Loyalty - 11. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Lucio, no tak,“ zamumlal John. „Zvedni ten zatracený telefon.“

Prsty bubnoval do kůží potaženého volantu a mračil se na tělo, které opíralo o auto přímo před jeho. V tomhle okamžiku se potřeboval soustředit na něco jiného než na skutečnost, že Andino ho tu následoval.

Jako třeba na svou zatracenou sestru a to, že nezvedala jeho hovory.

Žádný z nich. Od doby, co se vrátila do Kalifornie, ji opakovaně volal, ale z její strany nedostal nic. Ani jedinou zkurvenou textovou zprávu.

Dohánělo ho to k šílenství.

John chtěl ty sračky s Luciou napravit, ale to nešlo, když mu dokonce ani nedovolila si s ní promluvit. Očividně nemluvila do prázdna, když mu po Vánocích řekla, že nehodlala mít se zbytkem z nich nic co společného.

Kurva.

„Zavolej mi, Lucio,“ vyštěkl do hlasové schránky, když se v telefonu ozvalo pípnutí.

Telefon zastrčil do kapsy a vystoupil z auta ven. Zíral přímo na skladiště přes silnici a než se musel vydat dál a pustit do byznysu, pokusil se trochu uvolnit se. Nepotřeboval jít dovnitř se špatnou náladou.

„Co, budeš se tvářit, jako bych nestál přímo tady nebo co?“

„Přesně to mám v plánu, Andino.“

Aby to zdůraznil, zabouchl dveře svého Mercedesu a bez jediného mávnutí směrem k němu ulici přešel. Ten se, se zabrbláním si čehosi pro sebe, odlepil od vlastního auta a zamířil za Johnem.

„Počkej chvíli, člověče.“

„To jediné, co ti musím říct, je naser si.“

„Hele, dneska jsem jel až sem dolů do této části města, jen abych si s tebou promluvil, Johne. To nejmenší, co můžeš udělat, je kurva mě na pět minut vyslechnout.“

„Ne, to nejmenší, co mohu udělat, je to, co dělám. Ignorovat tě a nezamlátit tě do země za ty sračky, které jsi na mě vytáhl.“

„Hele –“

„A tak jako tak, jak jsi kurva věděl, že dneska budu tady?“ zeptal se John.

Dokonce se ani neotočil.

Za sebou stále slyšel Andinovy kroky.

„Kev a Darren Calabrese dělají každý měsíc ty samé sračky. Dnešek je dnem, kdy se gangy sejdou s Capos, a vyřeší všechnu svou práci na dalších pár týdnů. Usoudil jsem, že když jsi nechal mé hovory spadnout do hlasové schránky, mohl bych stejně tak zamířit sem.“

„Možná jsi to měl brát jako zkurvenou nápovědu.“

A nechat ho kurva na pokoji.

John toho nepožadoval až tak moc.

Bylo to něco málo přes týden, co ho muži jeho rodiny zahnali do kouta – nebo tak mu to alespoň připadalo – a stále se přes to nedostal. Ve skutečnosti se ohledně toho cítil ještě hůř než ono ráno.

Nevěřili mu.

Ne, že s těmi sračkami skončil.

Ne, že byl schopný dělat správná rozhodnutí.

Nic.

Aby tomu všemu ještě dodali třešničku na dort, museli se mu pokusit diktovat jeho zkurvený romantický život, jako by to byla jejich zkurvená věc. Nebyla. Ani jim nehodlal dovolit si to myslet. Tahle sračka nikdy nebude na stole tak, aby se do toho mohli vměšovat oni.

Nikdy.

„Hodláš zpomalit a promluvit si se mnou?“ zeptal se Andino.

„Moje nohy se stále pohybují. Stejně jako tvoje hloupá ústa. Zkus si z toho udělat svůj vlastní úsudek.“

„No tak, nech mě to vysvětlit, Johne.“

Skladiště, ve kterém se měl setkat s bratry Calabrese, bylo jen dvacet stop daleko. Pokud by zrychlil, během pár minut by se mohl dostat dovnitř a pracovat. Andinovo malé představení by skončilo.

