CWAA - 33. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Griff

Stál jsem v ložnici hotelového apartmá s otevřenou černou cestovní taškou na pomačkaných potazích postele, které prozrazovaly můj zmučený spánek. Okny proudily sluneční paprsky, útočily na mé oči a hlava mě bolela.

Můj rozhovor s otcem měl opačný účinek, než měl churavějící Valorian v úmyslu, a Carolinin odchod ještě prohloubil můj pocit zoufalství. Možná jsem měl jít za ní, ale část mého já věděla, že měla pravdu.

Nelhal jsem, ale ani jsem jí neřekl pravdu. Ne že bych vyložil nejistou situaci své planety prvnímu člověku, s nímž jsem se setkal, ale jak jsme se sbližovali, mohl jsem jí to říct. Ale říct to komukoli by znamenalo nahlas přiznat, že můj otec umírá. Část mého já se mohla pohnout kupředu a připravit se na převzetí povinností spojených s mým postavením, ale jen v případě, že bych mohl všechnu doprovodnou bolest vložit do samostatné části svého mozku.

Když jsem pomyslel na otcovu smrt a na to, že zůstanu úplně bez rodiny, sevřel se mi žaludek, hlava mi bušila a po smrti matky jsem byl zase malý Valorian. Planeta truchlila nad ztrátou své královny, zatímco já tiše plakal nad myšlenkou, že už mě nikdy nebude držet v náručí ani mě utěšovat, když jsem byl přesvědčen, že nedokážu splnit otcovy neskutečně vysoké nároky na mě v královské akademii.

I když jsem se s Caroline cítil víc doma než s kýmkoli jiným za velmi dlouhou dobu, nemohl jsem jí říct, že potřebuji nevěstu, protože bez ní bych korunu převzít nemohl. To by znamenalo přiznat, že mi byla podstrčena valorianská koruna dřív, než bych si ji přál, protože můj otec umírá. Říct jí něco z toho by bylo skutečné a jediný způsob, jak bych mohl přežít, bylo ignorovat bolest, která hrozila, že mě rozdrtí.

Přešel jsem ke skříni, vytáhl z ramínka oděv a jednou jsem ho složil, než jsem ho hodil do tašky. Můj otec bude zklamaný, kdybych opustil Zemi bez družky, ale nemohl jsem pokračovat v hledání, když už mé srdce bylo zabrané. Nevěděl jsem, jak se mi podařilo zamilovat se do jediné svobodné ženy ve městě, která se zřejmě považovala za nedostupnou, ale Caroline teď zaměstnávala mé myšlenky natolik, že jsem na jinou ani nemohl pomyslet.

„Hloupost,“ zamumlal jsem si pro sebe.

Přišel jsem na Zemi se seznamem a programem. Měl to být jednoduchý úkol. Najít ženu, která zaškrtne všechny kolonky, a udělat z ní svou družku. Vrátit se na Valorii se svou novou nevěstou, připravenou nastoupit na trůn, až…

Prudce jsem zavrtěl hlavou. Nedokázal jsem si představit, že bych mohl být králem, aniž by mě zaplavil zármutek, a jediný důvod, proč jsem spěchal najít si družku, byl můj rodokmen a povinnost ke koruně. Nebyl to způsob, jak si vybrat družku nebo začít společný život.

Carolinin zábavný chaos mi usnadnil zapomenout na důvod, proč jsem přišel na Zemi. Mezi tím, jak jsem jí pomáhal, když ztratila klíče, a pak jsem se zapojil, abych unikl pozornosti paparazziů tím, že jsem se oblékl do bizarních kostýmů, jsem měl tolik práce s přizpůsobováním se městu a všeobecné kalamitě, že jsem se nechal vyrušit ze své reality. I když většina z toho byla podivná, dokázal jsem být sám sebou, aniž by ona znala mou pravou identitu nebo mou smutnou pravdu.

Pravdu.

Při tom slově jsem sebou trhl. Caroline mě obvinila, že jsem nepravdivý. Nikdy jsem jí nelhal, ale držel jsem v sobě velkou část sebe. Kdyby byla jen mou osobní nákupčí, bylo by to pochopitelné. Ale stala se pro mě něčím víc a nebylo možné popřít, že jsem chtěl, aby byla moje. Opravdu jsem si myslel, že mě může přijmout, když mezi námi bylo tolik nevyřčeného?

Bylo ode mě bláhové myslet si, že by jakákoli žena mohla souhlasit s tím, že se stane mou družkou, aniž by mě znala celého. Tedy jakákoli ženu, která za to stála.

