CWAA - 25. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Griff

„Říkal jsem ti, že si nepřeju jít na další rande.“ Stála zády ke dveřím a hlavu měla zakloněnou, aby se střetla s mým pohledem. Odhrnul jsem jí z tváře zatoulaný zlatý pramen vlasů. „Našel jsem tebe.“

Její ústa se otevírala a zavírala, připomínala mi žábrovité šelmy na Paranthanu pět, které nasávaly vzduch svými přísavnými tlamami, i když byla mnohem přitažlivější než tvorové se zelenou kůží. Při pohledu na její růžové rty se mi chtělo znovu přitisknout svá ústa k jejím, uchopil jsem její bradu do jedné ruky a přejel jí palcem po celém spodním rtu, když jsem sklonil hlavu.

„Tohle je špatný nápad.“ Sehnula se mi pod paží a zkroutila se tak, že stála za mnou.

Otočil jsem se k ní čelem, její slova jako studený závan vody uhasila můj žár. „Proč? Řekl jsem ti, že jsi pro mě dokonalá a všechno, co chci.“

Zavrtěla hlavou a sklopila pohled k podlaze. „Nejsem. Věř mi.“

Jak bych jí mohl věřit, když šlo o mé vlastní touhy? Myslela si snad, že jsem lhal, když ležela pode mnou na posteli? „Myslel jsem vážně každé slovo, které jsem ti řekl, když jsme byli…“

„O tom.“ Caroline mě přerušila. „Nesmíme Olivii říct, že se něco stalo. Ne že by se něco stalo, ale že se něco mělo stát nebo mohlo stát, i když se to rozhodně nestalo.“

Její příval slov mě zmátl. Tohle nebyla ta samá žena, která mi zoufale rvala košili a prohrabávala mi prsty vlasy. Co se stalo?

„Caroline.“ Uzavřel jsem malou vzdálenost mezi námi a uchopil ji za ruce. „Nemusíš se bát. Všechno vysvětlím tvé šéfové. Nedostaneš pokárání za to, co se mezi námi stalo.“

Vytrhla ze mě ruce. „Přesně to tak, protože se nic nestalo.“ Nakonec vzhlédla prosebnýma očima. „Nemůže.“

V krku se mi usadil podivný knedlík. „Proč ne?“

Zlostně si prohrábla vlasy. „Ty mě nechceš. Nejsem to, co by kdokoli považoval za dostupné.“

V žilách mi projel led. „Ty už máš druha?“

Byl to ten samec z kluziště, ten, co se na mě díval, jako by si přál, aby jeho bulvy uměly vrhat fotony? Carolinina ztuhlá ramena mi napověděla, že nemá ráda jeho společnost, ale možná měla pravdu a lidské ženy jsem chápal ještě méně, než jsem si myslel.

„Já nemám druha.“ Hlasitě vydechla. „Pochybuju, že ho někdy budu mít. Někteří lidé prostě nejsou stvořeni pro manželství.“

To mi znělo špatně. Valoriani se všichni pářili, alespoň jsme se pářili předtím, než jsme ztratili tolik našich samic. Proč by někdo tak žádoucí a laskavý jako Caroline věřil, že by nebyla dobrou družkou? Studoval jsem její bolestný výraz. „Řekl ti to někdo?“

Odvrátila pohled, čelist zaťatou. „Manželství vyžaduje oběti a přehlížení chyb a zrad partnera. Nebyla jsem ochotna to udělat.“ Její hlas byl robotický, jako by opakovala slova někoho jiného. „Nemohla bych. Asi nejsem tak tvrdá.“

Nikdy jsem neslyšel nikoho mluvit o přehlížení zrad u partnera. Proč by jeden partner zrazoval druhého? Přistoupil jsem k ní blíž. „Nikdy bych tě nezradil.“

Caroline otočila hlavu, takže se mi podívala do očí, skelný pohled. „Možná bys to neudělal. Přece jen nejsi člověk. Možná, že Valorianští samci nešukají okolo jako ti lidští.“

Projela mnou horká zuřivost. „Zradil tě někdo?“

Vyštěkla neveselým smíchem. „Na tom nezáleží. Přenesla jsem se přes to, ale uvědomila jsem si, že nejsem stavěná na manželství.“ Kousla se do koutku rtu. „Je mi líto, jestli jsem tě vodila za nos, nebo tě přiměla myslet si, že jsem možnost.“

Nedávalo to žádný smysl. Není to tak dávno, co mi říkala, jak moc mě potřebuje. Těm slovům jsem věřil. Byla skutečná a syrová. Těmto slovům se naučila věřit ona, ale nebyla v nich pravda. Viděl jsem záblesk ohnivé ženy uvnitř, která prahla po spojení a prahla po mně.

Ale Caroline těm lžím věřila. Nenutil bych ji, aby mě přijala, ani si nevzal něco, co mi dobrovolně nedala. Připravil jsem se na bolest, která mě zaplavila, když jsem o krok ustoupil. „Je mi to také líto.“

Znovu otevřela ústa, lítost jí svraštila čelo, ale tvrdé klepání za námi zabránilo čemukoliv, co by mi byla řekla. Pohledem zamířila ke dveřím a protlačila se kolem mě, aby je otevřela. „Liv!“

Její přítelkyně stála s rukama v bok a modrou vlněnou čepicí, která jí částečně zakrývala tmavé vlasy. Oliviin pohled putoval ke mně, ještě nahé hrudi, a pak ke Carolininým rozcuchaným vlasům. „Pořád katastrofa, jak vidím.“

Caroline se vrhla do náruče své kamarádky. „Jsem tak ráda, že jsi tady. Tohle je průšvih.“

Olivia poplácala Caroline po zádech a zmateně svraštila obočí. Pak se na mě podívala a naklonila hlavu na stranu. „Ušlo mi něco?“

„Je rozrušená, že…“ začal jsem jí vysvětlovat, ale Caroline se odtáhla.

„Nemůžeme odejít kvůli všem těm paparazzi dole,“ řekla rychle Caroline a střelila po mně varovným pohledem přes rameno.

Dveře na druhé straně chodby se otevřely a odhalily mohutnou postavu v lesklých červených šatech s bílým lemováním a v botách na vysokém podpatku s prsty na nohou, které se točily do klubíčka. Hlavu měl holou, dokud si nevzal falešné bílé kadeře zakončené červenobílým špičatým kloboukem. „Můžeš jít zadem po mém požárním schodišti.“