Thorn - 29. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Thorn

Asi hodinu poté, co mi Oz zavolal, se vyskytla nečekaná komplikace.

Začíná sněžit.

„Musíme vyrazit,“ zamumlám k Angelovi, zatímco se muži připravují. „Musíme si nechat čas, abychom měli jistotu, že naše stopy budou úplně zahlazené, než se někdo objeví.“

„To je pravda,“ přikývne. „Tohle by nám nakonec mohlo být ku prospěchu. Bude přesvědčivější, že je tu Isabel opravdu sama, když bude sníh kolem chaty zjevně neporušený.“

Možná nás čeká dlouhé čekání v lese. Naštěstí se teploty pohybují okolo nuly. Za předpokladu, že se Fowler objeví někdy dnes, budeme v pohodě. Angel všem řekne, že vyrážíme, a o deset minut později Lordi vyklouznou ven do ranního pološera.

Isabel je samozřejmě vzhůru s námi. Stojím s ní a sledujeme, jak se bratři po dvojicích trousí ze dveří. Vím, že během několika minut budou všichni na místě, v sestavě, o které jsme mluvili včera večer.

„To je ono,“ zamumlám k ní, když Angel a Brick, poslední dva, vystupují ze dveří. „Měl bych jít ven.“

„Já vím.“ Podívá se na mě. Tvář má stále bledou, ale čelist má pevně stisknutou. Odhodlaně.

„Budeš v pořádku?“

Přikývne, až příliš rychle. „Budu v pořádku.“ Roztřeseně se nadechne a pak hlučně vydechne. „Mám všechno, co potřebuju.“ Poplácá si zadní kapsy džínů. „Budu mít připravený telefon, abych ti zavolala při prvním náznaku.“

„Nejspíš je uvidíme dřív než ty,“ slíbím. „Ale takhle budu vědět, že jsi na místě a připravená vyrazit.“

Isabel přikývne. Znovu se zhluboka nadechne a trochu se zachvěje. „Hodně štěstí, Thorne.“

Začnu odpovídat, ale slova se mi zadrhnou v hrdle. Místo toho si ji přitáhnu k sobě. Mé rty najdou její. Líbám ji dlouze a tvrdě, dost tvrdě na to, abychom si oba vzpomínku na to nesli s sebou. Když se odtáhnu, její oči září.

„Uvidíme se na druhé straně,“ řeknu a hlas mi ochraptí.

„Dobře,“ zašeptá s rozechvělým úsměvem.

 

O DESET MINUT POZDĚJI jsme všichni na místě. Teď sněží silněji, což znamená, že naše stopy do hodiny zmizí. Ze svého místa za skáceným stromem hluboko v lese zírám na malý domek, z jehož obývacího pokoje vychází jediné teplé světlo. Myslím na Isabel, jak je tam sama, a toužím být s ní.

Vím, že je teď v bezpečí, jak jen to vzhledem k okolnostem jde. Chata je ze všech stran obklopena Lordy. Vnitřně vím, že bude v pořádku. Ale jestli se mýlím - jestli se jí něco stane, cokoli - nikdy si to neodpustím. Protože koneckonců jsem to já, kdo to nastražil. To já jsem ji tam dostal, úplně samotnou, jako návnadu pro muže, po kterém jdeme.

Čekáme a pak čekáme dál. Zima není tak hrozná, ale je těžké se moc nehýbat. Mohli bychom tu být hodiny, možná celý den. Sakra, možná i déle. Teď, když jsme se rozhodli pro tento postup, nám nezbývá než čekat. Nemůžu ani kouřit, protože ten zápach by mohl Fowlerovy muže upozornit, že tu někdo je. V myšlenkách se vracím k prvnímu dni v Connegutu s Isabel. Vzpomínám si, jak nakrčila nos a zeptala se, jestli musím kouřit uvnitř.

Možná je čas to omezit.

Ta myšlenka mě zaskočí. Vím, že kouření škodí, ale nikdy mě to moc nezajímalo. Pokud však dnešek půjde podle plánu, možná je čas začít uvažovat dlouhodoběji. Koneckonců, Isabel neochráním, když nebudu nablízku.