Nemohl to udělat.

Andinova slova silně zasáhla na jeho zkurvený nerv.

Otočil se na patě, udělal jeden obrovský krok vpřed a dostal se tam přímo k němu. Doslova se dotýkali špičkami bot. Bratranec měl na sobě o dobrých patnáct kilo svalů víc, ale stáli proklatě blízko sebe. Tohle nebylo poprvé, co na sebe byli kvůli něčemu tak nasraní.

Nebyl z Andina vyděšený.

A ten z něj neměl strach.

To byla špatná kombinace.

„Zopakuj to,“ pobídl ho John, hlas měl nebezpečně nízko.

„Co, že bys mi měl kurva dovolit vysvětlit, co se stalo?“

„Jo, člověče. Jen do toho, řekni mi, jak jsi zaprodal moje soukromé věci našim otcům a Dantemu tak, jako bys měl jakékoli právo to na prvním místě vůbec udělat. Řekni mi, jak nejen že jsi mi poslal Sienu do cesty tím, že jsi ji pozval do klubu, ale pak jsi do toho za mými zády šel a řekl jim, že i já jsem se zapletl s ní. To je kurva ostudné, Andino.“

John zaťatou pěstí praštil svého bratrance do hrudi. Ne tvrdě, ale dost silně, aby dal svůj názor hlasitě a jasně najevo. „Kurva. Ostudné.“

„Stáhni tu ruku z mého těla, než ti ji zlomím.“

„Můžeš to zkusit.“

Andino zatínal čelist, zelené oči měl potemnělé zlostí.

Dobře.

Měl by být naštvaný. Stejně tak jako byl John.

„Není to cítit opravdu zkurveně skvěle, když na tebe tvá rodina vytahuje takové sračky, co?“ zeptal se John.

„Neudělal jsem to, co si myslíš, Johne!“

John znovu zatlačil pěstí proti Andinově hrudi. „Naser si. Díky za lekci, člověče. Potřeboval jsem ji.“

„Co –“

„Tenhle rozhovor skončil, Andi.“

S tím se otočil a zamířil směrem ke vchodu do skladiště. Andino to měl nechat být, ale protože byl tak tvrdohlavý, jak byl, šel za Johnem. Popadl ho zezadu za bundu a zatáhl.

„Johne, budeš se mnou mluvit!“

John se ještě jednou otočil a svou další akci provedl bez sebemenšího přemýšlení. Strčil do Andina tak silně, aby ho přiměl klopýtavě ucouvnout.

Bratranec se narovnal a podíval se na něj. Udělal pohyb vpřed, jako by se k němu chystal přiblížit, ale nakonec to neudělal. Oba dva zůstali stát se svým napjatým postojem a čekali, až ten druhý udělá pohyb jako první.

„To je to, co chceš dělat?“ zeptal se Andino.

„Ne, člověče,“ řekl John, „ale udělám to, pokud se kurva nestáhneš. Varoval jsem tě, takže si to promysli, než na mě vztáhneš ruku.“

„Chci ti to jen vysvětlit.“

„Tvoje činy mi řekly víc než dost, Andino.“

„Johne, jsme Marcellos. Jediní lidé, kterým v tomto životě můžeme věřit, jsme jen my navzájem. Takže se vyser na svou náladu a dej mi možnost říct, jak šlo tohle do háje. Dej mi ten respekt – po tom všem nedlužíš mi alespoň tohle?“

Byli přáteli už od doby, kdy se Andino narodil. Bratranec mu vždy bez ohledu na cokoli kryl záda. A zachránil Johna samotného před sebou vícekrát, než by mohl spočítat.

I tak to nechávalo v Johnových ústech ošklivou pachuť.

„A když jsi mě ohledně Sieny zaprodával Dantemu, pomyslel jsi na, že by ses zmínil o tom kuřátku, se kterým za zády všech šukáš?“ zeptal se John.

