TFP - 8. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Budula

Ben

S velkou dávkou lítosti, ale taky se špetkou úlevy sleduji, jak Dale mizí ve tmě. I když bych s ním byl nejraději v posteli, musím toho ještě hodně dořešit a trocha prostoru možná zase není až tak špatný nápad. Zavřu dveře, zamknu, zhasnu a odejdu z pracovny.

Colton se vynoří z jídelny. „Je něco, co bych pro vás a pana Maloneyho mohl udělat?“

„Dale šel domů a já zamířím do postele.“ Všimnu si překvapení na jeho tváři. „Ať už jde o cokoli, vyklop to.“

„Myslel jsem si, že pan Maloney zůstane přes noc.“

„Dale má ranní směnu. Běž domů, Colsone. Uvidíme se ráno.“

„Dobrou noc, pane Bene,“ popřeje mi a zmizí v kuchyni. Technicky bydlí v chatce na panství, ale často je příliš unavený na to, aby šel domů, a přespává na Calminster Hall. Nevadí mi, když tu někdo ze starších členů personálu přespí.

Vyjdu po schodech nahoru. Zívnu a promnu si oči. Dnes byl dlouhý den a já se potřebuju vyspat. Moje ložnice zabírá velkou část východního křídla. Je to spíš apartmá s velkou ložnicí, koupelnou a šatnou. Kdysi to byly dětské pokoje a rodiče spali v západním křídle. Když jsem panství zdědil, rozhodl jsem se ponechat si ložnici z dětství a ze dvou dalších menších ložnic nechal udělat apartmá. Nechal jsem ložnici rodičů, tedy tu hlavní, zařadit jako součást prohlídky s průvodcem, které jsme provozovali během léta.

Zhroutím se na postel a přemýšlím o dnešním večeru. Je ironické, že jsem propadl hasiči, když vezmeme v potaz chemii mezi námi. Věděl jsem, že i kdyby se nic nestalo, učinil jsem ohledně Sabriny správné rozhodnutí. Moje fyzická reakce na Dala je stokrát větší než ta na Sabrinu. Unaveně vstanu, svléknu se a vejdu do koupelny. Vyčistím si zuby a vrátím se do ložnice, kde padnu tváří do peřin. Přemýšlím, co právě teď Dale dělá. Pravděpodobně klopýtá mezi stromy.

Možná jsem mu měl nabídnout odvoz domů. Usměju se.

Chtěl jsem Dalovi nabídnout jízdu, ale ta nezahrnovala auto. Vydechnu, protože všechny části mé těla zareagujou na představu jízdy s ním.

„Příště,“ řeknu do tmy, „příště, můj hasiči.“

 

O TŘI dny později pracuju, když uslyším za dveřmi zvýšené hlasy. Jeden z nich rozhodně patří Colsonovi, ale ten druhý nerozeznám. Zamračím se, nejsem rád za vyrušení, ale chci zjistit, o co jde. V tu chvíli se dveře pracovny rozletí.

„Tam nemůžete pane Barrette.“ Colson se pokusí zatarasit dveře, ale druhý muž ho odstrčí z cesty. „Omlouvám se, Vaše Lordstvo.“

Fluffy s Fern zavrčí a Frankie zakňučí, ale Barrett je ignoruje.

„To je v pořádku, Colsone.“ Pokusím se usmát na nechtěného návštěvníka.

„Thomasi, to je nečekané.“ Možná trochu protáhnu. Tuto konfrontaci jsem očekával už od rozhovoru se Sabrinou.

Thomas Barrett, Sabrinin otec, se na mě zamračí. „Co si myslíš, že děláš, Calminstere?“ Barrett je stejně jako vždy bezchybně oblečený. Sabrina má styl po něm, stejně jako žraločí temperament.