Lordi omezují komunikaci na minimum, kromě případů, kdy je to nezbytné. Občas zaslechnu šumění stromů, které mi napoví, když některý z nich mění pozici nebo se jde vyčůrat. Kolem jedenácté hodiny dopoledne začíná sníh konečně ustávat. Podívám se dolů na stopy, které jsem udělal, když jsem se plahočil mezi stromy, abych se dostal na místo: není po nich vůbec žádná stopa.

Najednou mi v zadní kapse něco zazvoní. Sedím tu už tak dlouho, že mě to vyděsí. Potlačím kletbu, popadnu mobil a podívám se na displej. Je to zpráva od Ghosta, který je s Hawkem a Sargem umístěný o kus dál na silnici. Přijíždí auto.

O půl minuty později se na obzoru objeví pomalu jedoucí SUV se zatemněnými okny. Jsem příliš daleko a příliš dobře krytý, než abych byl vidět, ale přesto se přikrčím za padlým stromem a zvednu hlavu dost vysoko, abych viděl postup vozidla. Jeho pneumatiky křupou v nově napadaném sněhu, zvuk se prohlubuje, jak auto zpomaluje a pak zahýbá na příjezdovou cestu k chatě.

Moje promrzlé prsty pracují rozpačitě, když vyťukávám zprávu pro Isabel: Jsou tady.

O vteřinu později přichází její odpověď: O.K.

Pomalu a tiše se přesunu do přikrčené polohy a podívám se doleva, kde asi padesát metrů ode mě stojí Beast. Počkám, až se ke mně otočí, jednou kývnu a zvednu ruku: Počkej. On kývne zpátky. Pak vidím, jak se otočí opačným směrem a udělá totéž nalevo, kde by měl být Angel.

Dívám se, jak SUV zastavuje, dveře se otevírají a vystupují čtyři muži. Jeden z nich, na straně spolujezdce, je starší a o něco menší než ostatní. Drží se zpátky a čeká, až ho ostatní obklíčí, než půjdou dál.

Fowler.

To, co se stane potom, je to nejtěžší, co jsem kdy v životě udělal.

Bez hnutí sleduji, jak vytahují zbraně, aby se kryli, a tlačí se dovnitř předních dveří.

Srdce mi kurevsky buší v hrudi, jak se nutím nejednat, dokud se za nimi dveře nezavřou.

Přinutím se počítat. Jedna. Dva. Tři.

Pak se otočím na Beasta, zvednu ruku a seknu směrem chatě. Pohyb.

Beast, Angel a já se tiše přesuneme k domu. Gunner a Brick zůstanou vzadu mezi stromy, každý ozbrojený AR-15 pro případ, že bychom měli další společnost.

Když jsme rozmístěni kolem domu, vklouznu pod okno, které jsme nechali pootevřené u předního pokoje. Ozve se hluboký mužský hlas a po něm Isabelin, vysoký a napjatý. Zatraceně, mám chuť tam hned teď jít a střelit toho parchanta do hlavy. Stojí mě to všechno, abych počkal, abych se ujistil, že nastal ten správný okamžik.

„Vy jste tátovi muži?“ ptá se rozechvěle. „Říkal, že si pro mě přijede a přiveze mě domů!“

Fowler se zatraceně zasměje a ten perverzní zvuk se mi zkroutí v útrobách. „Tvůj otec ti nemůže pomoct. Myslí si, že je zatracený génius. Nedotknutelný. Ale ten chlap je blázen.“

„Kdo jsi tedy ty?“ I odsud slyším v jejím hlase narůstající strach. Bože, za tohle herectví by si Isabel zasloužila nějakou zatracenou cenu. Fowler jí to žere na háček.

Risknu rychlý pohled skrz okno. Isabel stojí přímo u vchodu do chodby mezi kuchyní a obývákem. Je v perfektní pozici. Muži s Fowlerem sklonili zbraně, zřejmě přesvědčeni, že je sama a zranitelná.

„Jsem někdo, komu tvůj otec ublížil. Velmi zle,“ řekne Fowler a jeho tón je ledově chladný. „A ty…, se chystáš zaplatit za jeho hříchy.“

Vytáhnu telefon a vyťukám jediné slovo. Jedno, které uvidí až později. Ale na tom slově nezáleží. Důležité je tiché vibrování telefonu v její zadní kapse. To, které jí řekne, že je čas jednat.