Andino ztuhl, jeho pohled ztvrdl. „Prosím?“

„Haven – správně? Tak se jmenuje. Myslíš si, že o ní nevím?“ John se ušklíbl a s přikývnutím řekl: „Jo, slyšel jsem, že se vídáš s někým, koho vzhledem k tvé nové pozici a tak dále neschvalují. Na rozdíl od tebe jsem nešel kopat do tvých věcí ani se nezmínil, že se kolem ní stále točíš, a to navzdory tomu, že jim předvádíš dobrou show.“

„O tomhle ani o ní nic nevíš, Johne.“

„Vím toho dost na to, aby to ublížilo.“ Prstem ukázal prstem na svého bratrance. „Když, nebo pokud o tom s tebou budu připravený mluvit, pak to udělám. Ani o jedinou zkurvenou vteřinu dřív. Zapiš si to do své tvrdé lebky, Andino. O tom, kdy tě chci vidět, rozhoduji já, ne naopak.“

„Dobře,“ řekl Andino.

„Dobře.“

„Ještě jedna věc.“

John se musel vší silou držet, aby Andina nepraštil pěstí přímo do krku. „Co?“

„Ignoruješ schůzky se svou terapeutkou. Proč?“

John měl pocit, jako by na něj někdo vylil kbelík ledové vody. „Kurva prosím?“

„Slyšel jsi, co jsem řekl.“

„Jak to kurva vůbec víš?“

Andino s pokrčením ramen odvrátil pohled. „V úřadu, který má dohled nad tvou podmínkou, mám kamaráda. Vynecháš schůzku a terapeut to musí nahlásit. Vynecháš tři a úředník ti to musí zapsat do záznamu. Co, snažíš se, aby ti byla zrušena podmínka a ty ses musel vrátit zpátky do vězení? To je to, co to je?“

Znovu, někdo kontroloval jeho osobní věci. Znovu tu byl někdo, kdo se snažil strkat svůj zkurvený nos někam, kam podle Johna nepatřil. Znovu mu bylo ukázáno, jak malou víru v něj měli.

„Víš, že na ty schůzky musíš chodit, a nejen kvůli podmínce,“ řekl Andino. „Jen se snažím dávat pozor na –“

„Dávej pozor sám na sebe a od mých věcí se drž dál. A nenuť mě ti to znovu opakovat, Andino, jinak budeme mít další incident, jako jsme měli před léty. Až na to, že tentokrát to, kurva, dokončím nadobro.“

Nečekal, až mu bratranec odpoví. Rychle se otočil a zamířil ke skladiště. Andino ho tentokrát nenásledoval.

Uvnitř velké budovy John zjistil, že bratři Calabrese už na něj čekali. Nikdo z gangu ani z jedné z organizací zatím nedorazil, ale to očekával. Ukázali se tu dřív, aby mohli projít jakékoli detaily, které by se vyskytly na poslední chvíli, v soukromí.

Kev a Darren Calabrese seděli bok po boku na stole uprostřed skladiště.

„Vy dva nemáte co dělat nebo co?“ zeptal se John.

Kev s uchechtnutím seskočil ze stolu. „Čekám na tebe, chlape.“

„Jistě, jistě.“

Darren kývl se zaťatou čelistí k Johnovi a zeptal se: „To byl Andino, koho jsem tam venku viděl?“

John zaváhal, přemýšlel, jak moc toho bratři Calabrese z jeho rozhovoru s Andinem viděli. „Možná. Co s tím?“

„Jen zvědavost,“ řekl Darren.

„Zvědavost už nejednoho muže zabila,“ odpověděl John.

Zamířil do rohu, kde byla zaparkovaná bílá dodávka. V dodávce by měly být některé ze sraček, které bylo potřeba rozdělit mezi pěšáky všech tří gangů. Možná, že kdyby zaměstnal ruce prací, dokázal by se soustředit na jiné sračky.

„Je to něco pro tebe nebo co?“ zeptal se Kev.