Ignoruju jeho výlev a podívám se na Colsona. „Prosím, mohl bys přinést kávu a vzít sebou psy?“

„Ano, Vaše Lordstvo.“ Colson se s posledním ledovým pohledem Barrettovým směrem odporoučel z místnosti a vzal psy sebou. Všechna tři zvířata se vytratila, nešťastní, že jsou odděleni od svého pána, který čelí potencionálnímu nebezpečí.

„Posaď se,“ řeknu a sám se posadím do jednoho z křesel.

Barrett přejde k druhému křeslu a posadí se. „Máš co vysvětlovat, Calminstere.“

„Sabrina ti řekla, že už se nevídáme?“ zeptám se tak klidně, jak jen dokážu.

„Nerozešli jste se,“ píchne do mě prstem s tváří zarudlou vztekem. „Ty si mou dceru vezmeš.“

Zírám na něj. „Se vší úctou, Barrette, můj vztah se Sabrinou není tvoje věc a jmenuju se lord Calminster.“ Celý svůj život nepřikládám svému titulu váhu, ale dnes ano.

Barrett potřebuje připomenout, s kým má tu čest.

Ignoruje varovné signály. „Samozřejmě, že je to má věc. Je to moje dcera a udělá, co se jí řekne. Vezmeš si ji a Barrett a Barrett převezme panství Calminster jako součást Calminster Enterprises.“

„Zdá se, že žiješ v klamné představě. Nikdy jsem neměl v úmyslu nechat tvoji společnost převzít panství. To nikdy nebylo součástí dohody a rozhodně si nevezmu tvoji dceru.“

„To teda zatraceně vezmeš. Calminster Hall se stane vlajkovou lodí řetězce Barrettových hotelů. Naše svatba bude svatbou desetiletí.“

Naše svatba? Zatnu čelist a potlačím nutkání stáhnout ho z kůže. Barrett má ambice, které přesahují jeho podnikání. Chce se dostat do lepší společnosti a vidí mě a panství jako propustku k vyššímu postavení, který byl doposud mimo jeho dosah. Ani všechny jeho peníze nebyly schopny prolomit sociální status. Myslel si, že  mu k tomu dopomůžu já.

„Omlouvám se, Thomasi, ale se Sabrinou jsme se dohodli – “

Vyskočí na nohy. „Jestli si myslíš, že tě nechám vyklouznout po veškerém tom čase a penězích, které jsem vynaložil na přípravu této fúze, tak to se pleteš, Calminstere. Je mi jedno, zda jsi buzík, uděláš, co ti bylo kurva řečeno.“

„Myslím, že bys ihned měl odejít, Barrette.“ Taky se postavím, nejsem ochotný mu dovolit mít navrch.

„Vezmeš si moji dceru!“ Odplivne si a zatne ruce do pěstí.

Barrett se po mě chystal skočit a já se připravím na boj. Ačkoli Barrett je vyšší a rozložitější, já jsem zdatnější a připravený toho chlapa sejmout, kdyby bylo třeba, ale než se kterýkoli z nás může pohnout, ozve se zaklepání na dveře.

Nespustím z něj pohled. „Vstupte.“

Colson otevře dveře a místo kávy uvede dovnitř Dala.

Očividně Dala varoval ohledně situace, protože vypadá, jako by byl připraven se porvat. Oči má chladné a výraz rozhodný.

„Pan Barrett právě odchází, Colsone.“

„Jistě Vaše Lordstvo. Pane Barrette - ? “

Barrett ignoruje Colsona a otočí se ke mně. „Ještě není konec.“

„Náš obchod je u konce,“ řeknu rázně. „Jdi domů, než zavolám policii, aby tě zatkli za neoprávněné vniknutí na pozemek.“

„Ochranka je na cestě,“ oznámí Colson.

