Doufám, že nejsi proti slavnostní hostině na počest tvé hordy.“

Můj majak i bojový náčelník se přesunuli vedle mě. Nebyly žádné hostiny podobné těm, které se konaly na Zendarenu, a já věděl, že oba válečníci se nemohou dočkat, až se napijí a najedí s našimi příbuznými – a pochutnají si na jídle nepřipraveném ze suchých přídělů.

„Bude nám ctí,“ odpověděl jsem za svou posádku.

„Dobře.“ Raas Maassen se opřel. „Pokud odhodíš své neviditelné štíty, naše hlídky doprovodí tvou hordu na povrch.“

„Hotovo.“ Sklonil jsem hlavu k Vikenovi, který nařídil odhodit štíty, když přenos skončil a tvář mého strýce zmizela z obrazovky a planeta se znovu objevila.

„Raas vypadá dobře,“ řekl Rolan, když jsme sledovali eskadru Vandarských stíhaček, jak se krčí po boku našeho válečného ptáka. „Zendaren mu prospívá.“

Souhlasně jsem zabručel. Nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych opustil své místo jako Raas, zvlášť proto, že mě nikdy nenapadlo vzít si družku a vrátit se do některé z kolonií, abych buď vychoval rodinu, nebo si odpočinul. Moje životní vize vždycky zahrnovala vedení mé hordy, dokud nezemřu v bitvě. Bylo snadné vybrat si život nájezdníka – a smrt – když nebyl nikdo, kdo by vás postrádal, nebo nikdo, na kom by vám záleželo natolik, aby vám chyběl. Myšlenky se mi přenesly k Rachael. Pořád jsem neměl důvod zvolit si jinou cestu?

„Jaké jsou tvé rozkazy, Raasi?“

Otočil jsem hlavu k Rolanovi, protože jsem si uvědomil, že jsem neslyšel celou jeho otázku.

Musel vidět můj chvilkový zmatek, protože svou otázku zopakoval. „Přeješ si nechat hlídku na palubě lodi, nebo dostanou všichni nájezdníci volno?“

„Nepotřebujeme bezpečnostní hlídku, dokud jsme na Zendarenu. Celá horda by se měla zúčastnit oslavného banketu.“

„Mohu to oznámit posádce?“ zeptal se Viken.

Nemohl jsem si pomoci, abych se na něj neusmál. Už je to dávno, co si naše horda užila pravého Vandarského banketu. „Rozhodně.“

Když můj bojový náčelník odešel na své stanoviště, aby předal zprávu po celé lodi, Rolan si odkašlal. „Nezmínil ses o tom člověku Raasi Maassenovi. Neplánuješ ji vzít s sebou?“

„Samozřejmě, že ano.“ Tep se mi zrychlil. „Ale necítil jsem, že by to bylo něco, o čem bych se měl zmínit ve vysílání. Bude lepší, když se s ní Raas nejprve setká.“

„Aby ho její krása mohla strhnout?“

Přál jsem si, abych si byl jistý, že Raas Maassen se nechá strhnout krásou, ale znal jsem ho lépe. Byl to ostřílený Vandarský nájezdník, který žil a dýchal strategii a který nikdy nepodnikl akci, aniž by vyhodnotil dlouhodobé účinky. Také znal mou mysl stejně dobře jako kdokoli jiný a věděl, že mě vycvičil tak, abych byl o několik kroků před nepřítelem. Pochopil by, že moje strategie s Rachael je chytrý taktický tah.

Ztěžka jsem polkl, hrdlo se mi sevřelo. Tak proč jsem cítil takové rozechvění při pomyšlení, že bych se měl vynořit na povrch a spatřit svého strýce a učitele? Proč mi pohled na Zendaren naplnil srdce hrůzou?