John vylezl do zadní části dodávky, nechtěl nic jiného než prostě udělat tu práci. Potřeboval spálit svou energii. Jeho spánek byl velice nevyzpytatelný a bylo jen velice málo doby, když skutečně zavřel oči.

„Co to je?“ zeptal se John.

Roztrhl krabice, aby se do nich dostal, a vytáhl ven zabalené cihly drog. Tráva, kokain, pervitin a další. Spousta léků. Vše skryté a zabalené v senu z papíru.

„Hlídají tě,“ řekl Kev a naklonil se do zadní části dodávky. „Někoho poslali, aby zkontrolovali tvoje věci a ujistili se, že je všechno v pořádku. Co, nedokážeš své vlastní sračky zvládnout sám nebo jak?“

Všechno Johnovo podráždění a pochybnosti o jeho rodině a o tom, jak s ním zacházeli – to všechno se odráželo v Kevových prohlášeních. V prohlášeních muže, který Johna neznal, neznal ani sračky, se kterými se kvůli své poruše denně vypořádával, nebo to, jak s ním kvůli tomu jeho vlastní rodina jednala jinak.

Přesto to mohli vidět.

Kev viděl Johna jako slabý článek rodiny Marcello.

Nebo takový měl pocit.

„Své sračky zvládám sám,“ řekl John.

„Ano, ale opravdu tě nechají?“

„Nebo to jen vypadá, že ti to dovolí?“ zeptal se Darren, který se natáhl vedle svého bratra.

John po obou mužích střelil pohledem, nenáviděl, že se mu do nervů zabořil ještě větší neklid a nedůvěra. Ne kvůli těmto mužům – ti idioti Calabrese mu byli ukradení. Ne, kvůli své vlastní krvi; kvůli své vlastní rodině.

To byly věci, které ho zneklidňovaly. Ve svém srdci a ve svém životě. To způsobovalo jeho dny na hovno a špatnou náladu.

Kalilo mu to mysl.

Zahrávalo si to s jeho emocemi.

Díky tomu byl v prdeli.

„Své věci zvládám v pohodě,“ řekl John.

Chtěl, aby Kev s Darrenem opustili téma jeho a jeho rodiny.

„Jo, to si myslím,“ řekl Kev, „to je zřejmé, Johne.“

„I když tuším, že ne tvým lidem,“ dodal Darren. „Chápeš, co tím říkám, Marcello?“

Chápal?

To byla otázka za milion.

***

„Johnathane?“

Když na něj máma zavolala, John sám pro sebe zaklel. Přesto svou pozornost stále soustředil na své úkoly. Věci, které chtěl dodělat – stále se hromadily, ale on je prostě bez ohledu na cokoli zvládal.

Skříně byly uvnitř plně zásobeny. Misky byly seřazeny podle velikosti. Sklo a stříbro, které chtěl předat z jedné skříně do druhé. Jídlo ze spíže, které bylo potřeba reorganizovat, protože proč byly sakra krabice s plechovkami? A na té samé zkurvené polici.

Vyvádělo ho to z míry.

Nesmysly.

Už prošel svou kancelář nahoře, ráno uběhl pět mil, a reorganizoval svou sbírku filmů a hudby z původního abecedního řazení na řazení od nejoblíbenějších k těm, co měl rád nejméně.

A to bylo teprve…

John střelil pohledem po hodinách.

Deset ráno.

Pravděpodobně tomu pomohlo, že měl až příliš energie na spálení, že ho v tomhle okamžiku spánek vůbec nezajímal. Připadalo mu, že jedna hodina trvala nejméně jako tři a dvě hodiny spánku mu připadaly jako celá noc.

Jeho myšlenky byly rozptýlené a nevyrovnané. Něco, co nenáviděl, protože před tímhle naprostým chaosem dával přednost klidné mysli. A pokud nesoustředil svou pozornost na nějakou činnost – úklid, cvičení nebo práci – pak nedokázal své myšlenky uklidnit.

A také Siena.

Jeho myšlenky se uklidnily, když se zaměřil na ni.