Vím, že je to tajný kód pro to, že už stojí za dveřmi a u oken a stačí jediné zavolání. Pořád chci ale udržet jednání v civilizované formě. „Prosím, běž prostě domů, Barrette. Můžeme si promluvit jindy.“

„Skončil jsi, Calminstere,“ vzteká se. „Měli jsme dohodu. Jestli si nevezmeš Sabrinu, ujistím se, že toho budeš litovat.“

„Vyhrožoval jste právě lordu Calminsterovi?“ promluví poprvé Dale. „Řekl vám, abyste se odtud kurva klidil.“

„Kdo sakra jste? Jeden z těch jeho homoušských kamarádíčků? Je mi jedno jestli vás šuká, pokud si vezme Sabrinu a zbouchne ji.“

V Daleově tváři uvidím zuřivost. Barrett nemohl říct nic, co by Dala víc naštvalo. Za ten krátký čas, co ho znám, jsem pochopil, jak hlubokou ránu mu způsobilo podvádění jeho přítele s jinou ženou a jeho následný odchod. Poslední, co potřebuju, je, aby si Thomas Barrett uvědomil, že ťal do živého.

„Vypadni, Barrette.“

Dale udělá krok k Barrettovi, který si uvědomil, že přestřelil a ucouvne. I když je Barrett vysoký, Dále je o dobrých pár centimetrů vyšší a dvakrát tak široký a výraz na jeho tváři je zatraceně hrozivý – a ano, jsem nadšený z jeho ochranářského chování.

I tak musel mít Barrett poslední slovo. „Ještě jsi o mě neslyšel naposledy, Calminstere.“

Dale se znovu přiblíží a on ucouvne; pak díky bohu odejde a Colson ho následuje. Za dveřmi vidím, jak Barretta obstoupí ochranka.

Tak zůstaneme s Dalem v místnosti sami. Roztřeseně se nadechnu. „No to bylo nové.“

Dale zatne čelist a sevře ruce v pěst. „Může ti uškodit?“

„Možná.“ Přimhouří oči a já pokrčím rameny. „Pokud se začne vměšovat do správní rady, mohl by mi způsobit vážné potíže. Musím si promluvit se Sabrinou.“

„Udělej to hned, můžu počkat.“

Přikývnu a pak nakloním hlavu. „Políbíš mě nejdřív?“

Zdá se, že pochopil, že se jedná o prosbu a ne příkaz a vejde do mého osobního prostoru. Položí mi velkou teplou ruku na tvář a políbí mě. Polibek je zprvu něžný, ale já nepotřebuju něžnost; potřebuji tvrdost a vášeň, které uvolní napětí, frustraci a hněv. Hrdelně zasténám a přitisknu se k němu, on mi zamotá jednu ruku do vlasů, druhou stiskne můj zadek a drží mě přesně tam, kde chce. Naše jazyky se proplétají a prozkoumávají , takže cítím slabou chuť máty na jeho rtech. Libuji si v jeho pevném držení a vůbec nechci, aby mě pustil. Otírám se o něj a v odpověď cítím bouli v jeho kalhotech tisknoucí se mi na břicho.

Přeruší nás zdvořilé zakašlání. „Vaše Lordstvo?“

„Ano?“ vyštěknu a položím ruku na Dala v uklidňujícím gestu, protože soudě dle bouřlivého výrazu na jeho tváři je připraven Colsona uhodit za to, že nás vyrušil.

„Na telefonu máte slečnu Barettovou. Myslel jsem, že s ní budete chtít mluvit.“

Zafuním a projedu si vlasy rukou. „Ano, děkuji. Nevadí ti to?“

„Musíš si s ní promluvit,“ řekne Dale, ale je na něm vidět, že má co dělat, aby se uklidnil.

„Přinesu další kávu.“ Rychle vycouvá.

„Omlouvám se.“ Zvednu telefon.

„Raději bys mi to měl později vynahradit,“ Dále se zhroutí se do křesla.