Teď.

Přesně na pokyn udělá Isabel krok vzad, natáhne se dozadu, jako by se jí udělalo mdlo a chystala se chytit zdi za sebou jako opory. Oči Fowlera a jeho dvou mužů se upírají na ni, a co je důležitější, pryč od dveří. Ale místo aby se opřela o zeď, vysune jednu ruku s pepřovým sprejem dopředu a vystříkne proud přímo do Fowlerova obličeje, než stihne zareagovat.

Rychle jako blesk se Isabel otočí a vyrazí na chodbu. Fowler začne křičet, ale zadusí ho záchvat prudkého kašle. Bolestí se ohne a začne se zběsile drápat na obličej. Několik jeho mužů začne kašlat také, méně prudce. Ten, kterého to postihlo nejméně, vytáhne zbraň a rozběhne se za Isabel. Fowler křičí za ním.

„Neubližujte jí!“ zuří. „Je moje!“

Slyším tlumené bouchnutí a vím, že Isabel došla do koupelny a zamkla se tam.

Podívám se na bratry a přikývnu. Jako jeden člověk vtrhneme do domu a vrazíme do vchodových dveří s vytasenými zbraněmi.

„Odhoďte zbraně!“ Křičím. „Hned! Hned!“

Máme moment překvapení, ale Fowlerovi muži jsou dobře vycvičení. Sám Fowler se potácí směrem k ložnici, mimo palebnou linii. Dva z jeho mužů se otočí a zamíří, jeden z nich na mě. Třetí proběhne chodbou a vřítí se do druhé ložnice - té, která je nejblíž koupelně, kde se Isabel zamkla. Uhýbám za pohovku, ale jednomu z nich se podaří zasáhnout mě do levého ramene, takže upustím zbraň, kterou držím v levé ruce. Ozvou se další výstřely. Rozplácnu se na zemi za gaučem a napnu ruku ke svému Sigovi, sotva se mi podaří na něj dosáhnout a stále zůstat mimo dohled.

V rameni se mi mihne bolest, ale nemyslím si, že by zranění bylo tak vážné, a tak ho ignoruju. Přitáhnu se na druhou stranu a rozhlédnu se po pohovce. Ten sráč, co mě postřelil, leží na zemi a krvácí z rány na hrudi. Všechno ostatní je zasranej chaos. Beast není nikde v dohledu, takže si myslím, že sledoval buď Fowlera, nebo toho třetího. Angel drží svého chlapa opřeného o pult v kuchyni a snaží se mu vyrvat zbraň z ruky. Ten zmrd divoce vystřelí, trefí se do stropu a pak se mu s výkřikem podaří Angela odstrčit natolik, že ho vyvede z rovnováhy. Angel se ale chytí a sundá toho hajzla s sebou.

Slyším zvuky boje v druhé ložnici. Vypotácím se nahoru a vyjdu na chodbu. Dveře do hlavní ložnice jsou zavřené, a tak zamířím a vystřelím na zámek. Křehké dveře se nárazem kulky roztříští. Když kopnu do toho, co z nich zbylo, je pokoj prázdný, okno otevřené.

Přeběhnu místnost a podívám se ven. Sníh na zemi je rozrušený a Fowler není nikde v dohledu. „Kurva!“ Vykřiknu a zastrčím si svůj kus do opasku. Chytnu se parapetu, zvednu se skrz otvor a spustím se dolů do sněhu pod sebou. Nemůžu riskovat, že Gunner a Brick na něj nevystřelí. Fowler nemůže utéct.

Stopy vedou k přední straně domu. Vytáhnu zbraň a rozběhnu se tím směrem a za rohem zahnu právě včas, abych zaslechl, jak Fowler startuje motor terénního auta. Zamířím a vystřelím na přední pneumatiku. Těsně mine gumu. Fowler zařadí zpátečku a šlápne na plyn. Změním úhel a znovu vystřelím. Kulka rozbije přední sklo. Koutkem oka vidím, jak se mezi stromy blíží Gunner a Brick. Brick klesne na kolena a zamíří, pak vypálí deset ran a zasype boční panel kulkami. Jedna z nich zasáhne nádrž. Auto se vychýlí, ale jede dál. Už je ode mě skoro příliš daleko, ale jako poslední pokus zvednu svůj Sig a vystřelím do kabiny.