„Johne, co děláš?“

Mámu našel stát ve vchodu do kuchyně. Jordyn Marcello pečlivě ostražitým pohledem a s uvolněným postojem těla přehlédla nepořádek, který John udělal. Ten pohled znal – znamenal, že si o něj dělala obavy.

„Jak to vypadá?“ zeptal se a otřel vnitřek další skříňky. „Úklid a oprava sraček.“

„Tohle všechno jsi udělal dneska?“ zeptala se.

„Ne, ale je to ta poslední věc, co tady v domě dneska udělám.“

Jordyn vešla dál do kuchyně a pokračovala ve zkoumání věcí, které byly roztroušené všude kolem. I když se ničeho nedotkla, což John oceňoval. Nechtěl na ni zatraceně vyštěknout, ale také nechtěl, aby se o ty věci starala.

„Nemáš dneska pracovat?“ zeptala se.

Tón jejího hlasu byl klidný a hladký. I to poznával. Používala ho jen tehdy, když se z něj snažila něco dostat nebo ho potřebovala uvolnit.

Obranné zdi mu okamžitě vyletěly nahoru – nevěděl, kam mířila. „Pracuji, mami.“

Jordyn mu věnoval úsměv. „Chtěla jsem říct, zda jsi dneska neměl někde být?“

„Jo, později.“

Nic jiného nenabídl a Jordyn na něj dál netlačila. Místo toho tam stála a mnula si ruce, pohledem přitom přejížděla mezi ním a vším nepořádkem.

Až do oběda nemusel nikde být. Měl pár zastávek pro svůj byznys – koneckonců lidé potřebovali své drogy k prodeji. A s vyřízením těchto látek John nikomu nevěřil. On sám musel být tím, kdo ji vydá, takže tak také věděl, že ho nikdo neokradl.

„Na chodbě to vonělo obrovskou čistotou,“ poznamenala.

„Takže?“

To byl takový problém, že mu úklid pomáhal se soustředěním se?

To, že zaneprázdnění bylo nutností?

To, že mu pohyb kurva dovolil dýchat?

Jordyn na svého syna prostě dál zírala. „V kolik jsi dneska ráno vstával, Johne?“

„Co?“

„Prostě jen zvědavost. Byl krásný východ slunce,“ dodala s mírným pokrčením ramen. „Přemýšlela jsem, zda jsi ho možná neviděl i ty.“

Nic v její tváři nemluvilo o tom, že by mu mohla lhát. Její jemný úsměv byl cítit bezpečím a jeho dětstvím. Její známá přítomnost byla v jistých ohledech uklidňující.

Současně byl však ostražitý.

Nevěděl proč. Nedokázal přesně ukázat prstem na to, o co šlo.

I tak však váhal, zda měl dát mámě pravdu. Být ostražitý víc než dost stačilo, aby se jeho již narůstající paranoia ohledně toho, proč tu na prvním místě vůbec byla, ještě zvětšila.

A jakmile pocítil jakoukoli paranoiu, byl u toho. Nikomu nedopřál žádné další otázky nebo konverzaci.

Dokonce ani své vlastní mámě.

„No?“ zeptala se Jordyn tiše. „Viděl jsi východ slunce, můj chlapče?“

„Jo, viděl jsem ho,“ řekl.

Protože po jednom dvouhodinovém zdřímnutí měl pocit, jako by měl za sebou deset hodin solidního spánku. Jak jinak by si sakra mohl najít čas na to, aby přeskládal celý svůj dům a od podlahy ke stropu ho vypulíroval?

„Johne –“

„Jsem trochu zaneprázdněný, mami.“

Podíval se na ni právě včas, aby zahlédl, jak se zamračila, ale také to skryla. Zhluboka se nadechla a pak se z velkého kuchyňského okno, ze kterého byl výhled na přední část domu v Queens, podívala ven.