Tvrdé zaklepání na dveře mě vytrhlo z mého sestupu do sebelítosti a já kráčel za tím zvukem s nadějí, která se mi třepotala v hrudi. Otevřel jsem je v očekávání, že uvidím Caroline. Místo toho kolem mě dlouhými kroky do mého apartmá prošel vysoký Drexian s tmavými vlasy a kšticí, která mu tmavla na tvářích. Otočil jsem se a následoval ho, vyvedený z míry vzezřením mimozemšťana.

Když došel k místu k sezení, otočil se a zkřížil ruce na zdobené šerpě své tmavé uniformy. „Jsem vrchní velitel Dorn z Drexianské říše.“

To jméno mě lechtalo v paměti v zákoutích mého mozku, ale nevynořilo se dřív, než jsem zavrtěl hlavou. Co dělal člen vrchního velení na Zemi? Ještě lepší otázka zněla, proč byl v mém hotelovém pokoji?

„Jsi princ Griff z rodu Valorianů, syn krále Armise.“

„Poslal tě můj otec?“

Dorn zavrtěl hlavou a uvolnil postoj. „Jsem si vědom tvého poslání tady na Zemi, ale neposlal mě tvůj otec.“ Přejel si rukou po strništi na tvářích. „Poslala mě moje žena.“

„Tvoje žena?“ Slova mi vypadla z úst dřív, než jsem je stačil zarazit nebo zmírnit šok v tónu.

Místo aby se Dorn rozzlobil, uchechtl se. „Chápu tvé překvapení. Neznáš lidské ženy tak dobře jako já.“

„Neznám je vůbec dobře,“ přiznal jsem, „ani jim nerozumím.“

Dorn klesl na pohovku a opřel si předloktí o nohy. „Jsi tady jen pár dní. Porozumění lidským ženám je práce tisíce životů.“ Když uviděl výraz v mé tváři, vybuchl dalším smíchem. „Proto jsem tady. Náš program na počest nevěsty sledoval tvé hledání družky a přišel jsem s několika radami.“

Ačkoli jsem na planetu cestoval drexianským transportem a s Drexiany zapojenými do programu na hledání družky, nenapadlo mě, že budou sledovat mé činy. Předpokládám, že jsem byl naivní.

„Nepotřebuji tvé tipy na hledání lidské družky.“ Posadil jsem se naproti vrchnímu veliteli Dornovi. „Ukončil jsem své pátrání a opustím Zemi.“

„Já vím. Obdrželi jsme tvou žádost o transport.“ Obočí se mu svraštilo. „Chápu, že tvé zkušenosti s hledáním družky nebyly bezproblémové, ale to není důvod, abys je opustil. Jak jsem řekl, nějaký čas trvá, než porozumíš lidským ženám.“

Probublalo ve mně zklamání. „Čas je to poslední, co mám. Přišel jsem sem, protože jsem potřeboval družku, ale neuspěl jsem. Nemohu ztrácet další čas na nesmyslné misi.“

Mezi námi zavládlo ticho.

Drexian naklonil hlavu na stranu. „Vím o vašich lidech. Jste stateční válečníci. Neopouštíte výpravu tak rychle. Proč to vzdáváš s touhle?“

Zhluboka jsem se nadechl a snažil se ovládnout svou netrpělivost vůči sobě samému. „Ženy, které nechci, by se mnou byly ochotné bez rozmýšlení utéct, ale ta, po které toužím…“

Dorn přikývl a zhluboka si povzdechl. „Rozumím několika věcem o váhavých nevěstách. Věříš, že sdílí tvé pocity?“

Vzpomněl jsem si na Caroline, která ležela pode mnou na posteli, a v očích jí žhnul hlad. „Ano, ale říká, že mi nemůže dát to, co chci.“

Dornovy jasně zelené oči se upřely do mých. „Co chceš?“

To byla otázka, na kterou jsem byl tázán jen zřídkakdy. Byl jsem zvyklý, že mi někdo říká, co je mou povinností, a ne že se mě někdo ptá na má přání. Co jsem chtěl víc než cokoliv jiného? „Chci být jen s ní.“

Dorn se opřel o polštáře a spokojeně zabručel. „Pak to s ní nevzdávej.“

Narovnal jsem se a jeho sebedůvěra mi připomněla, že jsem Valorianský princ, a nevzdám to, zvlášť ne s někým, bez koho bych nesnesl být.

Drexian si odkašlal. „Mám pár těžce vydobytých rad, jak získat lidské srdce, aniž by tě přitom někdo zabil.“