Pillaged - 34. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Toraan

Opřel jsem se a popíjel víno, vděčný za přestávku od vytrvalého proudu Vandarů, kteří si většinu večera přivlastňovali mou pozornost. Ohlédl jsem se, abych se podíval na Rachael, a s překvapením jsem vedle sebe uviděl prázdnou židli.

Tvek. Jak dlouho byla pryč?

Naklonil jsem se a šťouchl majaka do paže. „Rolane, viděl jsi mou družku odcházet?“

Zaletěl pohledem k prázdné židli mezi námi. „Ona se nevrátila? Omluvila se do umývárny, ale myslel bych, že už bude zpátky.“

Prohlédl jsem hodovní síň, ale nezahlédl jsem ani záblesk jejích zlatých šatů. „Bylo jí špatně?“

Zavrtěl hlavou. „Nevypadala tak.“ Podíval se na její talíř se studeným jídlem a jedním napůl snědeným kusem chleba posazeným na okraji. „Ale také toho moc nesnědla.“

Zvedl jsem její pohár a zakroužil několika kapkami na dně. „Vypila všechno víno.“

Proklínal jsem se, že jsem jí nevěnoval větší pozornost. Byl jsem tak rozrušený Vandary, kteří mě chtěli pozdravit a vyslechnout si o našem posledním tažení, o mnoha přátelích a rodině, které jsem neviděl celé věky.

„To není omluva,“ zamumlal jsem si pro sebe, když jsem vstal, a moje těžké křeslo škrábalo o podlahu, když jsem ho odsunul. Svou družku jsem zanedbával příliš dlouho. Teď jsem ji potřeboval najít a napravit to. Srdce se mi zrychlilo, když jsem přemýšlel o všech způsobech, jak se jí omluvit, většina z nich se týkala jí rozprostřené nahé pode mnou.

„Přeješ si, abych se k tobě připojil?“ zeptal se Rolan a také vstal.

Položil jsem mu ruku na paži. „Ne. Zůstaň a užij si hostinu.“ Můj pohled dopadl na Vikena v křesle vedle něj, s ženou na klíně. „Jako náš bojový náčelník.“

Rolan protočil oči, ale znovu se posadil.

Vykročil jsem z pódia a ze síně, odhodlaně zamířil k umývacím komorám. Doufal jsem, že Rachael není špatně. I když už předtím pila Vandarské víno, bylo ředěné, aby zásoby na naší lodi vydržely déle. Víno na Zendarenu ne.

Ticho na chodbách bylo vítanou úlevou od rušného banketu a já byl vděčný, že jsou prakticky prázdné. Minul jsem hrstku nájezdníků, kteří poslušně sklapli paty, i když jejich oči vypadaly zakaleně, ale po Rachael nebylo ani stopy.

Když jsem došel ke dveřím do ženské umývací komory, strčil jsem hlavu dovnitř a zavolal její jméno. Žádná odpověď. Vstoupil jsem dovnitř a rychle prohledal kulatou místnost, nahlédl do každé prázdné přihrádky.

Vyšel jsem ven a přejel si rukou po čele. Kam mohla jít? Ztratila se snad v chodbách vedoucích zpět do hodovní síně?

„Tady jsi.“

Otočil jsem se po hlase, i když nepatřil Rachael. „Lilo.“

Plachtivě se ke mně blížila, její úsměv nebyl o nic méně smyslný a umělý než předtím. „Nezní to, že mě vidíš rád, Toraane.“

„Už jsme spolu mluvili. Co jiného k tomu dodat?“

Naklonila hlavu na stranu. „Myslela jsem, že nějaké dobré jídlo a víno by tě mohlo obměkčit a pomoci ti vidět jasně.“

I když jsem kdysi věřil, že je to nejkrásnější žena ve vesmíru, teď mi její krása připadala chladná a prázdná. „Vidím tě dost jasně, Lilo.“

Její úsměv na chvíli ochabl, ale přistoupila ke mně, zády mě přitiskla skoro ke zdi a přitiskla ruce na mou nahou hruď. „Víš, že mám pravdu. Byli jsme si souzeni.“

Položil jsem ruce na její, abych je odstrčil. „Ty máš druha a já družku.“

„Ale ani jeden z nás nemá pářící znamení. Nechápeš, co to znamená? Udělali jsme hroznou chybu.“

„My?“ Vydechl jsem hořkým smíchem. „Vzala sis druha, když jsem byl pryč na nájezdním tažení. Nechápu, v čem je moje chyba.“

„Fajn.“ Zhluboka se nadechla. „Udělala jsem chybu, ale ty sis vzal za družku člověka jen proto, abys potrestal Impérium.“

„To není jediný důvod. Požádala o azyl a já jsem jí ho poskytl.“

„Nikdy nebude nosit tvoje pářící znamení, Toraane.“ Oči jí plály, když se na mě podívala. „Ty to víš, já to vím, všichni v hodovním sále to vědí. Šoustal jsi s ní celou cestu na Zendaren, a ona stále zůstává nepoškozená.“