„Tvůj táta se mi o něčem zmínil a já jsem si prostě u tebe chtěla jen ověřit.“ Přistoupila o pár kroků blíž k místu, kde právě pracoval na pultu. „Víš, kdy jsi za mnou přišel naposledy na návštěvu?“

„Jo, děláš si starosti, já vím.“

„Johnathane.“

Slyšel, jak na něj zavolala, ale byl právě ztracený v jiných věcech. V těch nevyrovnaných myšlenkách, které se mu točily v mysli. U sraček, které musel udělat. Měl pocit, jako by ho najednou bezdůvodně přepnuli na nejvyšší obrátky. „Jen se starají o tvé nejlepší zájmy, Johne,“ řekla máma.

Řekla toho víc, ale on zachytil jen poslední část její věty. To stačilo k tomu, aby mu do krevního oběhu vystřelil horký výbuch hněvu.

Hlavně proto, že věděl naprosto přesně, o čem mluvila, aniž by se musel vůbec zeptat. Táta, strýcové a Andino.

Hlídali ho, jako by se mu nedalo věřit.

Tvářili se, jako by nevěděl, jak dělat svou zkurvenou práci.

Jako by nedokázal zvládnout své sračky.

„Nasrat s nimi,“ procedil John.

Danteho hovory zvedal, protože bosse ignorovat nemohl. Jejich konverzace spočívala v tom, že Dante položil otázku a John odpověděl ano nebo ne. Nikdy to nezašlo hlouběji, dokonce i když se o to strýc snažil.

I když ostatní?

Táta, Andino, nebo dokonce strýc, Gio?

John všechny ignoroval.

„Možná, pokud by sis s nimi opravdu sedl a vyslechl je,“ zkusila máma navrhnout.

„To, co chci slyšet, je, že říkají, že se budou kurva držet mimo můj byznys a nechají mě, abych si se svými vlastními sračkami poradil sám, mami. Nic jiného. Předej jim tu zprávu, pokud si myslíš, že jim to opravdu k něčemu bude.“

Protože si nemyslel, že by je to zajímalo.

Celý jeho život byl tvořený tímhle nesmyslem.

„Johne –“

Mobilní telefon na ostrůvku se mu rozezněl známou melodií. Už se dostal do bodu, kdy si pro určité lidi nastavil konkrétní vyzváněcí tóny. Díky tomu věděl, kdo volal, aniž by se musel podívat na telefon.

Jordyn udělala krok, aby se po telefonu natáhla, ale John promluvil jako první.

„Nech to být, mami,“ řekl. „Je to jen Andino.“

Máma se přesto podívala na telefon, i když se ho ve skutečnosti ani nedotkla.

„Vypadá to, že dneska ráno ti volá už podesáté.“

„Včera v noci také přišel,“ řekl. „A ukázal jsem mu, že stejně tak rychle, jako přišel, mohl i odejít.“

Andinova návštěva měla zatraceně blízko k tomu, aby skončila tím, že se ti dva do sebe pustili – znovu. Přesně tak, jak mu před pár dny slíbil, přišel Johna zkontrolovat. Měl se prostě držet dál ještě o trochu déle a dát Johnovi nějaký zkurvený prostor.

Na svého bratrance byl stále nasraný, že vylil jeho soukromé věci, jako by šlo o nějakou zkurvenou věc veřejné spotřeby. Andino se mu stále snažil říct, že tomu tak nebylo. Nicméně zkurvený důkaz tam byl a byl černobílý.

Co dalšího bylo třeba říci?

Od svého bratrance potřeboval jednu jedinou věc – něco, co on sám dával Andinovi bez jediné otázky.

Věrnost.

Nic víc, nic míň.

S tím, jaký John byl, s tím, jak se mu život občas vymkl mimo kontrolu, potřeboval na své straně bez ohledu na to, co se dělo, jednoho jediného zkurveného člověka.

Tou osobou měl být Andino, ale ukázalo se, že byl stejný jako všichni ostatní.

Věrnost nebyla přislíbena.

A ani na to John neměl čas.