„Vynahradím, slibuju,“ Stisknu tlačítko. „Sabrino, přesně ta osoba, se kterou potřebuju mluvit.“

„Tak jak naštvaný byl můj otec, když ho tvůj hasič vyhodil?“

„Jak to…? On ne…“ Sabrina se uchechtne a já si uvědomím, že si ze mě utahovala. „Ha-ha, velmi vtipné.“

„Kéž bych tam byla.“

„Tvůj otec se chystá způsobit problémy s dalšími členy správní rady.“

„Já vím, jsem na něj připravená,“ pronese klidně.

Při jejím klidném hlasu mě opustí trocha napětí. Nevím, jestli je tak dobrá, jak tvrdí, ale rozhodnu se jí důvěřovat.

„Ujisti se, že si promluvíš s Freelym. Je největším akcionářem kromě tvého otce. Pokud ho bude někdo podporovat, bude to on.“

„Díky, Sabrino.“ Usměju se na Dala, který se zakření nazpět. Teď už vypadá uvolněněji.

Colson jednou klepne na dveře a vstoupí dovnitř se vozíkem, na kterém je káva, a se psy v závěsu. Frankie vyskočí Dalovi do klína. Jsem rád, že vypadá, že mu to nevadí.“

„Musím jít, Sabrino.“

„Běž si hrát se svým mužem. A já půjdu uhasit požár, který se chystá otec založit.“

Ukončím hovor a připojím se k Dalovi a Colsonovi. „Sabrina jde na to.“

„Máš nejlepší bývalku vůbec,“ usrkne si Dale kávy.

„Je dost dobrá. Díky Colsone.“ Přijmu jeho kafe.

„Chceš si sednout k nám?“

Colson zavrtí hlavou. „Paní Wilsonová bude za pár dní propuštěna. Chci se ujistit, že je její dům uklizený, jinak bude dělat povyk.“

Jakmile odejde, Dale si se mnou proplete nohy. „Jak se cítíš?“

„Jsem v pořádku,“ povzdychnu si.

„Jsi si jistý?“

Přikývnu. „Barrett bude dělat problémy, ale jde o obchod. S tím se vypořádám. Je to mnohem lepší, než si vzít jeho dceru kvůli podnikání.“

„Nemůžu uvěřit, že jsi skutečně uvažoval, že bys tím prošel.“

„Ani já ne. Prostě to bylo snazší.“

„Než co?“

„Než najít muže, který by byl ochotný mě snášet.“

Věnuje mi falešný úsměv. „Chceš říct, že je jednodušší uspořádat svatbu, mít děti a zajistit pokračování svého jména díky ženě.“

Okamžitě se cítím provinile, samozřejmě, že si to myslí.

„Očekává se, že zplodím dědice.“

„Kdo vše zdědí v případě, že nebudeš mít děti?“

„Mám velmi milého bratrance, který žije v Austrálii. Byl by zděšený, kdyby tohle všechno zdědil.“

„Můžeme mít děti.“ Řekne Dale.

Pozvednu obočí. „Není to trochu předčasné? Každopádně naposledy, co jsem se díval, dva chlapy si nedokážou udělat dítě.“

„A co adopce nebo náhradní mateřství.“

„To se zdá…“ snažím se najít to správné slovo.

„Komplikované?“

„Jo.“

„Stojí to ale za to? Můžeš být nešťastný se ženou nebo šťastný s mužem nebo je tu ještě třetí možnost.“

Zamračím se. „Třetí?“

„Jak řekl Barrett, můžeš si vzít ženu a mít chlapa jako bokovku.“

„Ale ne tebe.“

Zavrtí hlavou. „Ne, mě ne.“ Jeho výraz je ponurý, ale rozhodný. „Nepodvádím – nikdy.“

Přikývnu. Rozumím, co se mi snaží říct. Můžu mít Dala za partnera, ale jen pokud jsem připravený být upřímný a otevřený ohledně našeho vztahu.

„Sestra mi nabídla, že bude mým inkubátorem.“

„Teď?“

Uchechtne se. „Nemyslím právě teď, ale ona a její manžel mi nabídli, že kdybych někdy našel toho pravého muže – který nebude Baz. Nesnášela ho.“

„Chceš říct, že mě musí odsouhlasit tvá sestra?“

„Sakra jo. Je noční můrou.“

„Díky za varování,“ podotknu suše.