Trhl jsem sebou při jejích slovech. „Jak to víš?“

Pokrčila rameny. „Čekal jsi, že to bude tajemství tvé posádky? Slyšela jsem je mluvit o člověku, který zaměstnává Raase v jeho komnatách. Znám tě dost dobře na to, abych věděla, co to znamená. Nepamatuješ si, jak ses spokojil s tím, že jsi se mnou šukal, až jsem nemohla chodit?“

Mysl mi zaplavily vzpomínky, ale zahnal jsem je. „Vzpomínám si.“

Přejela mi dlaněmi po hrudních svalech a po hřebenech břicha. „Může to tak být znovu, Toraane.“ Její ocas se mi posunul po nohou a pod kilt. „Dovol, abych ti ukázala všechno, co jsem se naučila od té doby, co jsi byl pryč.“

Zaťal jsem čelist a sevřel její ruce, aby mi nesklouzly pod pás kiltu. Pokusil jsem se ustoupit, ale stěna mě zastavila. „Lilo.“

„Dovol mi dát ti to, co člověk nikdy nedokáže, Toraane.“ Vzhlédla ke mně a olízla si rty. „Znaky páření a potomstvo. Potomek Vandar, který se k tobě může připojit na tvém válečném ptáku a být tvým odkazem. Víš stejně dobře jako já, že lidská žena ti nikdy nemůže poskytnout ani jedno.“

Zaťal jsem zuby, když mě srst jejího ocasu pohladila po stehně a použil jsem svůj vlastní ocas, abych ji odtáhl. Netoužil jsem po ní, ale byl jsem jen Vandar a pohlazení způsobilo, že mi pod kiltem zacukalo péro.

Lila se usmála a její pohled sklouzl na vypouklinu pod kiltem. „Vidíš? Pořád tě dokážu vzrušit. Proč bojuješ s tím, o čem oba víme, že je správné?“

Vzal jsem její zápěstí do dlaní a zorničky se jí rozzářily. „Přeješ si mě držet?“

Odstrčil jsem ji od sebe a ona se zapotácela. „Přeji si, abys mě nechala na pokoji.“

Narovnala se a promnula si zápěstí. „Chováš se jako blázen.“

„Ty ze sebe děláš blázna, Lilo. Mám družku, a i když je člověk, miluju ji.“

Lila na mě zírala s otevřenými ústy. „To nemyslíš vážně. Nemůžeš přece milovat tu stvůru místo mně.“

„Miluju.“ Zavrtěl jsem na ni hlavou. „Nikdy jsem tě nemiloval. To, co mezi námi bylo, bylo dětinské poblouznění a já jsem ti vděčný za to, že jsi mě zradila a osvobodila mě od jakéhokoli spojení, které jsem k tobě mohl cítit.“

Trvalo to dlouho, ale když jsem se na ni podíval, už jsem necítil nic. Ani bolest a už vůbec ne lítost.

„Děláš chybu.“ Její slova už nebyla smyslná, ale kousavá a tvrdá. „Tohle tě zničí.“

„Nikdy v životě jsem si nebyl ničím jistější než Rachael.“ Udělal jsem krok směrem k ní. „To ty by ses měla bát, že se zpráva o tvé neloajálnosti nedostane k uším tvého druha. Slouží v hordě mého nejstaršího bratra, že?“

Její půvabné rysy se proměnily v masku vzteku. „Ztratíš svou družku dřív než já, Toraane.“ Vydala ze sebe mrazivý smích. „Už jsi ji ztratil a ani o tom nevíš.“

Naskočila mi husí kůže, jak se mě zmocnil děs. „Co to znamená?“

„To znamená, že jsi o mně měl říct svému člověku. Zdála se upřímně překvapená, že jsi měl první lásku, o které ses nikdy nezmínil.“

Přistoupil jsem k ní a přitiskl ji k protější stěně. „Co jsi udělala?“

Usmála se na mě, i když jí temně a smrtelně blýskaly oči. „Jen jí řekla pravdu, kterou jsi jí měl říct.“

V hrudi mi bublala zuřivost, když jsem překousl otázku. „Což je?“

„Že když si nikdy nevezme tvoje znamení, pak nikdy nebudeš mít děti, ani dědictví, a ona nikdy nebude tvoje Raisa, bez ohledu na to, kolikrát to slovo řekneš.“ Když dokončila ta slova, její hruď se dmula.

Pustil jsem ji a couvl, krev mi bušila do ucha. „Běž,“ zašeptal jsem. Když se nepohnula, vykročil jsem k ní s rukama sevřenýma v pěst. „Běž!“

Vyskočila a odcupitala pryč, nakonec mě nechala na chodbě samotného. Sklonil jsem se a nasál vzduch, snažil se uklidnit zuřivost, která hrozila, že mě přemůže. Nezlobil jsem se na Lilu, i když bych jí rád zakroutil krkem.

Ne, zuřil jsem sám na sebe. Nebyl jsem k Rachael upřímný o své minulosti, ani o tom, co k ní cítím. A teď jí Lila otrávila mysl. Co si o mně musí myslet?

Narovnal jsem se a dlouze jsem se nadechl. Stalo se a už se to nedalo odčinit. Teď jsem potřeboval najít Rachael a poprosit ji, aby mi odpustila.