Vím, že jsem ho zasáhl, až když se SUV divoce vymrští, sjede ze štěrkové příjezdové cesty a zadní částí narazí do stromu. „Chyťte ho!“ Zakřičím na Gunnera a Bricka a otočím se zpátky k domu. Zrovna když to dělám, ozve se zevnitř jediný výstřel.

Běžím ke dveřím. Uvnitř stojí v obývacím pokoji Beast a Angel a mezi nimi jsou na hromadě dvě těla. Třetí leží zmuchlané v předsíni.

Ale to, co mi tuhne krev v žilách, je to, co vidím vzápětí.

Dveře do koupelny.

S dírou po kulce.

„Isabel!“ Vykřiknu a proběhnu kolem mužů chodbou. „Ježíši, Isabel, jsi zraněná? Odpověz mi, zlato!“

„Thorne!“ ozve se z druhé strany tlumený výkřik.

Přeskočím tělo, které mi leží v cestě, a křiknu na ni, aby otevřela dveře. Ale sotva se začne otáčet klika, spatřím něco, co mě zastaví v pohybu.

Na téhle straně jsou dřevěné střepy.

Dveře se otevřou. Isabel na mě zírá s vytřeštěnýma očima.

Na umyvadle vedle ní leží Beastova devítka.

„Do prdele, kotě,“ vydechnu a otočím se k chodbě. „Tys toho chlapa zastřelila?“

„To si piš, že jo.“

Ohlédnu se a Angel se na nás dva usměje.

„Zasranej drsňák,“ usměje se a kývne směrem k ní.

Otočím se zpátky k Isabel. Ta se kouše do rtu a riskuje malý úsměv.

„Ježíši, ženská!“ Začnu se šíleně smát. „Připomeň mi, abych tě už nikdy nerozčiloval!“

Vtom ta kunda, kterou Isabel střelila, tiše zasténá. Ještě není mrtvý. Sehnu se, abych se podívala na jeho ránu. Isabel ho trefila do břicha a dost krvácí. Je to ten nejhubenější z celé party, s jestřábím nosem a mastným culíkem. Nemá na sobě žádné barvy, ale já zahlédnu skrz roztržené tričko známé tetování.

Death Devils

Tohle musí být Playboy.

„Doufej, že tohle nepřežiješ, ty zmrde,“ syčím na něj. „Jestli tě Oz dostane do rukou, budeš žadonit o rychlou smrt.“

V tu chvíli vběhne do dveří Gunner. „Máme Fowlera,“ oznámí. „Nepřežije to, ale zatím ještě dýchá.“

Vstanu a natáhnu ruku k Isabel. Vezme ji a společně následujeme Gunnera zpátky ven k havarovanému SUV.

Brick stojí vedle něj, v ruce drží svou zbraň. Nad volantem se sklání postava, jejíž hruď je nasáklá krví. Dýchá přerývaně, jako by sotva dokázal vdechnout tu trochu vzduchu, kterou má k dispozici.

„Takže ty jsi ten nechvalně známý Fowler,“ zavrčím. „Spousta problémů, kterými jsme si prošli, kvůli takovému zatracenému poseroutkovi.“

Sípá, nádech…, výdech…, nádech. „Jdi do pr…,“ podaří se mu nakonec.

„To je všechno, co umíš?“ Zakloním hlavu a zasměju se. „Ty blbej zmrde.“ Vytáhnu pistoli a zamířím mu přímo na hlavu. Isabel za mnou zalapá po dechu. „Měl bych s tebou skoncovat hned teď, ty plýtváš vzduchem,“ pokračuju. „Ale ta dáma už toho dneska zažila dost, aniž by k tomu musela vidět kusy tvé lebky rozprsknuté po téhle kabině. Kromě toho mě bude bavit vědět, že jsi poslední chvíle strávil lapáním po dechu a vědomím, že jsi zasraně selhal.“

Fowlerovy oči jsou plné nenávisti.