„No tak,“ řekl Jordyn, „Andino je tvůj nejlepší kamarád a ty si ho ani nevyslechneš?“

„Není co vyslechnout, mami. A teď, pokud ti to nevadí –“

Znovu mu zazvonil telefon, ale tentokrát s jiným vyzváněcím tónem. Okamžitě se odstrčil od pultu, otočil se a ještě dřív, než se máma vůbec mohla podívat na jeho obrazovku, zařízení popadl. Zvedl hovor a otočil se k Jordyn zády.

„Ahoj,“ řekl.

„Ahoj, ty,“ odpověděla Siena na druhém konci.

A prostě jen tak se jeho den zlepšil.

Prostě jen tak měl ještě něco jiného, na co se mohl soustředit.

„Takže dneska vypadnu brzy, protože jsem dokončila detaily pro tuhle složku a budu ji posílat asi tak… za pět minut,“ řekla Siena.

„Takže co, zlato?“

„Mmhmm.“

„Co to pro mě znamená?“

Až zatraceně moc pracovala.

Někdy ji chtěl skrýt.

Život byl taková děvka.

„To znamená,“ protáhla, „že když mě přijdeš vyzvednout, mohli bychom se jít podívat na ten akční film, o kterém ses zmínil, že ho dneska odpoledne dávají. Myslím tím tedy, pokud chceš.“

Sakra jo, chtěl.

Dokonce o tom ani nemusel přemýšlet. Věděl, že měl práci a místa, kde musel být, ale cokoli. Čas se Sienou měl už tak omezený a k byznysu se mohl vrátit jindy.

Všechny ty sračky tam pořád budou, nikam nezmizí.

„Kde jsi?“ zeptal se.

Nadiktovala mu adresu.

„Budu tam do čtyřiceti minut, lásko.“

„Uvidíme se.“

John hovor ukončil a otočil se. Viděl, jak si ho máma prohlížela zvědavým, i když ostražitým pohledem.

„Máš rande?“ zeptala se.

S ušklíbnutím ukázal na dveře. „Mířím ven, mami. Takže se tu můžeš rozhlédnout nebo cokoli chceš, ale já tu nebudu. Jsem si jistý, že tátovi a všem ostatním by se mohly líbit aktuální informace o situaci s Calabrese – nebo ženě Calabrese, protože k čertu s nimi, dokonce ani nejsou schopni použít její jméno. Dej jim vědět, že s tím, co dělám, včetně ní, jsem stále v pohodě.“

Jordyn s odkašláním odvrátila oči. John prostě jen zamířil z kuchyně ven a neobtěžoval se s ohlédnutím přes rameno, aby se rozloučil. Kurva, už řekl všechno, co chtěl říct.

***

Ze své kožené bundy setřel zbloudilé sněhové vločky a zvedl hlavu právě včas, aby ji uviděl vycházet ven z restaurace. Při pohledu na něj, jak čekal, její úsměv vykvetl do plného úsměvu. Nedokázal se na ni vynadívat – bylo podivné, že pokaždé, když se na ni podíval, měl pocit, jako by ji viděl poprvé.

Stále nacházel nové věci k obdivování.

To, jak jí ztmavly oči, když na něj mrkla. Jak se její rty zakřivily těsně předtím, než ho políbila. Jak se jí pohupovaly boky, když šla.

Vlněné šaty, které měla na sobě, z křivek jejího těla jen málo co skrývaly. Kožené boty ke kolenům jí zakrývaly nohy až k místu, kde těsně nad koleny končila vlna šatů. Dneska si nechala vlasy rozpuštěné, kdy jí spadaly dolů v měkkých vlnách. Na tváři měla jen tolik make –upu, aby ji zbarvil tváře a rty, ale nic víc.

Johnovi se líbila v jakékoli podobě, kdy ji mohl mít.

Nezáleželo mu na tom.

Ta dívka byla zatraceně nádherná.

„Nevypadej tak hezky,“ řekla a přišla k němu blíž.

S úsměvem se odlepil od auta a natáhl se po ni. Svou rukou ji popadl za její a přitáhl si ji k sobě tak blízko, aby se druhou rukou mohl dotknout spodní části jejích zad a políbit ji na její usmívající se, růžové rty.