„Alespoň jsem tě varoval. Mohl jsem tě nechat, ať se s ní setkáš bez předchozího upozornění. Baz jí říká pitbull.“

Nepřátelsky na něj pohlédnu. „Já mám pitbully rád.“

„A já zas svoji sestru.“

„Myslím, že se mi Baz nelíbí,“ zadržím dech.

„Je to debil. Už jsme skončili s hovorem o mé sestře nebo bývalém?“

„Myslím, že jo. Co chceš dělat?“

Záměrně odloží svůj hrnek a natáhne ruku. Posadím se na taburet vedle Dalova křesla. Dale nakloní hlavu, jako by zvažoval jak mě políbit; pak ke mně přitiskne ústa. Polibek začal něžně, ale pak se stejně jako předtím změní ve zběsilý. Sotva si všimnu Frankieho, který znechucený seskočí z jeho klína a odkráčí k místu pod stolem, kde obvykle spí.

Chemie mezi námi je jako roznětka, ruce máme oba na tom druhém, svíráme a taháme, dokud to spolu prakticky neděláme na křesle.

Dale se odtáhne a lapá po dechu. Já zůstanu, kde jsem, rozvalený na něm. „Kriste pane, plánoval jsem pomalé, tiché svádění.“

„Zvládl jsi to svádění, ale nic pomalého, ani tichého na něm nebylo.“

Místo toho cítím, jako bychom byli hora plná dynamitu, která má každou chvíli bouchnout.

Musím Dala znovu políbit a slízat z něj chuť kávy a potřeby.

Zamračím se, když mě ze sebe zvedne a posadí zpět na taburet. „Je něco špatně?“

„Musíme zpomalit.“ Párkrát se zhluboka nadechne a vytvoří mezi námi prostor.

„Zpomalit? Proč?“ Zním nevěřícně a spíš, jako bych kňučel. Projede si rukou vlasy. Chci mu je zase uhladit, ale mé tělo stále pulzuje vzrušením, zatímco v hlavě se potýkám s jeho odmítnutím.

Dale se posadí tak, že má moje kolena mezi svýma a chytne mě za ruce.

„Ty jsi opravdu něco, můj lorde Calminstere.“

„Něco v dobrém nebo ve zlém?“

„Jsi úžasný.“ Jeho úsměv je trochu roztřesený, ale upřímný.

Hladím ho palcem po zápěstí. „Proč jsi přestal?“

„Protože…“ zavrtí hlavou. „Jsem před pár týdny našel svého přítele, jak klátí jinou ženu v mé posteli, zatímco jsem ho ten den měl v úmyslu požádat o ruku, a teď jsi tu ty a –“

„Cítíš se zranitelný?“ přikývnu a on stiskne rty. „Dobře. Můžu počkat, až budeš připravený.“

Pevně mi sevře ruce. „Jsi si jistý?“

„Jo, ačkoli bychom asi měli sundat ruce jeden z druhého.“

Ďábelsky se na něj zakřením. „Myslíš, že to zvládneš?“

„Nevím, jsi návykový,“ řekne rozpačitě.

Oba se zasmějeme a Frankie skočí zpět Daleovi na klín.

„Nemůžeš ho mít,“ pokárám malého psíka. Chci ho sundat na podlahu, ale on zakňučí, usadí se na jeho klíně a povzbuzuje Dala, aby ho podrbal.

Odfrknu si a padnu na jedno z křesel vedle Dala. Z triumfálního výrazu na Frankieho tváři si uvědomil, že tohle kolo vyhrál.

„Vyhrál jsi bitvu, ale válku nevyhraješ,“ informuju psa.

Dale škrábe psa za ušima, ten zavře oči a ignoruje frustraci svého páníčka.