To mě potěší.

„Sbohem, ty sráči,“ řeknu mu. „Užij si věčnost v neoznačeném hrobě.“

Odvrátím se od SUV a podívám se na Gunnera a Bricka. „Vypadá to, že máme co dělat s úklidem.“

„Postaráme se o to,“ řekne Brick. Gunner přikývne. „Co kdybys Isabel odvezl domů? Jak jsi říkal, pro dnešek už toho zažila dost.“

„Díky, bratři,“ řeknu upřímně. Gunner mě poplácá po zádech. Brick mi podává ruku.

„Gratuluju, slečinko,“ řekne Gunner a mrkne na Isabel. „Jsi v bezpečí.“

„Moc vám děkuju,“ vydechne. Hlas se jí pořád trochu třese. „Děkuju vám všem.“

„O tom nemluv.“ Brick zadrmolí.

„Vracíš se do Tanner Springs?“ zeptá se mě Gunner. „Myslím, že Alix by se ráda setkala s tou dívkou, které poslala oblečení. Vyptávala se mě na ni, chtěla vědět, jak se jí daří a jestli je v pořádku.“

Podívám se na Isabel. Dívá se na mě a čeká na mou odpověď.

„Jo,“ přikývnu. „Vrátíme se do klubovny. Myslím, že je načase, aby se seznámila s ostatními.“

 

NAKONEC TO PLAYBOY nevydržel dost dlouho na to, abychom ho přivedli zpátky k Ozovi. Až půjde vstříc svému stvořiteli, měl by mu za tu laskavost poděkovat.

Ozval jsem se Ozovi z cesty, když jsme zastavili na benzínce, aby si Isabel mohla odskočit. Řekl jsem mu, že Isabel je v bezpečí a že Fowler, Playboy a ostatní jsou mrtví.

Taky jsem mu řekl, že Isabel je teď moje stará, a že jestli si o tom se mnou potřebuje promluvit, tak je to v pořádku.

Oz několik vteřin nic neříkal. Nakonec mi řekl, že si promluvíme později. Považoval jsem to za dobré znamení.

Když se Isabel vrátila ze záchodů na benzínce, vypadala o něco méně otřeseně. Kdybyste ji neznali, nebo kdybyste neznali všechno, co se jí právě stalo, mysleli byste si, že je to jen holka na výletě se svým mužem.

Jejím mužem, který je do ní úplně zblázněný.

„Mluvil jsem s Ozem,“ řeknu jí, když se vrátí do auta.

„Nech mě hádat. První věc, na kterou se ptal, byla, jestli pro něj máš Fowlera a Playboye.“

„Vlastně ne. Hned se ptal na tebe. Ulevilo se mu jako čert, že jsi v pořádku. 'Samozřejmě jsem mu zapomněl říct, že jsi k té akci byla trochu blíž, než jsem původně připustil.“

„Takže se nikdy nedostanu k tomu, abych tátovi řekla, že jsem - jak mi Gunner říkal? Drsňák?“

„Zasranej drsňák,“ opravím ji. „A ne, pokud nechceš, aby mě zavraždil.“

Isabel se po mně blýskne úsměvem, který je tak normální - tak kurevsky normální -, že mi to skoro zlomí srdce.

„To bych asi nechtěla riskovat,“ škádlí mě. „Už jsem si na tebe tak nějak zvykla.“

„Je to tak?“ Oplatím jí úsměv.

„Jo. Ale nepokoušej štěstí.“ Šibalsky na mě mrkne.

Nemůžu si pomoct, ale musím se zasmát. „Beru na vědomí.“

„Každopádně,“ řekne Isabel a s povzdechem se opře do sedadla, „táta by tomu nikdy neuvěřil, kdybychom mu to řekli. Oz si myslí, že jsem jen bezmocné kvítko. Vždycky to tak bylo.“

„Tak to tě moc dobře nezná.“ Natáhnu se k ní, vezmu ji za ruku a podívám se jí do očí. „Po dnešku si nejsem jistý, jestli jsi vůbec někdy potřebovala mou ochranu. Jsi nejstatečnější člověk, kterého znám, Isabel Mandias.“

A zvláštní je, že…

že je to pravda.