„Neměl bych říct já tobě, jak dobře vypadáš?“ zamumlal do jejích úst.

Zamrkala. „Jistě, ale ty vypadáš dobře.“

„Dneska na sobě ani nemám oblek.“

„Možná proto si myslím, že vypadáš… jinak.“

Se zvednutým obočím se od ní mírně odtáhl. „Jinak?“

„Nevím…“ Přejela ho pohledem a rukou se dotkla jeho ostře řezané čelisti. „Něco na tobě je v poslední době jinak. Ty… víc se směje a cokoli dalšího.“

„To mi zní jako normální.“

Siena zamručela. „Neříkala jsem, že by to bylo špatně. Prostě je to jiné.“

„Myslíš?“

„Jo.“

„A jsi si jistá, že to není špatná věc?“

„Nikdy,“ slíbila mu. „Spal jsi vůbec dneska v noci?“

„Velice málo. Jsem v pohodě – zcela vzhůru, bella.“

Rukou ji štípl do boku, až se zachichotala.

„To vidím.“ Podívala se na něj a řekla: „A taky jsi hravý. Odkud tohle vzešlo?“

„Nemůžu s tebou být hravý?“

„Můžeš. I když obvykle nejsi. Jsi vážný až běda. Trochu intenzivní.“

„Dej tomu chvíli a vydám se tím směrem.“

Zasmála se. „Bezpochyby. Ale opravdu si jsi jistý, že je s tebou všechno v pořádku?“

„Jo. Takže mám trochu povznesenou náladu.“

Zvedla obočí. „Prostě jen tvoje nálada?“

Při jejím náznaku se mu stáhlo hrdlo. „Dej mi dneska trochu času a uvidíme, co ještě se objeví.“

„Nemyslela jsem to tak,“ řekla a začervenala se.

„Vsadím se, že ano.“

„Mmhmm. Co jsi vlastně dělal, když jsem ti zavolala? Znovu jsi pracoval?“

„Ne, uklízel.“

Její úsměv mírně povadl. „Tvůj dům je naprosto bez poskvrnky, Johne.“

Pokrčil rameny. „Musím dělat něco, na co by se zaměřila moje pozornost.“

„Mohl by ses zaměřit na mě.“

Zasmál se, temně a chraplavě. Rukou vyjel po jejích zádech výš, až si zapletl prsty do konečků jejích vlasů. Jemně za ně zatáhl a sám se naklonil, aby uvěznil její ústa do svého dalšího polibku. Žhavějšího a tvrdšího. Takového, kdy ho bolely plíce z nutnosti dýchat, a kdy se jí doširoka rozevřely oční panenky, zatímco se na něj stále dívala.

Odtáhl se.

Ale ne proto, že by chtěl.

„Věř mi,“ řekl, „že to jediné, co mám pro zbytek dneška v plánu, je zcela se soustředit na tebe, Sieno. Cokoli, co chceš dělat, a kamkoli chceš jít. To je to, co budeme dělat, lásko.“

Její úsměv se zjemnil a stal se ještě sladším. „Jo?“

„Jo.“

„Dneska jsi trochu jiný. Každopádně nějak.“

Uchechtl se. „Nemám ponětí, o čem mluvíš, donna.“

Mrkla, ale rukou udělala gesto mezi své a pak jeho oči. „Vím jen, že si tě budu hlídat. Nezkoušej na mě nic roztomilého.“

„Hele, dokud na mě bude někdo dávat pozor, je to to jediné, na čem záleží.“

V poslední době jí důvěřoval víc než komukoli jinému ve svém životě. Legrační na tom bylo, že ji znal jen zlomek času, který ho znal zbytek z nich. I tak mu stále něco říkalo…

Něco uvnitř mu říkalo, že byla zlatá.

Drahocenná.

Čistá.

Neocenitelná.

To se nedalo ignorovat.

Nevěděl, co přesně s tím dělat, ani co to bude znamenat pro něj. Všechno to bude muset vyřešit později.

Teď na to nebyl čas.